To dopoledne bylo celé nějaké zvláštní. Hned na jeho počátku máma zlomila ten největší nůž. Pak se tiše o něčem s tátou dohadovali. K Láďovu sluchu občas dorazily útržky vět jako: „stejně ti to už je na kočku“, “ale vždyť oni tu nemohou být věčně a pak bude ještě dobrá“ a podobné záhady. Nakonec táta vzal z kuchyně židli, a sledován Láďou, kterého věrně následoval Dan, zamířil na čele tohoto procesí do ložnice. Před skříní zastavil, položil židli na podlahu a vylezl na ni. Láďa se zatajeným dechem sledoval, co bude následovat.

Táta otevřel „loďák“. „Loďák“ byl obrovský kufr, o kterém se tradovalo, že jej měl dědeček sebou na lodi, když jel do Ameriky za prací. Co si Láďa pamatoval, byl „loďák“ pořád uložen v nadoblačných výškách - na skříni, a tím mimo Láďův akční rádius.

Po krátkém přehrabování v kufru, držel táta v ruce šavli. Opravdovou, krásně lesklou šavli. Láďa koukal s otevřenou pusou. Byla to šavle, kterou mnohokrát obdivoval na fotce v ložnici. Fotka představovala mámu celou v bílém, a vedle ní stál táta v uniformě, na rukávě měl nápis „ČS Finanční stráž“ a u boku se mu skvěla šavle.

Láďa okamžitě dal najevo, že když ji táta už teda jako nechce, tak on, jako Láďa, se o ni postará. Táta dělal, jakoby tento jeho velkorysý návrh přeslechl a zamířil zpět do kuchyně, třímaje v levici židli a v pravici šavli. Židli přisunul ke kuchyňskému stolu, šavli položil na kredenc, a někam odešel. Maminka za ním soucitně koukala. Láďa ani nechtěl ven, a udržoval kredenc v dohledné vzdálenosti.

Po obědě se táta převlékl do uniformy a šel do služby. Láďa stále nespouštěl kredenc z dohledu. Celé odpoledne se nic mimořádného nedělo. Až k večeru. Najednou přiběhl táta, vzal s kredence šavli a opět odběhl. Láďa se rychle obul a utíkal za ním. Přišel ale pozdě. Zahlédl jen, jak ze služebny odchází nějaký pán, v ruce nese do novin zabalený dlouhý předmět a za ním smutně kouká táta.

Tak on dal šavli úplně cizímu člověku. V Láďovi se nad tou zradou zlomilo srdce. Sedl si na schody a přemýšlel, jestli když mu tak okatě dávají najevo, že o něj nestojí, má odejít do Ameriky, nebo někam blíž.

Zatím co tak hořekoval nad svým osudem, přišel Dan a začal se k němu lísat. Tu si Láďa vzpomněl, že kousek za celnicí je les, o kterém kolovaly zvěsti, že v něm je zakopáno celé letadlo. Teda, celé ne, mají mu chybět křídla a vrtule, ale to celkem nevadí. V Láďovi vyvstala potřeba vzepřít se osudu. Nedali jste mi šavli, nechte si ji, budu mít letadlo. Rozhodnutí bylo nezvratné. Přivázal Dana na vodítko a vyrazil.

Vyšel z celnice, prošel pod závorou a zamířil podél hranice k lesu. Co teď, vždyť už se stmívá, přemýšlel, když zastavil na jeho okraji. „Mám jít dál, nebo nemám?“ uvažoval nahlas a snažil se najít odvahu k cestě tam, nebo aspoň výmluvu k cestě zpět.

Nakonec rozhodnutí vzal do svých pacek Dan - uviděl zajíce. Probuzené lovecké pudy zapůsobily, a on zapomněl, že má na vodítku Láďu. Zastavil až uprostřed lesa ve chvíli, kdy pochopil, že lov byl neúspěšný.

Tak rychle jsem ještě neutíkal, pomyslel si Láďa a zvědavě a také trochu ustrašeně se rozhlížel kolem. Zevnitř les nijak strašidelně nevypadal. Otočil hlavu a bylo vidět střechu celnice.

„Kam to letadlo mohli zakopat?“ brumlal si pod vousy. „Já bych jej zakopal na to nejnižší místo,“ odpověděl sám sobě a začal sestupovat do prolákliny po jeho pravé ruce, kterou byl les rozdělen na dvě části.

Dorazil na dno. Rozhlížel se, ale nic jej nezaujalo. Opět rozhodl Dan - zavětřil a dal najevo, že chce doprava. Láďa jej následoval. Za chvíli byli u starého smetiště, kde Dan zastavil a vzápětí i ulehl.

To bude asi ono, uvažoval Láďa a se zájmem je prohlížel. V nejvyšším patře bylo obuvnictví. Láďa počal staré boty odtahovat stranou. Začalo se objevovat železářství. Láďa vyndal několik děravých kastrolů, dva cedníky na nudle bez ucha, kličku od mlýnku na maso a další věci. Když vzal starou pokřivenou konzervu, něco v ní zaštěrkalo. Jen tak, aby splnil povinnost, do ní nahlédl. Zatajil se v něm dech. Z konzervy vytřepal opravdické vyznamenání - německý železný kříž!

