Byl první máj, byl lásky čas, z kurníku zněl zoufalý hlas - rozčílených slepic. Povyk, který tropily, byl ale zcela zbytečný, neb Láďa s Vladkem jim hned při příchodu vysvětlili, že indián bez čelenky není indián a proto každá z nich je povinná odevzdat dvě ocasní péra. Vzhledem k množství peří, které na sobě měly, ty dva brky opravdu nestály za ten kravál. Ale vysvětlete to lakotným slepicím.

Konečně, všechny slepice měly splněn svůj kontingent. Oba indiáni se protáhli otvory, které do té doby používali jen obyvatelé kurníku, opatrným plížením zdolali slepičí lávku a rychle, nikým neviděni zamířili k lesu. Halas v kurníku pozvolna utichal.

„Tak a teď jdeme pro koně,“ prohlásil, celkem zbytečně Vladek, protože oba už stejně kráčeli po cestě vedoucí k Pahouskům. Pahouskovic kobylka, jako obvykle v tuto dobu svačila na louce těsně u lesa. Oba indiáni ji ve vší tichosti, jak se na indiány sluší, obklíčili a zajali. Udivená kobylka marně vzpomínala, koho jí připomínají ti prapodivní tvorové, kterým slepičí ocas místo na zadku narostl na hlavě, ale protože byla dobrák od kosti, jen stála a koukala, co se z toho vyklube.

Ti dva tvorové zatím přemýšleli, jak se kobylce dostat na kobylku, tedy na hřbet. Nepoměr velikostí byl nepřehlédnutelný, v neprospěch kluků. A tak tu stojí a koukají na sebe dvě oči udivené a čtyři zamyšlené.

„Vlado, já ti udělám stoličku a ty po ní vylezeš nahoru. Pak mi podáš ruku a já vylezu za tebou.“

Fotka

I stalo se. Celá věc však měla jeden háček. Tím byl široký kobylčin hřbet. Marně se Vladek snažil na něj dostat. Nebylo se čeho chytit. Navíc vyšlo najevo, že kobylka je lechtivá - začala se pod klouzajícíma Vladkovýma rukama prapodivně vrtět.

„To nejde,“ slezl Vladek po chvíli. „Musíš blíž k hlavě. Kolem krku ji snad obejmu a vylezu nahoru.“

Láďa popošel blíž ke koňské hlavě, která byla pootočená a vše zvědavě sledovala.

„Tak lez,“ pobídl Vladka. Ten obejmul koňský krk, odrazil se a byl s vítězným úsměvem nahoře. Jenže, ve stejnou chvíli se ukázalo, že kobylka je za krkem ještě lechtivější než na hřbetě. Začalo to, pro co kluci neměli jméno, ale ve světě to běžně nazývají rodeem.

Po prvním kole kolem louky Vladek minul Láďu bez vítězného úsměvu. Po druhém kole si Láďa všimnul, že mimo úsměvu mu už chybí i čelenka. No a na počátku čtvrtého kola chyběl už celý Vladek. Přicházel loudavě napříč loukou a po zemi sbíral peří ze své čelenky.

„S koňama jsem jednou pro vždy skončil,“ bylo jeho jediné zhodnocení situace a zamířil k cestě, po které před čtvrt hodinou přišli.

„Neblázni, viděl jsi už indiána bez koně?“ snažil se jej přimět k návratu Láďa.

„Zatím jsem neviděl žádného indiána. Ani s koněm ani bez koně,“ zaznělo Láďovi v odpověď a Vladek ani nezpomalil. „A ve škole nám stejně říkali, že koně do Ameriky přivezli bledé tváře. Takže správný indián chodí pěšky.“ Uzavřel Vladek toto téma.

