. . . V kosmickém závodění má Sovětský svaz už od samého startu náskok - a náskok se stále zvětšuje! Američané hledají příčiny, proč jsou pozadu, a nemohou je najít. Vždyť přece nemají o nic horší vědce než Sovětský svaz! Ale je tu:

GENERAL ELECTRIC,
LOCKHEED,
BELL AIRCRAFT CORP.,
WESTINGHOUSE,
BOEING,

jsou tu veliké zbrojařské firmy, soukromé firmy, a každá se snaží urvat pro sebe co nejvíc zisku, co nejvíc dolarů. Každá firma má svůj vlastní výzkum, střeží své úspěchy před druhými firmami, podvádí, zatajuje, zuřivě si dělá reklamu. Reklama a vojenské zakázky jsou pro obchod, pro svedení řeky dolarů do vlastního řečiště důležitější než dlouhodobá mírová výzkumná práce. Starý dravčí svět nemůže jednat jinak - a to byla příčina, pro kterou nemohli kapitalisté v bitvě o vesmír zvítězit, i kdyby se přetrhli.

Odpalovali jednu mrňavou družici za druhou, některé spadly, jiné vybuchly, některé se dostaly na dráhu, ale jejich vědecký význam v porovnání s velkými sovětskými sputníky byl nepatrný.

Další záběr z Cap Canaveralu ukazuje start ohromné rakety JUNO. Američané stůj co stůj chtěli předstihnout Sovětský svaz, a proto oznámili, že JUNO vynese desetikilovou družici PIONEER do oblasti Měsíce. JUNO nabrala rychlost a zmizela v obloze - směr Měsíc.

Svět byl napjat: doletí?

JUNO však nedosáhla potřebné druhé kosmické rychlosti, jedenácti kilometrů za vteřinu. Ve výši sto dvaceti tisíc kilometrů nad Zemí se zastavila a začala bezvládně padat zpátky. Shořela v hustých vrstvách ovzduší. A stejný osud potkal i její následovnici, JUNO II.

Kamera teď ukazuje stříbřité těleso s vystupujícími anténami - je to LUNÍK I, první umělá družice Slunce. Dne 2. ledna 1959 odstartovala z kavkazského kosmodromu sovětská třístupňová raketa MEČTA, která vynesla třistašedesátikilové těleso LUNÍKA I z okruhu zemské přitažlivosti. Poprvé lidstvo dosáhlo druhé kosmické rychlosti. LUNÍK I, vybavený důkladnou laboratoří, podal vědcům nesmírně cenné zprávy o pásmech zvýšeného záření kolem Země, o tomto doposud neznámém nebezpečí pro budoucí astronauty; potom prolétl v těsné blízkosti Měsíce, necelých 6000 kilometrů od měsíčního povrchu. Dodnes krouží kolem Slunce vesmírným prostorem, podoben malé planetce.

Ještě v roce 1959 dosáhl socialistický svět a s ním celé lidstvo dvou významných úspěchů v poznávání naší sluneční soustavy.

Na plátně před námi je Rudé náměstí v Moskvě, je noc 12. září 1959. Náměstí je nabito lidmi, kteří se objímají a zpívají, teď všechno tichne, všichni se obracejí k rozhlasovým reproduktorům. Vzrušený hlasatel odpočítává vteřiny, a teď -

TEĎ V NULA HODIN DVĚ MINUTY DVACET ŠEST VTEŘIN MOSKEVSKÉHO ČASU DOPADL LUNÍK II NA POVRCH MĚSÍCE!

Náměstím hřmí sovětská hymna, svět nespí, celý svět se dovídá, že poprvé se dílo lidských rukou dotklo jiného vesmírného tělesa. Rudý prapor komunismu je na Měsíci! . . .

