Druhý den ráno byl Meaulnes hotov jeden z prvních. Jak mu to poradili, oblékl si prosté černé šaty vyšlé z módy, žaket přeštípnutý v pase a s nabíranými rukávy, dvouřadovou vestu, kalhoty dole rozšířené a zakrývající botky z jemné kůže, a konečně cylindr.

Když sestoupil dolů, byl dvůr ještě prázdný. Sotva udělal několik kroků, měl dojem, jako by ho někdo přenesl do jarního dne. To ráno bylo skutečně nejteplejší z celé té zimy. Slunce svítilo jako v prvních dubnových dnech. Jinovatka tála a vlhká tráva zářila jako skropená rosou. Na stromech se rozezpívali drobní ptáčci a chvílemi ovanul chodcovu tvář vlahý vítr.

Choval se jako hosté, kteří se probudili dřív než pán domu. Sešel do zámeckého dvora s pocitem, že na něho každou chvíli zavolá srdečný a veselý hlas:

„Ty už jsi vzhůru, Augustine?..."

Avšak procházel se po zahradě a po dvoře dlouho sám. V hlavní budově se nic nehýbalo, ani u oken, ani ve věžičce. Jen obě křídla kulatých dřevěných dveří byla už otevřena. A v jednom z horních oken se zrcadlil sluneční paprsek jako v létě, v prvních jitřních hodinách.

Meaulnes si poprvé prohlédl zámek za světla. Zbytky zdi oddělovaly zanedbanou zahradu ode dvora, kam krátce předtím nasypali písek a uhrabali jej. Na vnější straně křídla, v němž bydlel, byly přistaveny stáje v roztomilém nepořádku, který vhodně doplňoval zákoutí zarostlá nepěstěným křovím a divokou révou. Až k zámku se vinuly jedlové lesy a zakrývaly jej před celým rovinatým krajem kromě východu, kde bylo vidět modré kopečky pokryté skálami a také jedlemi.

V zahradě se Meaulnes na okamžik nahnul přes rozviklaný dřevěný plůtek, který lemoval rybník; u břehu se udrželo ještě trošku tenkého ledu zvrásněného jako pěna... A jako by se nakláněl nad nebem, spatřil ve vodě také svůj vlastní odraz v romantickém studentském oděvu. A zdálo se mu, že vidí jiného Meaulnesa; už ne školáka, který utekl ve venkovském voze, nýbrž půvabného románového hrdinu z krásné umělecké knihy...

Spěšně se vrátil k hlavní budově, protože dostal hlad. Ve velkém sále, kde se den předtím večeřelo, prostírala jakási venkovanka na stůl. Jakmile se Meaulnes posadil před jeden z hrnků narovnaných na ubruse, nalila mu kávu a řekla:

„Jste první, pane."

Neodpověděl, takový měl strach, aby nebyl zčistajasna odhalen jako vetřelec. Zeptal se pouze, v kolik hodin vyjíždí loď na ohlášenou ranní projížďku.

„Jistě ne dřív než za půl hodiny, pane. Ještě nikdo nepřišel dolů," zněla odpověď.

Pokračoval tedy v obchůzce, hledaje přístavní můstek, kolem dlouhé zámecké budovy s nepravidelnými postranními křídly, jaká bývají u kostelů. Když obešel jižní křídlo, otevřel se jeho očím pohled na rákosí, které se ztrácelo v nedohlednu jako nějaká zvláštní krajina. Voda rybníka omývala z této strany spodek zdiva a před několika dveřmi byly dřevěné balkónky, vyčnívající nad pleskavými vlnami.

Augustin neměl co dělat, a tak dlouho bloudil po břehu, písčitém jako přístavní vlečná dráha. Zvědavě nakukoval velkými dveřmi se zaprášenými skleněnými tabulkami do neudržovaných nebo opuštěných pokojů, do zahradnických kůlen plných trakařů, zrezivělého nářadí a rozbitých květináčů, když náhle uslyšel skřípot kroků na písku.

Byly to dvě ženy, jedna velmi stará a shrbená, druhá mladičká dívka, štíhlá a světlovlasá, jejíž půvabný oděv se zdál Augustinovi přes všechnu včerejší maškarádu na první pohled nezvyklý.

Na chvíli se zastavily, aby se potěšily pohledem na krajinu, a Meaulnes si s údivem, který mu později připadal urážlivý a nespravedlivý, pomyslil:

Tomuhle se říká výstřední děvče - asi nějaká herečka, kterou pozvali na slavnost.

Mezitím obě ženy přešly kolem něho a Meaulnes nehybně zíral na dívku. Později často, když usínal po beznadějných pokusech oživit si v paměti ten krásný, ve vzpomínkách vybledlý obličej, vídal ve snu míjet celé řady mladých žen, které se jí podobaly. Jedna měla stejný klobouk jako ona, jiná její poněkud předkloněné držení těla, další její pohled, tak čistý, ještě další její štíhlou postavu a některá zas její modré oči; avšak žádná z těch žen nikdy nebyla tou vysokou dívkou, na niž stále myslil.

