Na kraji lesa pod celnicí, v bezprostřední blízkosti hranice, stála stará lípa. Láďu s Vladkem, již dlouho lákala svými čtyřmi větvemi, které se přímo doprošovaly, aby si kluci mezi nimi postavili rozhlednu. To co jim v tom bránilo, byl její mohutný kmen, který neumožňoval na ni vylézt, bez užití technických pomůcek, kterých se klukům nedostávalo.

„Láďo,“ přiběhl jednou k večeru Vladek. „Chystej desky, stavíme rozhlednu. Budu mít kramle,“ oznamoval nadšeně. „Táta se chystá Jůlince opravovat podlahu a místo hřebíků, kůly pospojuje kramlema. Určitě nějaké zbydou.“

Jůlinka měla nejdokonalejší příbytek ve vesnici. Pod celou podlahou tvořenou kůly, měla díru a kapalná část produkovaná jejím zažívacím ústrojím, protékala mezi kůly do této díry. Na podlaze zůstávala jen část pevná a tu uklízeli Vladkovi rodiče.

Neuběhl ani týden a rekonstrukce Jůlinčiny podlahy začala. Jůlinku ráno vyvedli na pastvu a Vladek s tatínkem a panem Pahouskem se pustili do rozebírání podlahy. Večer, když se Jůlinka vrátila domů, měla zbrusu novou a voňavou podlahu. Tak dobře se jí už dlouho nepřežvykovalo a Vladkova maminka si dojení kravičky s poetickým jménem Jůlinka, také pochvalovala.

Spokojen byl i Vladek, který druhý den přinesl k lípě 11 kramlí.

„Tak Láďo, jdeme na to,“ oznámil Vladek a začal do lípy kramle zatloukat. Byla to sice dřina, ale co by kluci neudělali pro vytouženou rozhlednu. Štěstí však nebylo tím, co při nich ten den stálo. Kramle jim došly u pahýlu po ulomené větvi. Rozhled z této výšky sice byl nesrovnatelně lepší než ze země, ale čtyři větve, které byly jejich cílem, zůstávaly stále ještě moc vysoko.

Seděli na pahýlu, koukali mlčky do údolí a Láďa znuděně rýpal klacíkem do mechu, kterým byl pahýl obrostlý. Najednou mu klacík zapadl do nějaké díry. Odloupl mech a objevilo se prohnilé prkýnko.
„Vlado, koukej,“ upozornil Láďa a snažil se prkýnko odstranit. Ani s tím nebylo moc práce, prkýnko se rozpadlo samo. Strčil ruku do odkryté dutiny a nahmatal něco chladného. Když ruku vytáhl, držel v ní dalekohled.

„Jé,“ vydal ze sebe Vladek.

Zatím co Láďa prohlížel nález, Vladek prošmatrával zbytek dutiny. Za chvíli měl v ruce nůž v koženém pouzdru pro připevnění k opasku. Vyndal jej z pouzdra a na jeho mastné čepeli byl nápis FEINSTAHL a nad ním dvě překřížené šipky, mezi kterými byla ještě písmena J R S. Mimo to, v dutině byl také kompas a zbytky nějakých papírů, nejspíš map.
„To máme ale štěstí,“ opravil si o fortuně mínění Láďa.
„Teď už nám chybí jen rozhledna,“ dodal Vladek. „Já se ještě po nějakých kramlích doma podívám.“

Druhý den se sešli opět na pahýlu.
„Tak jsem všechno prohledal a našel jsem jenom dvě,“ smutně oznamoval Vladek, „to nám nestačí.“
„Ty, Láďo, když nad tím tak přemýšlím, tak Jůlinka má tu podlahu zbytečně moc bytelnou. Jestli ji z ní vezmu několik kramlí tak se nic nestane.“ Láďa mlčel.
„Čtyři kramle si klidně můžeme odnést. Jestli je vezmeme ob kůl, tak to nikdo ani nepozná,“ pokračoval ve svých úvahách Vladek. „V pátek má táta ranní, máma je taky v práci a Jůlinka je od rána na pastvě.“ Bylo rozhodnuto - v pátek v 8:00 u Jůlinky.

