Jednoho dne si Láďa uvědomil, že nemůže prožít plnohodnotný život, pokud nezjistí, jak velká je díra v komíně, a jestli kočky skutečně vždy dopadnou na všechny čtyři nohy.

Tyto dvě zdánlivě spolu nesouvisející věci Láďa elegantně propojil: „Když už polezu na střechu, vezmu sebou kočku. Po cestě ji odhodím a kouknu, jak dopadne. Následně budu pokračovat ke komínu a zjistím velikost díry v něm,“ oznamoval slepici, sedící v kukani na vajíčkách.

Úspěch tohoto plánu byl podmíněn získáním klíče od půdy.

„Tati, já bych chtěl to zelené autíčko co je na půdě“, zašel Láďa za tátou do práce, když měl nejvíce lidí.

„Počkej,“ zněla odpověď.

„Tatí,“ ozval se za chvíli Láďa znovu.

„Nezlob a počkej,“ odbyl jej opět táta.

„Tatí.“

„Ty jsi otrava, tady máš klíče, vezmi si auto a hned ať jsi zpátky,“ zahudroval otec a dal Láďovi klíče.

Láďa byl vmžiku na půdě, popadl auto, zavřel za sebou dveře, aniž by je zamknul, a utíkal zpět. Než se tatínek stačil začít znepokojovat, měl klíče na stole.

Cesta na půdu a tím i střechu byla volná. Začátek akce Láďa určil na dopoledne příštího dne a jako medium si vybral kocoura Milana, který asi před dvěma měsíci přišel, neznámo odkud, na celnici.

„Milane, tady máš mlíčko,“ lákal kocoura ráno k sobě.

Ten se ochotně přiloudal. Chvíli pil a pak si líně lehl. Láďa jej začal hladit.

Milan spokojeně předl.

Láďa kocoura vzal do náručí.

Milan nic nenamítal.

Láďa začal s Milanem v náručí vystupovat po schodech na půdu. Přišel ke dveřím, zmáčkl kliku - běda, dveře byly zamčené.

„Kdo to mohl zamknout, že by táta něco vytušil?“ uvažoval nahlas, když sestupoval zpět na dvorek. Zrak mu padl na hospodářskou budovu. Chvíli si ji důkladně prohlížel, pak pohlédl na celnici, rozdíl dvou pater v jejich výšce byl nepřehlédnutelný.

„Nebudeš se, Milane, zlobit, že nepoletíš z druhého patra?“ Milan dal najevo, že se pro tentokrát zlobit nebude. Potěšen Milanovou vstřícností, postavil kocoura na popelnici a vykročil pro žebřík visící v chodbě.

Vezmu ten menší, rozhodl a začal jej sundávat z háku. Za chvíli byl žebřík na zemi a Láďa se slovy: “Jdeme žebříčku,“ zamířil na zahradu k zadní stěně hospodářské budovy.

„To mám štěstí,“ ulevil si po zjištění, že žebřík na střechu dosáhne jen tak, tak.

Konečně bylo vše nachystáno a mohl jít pro Milana. Ten spokojeně spal, vyhřívaje se na sluníčku, tam, kde jej Láďa zanechal.

„Tak pojď, Milane, jdeme.“ Vzal kocoura do náručí a zamířil k žebříku. Byli už téměř na střeše, když si Milan vzpomněl, že ještě nedopil mléko, které ráno od Ládi dostal a začal sebou neklidně vrtět.

„Nešij sebou tak, měl jsi na to dost času, vypiješ si ho potom,“ napomínal jej Láďa.

Milan trval na tom, že mléko chce teď, hned.

„Vydrž,“ znovu napomenul kocoura, nehodlaje skrz Milanovy rozmary přerušit pokus.

Milan trval na svém a začal se hlasitě rozčilovat.

„Co ten kocour tak ječí?“ říkal si táta sestupující po schodech a zastavil u okna.

„Já toho kluka přerazím!“ přecedil skrz zuby při pohledu na zápas mezi Láďou a kocourem na okraji střechy.