. . . Nyní vám film přibližuje událost, na kterou lidé dlouho čekali. Je časné májové jitro, na lukách ještě leží závoje mlhy, ale nad rozkvetlými kalinovými větvičkami se už do hloubky modrá nebe. Kamera sklouzla z bílé větvičky na trojici mužů, uzavřenou ve stříbřitých lehkých skafandrech. Kosmonauti vystupují po ocelovém schodišti k výtahu na rampě. Zastavují se, ještě jednou tisknou ruce přátelům. Je to loučení před dalekou cestou. Jeden z trojice u výtahu mává bílou kalinovou snítkou, ke které si už stejně přes uzavřený skafandr nemůže přivonět. Uzavírají se do kabiny a jedou vzhůru, k obloze, ke čtvrtému stupni mohutné rakety ZÁŘE - 360, připravené ke startu na Měsíc. Ti tři se jmenují: Ter Tatesjan, Osip Zasjadko, Viktor Rodincev. Všechno je připraveno. Start!

A do dějin člověčenstva pak navždy vejde tento snímek, pořízený rukou šestatřicetiletého kosmonauta, pilota inženýra Tatesjana.

Čerň. Najednou se v temném plátně rozevře škvíra světla. To se odklopily úzké vnější dveře rakety. Temně se v nich rýsuje lidská postava. Viktor Rodincev se ohlíží dovnitř, zpátky ke kameře, pak vyskakuje otvorem a pomalounku se snáší z dvoumetrové výšky. Dopadá na špinavě červenohnědou měsíční půdu. Nepatrně se zaboří. Teď, teď se tedy noha člověka poprvé dotkla povrchu cizího vesmírného tělesa!

Rodincev rozpřahuje ruce, doširoka, pak se uklání veliké stříbřitě modré Zemi, která visí na obloze nízko nad raketou. Černý stín rakety přesekává obraz. A Rodincev na půdu Luny pokládá bílou kalinovou větévku. Květ leží bez pohnutí, nedotkne se ho žádné zavanutí větru, nic. Také za ním se táhne prázdný černý stín. Tímto okamžikem lidé zahájili osídlování sluneční soustavy. Tříčlenná výprava se na Měsíci zdržela plných deset dní. Vědci pracovali dvacet hodin denně, aby za každou cenu splnili stanovený průzkumný program. Z desíti raket, které před nedávnem přistály kolem radiomajáku, tři havarovaly při dosednutí a jedna byla roztříštěna nárazem velkého meteoru. Bohužel to byla právě jedna ze dvou raket, které na Měsíc přivezly náklad vědecké výzbroje.

Některé nezbytné přístroje bylo nutno v miniaturní dílničce rakety ZÁŘE opravit. Další aparatury si museli kosmonauti naložit na záda a vydat se s nimi na horolezeckou túru, dovléci je až na příkrý hřeben, zvedající se kolem kráteru, kde přistáli. Tenhle výstup ve skafandru a ještě s kopcem nákladu na hřbetě je stál dva dny. Pak sestavili a dali do provozu na přistávací ploše velikou automatickou vědeckou stanici, vybavenou měřícími a vysílacími aparaturami mnohem důkladněji než kdysi LUNÍK IX.

Po dvou stech hodinách horečné výzkumné práce se raketa ZÁŘE bez doplňování paliva zvedla a zamířila zpátky k Zemi. Vezla s sebou obrovské množství vědeckého materiálu. Přes pět let přední světové laboratoře rozebíraly a hodnotily výsledky první měsíční výpravy. A podle zkušeností trojice kosmonatů, Tatesjana, Zasjadka a Rodinceva, začala se plánovat velká druhá expedice. Ta už měla položit základy pro zřízení stálé měsíční vědecké stanice, měla připravit výstavbu dnešní LUNY 1. . . .

. . . Na plátně teď před vámi šlehají bělofialové blesky. Sledujeme znovu práci svářečů v mrazivém kosmickém prostoru: na družicové dráze ve výši 8000 kilometrů nad Zemí se staví veliký kosmický radiomaják. Tato létající radiolaboratoř a nejsilnější signální vysílačka, kterou do těch dob lidé postavili, měla úctyhodné rozměry. Její hlavní těleso, spojené z několika válců, měřilo přes šedesát metrů a obíhající obytná „roura" měla průměr ještě daleko větší.