Nadešel pátek, a Láďa již před osmou byl u Vladka. Ten měl nachystanou sekeru a veliký sekáč.
„Já strčím pod kramle sekáč a ty jej tam sekerou budeš zatloukat. Až bude dost držet, zkusíme kramli vypáčit,“ vysvětlil Vladek Láďovi technologický postup na odstraňování kramlí z Jůlinčiny podlahy.

Začali. Šlo to hůř než jejich zatloukání do lípy, ale nakonec se čtyřmi kramlemi a sekyrou přes rameno, spěchali k lípě. Ale ani tyto čtyři kramle je k vytouženým čtyřem větvím nedostaly.
„Jdeme pro další,“ zavelel Vladek vida, že čtyři větve, skrz které to všechno dělají, jsou stále nedosažitelné. A tak „šli pro další“ ještě dvakrát, a Jůlinka místo o 4, přišla o 12 kramlí. Výsledek, ale stál za to. Konečně se mohli usadit mezi vysněné větve a byli pomalu tak vysoko, jako voják na strážní věži u celnice.

Se stavbou rozhledny začali hned druhý den ráno. Vlastní stavba byla v porovnání se zatloukáním kramlí již hračka. Ochoz včetně zábradlí a díry, kterou se na něj lozilo, byl za dopoledne hotový.
Nastalé dny trávili v koruně lípy a dalekohledem sledovali dění v okolí.

„Vlado, koukej, pan Pahousek jde pořádně klátivě na louku, kde pasou krávu a teď cosi hledá v hromadě kamení pod dubem,“ popisoval Láďa, to co v dalekohledu viděl. „Člověče, on tam má schovanou flašku a přihýbá si z ní. Asi vypil všechno, protože flašku hodil do křoví a ani ji nezašpuntoval. Na tu hromadu kamení se budeme muset zajít podívat.“
Protože zvědavý Vladek chtěl dalekohled taky, tak se situace obrátila a hlášení podával on.
„A teď sebou Pahousek praštil vedle dubu. Jé, od lesa se ti k němu plíží Jirka s Poldou. Už jsou za dubem a sledují ho. Jirka je pořád za dubem, ale Polda jde ke krávě a odvazuje ji. To jsem zvědavý, co budou dělat.“
Dalekohled opět změnil držitele a situaci zase líčí Láďa. „Oni tu krávu přivedli k tomu dubu a cosi tam dělají s Pahouskem, ale je to vzadu a není vidět co. A teď toho nechali a utíkají do lesa. To by mne zajímalo, co tam vyváděli.“ A Láďa odložil dalekohled. Chvíli ještě přemýšleli, co to bylo a pak na Jirku, Poldu i pana Pahouska zapomněli.

„Vlado, pojďme si udělat vlajku,“ navrhl Láďa.
Vladkovi se nápad zamlouval. „A co si dáme do znaku? Mně by se líbil tygr, toho nikdo nemá.“
„Já bych byl radši pro rysa,“ ozval se po chvíli Láďa. „Toho taky nikdo ve znaku nemá, ale na rozdíl od tygra lehává ve větvích stromů jako my, a taky dobře vidí jako my s dalekohledem.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Vladek, „uděláme vlajku s rysem. No jo, ale umíš nakreslit rysa? Já ne.“ Došlo najednou Vladkovi.
„Já taky ne. Já vlastně neumím nakreslit žádné zvíře,“ upřesnil své malířské schopnosti Láďa.
„Tak jsme bez vlajky,“ vyhodnotil Vladek zklamaně situaci a zase sáhl po dalekohledu.

