„Ahoj Elen,“ řekl táta mamince, po návratu domů ze služby na celnici, kde pracoval.

„Ahoj Michale.“

„Ahoj kulihrachu,“ pozdravil táta Michal, Ládika. Ten zrovna řešil problém, jak utéct z dětské postýlky.

„My spolu nemluvíme?“ pokračoval táta.

Láďa, vyrušený ze zadumání, se jen tak, aby se neřeklo, zazubil.

„No aspoň něco,“ pochválil jej táta a odešel do kuchyně.

Ládik právě odhalil mechanismus otvírání bočnice postýlky, ale než si to stihl ověřit v praxi, táta byl zpět a odnesl jej k večeři.

Venku se dávno setmělo, rodiče už spali. Tu si Láďa vzpomněl, že chtěl na výlet.

Tak jak to bylo s tím otvíráním, brumlal si v duchu, když zápasil s bočnicí postýlky. „Přece jsem to takhle nadzvedl a potlačil.“ Práásk, zazněla nocí rána, jak bočnice sjela dolů.

„Někdo k nám vlezl,“ zašeptala maminka ze spánku.

„Kdo by tu…,“nedopověděl táta a pokračoval ve spaní.

Jenom pejsek Dan zvedl hlavu a zavrtěl ocasem.

Láďa ani nedutal. Když měl pocit, že uplynula dostatečně dlouhá doba, začal se opatrně spouštět s postýlky na zem. Dan jej soustředěně sledoval. Prvním cílem bylo křeslo v obývacím pokoji, ve kterém jej táta houpával na kolenou. Po jeho dosažení však zjistil, že křeslo je vlastně docela nezajímavé. Jako náhradní cíl si určil ledničku v kuchyni.

„Zase nic,“ zabědoval, když uviděl, že kuchyňské dveře jsou zavřené a na kliku nedosáhne. „S tím jsem nepočítal,“ mudroval, „příště se musím lépe připravit.“ Zklamaně zamířil zpět, sledován, jako ostatně celou dobu, Danem.

Stačila jen chvíle plazení a byl v uličce mezi svou a máminou postelí. V tu chvíli jej napadl cíl třetí. Místo do své, zamířil do máminy postele. Opatrně vylezl nahoru a ve tmě nahmatal cíp peřiny. Když takto lokalizoval svou polohu, mohl se tiše začít pod peřinu vsunovat.

„To je krásné teplo,“ pochvaloval si atmosféru pod peřinou. Pomalu postupoval výše, a orientoval se podle nohy, kterou vedle sebe nahmatal.

Za chvíli se máma zavrtěla a zabrumlala: „Michale nech toho.“ Táta nic, zato Láďa zastavil svůj postup a naslouchal. Po chvíli bylo opět slyšet jen spokojené oddychování. Láďa obnovil svůj postup.

„Michale nech toho, ráno musíme vstávat,“ opakovala důrazněji máma. Táta nic, zato Láďa zase přerušil misi. Máma vzdychla, protáhla se a za chvíli opět usnula. Láďa zareagoval tím, že pokračoval ve své výpravě.

„Michale, nedělej, že spíš a měj rozum,“ zašeptala máma a žďuchla do táty.

„Co se děje?“ odpověděl táta ze spánku, aniž by procitl.

„T o    j s i    n e b y l ...“

Je neuvěřitelné, jak strašná akustická energie je ukryta v křehkém dívčím těle. Ještě než siréna, ve kterou se máma proměnila, dosáhla nejvyšší intenzity, vyskočil táta z postele a utíkal pro kulomet vzor 26 v domnění, že ordneři přepadli celnici. Utíkal dobře, ale na špatném místě. Tam, kde ve služebně byla průchozí chodba do zbrojnice, byla v ložnici neprůchozí skříň.

