„A zatímco vedli Švejka do přijímací kanceláře, U kalicha předával pan Palivec hospodu své plačící ženě, těše ji svým zvláštním způsobem:

- Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána? -


(Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk)




Ta historie s mým zavřením pro urážku hlavy státu dostala za těch několik let odstupu určitý pikantní nádech a stala se dostatečně známou - spíš jako anekdota než jako holý fakt, a proto považuji za nezbytné uvést všechny legendy a pověsti na pravou míru.

Nuže - není pravda, že jsem měl štěstí, že jsem dostal jen šestnáct měsíců a ne patnáct let, protože jsem prozradil státní tajemství. Není ani pravda - jak na mne krátce po mém propuštění pokřikoval přes celé divadlo ABC spisovatel Vratislav Blažek, že jsem prý dostal milost, ale že jsem odmítl jít domů, pokud Antonín Novotný bude vůl. Není ani pravda, že jsem u soudu trval na konfrontaci s presidentem republiky, aby se prý ukázalo, kdo z nás dvou je větší vůl. To všechno si vymyslili lidé, kteří mě už tenkrát měli raději než Antonína Novotného.

Skutková podstata byla mnohem prozaičtější.

V roce 1958 natočil režisér Oldřich Lipský v česko-slovensko-jugoslávské kooperaci barevný film „Hvězda jede na jih", při jehož natáčení strávila řada herců, zpěváků a filmařů krásné prázdniny na Jadranu. Byl jsem spoluautorem scénáře, ale protože jsem v těch létech vykonával základní vojenskou službu, slunečních orgií u moře jsem se bohužel nezúčastnil. Film to byl značně nevyvedený, a když byl pak s osmiletým zpožděním uveden do našich kin, říkali o něm naši vtipnější přátelé, že to je „představa malého Oldříška a Vládíčka, jak si představují muzikál". Umělecké kvality či nekvality filmu zhodnotili s osmiletým odstupem povolaní kritikové, jenže dřív než tak mohli učinit, bylo rozhodnuto pohlížet na presidenta Josefa Broze Tita opět jako na krvavého psa a Jugoslávii vyřadit ze seznamu přátel. Byla dokonce svolána celostátní konference do pražského Parku kultury a oddechu, na níž první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný zasvěceně vysvětlil plénu, co je to revizionismus a proč se ho máme vystříhat a mimo jiné odstrašující příklady uvedl doslova: „I někteří filmoví tvůrci, jako Oldřich Lipský a Vladimír Škutina ve filmu „Hvězda jede na jih", podlehli kosmopolitním tendencím jugoslávských revizionistů."

Na podkladě tohoto odborného posudku bylo zakázáno film promítat v československých kinech. Prohlásil jsem tehdy na několika veřejných shromážděních, jako je Filmový klub, hospoda U Jelínků, hospoda U Pinkasů, že by Antonín Novotný neměl mluvit do věcí, kterým nerozumí, byť byl presidentem republiky.

Dávno jsem už na nešťastný film zapomněl, když jsem na podzim roku 1961 - tedy více než dva roky po činu - byl předvolán na Bezpečnost a obviněn ze snižování vážnosti presidenta republiky. Prohlásil jsem, že si žádného snižování nejsem vědom, ale mladý a snaživý vyšetřovatel mi přečetl z jakýchsi tajných desek spis, v němž kdosi udává, že jsem měl prohlásit, „že president republiky Antonín Novotný je despota, gaunér a vůl."

Chtěl jsem vědět, kdo to udává, ale vyšetřovatel řekl, že to je státní tajemství a že Bezpečnost kryje své informátory. Po několikerém opakovaném výslechu se vyšetřovateli podařilo usmlouvat to jen na toho „vola", ale já popíral i to a žádal o předvolání jedenácti hodnověrných svědků.

O despotovi a gaunerovi se dál už nemluvilo, neboť vyšetřovatel připustil, že se mohl informátor přeslechnout. Bylo mi divné, že informátor může přeslechnout tak jadrná slova jako je gauner a despota, a nepřeslechne slovo tak nezvukomalebné a šumlující jako je vůl. Ale vyšetřující řekl, že není od toho, aby se se mnou přel o slovíčka, že pro něho je slovo „vůl" snižováním vážnosti presidenta republiky a že to dává prokurátorovi. Zeptal jsem se, jestli je snižováním vážnosti presidenta republiky i to, když jsem slova „vůl" neužil, ale on zaklapl spis a řekl:

„My už si s vámi poradíme!"

Tuto větu jsem pak v následujícím řízení slyšel mnohokrát a jistě se mi nikdo nemůže divit, když se dnes ptám, jak si tito soudruzi od Bezpečnosti v dnešním demokratizačním procesu (je míněn rok 1968; poznámka redaktora Svět3x) poradili sami se sebou.