„Oni ti tu krávu přivázali Pahouskovi na zadku k řemenu od gatí, a ona jak se pase tak jej po louce tahá za sebou.“
„Ukaž,“ nemohl se dočkat Láďa a bral Vladkovi dalekohled z ruky.
„Teď ti tam jde paní Pahousková s kýblem. Jú, to jsi ještě neviděl. Ona Pahouska celého oblila a kýbl zahodila pryč. On vstává, jde k ní, ale kráva ho nepustí a už je zase na zemi a kráva si klidně jde k tomu zahozenému kýblu a Pahouska táhne na řetězu za sebou. Teď Pahouskovi po sobě cosi křičí. Škoda, že ten dalekohled nemá zvuk. Pahousková jde domů a jemu se konečně podařilo od té krávy odvázat a jde domů taky.“
„Zajdeme se podívat na tu Pahouskovic hromadu kamení?“ zeptal se Vladek. Láďa souhlasil a tak kluci slezli z houpající se rozhledny na pevnou zem.

„Vlado, já bych jedno zvíře nakreslit uměl,“ oznámil na zemi Láďa.
„Hada. To jsou dvě, dlouhé čáry vedle sebe, vpředu oblouček a vzadu špička.“
„Hmm,“ zamručel Vladek a dodal: „Lepší had, než bílá vlajka“ a tím byl had ve znaku schválen.

Kluci dorazili na kraj lesa, kousek od hromady kamení, a protože nikde, nikoho neviděli, zamířili k ní.
„Tady někde Pahousek oddělával ty kameny. Asi to bylo tady, nejspíš tenhle veliký.“
Po jeho nadzvednutí se objevila skrýš a v ní dvě láhve. Že v nich je voda, si mysleli jen do chvíle, než vytáhli jejich špunty.
„Špiritus,“ provedl Vladek bleskově chemickou analýzu.
„Hele, Pahousková donesla Bělici nový kýbl vody, “ všiml si Vladek. Ani se nemuseli domlouvat a špiritus skončil v příkopě a voda pro Pahouskovic kravičku Bělici v lahvích. Takto „jemně“ pozměněné lahve schovali zpět do skrýše, a protože se už stmívalo, zamířili domů. Láďa přišel tak akorát. Maminka na zahradě věšela poslední kousky vypraného prádla.

„Pahousek dnes nadával jak námořník,“ oznamoval příští den u večeře Láďův táta. „Prý koupil čtyři lahve špiritusu a ve dvou byla voda. Že už nikdy od toho dotyčného nic nekoupí. No, já myslím, že to stejně bylo pašované. Ale zato paní Pahousková, ta zářila jak jitřenka a vůbec se netajila přáním, aby Pahouskovi všichni, a to vždycky, nalévali jenom vodu.“
Maminka Pahouskovic trable nijak nekomentovala a Láďa se tiše hihňal pod nos. „Nevím,“ změnila maminka téma, „jestli byl tak silný vítr a odnesl nám jeden polštářový povlak, nebo nám ho někdo čmajznul. Ale nechápu, proč by někdo bral jeden polštářový povlak? K čemu by mu byl? Faktem, ale je, že povlak zmizel,“ ukončila večeři maminka.

Ve středu kluci měli velký den. Na rozhledně zavlál prapor. Rozměry praporu byly stejné jako rozměry polštářového povlaku a na bílém podkladu se skvěl veliký žlutohnědý had, kterému ze zavřené huby, čouhal mohutný rozeklaný jazyk. Větrem vlnící se prapor, vypadal z obou stran hranice impozantně.

Uplynulo tak 15 minut od vyvěšení praporu, když se na celnici začalo dít něco divného. Velkou rychlostí vyjelo policejní auto, vzápětí i motocykl a oba zamířily k řece Olze. Kolem hranice utíkali dva policajti. První byl Jura se služebním psem Majkou a druhý Fero se psem Bleskem. Oba se prohnali kolem lípy jako veliká voda a také mířili dolů k Olze.
„Asi zase honí nějakého diverzanta,“ okomentoval situaci Vladek.
Kluci bedlivě sledovali dění kolem hranice.
Asi za jednu, dvě hodiny, uviděli od řeky podél hranice přicházet tři lidi a psa. Po nějaké době se dalo poznat, že to je Jura s Majkou, podporučík Kača, který tady byl šéfpolicajtem a tím třetím byl nějaký neznámý pán.
„Už ho vedou,“ hlásil Vladek, který zrovna měl dalekohled. Pán byl celý v hnědém, počínaje kloboukem a konče vyhrnutými kalhotami. Boty a ponožky, mu ale chyběly.