Meaulnes měl dost času prohlédnout si ty těžké světlé vlasy a pod nimi tvář s rysy dosti drobnými, ale modelovanými s jemností až bolestnou. A když ho míjela, všiml si pozorněji i jejích šatů, které byly velmi prosté a velice střízlivé.

Zmaten na nejvyšší míru uvažoval o tom, má-li se k nim připojit, ale vtom se k němu dívka sotva znatelně pootočila a řekla své společnici:

„Loď jistě už co nejdřív přijede, že?..."

Meaulnes šel za nimi. Stará paní, ohnutá a celá roztřesená, se bez ustání vesele bavila a smála. Dívka jí mile odpovídala. A když vstoupily na přístavní můstek, podívala se po něm znovu tím nevinným a vážným pohledem, který jako by se ptal:

Kdo jste? Co tu děláte? Neznám vás. A přece mám pocit, jako bych vás znala.

Mezi stromy už stáli roztroušeni i ostatní hosté a čekali. K břehu se blížily tři zábavní lodě, připravené pojmout výletníky. Mladíci defilovali jeden po druhém kolem obou dam - zdálo se, že to je zámecká paní s dcerou -, hluboko se klaněli a slečny je zdravily lehkou úklonou. Podivné dopoledne! Podivný výlet! Vzdor zimnímu slunci bylo chladno a ženy si přitahovaly ke krku péřová boa, která byla tehdy v módě...

Stará paní zůstala na břehu a Meaulnes, ani nevěděl jak, octl se na stejné lodi se zámeckou slečnou. Opřel se loktem o zábradlí, v ruce držel klobouk, s nímž cloumal prudký vítr, a mohl se do sytosti dívat na dívku, která se usadila pod stříškou. Hleděla na něho také. Odpovídala svým přítelkyním, usmívala se a pak něžně ulpívala modrýma očima na něm, kousajíc se lehce do rtu.

Na protějších příkrých březích panovalo veliké ticho. Loď ujížděla s pokojným šuměním motorů a vody. Člověk mohl mít dojem, že je horké léto, a představovat si, že loď přistane v krásné zahradě nějakého venkovského domu. Dívka se tam bude procházet pod bílým slunečníkem. A až do večera se bude ozývat cukrování hrdliček... Avšak prudký závan ledového vichru připomněl náhle účastníkům této zvláštní slavnosti, že je prosinec.

Přistáli u jedlového lesa. Na můstku museli cestující chvíli čekat, namačkáni jeden na druhého, až lodník otevře visací zámek u plůtku... S jakým pohnutím Meaulnes po čase vzpomínal na tuto chvíli na břehu rybníka, kdy měl tak blízko svého obličej dívčin, od té doby navždy ztracený! Prohlížel si ten čistý profil tak upřeně, až mu do očí málem vstoupily slzy. Vzpomínal si, že zahlédl - jako něžné tajemství, jež mu svěřila - trochu pudru na její tváři... Na břehu všechno probíhalo jako ve snu. Děti se s jásavým pokřikem rozběhly kupředu, tvořily se skupinky a rozptylovaly se po lese a Meaulnes zamířil na cestu, kde deset kroků před ním kráčela dívka. Aniž měl kdy o tom přemýšlet, octl se vedle ní.

„Jste krásná," řekl prostě.

Dívka však zrychlila krok a bez odpovědi zabočila do příčné aleje. Ostatní výletníci pobíhali a hráli si mezi cestami, každý si počínal, jak chtěl, veden pouze okamžitým nápadem. Meaulnes si divoce vyčítal to, co nazýval svou pitomostí a drzostí, svým hňupstvím. Bloudil bez cíle, přesvědčen, že tu půvabnou bytost už nikdy neuvidí, když ji najednou spatřil, jak jde proti němu a je nucena přejít těsně kolem něho po úzké stezičce. Holýma rukama, bez rukavic, si přidržovala záhyby širokého pláště. Měla černé, hluboko vykrojené střevíce. Kotníky měla tak útlé, až se chvílemi prohýbaly a budily strach, že se zlomí.

Tentokrát ji Meaulnes pozdravil a řekl potichoučku:

„Můžete mi odpustit?"

„Odpouštím vám," řekla vážně. „Ale musím jít za dětmi, protože dnes jsou tu pány ony. Sbohem."

Augustin ji poprosil, aby se ještě chvíli zdržela. Mluvil neobratně, ale tak zkormouceným a rozechvělým hlasem, že zvolnila krok a poslouchala ho.

„Nevím ani, kdo jste, neznám vás," řekla konečně.

Pronášela každé slovo stejným tónem, na každé dala týž důraz, jen poslední vyslovila tišeji... Potom opět nasadila svůj neproniknutelný výraz se rty trochu stisknutými, a její modré oči se upřeně zadívaly do dálky.

„Já taky neznám vaše jméno," odpověděl Meaulnes.

Šli teď po otevřené cestě a viděli, jak se nedaleko před nimi hosté tísní kolem osamělého domku uprostřed širé krajiny.

„To je Franzův dům," řekla dívka. „Musím vás opustit..."

