„Vezmi tašku a skoč do sklepa pro brambory!“ nařídil po obědě táta Láďovi.
„Teď?“
„Ano teď.“
„A nestačilo by to až zítra ráno?“
„Nestačilo.“
„Vždyť dnes jsme už obědvali,“ chtěl práci odsunout Láďa.
„Řekl jsem, a ať už ty brambory jsou tady,“ nehodlal otec dál smlouvat.
Láďa hudruje něco o naschválech, loudavě sestupoval po schodech do sklepa. Otráveně odemkl dveře, nahmatal vypínač a rozsvítil. Taška mu vypadla z ruky a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Proti němu stálo opřené o zeď úplně nové dětské kolo. Bylo červené s lesklými blatníky. Okamžitě zapomněl na brambory a tahal kolo na dvorek. Na schodech jej však něco napadlo, zasmál se a místo na dvorek zamířil zpět do sklepa. Neuložil kolo ale na původní místo, nýbrž do prádelny, která byla hned vedle. Pak nabral do tašky brambory, zamkl a znechuceně šel domů. Brambory dal do špajzu, nevšímaje si zvědavých pohledů rodičů.
„Tak už můžu jít ven?“
„Ty jsi ve sklepě nic neviděl?“ vyzvídal znejistělý táta.
„A co jsem tam měl vidět,“ vyjádřil Láďa údiv. Táta neodpověděl, popadl klíče a utíkal do sklepa, sledován Láďou a maminkou. Odemkl sklep, nahmatal vypínač a rozsvítil. Dolní čelist mu spadla, i když ne na zem a krve by se v něm nedořezal.
„Vždyť jsem ho tady opíral,“ ukazoval na zeď proti dveřím, „nebo že bych jej sem nedal?“ mudroval táta a škrabal se na bradě. „Jestli jsem ho sem nedal, tak přece musí být ještě vedle v prádelně,“ napadla jej spásná myšlenka. Otevřel dveře a rozsvítil. Za dveřmi prádelny spokojeně odpočívalo kolo.
„To je nádherné,“ mohl Láďa konečně přestat potlačovat svou veselost. „Můžu jít jezdit?“
„Tak jdi,“ odpověděli dvojhlasně táta i máma, a úlevu v hlase se jim potlačit nepodařilo. Láďa chytl kolo a v mžiku byl venku.
„To jsem blázen, já bych byl ochoten odpřisáhnout, že jsem to kolo před obědem dával z prádelny do sklepa,“ postěžoval si táta mamince, když kráčeli po schodech domů.
Mezitím Láďovi už byl dvorek malý a jezdil po silnici před celnicí. Minutu nato mířil k Vladkovi.
Většina kluků v okolí kolo měla také. Byly to však kola pro dospělé. Dětské měl jenom Láďa. Brzy zjistil, že když se před hraniční závorou ohne tak ji pohodlně podjede. Toto žádný jiný kluk nedokázal. Jejich kola byla moc veliká.
To je zase horko, uvažoval Láďa, bylo by dobré se okoupat. Zamířil k Vladkovi. Ten nic nenamítal a tak za chvíli společně ujížděli k Olze. Cesta dolů pěkně ubíhala, vzduch kolem nich svištěl a příjemně chladil. Kola jela sama. První Láďa druhý Vladek. Před nimi je poslední zatáčka. Oba začínají brzdit.
„Prásk,“ ozvalo se z Vladkova kola a dál brzdí už jen Láďa. Vladek by sice také chtěl, ale kolo je jiného názoru. A tak rychlostí velikou předjede Láďu a vjede do otáčky. Snaží se hodně, ale fyzikální zákony jsou neoblomné. Vjíždí do mělké příkopy, to jej vyhazuje ze sedla a volný jako pták letí, letí a velikým obloukem přistává v kupce sena. Vzápětí přijelo ke kupce i jeho kolo, zůstalo stát a opřelo se o ni. Láďa uchvácen tímto pohledem zapomíná, že i on jede na kole. Jeho let, ale letem nebyl. Dopadl hned za příkopu.
Co teď? Uvažuje, vstává a vystrašeně jde ke kupce, v níž je schovaný Vladek. Seno se pohnulo. Napřed vylezly boty. Pak nohy, kraťasy a nakonec celý Vladek. „Krásné je létat, až vyrostu, budu pilotem,“ byla jeho první slova. Pak ještě dodává: „Nechceš se taky proletět?“ a nabízí mu své kolo. Když Láďa nechce, začíná kolo prohlížet. Stále nebrzdí a tak posledních 200 m došli pěšky. U splavu se usadili na svém oblíbeném místě - pod šípkem. Kousek od nich byla vyfintěná slečinka s mládencem.
„Ta má, ale ránu,“ ohodnotil Vladek její drdol nebo co to na hlavě vlastně měla.
„A ten smalt kolem očí,“ doplnil jej Láďa a pokračoval: „Ona ani nemůže do vody, protože by těmi svými šminkami způsobila ekologickou katastrofu.“
„Peťulinku, vyfoť mě před tou šípkovou růží. Chlapci budou zajisté tak laskaví a na chviličku uhnou i se svými velocipédy,“ pronesla koketně slečinka. Peťulinek vyndal fotoaparát, chlapci, tedy Láďa a Vladek přesunuli o kus dál sebe i své velocipédy a slečinka asi po pěti minutách našla tu správnou polohu svého drdolu vůči růži.
„Růženko, popojdi trochu dozadu, nevlezeš se mi tam,“ požádal Peťula koukaje do hledáčku fotoaparátu.