Mezitím odbočili ze silnice na stezku, po které mlčky kráčeli, když jim bubínky rozechvěly nějaké podezřelé zvuky. Tiše zastavili. Po chvíli uviděli paní Pahouskovou prohledávající křoví. Lépe řečeno nebylo vidět paní Pahouskovou, ale její typicky ušmudlaný uzel zástěry a to co jim dráždilo oba jejich hlemýždě, bylo její brebentění: „To jsem blázen, loni jich tu bylo plno a teď ani jedna, kam se všechny poděly?“

„Co to tam hledá? Láďo, schovej se vpravo já vlevo a budeme ji pozorovat.“

Indiáni zmizeli v křoví lemujícím chodník.

Po chvíli se paní Pahousková vynořila celá i s košíkem o kterém jen lhář mohl říct, že je plný hub a začala pročesávat křoví na Láďově straně. Postupovala sice pomalu, ale přece jen se k Láďovi začala nebezpečně přibližovat. Po chvíli bylo jasné, že Láďa musí z ilegality vystoupit. Jeho vystoupení bylo hodně rázné. Houbařka Pahousková zařvala, pustila košík, ze kterého se vysypaly všechny tři májovky, a dala se na útěk.

„Dobrý den, nerostou že?“ pokusil se o navázání dialogu Láďa a uložil na zemi se povalující tři houby, zpět do košíku. Prchající Pahousková na ta slova zastavila a vida, že indiánem je jen Láďa, začala se vracet.

„Ty jsi mě, ale vylekal. To nemůžeš vylézt opatrně?“ vyčítala mu.

„Hele druhý indián,“ konstatovala vzápětí, když pod Vladkem, který stihl vyšplhat na strom, pukla větev a on před ni spadl na zem jak zralá hruška.

Vladek zahanbeně zaujal místo vedle Ládi. Situace se opakovala obdobně jako u kobylky. Ne, že by se Vladek snažil paní Pahouskové vylézt na hřbet a ta s ním běhala kolem lesa, ale dvě oči koukaly zvědavě a čtyři zamyšleně.

„My už musíme jít,“ vyřešil pro oba indiány trapnou situaci Vladek. „Na shledanou“ a kluci zmizeli v lese.

„To jsme to dopracovali. Najde nás i stará Pahousková,“ přerušil Vladek mlčení.

„Hm,“ přitakal Láďa.

Usedli na vyvrácený strom.

„Na koni jezdit neumíme, schovávat se taky neumíme, co ještě dělají indiáni?“

„Skalpují,“ odpověděl Vladek a vyskočil.

„Pojď Pahouskovou ještě doženeme,“ zvolal, když nabíral maximální rychlost. Láďa okamžitě vystartoval za ním.

„Ty Vlado já žádný skalp nechci,“ promluvil zadýchaně po chvíli Láďa a přerušil běh. Vladek zastavil také.

„Mě by doma vynadali, co jsem to přitáhl za krám a hodili by mi jej do smetí.“

„V tom máš pravdu, já bych asi dopadl taky tak,“ smutně souhlasil Vladek. “A stejně vždyť ona má jenom jednu hlavu a my jsme dva.“

„A kdo ví, jestli si ji vůbec umyla. Víš jak ji má věčně špinavou,“ dodal s obličejem vyjadřujícím odpor Láďa. „No jo, co teda vlastně jako indiáni můžeme ještě dělat?“ vnořoval se Láďa opět do trudnomyslnosti.

„Vytrháme koleje,“ napadla Vladka konečně ta správná myšlenka.

Udělali otočku o 90 stupňů a zamířili k trati. Již z dálky bylo slyšet hluk a spoustu hlasů. Poslední metry, které je dělily od místa nad železničním náspem, překonali plížením. Opatrně vystrčili hlavu z křoví a uviděli něco, co jim sebralo dech. Násep tam sice byl, ale koleje chyběly.

„Vlado, co my to jsme za indiáni. Vždyť i ve vytrhávání kolejí nás předběhli.“ A Láďa ukazoval na skupinu mužů asi 50m vpravo, kteří se lopotili s kusem koleje.