Musel konstatovat, že pro začátek je to velice slibné. Schoval kříž zpět do konzervy, a ukryl ji na okraji smetiště, „aby mu vyznamenání doma nezašantročili“. Teprve teď postřehl, že je už skoro tma, a zamířil co nejrychleji zpět.

Doma jej čekala maminčina nelibost, „že je ještě moc malý na to, aby se tak dlouho toulal venku“. Neodporoval, mlčel, mlčel, jak mlčívají lidé, kteří vědí své. Usínalo se mu krásně.

Ráno, hned po probuzení mu bylo jasné, že práce s vyklizením smetiště je nad jeho síly. „Musím za Vladkem, dva snad budeme stačit,“ řekl si a vyrazil k němu domů.

„To bude nádhera,“ nadchl se Vladek okamžitě pro plán. „No jo, já mám, ale dneska odpoledne službu,“ vzpomněl si vzápětí.

„Do zítřka nemohu čekat,“ dal najevo Láďa.

„To je hloupé,“ rozvažoval Vladek. „Víš co, počkej chvíli,“ vykřikl a odběhl domů. Za pár minut byl zpět, a celý rozzářený volal: „Vyměnil jsem službu se sestrou, ona krávu odpoledne napase za mě.“ Tím byl problém vyřešen a další domluva proběhla bez zádrhelů. Sraz určili na pátou za celnicí.

Oba tam byli dřív a okamžitě se vydali do lesa. „Tudy“, ukazoval Láďa směr. Za chvíli stáli u smetiště. „Nikdo tady nebyl,“ konstatoval Láďa po zběžné prohlídce místa. „Podívej,“ a podával Vladkovi vyznamenání. Ten jen s uznáním pokýval hlavou.

Začali odklízet další staré hrnce a rezivé pokličky. Když je vynesli, objevili velkou plechovou bednu.

„S tou nehneme,“ konstatoval Vladek po tom, co se ji pokusil nadzvednout.

„Tak ji otevřeme,“ opáčil Láďa.

„Jo, ale čím?“

Oba začali hledat vhodný nástroj.

„Podívej,“ zvolal Vladek a ukazoval za bednu. Z jakési staré, potrhané a umaštěné hadry čouhala špička masivního nože. Chtěli nůž vytáhnout. Nešel, za něco byl zachycený. „Musíme to celé odházet,“ pronesli oba současně. Dali se do odklízení. Po čtvrt hodině byl hadr s nožem přístupný.

„Pojď, zkusíme, jestli už nepůjde vyndat,“ navrhl Vladek a začali jej znovu tahat. Šlo to ztuha, ale šlo. Po chvíli už viděli, že nůž je připevněn na jakési rezavé trubce. Zvýšili tažný výkon, vtom něco povolilo, oba spadli, a mezi nimi ležela puška s nasazeným bodákem, který původně považovali za nůž. Nadšení neznalo hranic.

„Pojď, jdeme už domů, puška nám stačí,“ navrhoval Vladek, a ztratil zájem o další objevování.

„A co letadlo?“ připomněl účel jejich výpravy Láďa.

„Kdo ví, jestli tu vůbec je, a vždyť stejně nemáme ani rýč,“ podotkl, vcelku realisticky Vladek.

„Tak se aspoň kouknem do té bedny,“ nechtěl to úplně vzdát Láďa a bral pušku, aby mohl jejím bajonetem vypáčit víko. Vladek mu už zase ochotně pomáhal. Zabrali oba naráz. V bedně to zarachotilo, víko povolilo. Zvědavě je nadzvedli. Bedna byla plná nábojů.

Táta zrovna večeřel, když se ze schodiště začaly ozývat divné duté rány. „Co to může být?“ obrátil se tázavě na mámu. Neodolali a vyšli na schodiště.

To co uviděli, je zmrazilo. Po schodech kráčeli vedle sebe Láďa a Vladek. Oba na hlavách cedníky na nudle místo přileb, omotání byli kulometnými pásy, kapsy nadité náboji 7,62 a Láďovi se na hrudi houpalo vyznamenání. Za nimi šel Dan, na vodítku měl přivázanou pušku, která narážela na schodové stupně a tím vyluzovala ony záhadné, duté rány. Stejně udiveně koukali i další obyvatelé celnice, které rovněž vylákala zvědavost na schody.

Demilitarizace byla potupná a rychlá. Sebrali jim vše mimo cedníků a vyznamenání.

Ráno, den poté, seděl Láďa na lavičce před celnicí, koukal „doblba“ a přemýšlel nad tím, co se včera seběhlo. Na zastávku přijel ranní autobus, a vystoupili z něj lidé. Několik jich zamířilo k celnici. Jak se přibližovali, bylo čím dál zřetelněji vidět, že jeden z nich nese dlouhý v něčem zabalený předmět. Láďa zbystřil. Za chvíli bylo jasné, že je to tentýž muž, co odešel se šavlí. Přišel k celnici, prošel kolem lavičky a zamířil do služebny. Láďa jej následoval.

Pán položil dlouhý předmět na stůl, z tašky vyndal tři úplně nové nože a podal je tátovi. Za chvíli zůstali táta a Láďa sami. Táta začal pomalu dlouhý předmět vybalovat. Byla to pochva na šavli, ale bez šavle. Podal ji Láďovi se slovy: „Na, je tvá, šavle je tady“ a smutně ukázal na tři nové nože.