Vypravte se s naší zvědavou kamerou do této první obydlené kosmické stanice: tohle je ložnice - úzká komůrka s postelí, na stěně obrazovka televizoru, pod ní polička s několika knihami, se snímkem ženy a dvou ježatých kluků. Za ložnicemi sprchová koupelna, ale sprcha je nahoře šikmo v rohu - při otáčivé umělé gravitaci stříká voda obloukem na toho, kdo stojí uprostřed kabiny. Pak jídelna a kuchyňský prostor se sklady, naproti je společenská místnůstka, kde se zdržuje většina posádky, která nemá právě službu. Tím je veškeré pohodlí vyčerpáno - ostatek družice zabírají pracovní a provozní místnosti. Šestice astronautů, které se tu po třech týdnech střídaly, musely se už na Zemi připravit na kosmickou vědeckou poustevničinu, na tvrdý život bez všech blažeností pozemské civilizace. Ale nikdo si nestěžoval, nikdo nenaříkal. Ostatně na nějaké nářky zde nebylo času a práce byla natolik odpovědná a vyčerpávající (protože část pracovních prostorů byla v nehybném beztížném válci uprostřed družice), že každý po službě spal jako špalek. Potěšilo to zvláště lékaře, kteří se obávali, že delší odloučení malé skupinky od celého lidského kolektivu povede k nervovým poruchám.

Kosmický radiomaják se svou malou a veselou posádkou plul nad otáčející se Zemí, hovořil s ní, chytal signály z vesmíru, pracoval, byl vzdálenou, ale nedílnou součástí Země. Jeho posádka netrpěla pocitem odloučení. A nazvala tuto svou první obydlenou vesmírnou stavbu prostým, ale slavným starým jménem: LENIN.

Stanice LENIN byla víceúčelovou stavbou. Sloužila k rádiovému zkoumání hlubin vesmíru, ale především byla hlavní řídicí radiostanicí a majákem pro automatické dálkové rakety. Tehdy se hnaly do vzdálených oblastí Jupitera a Saturna naše průzkumné raketové laboratoře. Do takových obrovských vzdáleností už špatně pronikaly signály s povrchu naší Země, slábly a byly zkreslovány ovzduším. Veškeré spojení s vyslanými dálkovými raketami - ke každé planetě pro jistotu letěla dvojice - obstarával kosmický radiomaják. A konečně jeho třetí úkol byl pokusný: tehdy se z LENINA začal ověřovat bezdrátový přenos elektrické energie. Stanice byla zásobována elektřinou z malého, vysoce účinného atomového reaktoru a ze sluneční elektrárny. S objevem nových polovodivých materiálů se účinnost slunečních baterií zmnohonásobila a vědci zkoušeli, zda by ve vesmíru nemohli odebírat ze slunečního záření energii a přímo od zdroje tak lacino zásobovat Zemi.

Tehdy, na konci dvacátého století, se odehrála na Zemi událost, která měla velký význam i pro astronautiku, pro lidskou cestu ke hvězdám,

Protilidský kapitalistický systém se na americkém kontinentě držel nejdéle a nejhouževnatěji. Spojené státy se i se svým hospodářstvím uzavíraly do sebe, ztrácely vliv a váhu ve světovém měřítku, začaly se podobat starému, trochu směšnému tvrdohlavému oslu. I poslední mrňavé středoamerické státečky se začaly vytrhovat z jejich hospodářské nadvlády a připojovaly se ke Svazu jihoamerických socialistických republik. Uzavřené severoamerické hospodářství, které už nemohlo kořistit ani z nejbližších sousedů, škvařilo se ve vlastním sádle. A začalo krachovat. Tehdy ve Spojených státech vypukla krátká a nesmírně vzteklá revoluce. Pak se Spojené státy jako poslední velká zaostalá země včlenily do rodiny osvobozených národů. A úplně poslední vstoupilo do Světového svazu komunistických republik Švýcarsko

Tehdy už odpadla poslední nutnost udržovat armády a výzbroj. Lidé konečně mohli dát samopaly do šrotu, z vojenských raket udělat nákladní, z atomových náloží přenosné elektrárny pro kosmické účely; mohli se konečně a bez obav spojit k jedinému zápasu, který je lidstva důstojný, k zápasu o přemožení přírody. K objevování a podmaňování vesmíru.