„To je divné, oni tu kolej přinesli a ne odnesli,“ mrmlal si Vladek pod nos. „A podívej, teď přinášejí další,“ pokračoval po chvíli.

„Nejspíš netrhají, ale spravují to, co vytrhal někdo jiný. A protože koleje trhají jenom indiáni a my to nebyli, musí tady být ještě nějací další.“ Vladek musel dát Láďovi za pravdu.

„Pojďme si poslechnut, co povídají.“

Lesem opatrně došli na úroveň dělníků a tiše zalehli tak, aby jim neuniklo ani slovo. Nepotřebovali ani půl hodiny a věděli, že koleje nikdo nevytrhal, protože na trati je výluka a koleje jsou měněny. Zítra vlaky budou jezdit už normálně.

„Jdeme domů, přijdeme zítra,“ navrhl Vladek a kluci se rozešli.

Láďa zamyšleně šel po silnici, když mu do oka padl na krajnici ležící sáček. Byl to neotevřený balíček bonbónů. Zvedl jej a strčil do kapsy.

„Hádej, co pro tebe mám?“ oslovil po večeři Láďu táta.

„Slona.“

„To zatím ještě ne,“ rozesmál se táta, „ale na rozdíl od slona je to sladké“ a sáhl do kapsy kalhot. Pak sáhl do druhé kapsy kalhot. Hned nato se postavil a osahával si všechny kapsy kalhot. Po chvíli dospěl k závěru, že kalhoty mají málo kapes a šel osahávat kapsy saka, které viselo na věšáku. Ani sako jej zjevně neuspokojilo, protože přišla na řadu taška. Po její prohlídce, vzdychl, zakroutil hlavou a smutně oznámil, že už nemá nic, přestože to není zas až tak moc dávno, co měl sáček bonbónů.

„Na, tady máš aspoň jeden“ a podal Láďovi ledovku. „Pořád jsi na tom lépe než ti domorodci v pralese.“

„Jací domorodci v pralese?“ chtěl vědět Láďa.

„To jsem ti ještě neříkal?“ podivil se táta.

„Domorodci v pralese bývají obvykle chudí a proto, když přijdou k bonbónům, musí si je šetřit. A tak na večer vyhlásí kmenovou slavnost, rozdělají veliký oheň, zatančí a zazpívají si a pak se kolem dohořívajícího ohně usadí do kruhu. Po chvíli soustředění vstane náčelník se šamanem a začnou cucat každý po jednom bonbónu. Až mají plnou pusu sladkých slin, otočí se k sobě zády a začnou v protisměru obcházet kolem ohně sedící domorodce a plivat jim do otevřených pus sladké sliny, aby z toho bonbónu také něco měli.“

Druhý den dopoledne šli Láďa a Vladek zkontrolovat zda je trať už připravená na trhání kolejnic. Vše bylo v pořádku, kolejnice byly tam, kde patří a po trati právě projížděl nákladní vlak. Dohodli se, že se tady v šest večer sejdou s celou indiánskou výbavou, tedy čelenkou.

K obědu Láďa přišel s bonbónem v puse a dobrou náladou. Vešel do kuchyně. Bonbón mu sice z pusy nevypadl, i když to bylo jen tak tak, ale nálada byla nenávratně pryč. Na kuchyňském otomanu ležela rozvalená Ivona a pro ni typickým pohrdavě povýšeneckým úsměvem se šklebila na Láďu.

Fotka

Ivona byla o osm let starší sestřenice žijící v domnění, že je mimořádně inteligentní, a proto Láďa je povinen se jejími pomatenými nápady řídit. To co jí Láďa nemohl opravdu upřít, byla schopnost přetvářky a intrikování. Když ji nikdo neviděl, dělala mu schválnosti, kde jen mohla, a když si na ni stěžoval rodičům, věřili jí a ne jemu. Situace byla tak zvrácená, že ji dokonce Láďovi dávali neustále za vzor.