Když toto ozbrojené procesí procházelo pod lipou, tak Majka vrtěla vesele ocasem a Jura šel hrdě se vztyčenou hlavou, jak se sluší na hrdinu, který měl hlavní zásluhu na dopadení diverzanta. To, že čvachtání v jeho botách bylo slyšet až na rozhlednu, mu jeho hrdost zkalit nemohlo. Diverzant procházeje pod jejich vlajkou, měl tendenci vzdát vlajce s hadem čest a to i přesto, že byl spoutaný. No a Kača, ten se na třepotající vlajku nad hlavou mračil jak kakabus. Byli asi dvacet metrů za lípou a Kača to nevydržel, zastavil, otočil se a zakřičel: „Láďo, hned za mnou přijď do kanceláře.“
Rozkaz je rozkaz, o tom se nediskutuje. Kluci sundali vlajku, sbalili si své poklady a opustili rozhlednu. První šel k policajtům, druhý domů.

Láďa zaklepal a jak byl zvyklý, vešel do služebny. Tentokrát však nešel dál, ale zůstal stát u dveří. Uprostřed místnosti na židli seděl diverzant, stále bez bot a ponožek a z vyhrnutých nohavic mu kapala voda, vytvářející pod ním loužičku. Kolem něj dokola chodil Kača a něco se ho vyptával. Jura seděl za stolem a zápasil s klapkami psacího stroje, aby je přiměl zapsat to co Kača diktoval.

„Jdi do mojí kanceláře a počkej, až přijdu,“ přikázal Kača poté, co si všimnul Ládi, stojícího na prahu.

A tak se díky pootevřeným dveřím šéfovské kanceláře Láďa dozvěděl, že diverzant šel za svojí sestrou, která se chystá provdat dceru, aby domluvili podrobnosti svatby. Přes přechod nemohl jít, protože mu propustku zabavili, když před týdnem Pahouskovi pašoval špiritus a novou ještě nemá vyřízenou. Sestra má nohu v sádře a tak nemůže ani ona přijít za ním. Protože slyšel, že když se přejde přes vodu, tak psi ztratí stopu, přebrodil Olzu a zrovna, když se začal obouvat, uviděl, že jej honí. Chtěl utéct zpět a přitom mu uplavaly boty i ponožky.

Jedna věc však Láďovi za přivřenými dveřmi unikla. Nemohl vidět, jak Jura pobledl, když diverzant prozradil své jméno.

Výslech skončil, diverzanta odvezlo služební auto a Kača přišel za Láďou do kanceláře.
„Tak poslouchej,“ začal vztekle. „Okamžitě tu vlajku z toho stromu odstraňte a tu vaši pozorovatelnu do konce týdne zlikvidujte. Dokud jste měli jenom rozhlednu, ne že bych z toho byl nadšen, ale budiž, jste kluci. Ale vyvěšovat nad hraniční čárou jakousi fanglu, to už je moc. A teď padej.“
Zkroušený Láďa odešel domů.

Dnes už se nikdo nedozví, jestli si Jůlinka poskočila skrz nějakého zbloudilého střečka, nebo Vladkova maminka dojící Jůlinku víc zatáhla, či jen tak z radosti. Faktem je, že Jůlinka poskočila, nato se pod ní otevřela země, tedy kůlová podlaha jejího příbytku a Jůlinka spadla do svých tekutých exkrementů, společně s Vladkovou maminkou, křečovitě svírající zpola naplněný kýbl nadojeného mléka, aby se náhodou nevylilo.