Zaváhala, chvíli se na něho s úsměvem dívala a pak dodala:

„Mé jméno ?... Jsem Yvonna de Galais..."

A prchla.

„Franzův dům" byl v té době neobydlen. Avšak když tam Meaulnes přišel, byl až po střechu zaplněn davem návštěvníků. Augustin neměl ani valnou chuť prohlížet si místo, kde právě byl: obědvalo se tam ve spěchu studené jídlo, donesené z lodí, což se málo hodilo k roční době, ale děti si to tak zřejmě rozhodly. Potom se šlo zpátky. Meaulnes se přidal ke slečně de Galais, sotva ji viděl vyjít, a navázal na to, co řekla před chvílí.

„Jméno, které jsem vám dal já, je krásnější," řekl.

„Jak to? Jaké jméno?" zeptala se stejně vážně.

Meaulnes se polekal, že řekl hloupost, a neodpověděl.

„Já se jmenuji Augustin Meaulnes," pokračoval potom, „a jsem student."

„Ach! Vy studujete?" řekla. Rozmlouvali spolu ještě chvíli. Mluvili pomalu, šťastně - a přátelsky. Najednou se chování dívčino změnilo. Byla teď méně povýšená a méně vážná, ale zdála se též neklidnější. Dalo by se říci, že tuší, co chce Meaulnes říci, a předem se toho leká. Celá se vedle něho chvěla, jako vlaštovka, kterou posadili na okamžik na zem a která se třese nedočkavostí, aby už zase vzlétla.

„Co z toho? Co z toho?" odpovídala potichu na Meaulnesovy návrhy. Ale když se konečně osmělil požádat ji o dovolení, aby se někdy do tohoto krásného zámku směl vrátit, odpověděla mu prostě:

„Budu na vás čekat."

Došli až na místo, odkud bylo vidět přístavní můstek. Náhle se zastavila a řekla zamyšleně:

„Jsme dvě děti a chovali jsme se pošetile. Tentokrát nesmíme jet stejnou lodí. Sbohem, nechoďte za mnou."

Meaulnes na chvíli oněměl a díval se za ní, jak odchází. Pak vykročil. Vtom se dívka v dálce, než znovu zmizela v davu hostů, zastavila, obrátila se k němu a poprvé se na něho dlouze zadívala. Bylo to na rozloučenou? Nebo to udělala proto, že mu chtěla zabránit, aby ji doprovázel? Či mu snad chtěla ještě něco říci?...

Sotva se vrátili na zámek, začaly na velké svažité louce za hospodářskými budovami dostihy poníků. Byla to poslední část slavnosti. Podle všeho se počítalo s tím, že snoubenci přijedou včas, aby se jich zúčastnili, a že Franz bude všechno řídit.

Přesto se muselo začít bez něho. Chlapci v žokejských oblecích přiváděli bujné poníky, opentlené stuhami, a holčičky oblečené jako jezdkyně vedly stařičké, mírné koně. Uprostřed výkřiků, dětského - smíchu, sázek a táhlého vyzvánění měl člověk dojem, jako by ho přenesli na zelený ostříhaný trávník nějakého miniaturního závodiště.

Meaulnes poznal Daniela i holčičky v kloboučcích s pery, ty, co slyšel včera v lesní aleji... Pokračování celé podívané mu uniklo, tak úzkostlivě se snažil najít opět v davu půvabný klobouk s růžemi a široký hnědý plášť. Avšak slečna de Galais nepřišla. Hledal ji ještě, když údery zvonu a radostný pokřik oznamovaly konec dostihů. Vítězství si odnesla malá holčička na staré bílé kobylce. Projížděla se vítězoslavně na svém komoni a chochol na klobouku jí vlál ve větru.

Pak najednou všecko utichlo. Hry skončily, a Franz se ještě nevrátil. Chvíli všichni váhali a stísněně se dohadovali. Nakonec se ve skupinkách vrátili do pokojů, aby v tichosti, znepokojeně čekali na návrat snoubenců.

Na byt a stravu

Po čtvrté hodině

„Chodíval jsem do dílny jednoho košíkáře..."

Útěk

Vůz se vrací

Uprchlík klepe na dveře

Hedvábná vesta

Dobrodružství

Zastávka na cestě

Ovčinec

Tajemné panství

Wellingtonův pokoj

Podivuhodná slavnost

Podivuhodná slavnost (pokračování)

Setkání

Franz de Galais

Podivuhodná slavnost (dokončení)

Veliká hra

Padneme do léčky

Komediant ve škole

Mluví se o tajemném panství

Muž v lýkových opáncích

Hádka v zákulisí

Komediant sundává obvaz

Četníci!

Hledání ztracené cesty

Velké prádlo

Zrazuji...

Meaulnesovy tři dopisy

Koupání

U strýce Florentina

Zjevení

Velká novina

Výlet

Výlet (dokončení)

Svatební den

Franzovo volání

Šťastní lidé

Franzův dům

Rozmluva v dešti

Břemeno

Kompoziční sešit

Tajemství

Tajemství (pokračování)

Tajemství (dokončení)