Ať se to komu líbí nebo ne, každému nadejde jednou čas, kdy je potřeba opustit domov a vyrazit do světa.

Láďa seděl v autobuse, čekal, až se rozjede a on poprvé pojede do školky. Mamince dovolil, ať jde napoprvé s ním, aby věděla, kde jej v případě potřeby má hledat.

První den ve školce probíhal docela mírumilovně až do učitelčina zvolání: „Kluci, na kýbl.“

Nevěděl, co to znamená, ale všichni hoši zanechali své činnosti, odešli do chodbičky a vytvořili tam řadu. Za chvíli paní učitelka přinesla kýbl, a postavila jej před prvního kluka. Ten se do něj vyčural, zašel si umýt ruce do umývadla a odešel do třídy pokračovat v přerušené činnosti. Řada se pomalým rytmem posunovala kupředu a zkracovala. Láďa zjistil, že do této řady nepatří a navíc tento způsob čurání mu nepřipadal příliš malebný, dokonce lze říci, že mu byl protivný. Měl se tedy k odchodu.

„Kampak Ládiku,“ ozvala se paní učitelka, „musíš.“

Láďa se poslušně, ač nechápaje proč, zařadil zpět do fronty. Přišla na něj řada.

„No tak, Láďo, nezdržuj,“ Láďa se k ničemu neměl.

„Tak nic, jdi si hrát,“ řekla paní učitelka a Láďa byl vystřídán následujícím klukem, u kterého bylo slyšet, že do řady zjevně patří.

Kousek za školkou bydlel pan Brach. Jeho osoba byla opředena spoustou pověstí počínaje tou, že je čaroděj, až po tu, která tvrdila, že kdysi býval v cirkuse artistou. Chodíval vždy sám, obklopen jen smečkou drobných psíků. Jednou rukou tlačíval starý košatinový kočárek přikrytý plachtou a v druhé ruce měl hůl, o kterou se opíral, pokud s ní zrovna neproháněl kluky. Všechny děti z něj měly strach, ale současně v nich vzbuzoval zvědavost. Největší záhadou však bylo, co vozívá v kočárku. Převládala představa, že i v něm má schované psy. Láďu samozřejmě tajemství kočárku také nenechávalo lhostejným a umanul si, že věci musí přijít na kloub.

Prvá příležitost se mu naskytla při návratu z procházky po cestě kolem domu pana Bracha. Bylo to neuvěřitelné, ale jeho kočárek tam stál samotný, nikým nehlídaný. Stačilo počkat, až minuli Brachův dům a zavolat: „Paní učitelko, já mám v botě kámen.“ Poté co paní učitelka vzala na vědomí Láďův defekt, usedl na okraj cesty a začal botu rozvazovat. Jako naschvál se mu udělal na tkaničce uzel a ne a ne jej rozmotat. Paní učitelka s dětmi už vcházela do školky a on si teprve sundával botu. Když ji opět obul, byly děti i s učitelkou již uvnitř.

Láďa zamířil ke kočárku. Chybělo mu k němu pouhých deset kroků, když v domku začali divoce štěkat psi.

No nazdar, rychle pryč, ozval se v Láďovi pud sebezáchovy. Láďa zapnul forsáž a dal se na zběsilý útěk.

Vzápětí z domku vyběhl pan Brach a za strašného nadávání začal Láďu pronásledovat, mávaje holí nad hlavou. V nastalém běhu na krátkou trať však Láďa měl jednoznačnou převahu a svého pronásledovatele nechal daleko za sebou.

Uff, oddychnul si a loudal se smutně do školky.

Další příležitost mu náhoda přihrála asi za měsíc.

Školka byla v přízemí s okny tak metr nad zemí. Láďa stoje u otevřeného okna pozoroval motýla. Najednou si všiml, že po silnici vedoucí kolem školky jde pomalu pan Brach s kočárkem, ale světe div se, bez psů.

Láďovi bleskově prolétlo hlavou: „Když začnu štěkat, a on má v kočárku opravdu schované psy, začnou jeho psi štěkat také.“

„Haf, haf, haf, “ spustil Láďa.

Pan Brach se otočil a začal hlasitě nadávat a hrozit holí.