Když se ozvala hrozná rána a několikeré šplouchnutí, probíral zrovna Vladkův tatínek na dvorku s panem Frantou a Evženem stavbu plotu mezi jejich zahradami. Místo odkud hluk a podivné zvuky přicházely, bylo naprosto jasné a tak se Vladkův tatínek rozběhl k Jůlinčinu příbytku. Že běží nepřiměřenou rychlostí, zjistil, až když otevřel vrata od Jůlinky a uviděl před sebou místo kůlů díru. Zastavit nestihl, a tak dopadl na plocho mezi Jůlinku a svou ženu. U hlavy mu plaval zpola naplněný kýbl s mlékem, u nohou stolička, na které původně seděla Vladkova maminka, když dojila. Tatínek tak předvedl svým sousedům, kteří běželi za ním rychlostí přiměřenou, že rčení „co neubrzdíš, to neukecáš“ je pravdivé. Teď jsou oba Vladkovi rodičové až po bradu v močůvce a Jůlinka dokonce po rohy. Vlny tsunami zběsile naráží do stěn jímky a Jůlinka se snaží v mezerách mezi nimi nadechnout.

Vladek byl deset kroků od branky, a tak stihl doběhnout pár vteřin před tím, než mu tatínek vyplaval.

„Rychle, podej mi ten stolek,“ nařizoval tatínek mamince a jen co jej měl v ruce, zmizel s ním opět pod hladinou, kde se snažil Julinčina přední sudá kopýtka na něj postavit. Ta rychle pochopila záměr Vladkova táty a nekladla odpor, ba naopak, byla vstřícná. A tak tu teď stojí po bradu v tekutém hnojivu už jen Vladkovi rodiče. Hlava Jůlinky, mající přední nohy na stolku, je kus nad hladinou, ale pořád ještě pouští z čumáčku stereobublinky.

„Evžene, vysaďte prosím tě ty vrata od chléva a spusťte je sem dolů jako rampu, ať ta kráva má po čem vylézt.“
Stalo se. Jůlinka by po vratech vylézt chtěla, ale kopýtka jí kloužou.
„Vlado, dones z obýváku ten veliký ubrus.“
Ubrus pokryl vrata, ale Jůlinka stále klouže.
„Přines ten koberec z chodby,“ zazněl další povel.
Koberce byl rozprostřen na vrata. Táta tlačí Jůlinku vlevo od ocasu máma vpravo, Evžen s Frantou ji táhnou za rohy a Jůlinka se pozvolna vynořuje z hlubin země. Konečně jsou šťastně na dvorku.

„Tolik vody, abychom se všichni umyli ve studni, nemáme,“ konstatoval Vladkův tatínek poté, co si prohlédl svou choť, Jůlinku i sebe. A tak se tento podivný průvod vydává podél hranice dolů k řece Olze.

Hned ráno byla ustavena vyšetřovací komise. Jejím zřizovatelem byl: Vladkův tatínek. Vedoucím komise byl: Vladkův tatínek. Jediným členem komise byl: Vladkův tatínek. Komise pracovala bleskově. Neuplynula ani hodina a byly známy nejen příčiny včerejší katastrofy, tedy chybějící kramle, ale i ten, kdo to zavinil. A tak Láďa uviděl Vladka na svobodě, až po čtrnácti dnech.
To dopoledne co u Vladka zasedala vyšetřovací komise, Láďa smutně likvidoval rozhlednu. Poté, co dokončil své ničitelské dílo, šel loudavě domů. Když procházel brankou na dvorek, přicházel Vladkův tatínek s velikým železným sochorem a žebříkem k lípě. Netrvalo mu to ani moc dlouho a měl potřebných 12 kramlí na hromádce. Sebral je a šel Jůlince uvést podlahu do původního stavu.

Celý měsíc lidé ve vsi protřepávali dvě události. První byl aquapark u Jůlinky. Druhou, neméně zajímavou událostí, bylo zrušení svatby policajta Jury, a to poté, co se z Jurou chyceného diverzanta vyklubal jeho nastávající strýc, který šel domlouvat k sestře svatbu své neteře Věrky s policajtem Jurou.