Všechny rodiče kluků v okolí celnice ty prázdniny postihla nepřízeň osudu - začala stavba asfaltové silnice. Mámy brzy poznaly, že neustálá výměna asfaltových tepláků a triček za čisté nemá smysl, a kluci začali chodit v oblečení, které, ne náhodou, vypadalo jako ušité z térpapíru. Byla to doba, kdy bylo možné kluka nemytého od umytého poznat se zavřenýma očima. Nemytý voněl po asfaltu a byl lepkavý, mytý po terpentýnu a nelepil. Ale i rodiče se dočkali. Hlomoz utichl a vše skončilo. Stavbu připomínala už jen nová cesta končící u hraniční závory a hromada tvárnic po boudě na nářadí.

Tuto hromadu mlčky prohrabávali Láďa a Vladek, hledajíce něco zajímavého. Jejich snaha však byla marná. Nic je nezaujalo.

„Postavme si bunkr,“ zaznělo pojednou z Vladkových úst.

„To je nápad, budeme moct hlídat cestu,“ ihned se nadchl Láďa.

Začali. Jejich počínání vyvolávalo dojem, že ukládají rozházené tvárnice.

„Vy jste chlapci šikovní, že uklízíte ten nepořádek,“ pochválil je občas nějaký kolemjdoucí.

Večer byl bunkr hotový. Pro neznalého, a tím byli všichni mimo Láďu a Vladka, vypadal jako vzorně poskládané tvárnice přikryté deskami a térovým papírem.

„Vlado, to je perfektní, nikdo nepozná, že jsme uvnitř.“

„A výhled na cestu je také dokonalý,“ pochvaloval si Vladek pohled přes střílny.

Druhý den obsadili bunkr hned ráno.

Koukali střílnami, jak se lidi trousí k autobusové zastávce, která byla v těsné blízkosti bunkru. Teprve teď si uvědomili, že mohou nejen pozorovat, ale také poslouchat. A tak vedle nezajímavých a nic neříkajících informací typu: „Ožralého Pahouska včera nepustili domů a musel spát v chlívku u kozy,“ nebo „Anča od rybníka je zase v tom,“ také zjistili, že Jirka se dnes večer chystá na ořechy, co včera objevil v dutém stromě u rybníka pod lesem, Vladek dostane k narozeninám hodinky a Láďa kolečkové brusle. Zkrátka, začali být nejlépe informovanými lidmi v okolí.

Autobus odjel a oni zamířili na Jirkovy ořechy. Bylo jich tam skutečně hodně, veverka se musela činit. Odnesli je do bunkru a dopoledne strávili jejich louskáním.

„Podívej, jede pan Pahousek na voze a spí,“ oznámil Láďa, který měl za úkol sledovat okolí.

„Co mu provedeme?“

Mezitím se vozík přiblížil k bunkru.

„Prrr“ zavolal Vladek, koník poslušně zastavil a čekal na další povel. Spící Pahousek však žádný nevydával. Za chvíli vůz došel pan Leoš.

„Proč nejdeš spát do postele,“ žďuchnul se smíchem do Pahouska.

Ten sebou trhl a zmateně koukal kolem sebe, kde to vlastně je.

„Leošu, sedej, zavezu tě domů,“ odpověděl a pod vousy brumlal něco o pomateném koňovi.

„Hyjé“ a vozík se znovu dal do pohybu.

Kluci z toho měli báječnou legraci. Po nějaké době je opět začala přemáhat nuda. Párkrát sice z praku střelili po zatoulané slepici, jednou malé Marušce do její sedací části, ale moc je to neuspokojilo.

„Podívej, Pahousek zase jede,“ ohlásil tiše Láďa.

„A jak má dnes ve zvyku - spí,“ doplnil Vladek.

Vozík pomalu přijel na úroveň cesty vedoucí k nedaleké hospodě.

„Čehý,“ zavolal Vladek přes střílnu a koníček poslušně zahnul na cestu. U hospody zastavil.

Hospodský, jak byl zvyklý, položil vedle Pahouska na kozlík pivo a šel obsluhovat další hosty.