A toto vítězství nad zbytky společenských překážek, toto spojení a znásobení sil urychlilo i rozvoj astronautiky.

Film nás vrací znovu k velkému družicovému radiomajáku LENIN. Znovu se tady hemží skupina montérů. Dole Šlehají plamenné jazyky z přistávající dvojice nákladních raket. Montéři rozebírají temná tělesa vyprázdněných raket a z jejich konstrukčních dílů roste za radiomajákem nová stavba - velká kosmická přestupní stanice.

Dokumentární záběry ukazují křest nového kosmického nádraží, umístěného 8000 kilometrů nad povrchem Země: startuje odtud těžká raketa R105, speciálně vybavená nejdokonalejší automatikou a vyslaná s jediným cílem:

Dobýt konečně tajemství Venuše!

Ve spirále se provrtat jejím neprůhledným plynovým obalem, najít kus rovné a suché půdy a přistát. Nebo dosednout na povrch oceánu, ale přistát a za každou cenu uskutečnit průzkum! Stopětka je automatická laboratoř, všestranně připravená k zápasu s neznámým nebezpečím: Má ztrojené zabezpečovací zařízení.

Její ústřední matematický mozek zabírá celý prostor „pilotní" kabiny a je to „inteligentní" stroj, který se při průzkumu bude bleskově učit z vlastních chyb.

Vysílačka stopětky je schopna dosáhnout spojení na desetinásobnou vzdálenost, než je vzdálenost mezi Venuší a Zemí. Stroj je připraven řídit se i podle pokynů ze Země - ale ty na sedmdesát miliónů kilometrů přilétnou už se zpožděním; proto si v prvních okamžicích laboratoř musí velet sama. Jako poslušný kovový pes má vyčenichat záhady a oznámit je lidem. Lidé si už s nimi poradí:

Zde je magnetický záznam snímků, které raketa vysílala při vstupu do Venušiny atmosféry.

Na plátně je obrovská koule, zářící nesnesitelnou bělostí. Venuše v obalu par. Proti kameře se vzdouvá cosi jako blyštící skleněná vata. Přibližují se oblačné vlny, složené jakoby z nespočetných briliantů. Teď - raketa se zešikma vnořuje do oblak. Podivné, světélkující, mléčné šero ... a tma.

A už jen tma.

Záznam končí.

Z nevysvětlitelných důvodů raketa R105 přestala vysílat. Krásná a blízká Večernice ještě jednou uhájila své tajemství. Nevydala je ani tomuto soustředěnému náporu, ani nejdůmyslnější soustavě kybernetických přístrojů.

O katastrofě stopětky mluvili všichni rozhlasoví komentátoři, noviny byly plné dohadů. Vědci krčili rameny. Několik spisovatelů otisklo fantastické povídky, v nichž sveřepí Venušané se šesti nohama chladnokrevně sestřelují jednu pozemskou raketu za druhou a vyhlašují Zemi válku. Tehdy Rada astronautiky vydala stručné provolání:

„Nevíme prozatím nic o příčinách, které vedly ke katastrofám obou průzkumných automatických stanic, vyslaných k Venuši. Víme toho vůbec málo o různých formách existence hmoty ve vesmíru. To však není důvod k panice a k pokřiku. Je to pouze důsledek skutečnosti, že jsme v kosmickém měřítku velmi mladí, že děláme teprve první kroky vesmírem. . . .