A tak Láďa stojí ve dveřích a hlavou mu probíhají vzpomínky. Znovu zažívá ty strašné pocity, které míval, když byl ještě úplně maličký a ona jej přitiskávala peřinou do postele a tam mu hlavu držela tak těsně, že se nemohl ani pohnout a zdálo se mu, že se pod peřinou udusí. Křičet mohl sebevíc, stejně jej nebylo slyšet. Tehdy myslíval, že zešílí hrůzou.

Nebo jak kdysi z fialového savého papíru vystřihla otevřenou dlaň, nalepila ji večer na okno chodby a měla neuvěřitelnou radost, že se tam Láďa bál projít. Tehdy jej maminka vzala na ruce, spolu zašli k oknu a papírovou ruku strhli.

Mámino: „Láďo, nestůj a jdi se přivítat se sestřenkou,“ jej vyrušilo ze vzpomínky na to, jak jej táta kdysi honil kolem stolu. Už, už to vypadalo, že se mu podaří utéct ven a až se vrátí, bude táta bez zlosti a trest tím pádem mírnější, když vtom přispěchala z pokoje Ivona, chytla jej a předala tátovi.

„Ahoj,“ řekl na půl pusy a neochotně Láďa. Nečekaje na odpověď odešel se do koupelny umýt.

Po obědě Ivona opět zaujala své oblíbené místo na otomanu, tentokrát si však lehla spořádaně na záda a podřimovala. Láďa sáhl do kapsy pro sáček, co včera našel, strčil jeden bonbón do pusy a začal sáček schovávat. Šustění papíru Ivonu vyrušilo z podřimování a otevřela pusu, že by chtěla také bonbón.

To tak, ještě bonbón ti budu dávat, pomyslel si a měl se k odchodu.

„Láďo, nebuď lakomý a dej Ivonce bonbón, ona chce také vědět jak chutná,“ ozvala se maminka.

Hlavou mu proběhla krásná myšlenka. S Vladkem jsme přece dva indiáni, takže jeden z nás musí být náčelník a druhý šaman. Přistoupil k ležící sestřence, posbíral ty nejsladší sliny, které našel a s chutí jí je plivl do otevřené pusy. To, že vzápětí ležel na zemi a Ivona přes něj přeběhla rychlostí převelikou do koupelny, kde si začala intenzivně vyplachovat do té doby nevymáchanou pusu, mu vůbec nevadilo.

„Vidíš,“ obrátil se na vykulenou mámu, „nechutnal jí. Můžu jít ven?“ A aniž se od zaražené mámy dočkal odpovědi, odešel tam, kde mu bylo nejlépe - do lesů, luk a strání.

Čas ubíhal zoufale pomalu a ne a ne odbít šestá. I když už o půl šesté, ale přesto „konečně“ přišel k trati i Vladek. Nasadili si čelenky a sešli dolů ke kolejím. Šli kolem trati a hledali nejvhodnější místo pro započetí trhání kolejnic.

„Vlado podívej, tam je jakási velká bedna, pojďme se na ni podívat.“ Bedna byla stlučená z prken a měla ohromný visací zámek.

„Tu neotevřeme,“ mínil Vladek, zatím co Láďa prohlížel zámek.

„Ale otevřeme,“ nesouhlasil Láďa. “On ten zámek totiž není zamčený.“

Nadzvedli víko a zvědavě nahlédli dovnitř. Krumpáč, lopata, rukavice, krabice šedé barvy, tři štětce, nějaké matky a velký klíč na povolování kolejnicových matic.

„To se budou trhat krásně koleje,“ nadšeně zvolal Vladek. „Jenom povolíme matky a koleje odpadnou samy.“ Vzal z bedny ohromný klíč a utíkal to vyzkoušet.

Láďu zatím zaujala krabice s barvou a začal s ní natírat bednu.

