Nejde z role do role, není ho plná obrazovka ani filmové plátno. Ale když se objeví, je to zážitek - a taky důkaz, jak je prospěšné mít sílu role vybírat a tím i čas na sobě pracovat. Luděk Munzar dokázal povznést k vrcholům moderní herecký civilismus, který svou nechutí k okázalosti a důrazem na sebeovládání nejlépe odpovídá cítění dnešní doby. Že však takové herectví nevylučuje prudké emoce, vášnivá hnutí mysli ani bohatství gest, ba naopak - jen více jimi napíná strunu silového napětí mezi rozjitřeným citem a tlumeným výrazem, dokázal málokdo tak přesvědčivě jako on.

Rozhovor o herectví? O tom, jakou máme zvláštní a výjimečnou práci, ale přesto se cítíme jako obyčejní lidé? Jak hluboce uvažujeme a tajemně tvoříme, ale přesto zůstáváme skromní?


Proč to ironizujete?

Když se postavím z recese na Václavské náměstí, zakloním hlavu a budu upřeně pozorovat oblohu, utvoří se kolem mě za chvíli hlouček lidí, kteří se budou dívat stejným směrem. Já pak tu hlavu skloním, užasle s ní zavrtím a řeknu: „To je neuvěřitelné. Viděl jsem létající talíř."

Dva z kolemstojících tomu uvěří, čtyři mě kamsi pošlou, tři se začnou smát, jak naletěli... Už ten fakt, že se mi podařilo je shromáždit, je však herectvím, je to zjednodušený znak toho, že když si na jevišti nasadí dobrý herec korunu, i ti nejvzdělanější diváci včetně dvojnásobných doktorů v něm uvidí Jindřicha Pátého.

To je na herectví magické, v tom je naše výjimečnost jako herců. Ale to z nás ještě nečiní hlubší a zajímavější lidi, než jsou ostatní, i když se za ně často rádi vydáváme. Existuje přece mnoho lidí, kteří o životě přemýšlejí daleko hlouběji, vnímají krásu i bolest daleko niterněji, vědí o těch nejpodstatnějších věcech člověka daleko víc než my. Denně je míjíme na ulici a v tramvaji, jenom je nepoznáme, protože nemají tu potřebu nebo odvahu se předvádět. Herci tuto potřebu i odvahu mají. Ale to je asi všechno. Hraju divadlo třicet let a dodnes nevím, co je ten tvůrčí proces, v čem vlastně spočívá. A to málo, co vím, se špatně vysvětluje: že nastudovat roli je pro mě mučení, že mě to probouzí ze spánku, že se kvůli tomu utrhuju na děti a křičím na ženu... A přitom nechci, nemám žádnou zálibu v sebetrýznění. Co bych za to dal, kdybych tu hlavu, která se někdy točí jako utržené kolo, uměl zastavit! Kdybych dokázal odejít ze zkoušky a odložit to v šatně s kostýmem.

Něco vás pak přece odškodní. Úspěch, popularita, pocit seberealizace...

O úspěchu a popularitě nemá smysl mluvit, dneska jsou, zítra být nemusejí, a i když jsou, ke štěstí vám nevystačí. A pocit seberealizace? Když hraju, hlásám cizí myšlenky, které jsem si nevybral, musím poslouchat režiséra, kterého mi určili, musím respektovat partnery bez ohledu na to, jestli si s nimi rozumím... Prostor, do kterého může herec vložit něco svého, je malý, někdy skoro žádný. Když přesto má potřebu - jako já ji mám, a s věkem stále sílí - promluvit i na jevišti za sebe a stát si za tím, musí to protrpět, aby našel, kudy a jak se do té role promítnout. To není nic samozřejmého, protože divadlo lze taky hrát tak anonymně a nezúčastněně, že v primitivní židli, kterou si vyrobíte na chatě, je z vás víc než v postavě na jevišti.

S čím souvisí ta touha mluvit za sebe a stát si za tím?