Rána, která otřásla ložnicí, nebyla způsobena výbuchem granátu, ale čelním střetem tatínka se skříní. V okamžiku střetu se silně zablýsklo, aspoň táta to byl ochoten odpřisáhnout. Hromobití, které z jeho úst následovalo po tomto nečekaném blesku, mělo úplně jiný charakter než hromobití za letní bouře, i když intenzitou se mu blížilo.

Když Láďa viděl, že se něco děje a je potřeba působit hluk, přidal se pod peřinou k rodičům. První utichla máma, a to ihned potom co rozsvítila lampičku na nočním stolku a nikde nikoho neviděla. Následoval táta, který stále ještě nechápal, zda spí, či bdí, ale čelní boule hovořila jasně pro druhou variantu.

K Láďovi pod peřinu docházely signály z venku zkresleně, a proto nezaznamenal, že v ložnici se již opět rozhostilo ticho a řval, seč mu síly stačily dál. Máma chvíli naslouchala, odkud zbývající hluk vychází a vzápětí nadzvedla peřinu. Objevil se Láďa, který s pusou dokořán hlučel podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vida, že je poslední, ztichl a nasadil nevinný úsměv. Jeho úsměv byl ale v širokém okolí jediný. Nakonec na scénu vplul i Dan, lépe řečeno jeho hlava, která opatrně vykoukla zpod dětské postýlky a když zjistil, že už žádné nebezpečí nehrozí, vystrčil hlavu až po konec ocasu.

„To nemůžeš tu postýlku zavírat pořádně?“ vyčítal táta mamince a zatlačoval si bouli kusem švédské žuly v podobě desky s vyrytým nápisem: „Michalovi Kopřivovi“, tedy tatínkovi, „za prvé místo v orientačním běhu dorostenců“. Po chvíli byl s upravenou velikostí boule spokojen a švédský balvan odložil. V tu chvíli máma, vybuchla v neutuchající smích. Tátovi stačil jen letmý pohled do zrcadla, aby pochopil jeho příčinu. Na zploštělé bouli měl vytlačeno červenobílé slovo: „Michalovi“. Rezignovaně zakroutil hlavou a šel si lehnout. Jako další skončil na zádech Láďa, máma pečlivě zkontrolovala bočnici jeho postýlky a šla také na kutě. Nakonec zalehl i Dan, do poslední chvíle doufající, že se ještě nějaká legrace odehraje.

Láďu noční výlet nadchl a umínil si, že hned druhý den uskuteční další výpravu. Cíl upřesní podle okamžité situace. Usínalo se mu krásně, jako všem lidem, kteří dobře vykonali svou práci.

Ráno Láďa dělal jako by se nic nestalo. Celé dopoledne si poslušně hrál a dokonce ani neprotestoval, když po obědě místo ven putoval do postýlky. Ospalá máma zalehla také, „jen na chviličku,“ říkala si v duchu, než usnula.

Láďa ještě chvíli dělal, že spí a pak rozhodl, že uskuteční druhou výpravu. Cíl byl jen jeden - otevřený peřináč. Bez problémů začal spouštět bočnici, když vtom Dan ze spaní zaštěkal.

V tu chvíli štěstí Láďu opustilo. Ve snaze vyzvednout bočnici rychle zpět mu podjely nohy, spadl do sítě, kterou byla bočnice vyplněna a vzápětí tato sjela dolů. Láďa byl lapen. Seděl na zemi, přes oka sítě mu čouhaly ruce a nohy. Mohl se sice hýbat, ale nemohl se vzdálit.

To vše se zájmem sledovala maminka, kterou Danovo zaštěkání probudilo.

„Tak mladý pán už umí utíkat z postele a v noci to nebyla náhoda,“ komentovala Láďovo počínání. Ten na ni smutně koukal ze sítě, jak kapr z podběráku.

Máma vstala, vysvobodila Láďu a uložila jej znovu do postýlky. Bočnici pro jistotu podepřela opěradlem židle a odešla do kuchyně.

Tak Láďa přišel o své první, přísně střežené tajemství.