„To nemůže být zticha?“ Hudroval Láďa, který přes jeho nadávky neslyšel, zda se z kočárku ozývá psí štěkot nebo ne. A tak pokračoval o to hlasitěji: „Haf, haf, haf, haf.“

Najednou se pan Brach zastavil a začal se vracet. Když on vcházel do školky dveřmi, Láďa ji opouštěl oknem. Z budovy se začala ozývat nová série Brachova nadávání a sem tam bylo slyšet i hlas učitelčin. Kousek od Ládi stál nikým nehlídaný záhadný kočárek.

„Teď nebo nikdy,“ řekl si Láďa, přiskočil ke kočáru a nadzvedl netrpělivě plachtu, kterou byl přikryt. Uvnitř nebylo nic, kočárek byl úplně prázdný.

Nadávky ve školce utichly, pan Brach z ní odcházel.

„Pryč,“ řekl si Láďa a utíkal se schovat za roh. Vydržel tam, dokud mu pan Brach nezmizel z očí.

Ve školce jej už čekala paní učitelka.

„Ty jsi mi Láďo dal, proč jsi na něho štěkal?“

Marně Láďa vysvětloval, že neštěkal na pana Bracha, ale pátral po záhadě kočárku. Nevěřila mu.

„Děti, blíží se konec školního roku“ oznámila jednou dopoledne paní učitelka. „Nacvičíme nějaké scénky, básničky a písničky.“

Představa, že bude mít roli vojevůdce v čele vítězné armády, nebo rytíře, který zachraňuje krásnou princeznu z moci zlého čaroděje, Láďovi imponovala.

Konec konců ani role velkého vědce by nemusela být špatná, meditoval v duchu.

Paní učitelka začala rozdělovat úlohy.

“Aničko, ty budeš dělat zajíce Frantovi, který zazpívá Zajíčka ve své jamce. Helenko, ty zazpíváš Andulku šafářovou“ a tak postupně své úlohy obdržely všechny děti. Na Láďu připadla písnička: „Na tý louce zelený.“

Nic moc, myslel si, ale upokojovalo jej, že ani nikdo jiný nebyl vojevůdcem, rytířem nebo vědcem.

Příští dny děti do úmoru nacvičovaly své role.

To jsem nevěděl, že herectví je tak otravné, pomyslel si Láďa a “hodil se marod“, konkrétně, ulehl se spalničkami. Mysliveček z písničky jej však pronásledoval i doma. Jen co mohl zase chodit, maminka s ním písničku začala nacvičovat a k dovršení všeho mu ušila zelenou kamizolku.

„Láďo, zítra máte besídku,“ oznámila mu v sobotu maminka. „Domluvila jsem s paní učitelkou, že budeš moci „Na tý louce zelený“ zazpívat.“

No to mám radost, pomyslel si Láďa, ale raději mlčel.

V neděli odpoledne se děti a jejich rodiče sešli v sále hospody u Owieczky. Paní učitelka uváděla jednotlivé scénky. Láďu si nechala na konec.

„Tak Láďo, jdi,“ pobídla jej učitelka, když nadešel jeho čas.

Přišel na jeviště v zelené kamizole s dvouhlavňovou špuntovkou přes rameno, následován Jiřinkou, Eliškou, Jarkou, Mařenkou a Květou, které dělaly pasoucí se jeleny. Jeleni se roztrousili po louce na pravé straně jeviště a pilně se pásli. Když Láďa začal jelení holky shánět do stáda a pěl k tomu “pase je tam mysliveček“ hlediště řvalo smíchy.

Co je na tom směšného? Nechápal, ale úspěch jej těšil.

Na závěr měl za úkol vystřelit, aby potvrdil, že to s ochranou svého stáda myslí smrtelně vážně. Potom, co vystřelený špunt skončil v pivu pana řídícího, neměly ovace konce.

„Láďo, zůstaň tady,“ pošeptala mu paní učitelka, „celá školka teď zazpíváme a zatančíme „Nepudu domů“. Budeš dělat to co ostatní děti.“

A tak Láďa ač nerad, dělal to co ostatní děti.

Když při slovech „byl bych doma bit“ se děti předklonily, vystrčily své zadečky a začaly se po nich plácat, připadal si Láďa jako pitomec, který v zelené kamizole se špuntovkou přes rameno, vystrkuje na lidi zadek a mlátí se po něm, až to mlaská.

Naštěstí však i besídky mají svůj konec.