Láďa ležel na zádech a koukal na veliký, pětiramenný lustr na stropě. Marně vzpomínal, jak se zde ocitl. Kolem bylo vše cizí, nic podobného ve své paměti nemohl najít. Bylo mu příjemně teplo a přemáhal jej spánek.

Kde to jenom mohu být? Všude ticho a přítmí, jen jakoby zdáli k němu doléhají nějaké zvuky.

To je zvláštní, ne a ne si vzpomenout proč sem přišel, dokonce ani neví, odkud přišel. A to nutkání ke spánku je čím dál silnější.

Asi mu podlehnu, byla jeho poslední myšlenka a pak tvrdě usnul.

Probudil jej hlad. Stále ležel, ale tentokrát chybělo okolí a strop. Místo něj bylo modré nebe. Kolem pořád nikdo nebyl, doléhaly k němu jen ty vzdálené zvuky. Rozhodl se, že zkusí požádat o jídlo. Ale koho, vždyť tady nikdo není.

Musím vstát a po něčem se poohlédnout.

Teprve teď s hrůzou zjistil, že je svázaný v nějakém bílém pytli. Koukaly mu z něj jen ruce a hlava.

Co teď? Horečně uvažoval, jestli je lepší být tiše nebo se pokusit někoho přivolat. Hlad byl čím dál silnější.

„Halóóó, je tu někdo?“ zakřičel, jak to šlo nejvíce. Ale zvuk, který místo řečené otázky vydal, byl tak strašný, že se jej vylekal. Ze zoufalství začal plakat. Netrvalo dlouho a měl nad sebou hlavu s dlouhými světlými vlasy a tázavým výrazem v očích. Vzápětí přibyla další. Její vlasy byly černé.

„Neplač, co ti chybí, nemáš hládeček?“ brebentila světlá hlava.

„To víš, že mám,“ chtěl říci Láďa, ale zase zazněl ten zvuk, nerozeznatelný od pláče. Že by si dal uzené, zelí a bramborový knedlík se už raději ani nepokusil říct.

„Asi má opravdu hlad,“ mínila hlava černá.

Mezitím Láďu světlá hlava zvedla a přitiskla k sobě. Chtěl proti tomu protestovat, co že si to dovoluje, ale vzápětí mu něco teplého ucpalo pusu. Ucítil na rtech vlhkost a začal pít. Uzené to sice nebylo, ale nechutnalo to špatně a balení bylo také docela estetické.

Zvědavě se rozhlížel kolem. Zahrada, na které všichni tři byli, byla bez konce. Aspoň Láďa jej neviděl. Všude kolem stromy a kytky, sem tam krtinec. Na stromě zrály třešně, a poletující špačci, asi také hladoví, křičeli. Nikdo si jich však nevšímal. Všechny dvě hlavy sledovaly pozorně Láďu, který opět ležel, tentokrát v trávě a byl z toho všeho v rozpacích.

Proč na mě dělají takové grimasy? Přemýšlel v duchu a poslouchal jejich šišlání. Byl z nastalé situace čím dál víc rozpačitý.

Asi bude nejlíp, když usnu. Tento svůj nápad bez větších obtíží okamžitě realizoval.

„Jak krásně spí,“ ozvala se blonďatá hlava.

„Je celý po mně,“ prohodila hlava černá. „Já, když jsem byl malý jako on, tak jsem také jen pil a spal.“

„Myslíš, že jsi tím byl výjimečný?“ rozesmála se hlava blonďatá a uložila Láďu opatrně do kočárku.

„Pojď, pojedeme už domů, začíná se stmívat,“ řekla blondýna a zamířila k brance zahrady.

Láďu probudil horký, vlhký vítr. Nechtěl to dát najevo, proto jen poslouchal. To co slyšel, bylo tiché funění. To je divné, pomyslel si a pootevřel jedno oko. Vzápětí je otevřel zděšeně dokořán i s okem druhým. Nad ním byla hlava s dlouhým chlupatým čenichem a funěla mu přímo do ucha. Když pes uviděl, že Láďa otevřel oči, radostně zapištěl a olízl mu tvář.

To byl, ale hloupý nápad, prolétlo Láďovi hlavou, ale pro jistotu mlčel a čekal, co se bude dít.

„Dane, nech toho“, zavolal někdo a vzápětí známá blond hlava vplula do Láďova zorného pole a utřela mu mokrou tvář. Láďa se pro jistotu usmál. Blondýna úsměv opětovala.

Je docela hezká, uznal Láďa a chtěl ještě více vycenit zuby. V tu chvíli zjistil, že žádné nemá. Kde jsem o ně přišel a kdy jsem je vlastně měl naposled? Usilovným přemýšlením zapomněl na psa i blondýnu.

„No tak se nemrač a pojď k mamince,“ řekla blondýna a zvedla jej.

To je ale divné jméno, uvažoval Láďa a zapomněl na zuby.

Nováková, Škvarková, Kačerová to bych bral, ale Maminka? No, co se dá dělat, jméno si člověk nevybírá, uzavřel filozoficky svou úvahu. Ale stejně, ten pes má jméno hezčí.

Zatím jej maminka zvedla do úrovně nosu a snažila se mu tímto svým čichovým nástrojem vypíchnout oko, vydávaje při tom komické zvuky. Když zjistila, že to nesvede, chtěla jej rozkousat, aspoň to byl první Láďův dojem. Brzy však dospěl k závěru, že se nejspíš mýlil a není kousán z hladu, nýbrž z jakýchsi jiných, jemu neznámých důvodů. Bylo to docela příjemné. Začal se nahlas smát. V tom si opět vzpomněl, že mu chybí zuby.

Ale co, nikdo není dokonalý, vytanula mu na mysl stará lidová moudrost a smál se s bezzubou pusou dokořán.

Najednou maminka přestala, ukázala ke dveřím a povídá: „Podívej Ládiku, přišel tatínek.“ Ve dveřích byla černá hlava i s příslušenstvím.

Tatínek, zase jedno divné jméno, pomyslel si Láďa. „A jak to, že žijí spolu a přitom se každý jmenuje jinak? Že by žili jen tak na hromádce? Nebo že by to nebyla jména? Přece, kdyby byli máma a táta, tak musí mít dítě a já tady žádné děcko nevidím. Láďu napadla strašná myšlenka a poprvé se na sebe pořádně podíval. No nazdar, to vypadá, že tím dítětem jsem asi já! Co teď? Ze zoufalství začal plakat.

„Ládiku neplač. To je tatínek, nic ti neudělá,“ konejšila jej máma a Láďa přitisknuv se k ní, pomalu plakat přestával.

Vždyť ono to vlastně nemusí být až tak špatné, těch pár let to vydržím a pak uvidím. Přitiskl se k mámě ještě těsněji a usnul.