„Co tam děláš?“ tato tří rázně řečená slova stačila k tomu, aby badatel Láďa okamžitě ukončil pokus, a celou svou mozkovou kapacitu přepnul do režimu pro vyhledávání vhodného alibi.

Táta zamířil k Láďovi. Ten v době jeho příchodu byl už na zemi a domlouval prskajícímu Milanovi: „Nesmíš tak vysoko lozit, pak nemůžeš dolů a bojíš se.“

„Co jsi tam dělal?“ opakoval táta otázku.

„Milan vylezl na střechu a neuměl slézt,“ zněla odpověď a Láďa bedlivě sledoval, zda ze strany otce hrozí použití donucovacích prostředků. Vida, že odpověď zabrala, ještě dodal: „Mně ho bylo tak strašně líto.“

„To bylo naposled,“ otec vzal žebřík a odcházel.

Když jej pohltila chodba, obrátil se Láďa k již klidnému Milanovi a vyjevil mu svůj názor na celou věc: „Kdybys nebyl tak nenažraný osel, už jsme mohli mít jasno jak v komínové díře, tak v tvém padání. Pro dnešek jsem s tebou skončil.“

Na střechu už nemůže, to bylo Láďovi jasné. Co dál? Marně přemýšlel, jak se dostat k nějakému komínu. Nic kloudného jej nenapadalo a tak nakonec z přemýšlení usnul.

Druhý den dopoledne se vydal hledat Milana. Jak bylo kocourovým zvykem, spal na sluníčku, a za lože měl zahradní lavičku.

„Chceš mlíčko?“ začal Láďa udobřovací pokusy. Milan chtěl. Láďa přinesl misku s mlékem. Milan začal pít a prozradil, že mléko je moc dobré. Láďa jej začal hladit. Kocour dal najevo, že teď nechce být rušen. Po chvíli mléko došlo a kocour se začal k Láďovi lísat a dokonce předl. Láďa jej pohladil, vzal na dlaně a začal houpat nahoru a dolů. Najednou vyhodil Milana do vzduchu. Milan začal rotovat kolem podélné osy jako káča a vzápětí dopadl na zem. Láďa věděl naprosto bezpečně, že kocourovy nohy nebyly tím, co se země dotklo jako první.

Milan se hrozně styděl, že neobstál ve zkoušce a za hlasitého projevu lítosti nad tímto svým selháním se utekl hanbit na půdu kůlny.

Láďa chvíli za ním hleděl.

„Dám mu ještě jednu šanci,“ slitoval se nad ním. „Musím, ale lépe vysvětlit co po něm chci, vypadá to, že je dost nechápavý.“

Odpoledne Milan vyčerpaně spal na lavičce. Najednou jej něco pošimralo v nose. Otevřel oko a hleděl do misky s mlékem, v pozadí se usmíval Láďa. Kocourův vděk, že se na něj pro dopolední neúspěch Láďa nezlobí, byl ohromný. Z vděčnosti a „aby neurazil“ se ihned pustil do mléka. Když dopil, chtěl k Láďovi.

„Milane, poslouchej, až napočítám do tří, tak tě vyhodím do vzduchu. Ty musíš dopadnout na nohy, a ne na záda jako ráno. Rozumíš, co po tobě chci?“

Milan horlivě přisvědčoval, že je mu tentokrát všechno úplně jasné a nemůže se dočkat.

Láďa začal počítat a rozhoupávat kocoura.

„Jedna, dvě, tři“ a Milan vystartoval. Opět rotoval jako káča a opět nohy měl jinde, než bylo požadováno. Jen to žuchlo, jak přistál. Hanbou zanaříkal, a odběhl do lesa. Jeho stud musel být strašný, jelikož se na celnici víckrát neukázal.

Jak velké bývají díry v komínech, se Láďa dozvěděl až o mnoho let později. Zato teď a to naprosto přesně věděl, že tvrzení o kočkách dopadajících vždy na čtyři nohy patří do oblasti báchorek.