Snad s potřebou hrdosti a důstojnosti, ty asi pramení někde v dětství, v mém případě u táty... To bych sotva dokázal vysvětlit. Ale řeknu vám příklad. Kdysi mě opustila moje první žena, odvedla si i dceru. Mě to úplně vykolejilo, začal jsem se ponižovat a doprošovat, byl jsem jako kus hadru a bylo to čím dál horší. Musel jsem se odstěhovat do podnájmu, ujali se mě starší manželé. Ta paní byla obyčejná, prostá ženská. V den, kdy jsem měl první rozvodové stání, mi ráno řekla: „Tady máte vyžehlené šaty, čistou košili a novou kravatu. Umejte si hlavu, ať jste fešák. Nesmí být vidět, že vás to trápí..." Já ji poslechl, pěkně se ustrojil a v soudní síni stál ke svému údivu se vztyčenou hlavou. Mockrát jsem si od té doby vzpomněl, jaká to byla jednoduchá a prospěšná lekce velkorysosti k životu, jak mi pomohla pochopit, že člověk nesmí dělat věci, kterými se připraví o úctu druhých lidí i sebe sama, protože jsou to spojité nádoby. A tohle platí asi na divadle stejně jako v životě.

Říkal jste, že to pochází z dětství. Kde jste vyrostl?

Ve Smiřicích, to je malé městečko mezi Hradcem Králové a Jaroměří. Kolem je voda a louky. Labe se zátočinami, potoky, mlýnskými náhony, v létě jsme se v nich potápěli, v zimě na nich bruslili. Na jaře, když opadla voda, zůstávaly v kalužinách ryby, chytali jsme je do ruky a opékali na ohníčku. Táta byl mlynářský dělník, dělával noční, vracel se k ránu; za pěkného počasí se doma jen nasnídal a šli jsme spolu do luk na žampiony, na jetel pro králíky... Táta se pak dospal u Labe, já běhal bosý v trávě a recitoval Wolkra a Šrámka, oba jsem miloval, a když se táta probudil, leželi jsme na zádech a koukali na nebe, kde lítaly větroně. Táta do nich byl zamilovaný, létání byl jeho nesplněný sen, který pak přenesl na mě; už jako malého kluka mě vzal do Hradce na noční exhibici Novákovy akrobatické skupiny. Lítali ve tmě a naslepo, jen ve štychu reflektoru dělali kolotoč a pětadvacet lopingů za sebou, lítali přivázaní k sobě lanem, vznášeli se a padali v té tmě jako lesklí pohádkoví ptáci, tátovi zářily oči a říkal: Takhle budeš ty lítat taky.

A pak přišla válka, táta se stal členem partyzánské skupiny Václavík a ve mlýně dostal na starost výměnu semleté mouky za obilí, které sedláci vozili na fůrách; na to byly přísné předpisy, kdo má kolik dostat, jenže sedláci vždycky přivezli pár fůr obilí navíc, aby vyměnili načerno víc mouky, a říkali tátovi, pošlete si syna pro výslužku. Maminka z toho pak navařila, táta to spakoval a já běžel v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách, abych vypadal jako kluci od Hitlerjugend, běžel jsem do lesa na rozcestí, kde zpoza stromu vyšel nějaký pán, vzal si balíček a zmizel.

Když válka končila, Němci prchali z blízkého letiště a odhazovali munici, aby si odlehčili, hlavně v noci to dělali, táta mě budil a já plaval přes Labe, modrý zimou, a hledal kulometné pásy, motal si patrony kolem těla a plaval zpátky, a ještě v noci jsme je s tátou zakopávali. Celou válku jsem koukal na větroně a představoval si, jak mám leteckou kuklu a pluji ve výšce, o té kukle se mi zdálo a v noci jsem se budil a šahal si pod bradu, jestli je řemínek dobře utažený, a pak se jednou ozval strašný hluk, kus nad střechou zaburácela německá štuka, které vynechával motor, zřítila se, a když jsem k ní doběhl, ležela tam kukla. První kukla, na kterou jsem si v životě sáhl, a byla mokrá a lepkavá od krve a roztříštěného mozku...

Tohle všechno se skládalo dohromady; ponižující postávání v předsíních u sedláků a čekání na pár vajíček nebo kus bůčku, montování granátů s tátou, tajemství, že mám pistoli, ze které mě táta učí tajně střílet a máma o tom neví. Bylo to plné dětství, ale můj táta nebyl jen statečný člověk. On jenom přes válku nepil, jinak tomu občas propadal, a maminka mě učila číst při obcházení smiřických hospod; první slova, která jsem slabikoval, byly výčepní nápisy, reklamy a názvy lokálů, kde ho hledala. To byl ten strašný paradox, že válku jsem vnímal jako nejšťastnější údobí, protože táta nepil a choval se jako hrdina.

Copak jste v tom věku už mohl mít rozum z toho, že se chová statečně?