„Tak tobě to nestačilo, už jsi zase v hospodě?“ spustila Pahousková, která k ní zrovna přicházela z opačné strany.

„A ještě budeš dělat, že spíš,“ láteřila, bavíc tím hosty i Láďu s Vladkem, kteří se přišli zblízka podívat, jak to dopadne.

„Já tu jet nechtěl, mě tu zavezl kůň,“ hodlal Pahousek vysvětlit situaci.

„Tak kůň, jo, slyšíte to?“ hubovala čím dál víc.

„On kůň dostal chuť na pivo s rumem,“ čertila se po přičichnutí k pivu na kozlíku. „Kůň sem přijel, poručil si pivo, a ty tu čekáš, až je vypije. Já ti dám koně, jedeme domů.“ Vyskočila na kozlík, vzala nešťastnému Pahouskovi opratě a za chvíli vůz zmizel v šeru. Všichni se dosmáli a Vladek s Láďou zamířili domů.

Ráno byli opět v bunkru. Se zájmem vyslechli hádku Jirky s Poldou, protože Jirka nechtěl uvěřit, že ořechy o kterých mu včera řekl, nevybral Polda, ale někdo jiný. Vladkova maminka oznamovala Láďově, že pro ni má už v kuchyni na stole nachystané střihy, a ať pro ně pošle Láďu.

Autobus odjel a dopolední služba v bunkru proběhla bez mimořádných událostí. Před polednem oba kluci vylezli a zamířili pro střihy k Vladkovi. Po obědě se jako obvykle sešli v bunkru.

Přijel odpolední autobus a z něj, mimo domorodců, vystoupilo také dvanáct holek, spíše už slečen s lopatami, hráběmi, motykami a nějakým pánem. Holky položily nářadí do trávy a pán jim ukazoval, co budou dělat. Za chvíli se pán autobusem vrátil zpět a holky osaměly. Jen co jim autobus zmizel z dohledu, zalehly brigádnice vedle nářadí a začaly si povídat.

Uběhly asi tři hodiny brigádního tlachání. Konečně vstaly a bez nadšení začaly upravovat okolí zastávky. Tolik vlnících a vypínajících se zadečků Láďa s Vladkem pohromadě ještě neviděli. Byli tím pohledem uneseni. To je krása, pochvalovali si podívanou, co jim připravila náhoda.

„Přece nezůstaneme jen tak, při koukání,“ špitl Vladek. Vstali a sáhli každý po svém praku.

V následujících chvílích začaly být k vidění věci nevídané. Po každém výstřelu se některý ze zadečků prudce narovnal a jeho majitelka poskočila. Napřed holky obviňovaly jedna druhou. Po nějaké době zjistily, že příčina, byť stále neznámá, leží mimo ně a začaly se rozhlížet po okolí.

Tou dobou přicházel k zastávce po silnici Polda. I jej zaujaly směšně rozvlněné a poskakující holky, ale nápad zůstat za stromem a tam se ohýbat smíchy, nebyl ani trochu šťastný. Při ohýbání mu totiž vždy některá část těla přesáhla kmen stromu, což pátrajícím holkám samozřejmě neušlo.

Nemusely ani moc uvažovat, aby pochopily, kdo že to na ně střílí. Když naopak Polda pochopil, že jejich běh už není součástí představení, ale znamená pro něj reálné nebezpečí, bylo pozdě. Marně vysvětloval, že ani neví co to prak je, natož, aby jej vůbec kdy vlastnil. Nevěřily mu a dostal potupnou nakládačku od holek. Když jim pak z bezpečné vzdálenosti vyhrožoval, ohýbaly se pro změnu smíchy ony.

Brigádnice opět přiložily ruku k dílu, ale ani tentokrát jim dílo od ruky moc nešlo. Po krátké poradě dospěly k závěru, že dneska už pracovaly až moc a s písní „Svět patří nám“ na rtech a nářadím na rameni odešly.

Teprve teď v bunkru vypukl neutuchající smích.

„Pahousek jede a nespí,“ upozornil najednou Vladek. Ztichli a sledovali jej.

