Po svém nočním útěku a pokusu o denní, měl Láďa pro plížení k dispozici celý byt, omezován byl jen zavřenými dveřmi. Jednoho dne, kdy zůstal opět ležet před dveřmi kuchyně, dospěl k závěru, že plížení už zvládá dobře a mohl by začít trénovat chůzi. Už, už se o to chtěl pokusit, ale pak jej napadlo, že bude lépe rodiče překvapit hotovou věcí a neotravovat je s takovou prkotinou, jako je chůze. Spokojen s tímto řešením, radostně odběhl za pomocí nohou a rukou do postýlky, a začal sestavovat učební osnovy.

Prvně se musím naučit stát, mudroval v duchu a zkusil to. Bum, byl na zadku. Další pokus, stejný výsledek. Když asi po sedmdesáté šesté dopadl stejně - na zadek, začal pochybovat o svém nadání chodit.

Chtěl bych vidět toho blázna, který zavedl chůzi po dvou, ulevoval si. Jak krásně a stabilně je na čtyřech. Za celou dobu co tak lozím, jsem pořádně nespadl, teď jsem na zemi v jednom kuse a to se chci jenom postavit, naříkal. Vidina toho, že dosáhne na kliku a bude moci sám otevírat dveře, jej však posilovala.

Postupně nabýval dojmu, že doba mezi dvěma pády se začíná viditelně prodlužovat a dokonce, když padal dopředu, nohy samy se snažily doběhnout hlavu a stejně při padání vzad. Uvědomil si, že první bod osnovy „stání“ pokryje veškerou učební látku předmětu „chůze“ a zbývající body proto zrušil.

S přibývajícími úspěchy se Láďovi vracel optimismus a současně měl čím dál větší potíže věrohodně padat, když máma nebo táta jej chtěli naučit stát. To jsem šikovný, chválil sám sebe, když se plazil už jen v přítomnosti rodičů, aby uchoval své tajemství.

Nadešel den, kdy dospěl k závěru, že je v chůzi už vyučen. Konečně mohl začít přemýšlet, jak nejlépe tátu a mámu překvapit. Příležitost se naskytla hned následující neděli.

„Ládiku, budeme hrát na schovávanou?“ navrhl po obědě tatínek, zatím co maminka si šla zdřímnout do ložnice. Láďa pochopil, že se mu naskýtá životní šance předvést svou nově nabytou dovednost a nadšeně souhlasil.

Hra spočívala v tom, že táta se zavřel do špajzu a Láďa se někde schoval. Když jej táta našel, role se obrátily. Pokud ne, šel táta do špajzu znovu, ale k tomu zatím ještě nikdy nedošlo.

Táta, jist si svým vítězstvím, se sebevědomě umístil do špajzu. Jen za sebou přivřel dveře, Láďa se postavil a zamířil ke vchodovým dveřím bytu, těsně následován Danem. Jak tiše je otevřel, tak tiše je zavřel a byl na chodbě. Poprvé stál sám na kraji schodů, které vedly na dvorek a vlastně i do světa. Trochu znejistěl, protože chůzi po schodech doma nacvičit nemohl, ale pak si řekl: od čeho mají schody zábradlí, chytil se a opatrně sestupoval. Dan takové problémy neměl.

„Tak, teď se asi doplížil ke dveřím do obýváku,“ říkal si táta ve špajzu a vybíral rozinky z mazance.

Láďa v tu dobu právě opouštěl mezipatro.

„Teď bude v půli obýváku,“ uvažoval táta.

Láďa přicházel k otevřeným dveřím na dvorek.

„Jestli leze do ložnice, tak by mohl být u peřináče.“

Láďa byl na dvorku a řešil problém, zda jít na zahradu, nebo ke slepicím do kurníku.

V mazanci došli rozinky, „půjdu jej už hledat, co tady,“ řekl si táta a zamířil do obýváku.

S Danem do kurníku nemůžu, uvažoval Láďa a zamířil na zahradu.

„Kdepak ten Láďa asi může být,“ hlaholil otec, míře přes obývák k ložnici.

Láďa nabral kurs k záhonu s jahodami.

„Tak, tady nikde není,“ dále hlaholil táta a všiml si pootevřeného peřináče.

Láďovy oči spočinuly na velkých sytě červených jahodách.

„Pod postelí také není,“ ztišil táta hlas, aby nevzbudil maminku.

Láďa trhal nejkrásnější jahodu, kterou měl po ruce.

„Kde ten kluk asi může být?“ stále tiše s ohledem na maminku brumlal táta.

Láďa se definitivně rozhodl, že jahody jsou dobré a stojí za vyplenění.

Táta je u peřináče a otvírá jej s vítězným, leč tlumeným pokřikem: „tady je“. Chvíli nechápavě hledí na prázdný peřináč. Pak si vzpomene, že minulý týden se v prádelníku pokazil zámek a prádelník je odemčený. Hrdý na inteligenci svého potomka, zamíří zpět do obývacího pokoje k prádelníku.

„Ták, teď už mi neutečeš“ a otvírá prádelník. Nic. Tentokrát je jeho nechápavý pohled podstatně delší.

„Přece musí být někde u země, nemohl vylézt nikam nahoru,“ uvažuje nahlas a spouští se na čtyři, aby lépe viděl pod gauč. Ani tam jej nenalézá.

„To snad není možné, přece se nevypařil,“ mrmlá polohlasně a brázdí po čtyřech obývák.

Zrovna, když se chystá znovu prohledat ložnici, vchází do dveří máma.

„Hele, Michal se nám zbláznil,“ komentuje jeho plížení. Mlčky ji mine svým levobokem a prohlíží prostor pod postelí. Zase nic.

Jsem já to ale osel, vždyť on je určitě schovaný v kuchyni, napadne jej, ale než se tam vydá, pro jistotu ještě zkontroluje skříně v ložnici.

„Michale, ty jsi bez rozumu,“ začne v kuchyni láteřit maminka. „Zaneseš kluka na zahradu, posadíš jej do záhonu, necháš ho cpát ty špinavé jahody a sám tu lozíš jako pitomec po čtyřech“, zaslechne Michal ještě Elen, která utíká pro Láďu.

Táta Michal došel do kuchyně. Stojí s pootevřenou pusou před oknem a nevěřícně z něj hledí na Láďu, sedícího uprostřed jahodového záhonu a Dana, který spokojeně leží opodál. „Ten kluk snad umí čarovat,“ bylo to jediné, na co se zmohl.

Když máma Láďu přinesla domů, zářilo z jeho očí nadšení a ze špinavé pusy červená barva jahod. Jeho vítězství bylo oslnivé a táta smutně zamířil znovu do špajzu. Nakonec však byl tohoto trestu ušetřen. Láďa mu jej s velkorysostí vítězů prominul.