Rozum snad ne, ale cítil jsem to. Podívejte, kolikrát jsem zaslechl, jak někdo za mými zády říkal, to je syn toho opilce, a já brečel hanbou a lítostí a záviděl svým kamarádům, že mají slušné tatínky. Protože každý kluk chce mít v tátovi vzor. A potom v osmatřicátém roce, ještě před Mnichovem, byla první mobilizace, dobrovolná, do Stráže obrany vlasti. Kdo myslíte, že šel ze Smiřic? Sedm lidí, všichni takzvaní grázlové, chudáci, kteří občas zařízli cizí slepici nebo se poprali v hospodě. Ti slušní a spořádaní měli najednou loupání, plotýnky, žlučníky... Já si tak přesně pamatuju na tu chvíli, kdy táta lezl se šesti dalšími na korbu náklaďáku, maminka plakala a vyčítala mu, že nemá kus odpovědnosti, že ji tu nechává s dětma samotnou, a já cítil, že tentokrát nemá pravdu, a když se auto rozjíždělo a táta mával, rozlila se ve mně nepoznaná pýcha a štěstí. Mě vůbec nenapadlo, že ho možná ztrácím, já cítil, že ho nalézám, že už nemusím klukům závidět, protože mám lepšího tátu než oni.

Řekl jste mu to někdy?

To nebylo třeba.

A myslíte si, že on byl někdy pyšný na vás?

Když jsem začal lítat, určitě. Hned po válce mě přihlásil do plachtařského kursu, přestože se přijímalo od šestnácti a mně bylo čtrnáct; jednoduše mi dva roky přidal a podepsal to. Ale první let mě zklamal, bylo mi špatně, točila se mi hlava a marně jsem hledal to modré ticho.

Začínala nás celá parta, jenže kluci honili disciplíny, aby co nejdřív postoupili do vyšší kategorie, chtěli se stát piloty a hnala je vidina kabiny tryskáče, do které jednou usednou v uniformě ČSA, uchopí ty berany a poletí do Indie nebo ještě někam dál. Já tuhle touhu kupodivu neměl a hledal v lítání jiné věci, jinou krásu. Letěl jsem stokilometrový přelet na stříbrný odznak, a najednou se pode mnou objevila vesnička jako šperk, nebo boží muka tak krásně zasazená do krajiny, že jsem si řekl, tohle už třeba nikdy neuvidím, natlačil jsem to dolů, zapomněl na přelet, a chvíli kroužil kolem a nemohl se vynadívat, až jsem ztratil výšku a musel nouzově přistát na poli.

Ten stříbrný odznak jsem nakonec udělal, a když jsem ho přinesl domů, táta se ptal, kdo mi ho půjčil. Nevěřil. Chtěl jsem ho přesvědčit, vyjednal si let a zavolal mamince, aby vzala tátu, který už špatně chodil, kolem čtvrté na dvorek, že nad nimi poletím. Do smrti na ten let nezapomenu. Kus před barákem jsem šel hodně nízko a ubral plyn. Táta stál na dvorku a mával holí a mně začaly téct slzy, protože se mi to všechno promítlo, luka se žampiony, výslužky od sedláků, tátovy opilé návraty, maminčin pláč, jetel pro králíky a Šrámkovy verše, všechno mi to proběhlo hlavou a napadlo mě, že táta je už starý a nemocný, že třeba brzo umře a že bych mu měl udělat radost, a tak jsem to ve dvou stech metrech převrátil na záda a na těch zádech udělal výkrut, kolena roztřesená, protože z podobných frajeřin bývá nejvíc pádů a úmrtí, jen tak tak jsem se vyhnul věži kostela a letěl pryč a bylo mi, jako bych v sobě něco seřadil, srovnal a udělal inventuru.

To se nádherně poslouchá. Kde ale se v tom všem vzalo divadlo?

To je taky dlouhá historie. Bydleli jsme v podnájmu a u našich domácích se každou neděli scházelo několik sousedů včetně táty na mariáš. Děti brali s sebou, v tom pokoji nás bylo někdy dvanáct, hráli jsme na honěnou, na schovávanou, tátové mazali karty, v koutě hřála piliňáková kamna a na skříni stálo rádio, stará pětilampovka. Mě fascinovalo, přitahovalo jako magnet, jenže bylo vysoko a já byl malý, hlasitě pustit se nesmělo, protože by tátové neslyšeli hlášky, a tak jsem se věšel na skříň, vytahoval se vzhůru a celé odpoledne jsem vydržel viset s přitisknutým uchem. Tou dobou vystupovali pravidelně Spejbl s Hurvínkem, Ferenc Futurista v kabaretních výstupech, Jára Pospíšil zpíval operetní směs, já to znal zpaměti a poznával je, jen se nadechli. Časem mi strýc automechanik půjčil sluchátka, udělal jsem si krystalku a večer, když se sešla rodina, položili jsme ji na talíř, aby rezonovala a všichni slyšeli.