Pahousek přijel k bunkru a zastavil. Chvíli dělal, že opravuje něco na koníkově postroji a nenápadně se rozhlížel, pak přistoupil k bunkru a začal počítat.

„Dva, čtyři, pět krát tři to je 15 krát dva, čtyři, šest to je 90. „Vynikající, potřebuji jenom 78 a 12 mi jich ještě zbude,“ pochvaloval si výsledek, když lezl na kozlík a odjížděl.

„Vlado, on chce tvárnice z našeho bunkru odvézt.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil smutně Vladek.

V bunkru zavládla skleslá nálada.

„Pojď, jdeme domů, ale musíme všechno vzít sebou.“ Kluci zarmouceně odešli.

„Láďo, ty střihy ti dala Vladkova maminka?“ zeptala se večer máma.

„Ne, vždyť ty jsi mi včera večer říkala, ať je přinesu,“ odvětil Láďa. „Dal mi je Vladek,“ dodal.

„Jak jsem ti o nich mohla říkat, když jsem se to dozvěděla až dnes ráno?“

„To já nevím, ale pokud jsi mi to neříkala ty, musel jsem mít vidění,“ odpověděl s vážnou tváří Láďa.

Mámě nezbylo než uznat, že vidění je poměrně vzácný úkaz a s povzdechem: “Já už mám ty dny úplně popletené“ přestala nad střihovou záhadou přemýšlet.

Ráno oba kluci šli nejistě k bunkru. Byl tam a celý. Nálada se jim zpravila a zaujali uvnitř bojová postavení.

Na zastávku jako každý den začali přicházet lidé. Polda vzal Jirku bokem a stěžoval si, že jej včera holky pro nic za nic zmydlily a že to tak nenechá. Mezi tím přijel autobus a Láďa s Vladkem už nezjistili, co má Polda za lubem.

Z autobusu opět vystoupilo dvanáct brigádnic i dvanáct kusů nářadí. Vladek s Láďou na sebe pobaveně mrkli, Polda vyděšeně ustoupil stranou. Holky jej však minuly nevšímavě s posměšným úsměvem na rtech.

Za deset minut autobus odjel. Brigáda měla stejný průběh jako včera, jen Polda chyběl. A tak holky uvažovaly celkem logicky. Když není Polda, musí být někdo jiný. Stromy byly neobsazené a jediné místo, které mohlo skýtat skrýš, byla hromada tvárnic. Začaly ji bedlivě prohlížet a objevily nenápadné střílny. Vchod však najít nemohly.

Další utajování ztratilo smysl a bylo nahrazeno vyjednáváním. Holky zaručily klukům volný odchod, když do pěti minut opustí bunkr bez výzbroje. Po dobu těchto pěti minut budou brigádnice 50 metrů daleko. Vzhledem k hrozícímu rozkradení, a tedy ztrátě bunkru ze strany Pahouska, byly shledány podmínky kapitulace jako přijatelné.

Děvčata se vzdálila, kluci odsunuli zasouvací dveře ve střeše, vylezli a poodešli, aby na ně holky nemohly. Ty bunkr důkladně prozkoumaly, pochválily opodál stojícího Láďu a Vladka za dokonalost s jakou byl bunkr postaven a zbořily jej.

Následující den se Láďa s Vladkem šli podívat na své ruiny. Žádné nenašli. Místo bylo prázdné. Zamířili pomalu k Pahouskovic domku za lesem. Ještě byli v lese a už slyšeli paní Pahouskovou. Láteřila, až šiškám semena padala.

„Kde máš těch 90 výhodně nakoupených tvárnic. Peníze co jsem ti dala, jsi zas určitě prochlastal a tady z toho co jsi přivezl, kurník nepostavíš. Že já si tehdy nevzala Ludvu,“ třískla dveřmi a zmizela v domku.
Pahousek stál smutně před hromádkou tvárnic, nechápaje, kam se poděl zbytek. Láďa s Vladkem stáli za plotem a věděli, že nikdy žádný zbytek nebyl a to co nešťastný Pahousek počítal a považoval za urovnané tvárnice, byly jen stěny bunkru.