„Pojď mi pomoct,“ zavolal jej po chvíli Vladek snažící se povolit už pátou kolejovou matku, ale stejně jako předchozí čtyři, neúspěšně.

Společnými silami začali tahat za klíč. Nic.

„Láďo, já budu počítat do tří a pak zatáhneme, co to půjde nejvíc. Ráz, dva, tři“ a indiáni leží v trávě vedle koleje i s klíčem, který z matice sklouznul.

„Vlado, tak to nejde, zkusíme to krompáčem“ a Láďa jej již táhne k trati. Podstrkují špici krompáče pod kolej a snaží se ji vypáčit. Opět nic.

„My nejsme žádní indiáni“ a Láďa smutně usedá vedle bedny sundávajíc si čelenku. Vladek zůstal stát a tak tu neradostně na sebe koukají. Začíná se stmívat.

„Co budeme dělat?“ přerušuje Vladek ticho.

„Víš co, zkusíme, kdo rychleji natře kolej mezi těmi dvěma sloupy,“ navrhuje Láďa a nápad je shledán zajímavým.

„Připravit ke startu, pozor, teď.“ A v tu chvíli začínají natírat, indián levou kolej, bledá tvář pravou, až se z nich kouří. Ale i tento úkol je nad jejich síly. Už je skoro tma a oni jsou teprve v polovině.

„Láďo, já už musím domů,“ přestává Vladek natírat.

„Já taky. Pojď, nanosíme to všechno zpět do bedny a jdeme.“

„Ivona už odjela?“ zeptal se Láďa pln radostné naděje, když po příchodu domů uviděl prázdný otoman.

„Ano, táta jí šel doprovodit na nádraží, ale už měl být zpátky. Nevím, kde tak dlouho vězí,“ odpověděla máma a pokračovala. “Proč jsi jí plivl do pusy? To se přece nedělá. Teď bude známým vykládat, jaký jsi nevychovaný.“

Ale nebude, vždyť by se jí všichni vysmáli, pomyslel si Láďa.

„Já už měl poslední dva bonbóny a tak jsem musel šetřit jako ti domorodci,“ odpověděl mamince.

Do kuchyně zatím přišel rozesmátý táta.

„Vlak měl zpoždění, ale to budete koukat a prohýbat se smíchy až vám povím, jak k němu došlo. Mašinfíra náklaďáku co jel před tím Ivoniným motoráčkem, a co to zpoždění způsobil, to ve stanici všem vykládal.

„Jede a pochvaluje si, jak se už zase krásně lesknou ty koleje, co včera vyměnili. No a najednou nic, tma. V první chvíli myslel, že se mu spálila žárovka v reflektoru. Vzápětí si ale uvědomil, že koleje těsně před ním se lesknou pak asi 50m nic a potom dál se zase koleje lesknou normálně. V tu chvíli mu teprve došlo, že v tom padesátimetrovém úseku někdo koleje vytrhal. Zatáhl za záchrannou brzdu, ale už byl moc blízko a nestihnul by zastavit a tak vyskočil z lokomotivy. Utíká do lesa, aby vykolejené vagóny na něj nespadly, no a nic, ticho. Jenom zabrzděný vlak skřípavě klouže a zpomaluje, až nakonec si klidně zůstane stát tam, kde žádné koleje nejsou. Nevěřícně na to kouká a pak se jde podívat zblízka. Představte si. Oni tam ty koleje byly, ale někdo je natřel a tak se neleskly a vypadaly, že tam nejsou. V tu chvíli prý na něj šly mrákoty. Už jezdí 30 let, ale něco takového nezažil a ani o tom neslyšel.“

„To je strašné co se dnes všechno děje,“ povzdechla maminka a poslala Láďu, na kterého šly mrákoty také, do postele.

24.6.2020
Láďa a Vladek - 12. Indiáni




K o n e c
Svět 3x

Kontakt:
Počátek
Konec
Láďa a Vladek



Většina příhod, které zde popisuji, se skutečně v nějaké formě udála.