Jednoho dne po válce přijel do Smiřic tatínkův starší a bohatší bratr a přivezl mu darem rádio. Když ho vybalil, dostal jsem třesavku. Táta brečel a nesli jsme ho spolu do kuchyně, protože pokoj, kde se netopilo, sloužil taky jako špajz, už v něm nebylo místo, já lezl do postele přes sud zelí. Postavili jsme rádio v kuchyni na stůl a večer, když se zhaslo, zářilo do tmy jeho magické oko, svíralo se a rozvíralo, a v jeho mrkání lítaly tátovy facky, protože jsem nechtěl jít spát, nemohl jsem se odtrhnout a rostla ve mně touha, abych mohl v rádiu jednou sám promluvit. Ne divadlo, o tom jsem nevěděl nic, ale filmy, které se pouštěly v tělocvičně, a rádio s magickým okem a tajemstvím dálek, odkud přicházely hlasy, které zaplňovaly naši kuchyň, byly tou bludičkou, která mě zavedla k herectví.

Na velikonoce přijížděla do Smiřic pouť; už to nebyly ty kolotoče a houpačky na ruční pohon, které jsme s klukama tlačili a za odměnu se směli párkrát svézt. Modernizovalo se, zavedly se elektromotory a ti majetnější si pořídili gramofon, reproduktor a mikrofon, aby nemuseli při vyvolávání tolik křičet. A kluci, kteří věděli, že rád imituju, přemluvili prsatou blondýnu od střelnice, aby mi půjčila mikrofon, že udělám srandu a nalákám jí kunčafty. Ona mi přes pult ten mikrofon podala, vedle stříleli chlapi do růží, já se nadechl a spustil. Co, to už nevím. Ale po chvíli se otevřely dveře maringotky, vyšel majitel v kšandách a se síťkou na napomádovaných vlasech a povídá: Kterej ty seš? - Munzar. - Jestli máš čas, přijď znova v neděli.

A v neděli jsem zase mluvil do mikrofonu na pouti, míchal Spejbla s Ferencem Futuristou a Hurvínkem, a do toho jim žvatlala Mánička v těch nejnemožnějších kreacích. Pak jsem studoval obchodní akademii v Hradci Králové a četl v místním rozhlase zprávy. Když mě přijali v Praze na Akademii, s rádiem byl konec. Vedle školy jsme nesměli dělat nic, ani statovat, abychom se „nezkazili", byli jsme ročník vychovávaný podle nejpřísnějších metod Stanislavského, den za dnem jsme chodili mlčky po učebně a hledali pravdivý pocit tak dlouho, až se z něho narodí slovo. Jenomže mně při tom kručelo v břiše, protože jsem měl hlad, táta o divadle nechtěl ani slyšet a donutil mě nepřímo utéct z domova, peníze jsem od něho čekat nemohl, živil totiž mé tři mladší sestry, a z polívky v menze se věčně žít nedalo. Co hodin a dní jsem prochodil před budovou rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě a zoufale toužil dostat se dovnitř, zatímco kolem se loudaly děti z Dismanova sboru a otráveně si říkaly, zítra je zase to blbý rádio. Až jsem se jednou odhodlal, vešel a řekl, že chci mluvit s režisérem Vasmutem, to bylo jediné jméno, které jsem znal, protože patřilo režiséru nedělních pohádek.

Vrátný vytočil linku, podal mi sluchátko. Vykoktal jsem jméno a prosbu, jestli by mě nezkusil, že sice nesmíme, protože jsem ze školy, ale že bych rád... On řekl, že jo. Zítra v devět v Karlině.

Nespal jsem celou noc strachem, jestli tam nepotkám někoho z profesorů. Když jsem se v devět dostavil, ve studiu seděl František Kreuzman, Martin Raus, Antonín Zíb, Bedřich Bobek. Na pořadu bylo památné pásmo o vyšehradských jezdcích, sestavené z autentických záběrů soudního přelíčení a fiktivních scének o tom, jak se dostali na šikmou plochu. Hrál jsem chuligána, který si jde koupit rodokaps a František Kreuzman jako trafikant mi ho prodával. Honorář činil 48,60, byl můj první a výplatní lístek mám dodnes schovaný.

Vy jste přišel do Národního divadla takřka rovnou ze školy. Jak jste se tam cítil?

