Přesto, že žijeme ve světě, ve kterém měníme hodnoty slov i činů tak, aby jak slova, tak činy vyhovovaly, zapadaly do mozaiky našich programů - tj. přesněji našich těch kterých ideologií, těch kterých hospodářských situací, plánů, výhledů, záměrů, prostě kdy říkáme a tiskneme všechno, jen jak se nám to hodí - zbyla tu jedna instituce v civilizovaném světě, jedno údobíčko, kdy se nám v mysli vynoří pojem „lidi dobré vůle".

A v tom je zbytek naděje na lepší svět.

Filozofie vystavěná na lásce bližního k bližnímu trvá několik tisíc let.

Prošla mnohýma rukama.

Špinavýma rukama lidí zlé vůle, kteří ji překrucovali, vulgarizovali, ale ona, ta základní myšlenka - už všechno přežila.

Člověk nemusí být ani křesťan, stačí být než člověk

- aby při vzpomínce na bezbranné a chudé nemluvně v jeslích kdesi v chlévě - aby se nezamyslil.

Aby se nerozpomněl, že ten človíček se narodil na útěku před brutální mocí.

Na útěku před blbostí - rodnou sestrou moci.

A že všechny krásné a lidské věci, myšlenky, kumšt, svoboda, se musí skrývat před mocí, že se rodí na útěku, ale že se nepřestanou rodit - protože se rodí z lásky.

Když řekneme lidstvo, lidi - co máme na mysli?

Koho vidíme?

Vlastně to, co jsme viděli, svoje rodiče - sourozence - příbuzné - svůj národ - svoji rasu. Svou barvu - atd.

Přiznejte si, že vidíte bílé lidi, že nevidíte - odstíny - necítíte pachy - vždyť jeden druhému smrdíme.

A přece říkáme lidstvo - že můžou žít spokojeně - je to rozumné. Tak mluví rozum.

A všude to slyšíme, čteme - a teď přijde zrada rozumu:

Válčí se, bouří se, rozkazuje se, nařizuje se, dovoluje se, cenzuruje se - a píše se:

Na jednom konci světa noviny píšou - včera padlo 100 vlastenců a bylo likvidováno 100 agresorů (čísla jsou namátková, můžete si dosadit větší, nebo menší, jste-li nenapravitelní optimisté).

Na druhém konci světa čtete, že bylo likvidováno 100 vzbouřenců a padlo sto našich chrabrých.

Háček je v tom, že co jsme na jednom konci světa likvidovali co agresory, na druhém konci jsme oplakali co naše chrabré bojovníky. Zatímco na druhém konci likvidovaní vzbouřenci jsou vlastně vlastenci a naši chrabří jsou agresoři.

Nikde však nečtete, že 200 mladých lidí se pobilo, připravilo o život.

Válka začala, protože to velel rozum. Tentýž rozum, který nám rozumným velí chtít lepší život všude a pro všechny.

A najednou na všech koncích světa z nás dělají blbce.
V tomto století, které si s falešnou pýchou říká materialistické - kdy víme pozitivně, že láska není hmota, a kdy nevíme, co je hmota.

Láska - to nejdůležitější v životě, nepodléhá přitažlivosti zemské. Rodná sestra svobody, štít, který uchránil dlouhá pokolení lidí dobré vůle, že zachrání svět.

Bez lidí dobré vůle by život byl než nákladné a nebezpečné dobrodružství.

Tak tedy Pokoj lidem dobré vůle.

Velký, ale náš ... (úvodní slovo V. Justa)
Vydavatelská poznámka (M. Bělíková)
1 Rodičům (1914-1930)
2 Z Ameriky (1940 a 1945)
3 Divadlo a svět (1958-1970)
4 „... fanda jak meč!"
5 „... tady se nestůně, tady se úřaduje!"
6 Lucerna 1977
7 Zdenička
8 (Světo) známí, blízcí, nejbližší (1970—1985)
Několik vzpomínek místo doslovu (J. Týlová)
Ediční poznámka
K fotodokumentaci