V prosinci roku 1961 se případ dostal před obvodní soud pro Prahu 1. Redaktor Adolf Ginter, předvolaný jako svědek, napsal ve svém vyznání v Rudém právu v neděli dne 24. března, když popisoval můj trestný čin, že mu bylo líto, kolik zbytečného času a vzdělání musela vynaložit mladá a půvabná předsedkyně senátu, aby pak oboje promarňovala na procesech, jako byl můj. Půvabná předsedkyně byla z celého případu viditelně zmatena, a protože nechtěla připustit, že je jí skutková podstata mého trestného činu k smíchu, křičela na mne v pravidelných intervalech, že jestli se nepřiznám, budu vzat do vazby, což mi připadalo velice nelogické. Soudce z lidu, sedící po její levici, potřeboval projevit svou soudcovskou autoritu, a proto na mne zařval, že abych si ho nepřál, až se mu ještě jednou dostanu pod ruce. Poznamenal jsem, že pod ruce se dostává člověk katovi a žádal jsem, aby jeho výrok byl zaprotokolován. V tom mi vyhověno nebylo, nýbrž naopak maličká prokurátorka, která sotva viděla přes zábradlí, si vzala slovo a hovořila o prohnilosti některých intelektuálů a kulturních pracovníků; a to zaprotokolováno bylo.

Předvolaní svědci jeden po druhém přistupovali před senát a pod přísahou svědčili, že jsem větu „president republiky Antonín Novotný je vůl" neřekl. Byli to mužové úctyhodní, mezi nimi universitní profesoři, a paní předsedkyně senátu, která měla před sebou rozkaz od Státní bezpečnosti odsoudit mě jako exemplární případ, z toho začínala být čím dál tím víc nervóznější.

Protože jsem k soudnímu líčení přistupoval bez obhájce, neboť jsem tvrdil, že obhájce nepotřebuji, když jsem nic neprovedl, bylo líčení odročeno pro nedostatek důkazů s tím, že příště musím mít obhájce.

K druhému líčení ještě před vánocemi 1961 jsem se dostavil se svým přítelem z klukovských let, JUDr. Otakarem Motejlem v roli obhájce. A zas předstupovala řada svědků a všichni souhlasně potvrzovali, že jsem inkriminovanou větu nikdy nevyslovil. Můj obhájce proto žádal, aby bylo řízení zastaveno pro nedostatek důkazů. Paní předsedkyně však měla od Státní bezpečnosti jiné příkazy, a proto líčení opět odročila.

Dne 12. ledna roku 1962 došlo k třetímu a závěrečnému stání tohoto prvého kola, k němuž se dostavili dva svědci, které jsem v životě předtím neviděl. Jeden z nich byl náš kdysi zasloužilý sportovec, vězněný pro pašování hodinek, a druhý byl jeho spoluviník, vězněný pro prodávání pašovaných hodinek. Oba prohlásili, že se sice nepamatují, že bych inkriminovanou větu řekl, ale že to je možné. Soud tedy na základě těchto dvou pochybených svědectví nabyl přesvědčení, že jsem žalovanou větu vyřkl a po krátké poradě mě odsoudil na šest měsíců podmínečného trestu odnětí svobody.

Později se ukázalo, že v době, kdy jsem měl žalovanou větu vyřknout, byli oba korunní svědci ještě ve vězení pro hospodářské delikty.

Měli jsme tehdy před premiérou Československé lední revue „Ledový večerník", jejíž premiérou se otvírala Sportovní hala v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Byl jsem spolu s režisérem Oldřichem Lipským autorem této revue, a když jsem chodil na zkoušky do haly, kterou ještě v rychlosti dostavovali vězňové, netušil jsem, že to nebude trvat dlouho a zařadím se mezi „mukly".

V té době - data už si přesně nepamatuji - jsem se sešel s několika přáteli, z nichž někteří také svědčili v můj prospěch u soudu, a rekapitulovali jsme celou záležitost. Znovu jsem nahlas opakoval, že jsem nikdy neřekl, že „president republiky Antonín Novotný je vůl", ale když jsem za to byl odsouzen, je to jako bych to měl předplacené, a proto prohlašuji s plným vědomím, že vůl je.

V místnosti bylo asi padesát lidí. Nikdo z nich nepovstal, nikdo mě neokřikl, nikdo mě nepokáral. Dokonce bych si troufal tvrdit, že můj výrok vzbudil mezi přítomnými sympatie. Padlo ještě pár anekdot a šlo se domů.

A to je vše, co předcházelo mému zatčení dne 5. května roku 1962.





Májové ráno      5

Jak jsem snížil vážnost presidenta republiky      15

100 dní v Ruzyni      23

Kartouza valdická čili Bijoux de Boheme      37

„Kriminálníci“ čili lidé, s nimiž jsem se setkal      43

Štědrý večer      55

Amnestie      65

Vůl jako kulturní činnost      71

Doslov      75