„Vsadím své nebrzdící kolo, že ona zůstane a on poleze na tu hromadu kamení,“ zašeptal Vladek.
„To nejde, tady je nejlepší místo, zkus vylézt na ty kameny,“ nezklamala Vladka Růženka.
Peťula začal šplhat na kameny. Nebyl ještě ani v polovině, když mu podjela noha. Vstal, zvedl fotoaparát a nevěřícně koukal na díru, která ještě před chvílí byla objektivem.
„Myslím, že dotokal,“ komentoval situaci Láďa.
„Ty paviáne zmalovaný s kravincem na hlavě,“ vybuchl Peťulin, „ skrz tebe jsem si zničil foťák“ a hodil jej vztekle po opici, v níž se Růženka právě převtělila. Netrefil, foťák skončil v šípku.
„Hulváte, maminka měla pravdu, když mi zakazovala s tebou chodit,“ replikovala Růženka a tentokrát to koketně už neznělo.
„To nebyla opravdová láska,“ konstatoval suše Vladek.
Slečinka a mládenec se zatím uraženě oblékli, a poté co si zavázali tkaničky u bot, zamířili v různé světa strany, aniž na sebe více pohlédli.
Oba kluci zamířili k šípku. Nedalo to ani moc práce a fotoaparát byl jejich. Objektiv sice chyběl, ale hledáček byl dobrý a to jim stačilo.
„Jedem, teda jdem domů,“ prohlásil Vladek zabíjeje asi třiatřicátého komára za poslední čtvrthodinu. „Stejně, než dojdeme pěšky, až nahoru bude to trvat.“
„A proč nechceš jet?“ dráždil jej Láďa.
„Teď už je na létání špatná viditelnost,“ odpálkoval jeho narážku Vladek.
„Co mi dáš, když na tvém kole vyjedu až nahoru,“ nedal se Láďa.
„Nedám ti nic, ale přejdu po vaší závoře z jednoho konce na druhý.“
„Utíkej trénovat, prohrál jsi. Brzdy potřebuješ při jízdě z kopce a ne do kopce.“ Smál se mu Láďa, sedl na jeho kolo a odjížděl. Vladek s foťákem na krku jej na Láďově kole následoval. Vyjeli kopec, opřeli kola o strom a koukali do údolí na západ slunka.
„Dej sem foťák,“ zaznělo kousek za nimi a po silnici se rychle přibližoval Richard. Byl to kluk asi o osm let starší než oni. Sudičky při jeho vybavování asi něco popletly. Pod čepici nedostal téměř nic, zato do bicepsů mu dali dvojnásobek. Jeho koníčkem bylo brát mladším věci, to v tom lepším případě, v tom horším je ještě zmydlil. Všichni kluci s ním měli vykopanou válečnou sekeru a tento boj, mezi silou na jedné straně a inteligencí na straně druhé, probíhal permanentně.
„Já ho odlákám a pak ti hodím foťák,“ stihl zašeptat Vladek a začal utíkat. Snadno prokouknutelný Richard nezklamal a začal jej honit. Láďa už byl u kola, když se ozvalo:
„Tak a mám tě“ a jásající Richard držel Vladka za košili. V té době, ale fotoaparát už letěl k Láďovi, který jen co jej chytil, sedl na kolo a ujížděl k celnici. Richard, prahnoucí po fotoaparátu pustil Vladka, skočil na jeho kolo a začal Láďu pronásledovat. To bude mela, uvědomil si Vladek fakt, že jeho kolo nebrzdí a běžel za nimi, aby o nic z očekávaného dramatu nepřišel. Láďa jel rychle, Richard ještě rychleji. U celnice však byl přece jen dřív Láďa. Přibrzdil, zpomalil, ohnul se a podjel závoru. Druhý Richard také přibrzdil, ale nezpomalil, ohnul se, ale nepodjel.
Vzduch rozechvěla hrozná rána. Dobře stavěný Richard vydržel, závora ne. Rozlomila se na tři kusy. Richardovi lezli oči z důlků, jak moc chtěl zůstat sedět na kole, ale i nyní zvítězily fyzikální zákony nad člověkem, byť jim byl tentokrát jen Richard. Skončil v prachu cesty, následujíc kus závory a Vladkovo kolo. Vzápětí vše skryl prachový chuchvalec, rychle postupující k závoře sousedního státu a nad něj nekoordinovaně a nevesele vyskakovali Richard, prostřední kus závory a Vladkovo kolo. Dříve než četař mající službu na opačné straně hranice stihl nahlásit, narušení jejich vzdušného prostoru, šedivý chuchvalec znehybněl a zavládl klid.
Prach se začal usazovat a postupně z něj vystupovala Richardova hlava, ramena, ruce a nakonec celý Richard, sedící na prostředním kuse závory. Prach neměl pouze v očích, kterýma udiveně mrkal. Zrovna, když jej šli překvapení celníci upozornit, že v neutrálním pásmu mezi dvěma státy je sezení zakázáno, neb to zapovídá mezinárodní právo, Richard začal vstávat. Chvíli se klátil severojižním směrem sem - tam a tam - sem, pak prošel dírou v závoře a pomalu mizel zrakům přítomného obecenstva. O fotoaparát ani přicházejícího Vladka už žádný zájem nejevil.
„Tobě to zas vyšlo, nemáš závoru, po které bys mohl projít,“ otočil se Láďa k Vladkovi. Ten jen pokrčil rameny.