Na Národním tenkrát hrála generace Štěpánka, Smolíka, Baldové, Vojty, Pivce, Peška ... Já je znal ze Smiřic z rádia a z plátna v tělocvičně, najednou jsem vedle nich stál na jevišti a měl jedinou ctižádost: nepřekážet jim. Byla to doba, kdy ještě dožívala generace starých technikářů, kulisáků, oponářů, kteří nosili čepice s dýnkem a nápisem ND. To byli ti nejlepší znalci divadla, a když se přišli podívat z kulis na nějakou scénu, ani Štěpánkovi to nedalo, když šel kolem nich z jeviště, aby nezvedl tázavě hlavu. A ten starý nábytkář nebo oponář zavrtěl hlavou. Dneska ne, Mistře. - Viď, řekl Štěpánek, mně se taky zdá, že to nebylo ono.

To nepoznal ani režisér, ale oni bezpečně. Viděli toho už tolik, že se chodili dívat jen na něco, jako fajnšmekři, a když jsem je někdy zahlédl u svých výstupů, věděl jsem, že je to v pořádku. A taky jsem hodně hrál, každý den. Já ani nepotřeboval kalendář, abych si do něho zapisoval představení, protože by to bylo zbytečné. Věděl jsem, že musím každý večer do divadla.

Nemyslíte, že tohle některým z vašich mladších kolegů schází?

Oni mají těch příležitostí někdy ještě víc, ale jsou jiného druhu, k ničemu zvláštnímu je nikdo a nic nenutí, a ta snadnost je ošidná. Takový kluk sotva dostuduje, dostane roli v seriálu, kde se postaví u barového pultu, řekne koutkem pusy „ještě jednoho prcka, šéfe" a už slyší, že to bylo výborné. Co bylo výborné? Že mluvil stejně jako na ulici, měl stejný džínsy a vypadal přirozeně? Co kdyby to měl říct na velkém divadle, aby ho slyšeli i na druhém balkóně, a přitom ti v prvních řadách neohluchli! Stylizovat hlas, překonat prostor, najít míru pro gesto a hlavně tomu dát nějaký vnitřní obsah. Protrpět se k tomu, kdo je ta postava, z čeho rostou její reakce, její hnutí mysli, jaký je za nimi charakter, jaká povaha. I když jsem tu hru nenapsal, ani neurčil režisérské pojetí, jsem to přece já, kdo se musí rozhodnout, jakého člověka v té roli budu hrát. A to je mučení, protože najít můžete jedině v sobě, a tam to bolí.

Myslíte, že to diváci poznají?

A víte, že na tom ani tak nesejde? Herectví má jepičí život, trvá dvě hodiny, zemře a ten otisk je tak prchavý, že ho sotva zaregistrujete. Potlesk je konvence, ticho může být zdvořilé, a ten, koho jste se skutečně dotkl, bývá obyčejně člověk tak citlivý a plachý, že vám to neřekne, aby vás neobtěžoval. Lidí, kteří napíšou ne o fotografii, ale proto, aby pouze poděkovali za to, že ten večer byli šťastní a šli domů bohatší, těch je velmi málo... Je však s podivem, že jich přibývá, vím to ze zkušenosti své i kolegů. Jako by ten zážitek nabýval na ceně a jejich vděčnost už byla silnější než ostych. To jsou ty dopisy, na které je dlužno odpovídat, i když o to pisatelé nežádají.

(1980)

Plachá a rozpačitá školačka / Iva Janžurová / strana 23

Vidět nestačí / Jan Bauch / strana 33

Ani den bez čárky / Vladimír Neff / strana 43

Neomrzelý milovník / Jean Claude Brialy / strana 55

Násobilka podnikového ředitele / Miroslav Boublík / strana 65

Útočiště zakřiknuté dívky / Chris Evertová-Lloydová / strana 77

Tvář pod líčidlem / Martin Růžek / strana 89

Vypravěč velkých příběhů / Jaroslav Dietl / strana 99

Život s madonou / Bohuslav Slánský / strana 117

Dřeň tajených životů / Jana Hlaváčová / strana 129

Naladit duši je těžší / Josef Suk / strana 139

Kotva předků / Sergej Bondarčuk / strana 149

Tradice vzepřená vzdorem / Ladislav Pešek / strana 161

Myšlenka v prostoru / Josef Svoboda / strana 171

Magie doby / Valentin Petrovič Katajev / strana 187

Klůcky holčičích vzpomínek / Barbra Streisandová / strana 199

Zmocněncovo krédo / Otakar Ferfecký / strana 209

Dětství v titulní roli / Luděk Munzar / strana 221