Jednou v červenci, čtyři měsíce před jeho sedmdesátkou, jsem za ním přišel do okrouhlického bytu. Byla neděle, něco kolem půl desáté. Ještě jsem ani nezazvonil a už jsem ho slyšel, jak hubuje a láteří. Příčina byla prostá. Chtěl jít do Krásné Hory do kostela, ale zaspal. Navíc se mu trhala tkanička u boty. Lopotil se s ní a čas utíkal. Najednou zjistil, že tři kilometry za půl hodiny nezdolá. Mše v Krásné Hoře začínala v deset. Rychle jsem mu tkaničku upravil, vyběhli jsme na silnici a rozhlíželi se po „stopu". Ale kde nic tu nic. Zrzavý začal znovu pěkně od plic nadávat.
V kritické chvíli jsem se nabídl, že ho do Krásné Hory odvezu na kole. Světe, div se, byl pro! Hned zkoušel vysednout na rám kola. Konečně se nám to společnými silami podařilo. Plášť do deště jsem přehodil přes řídítka, přitiskl jsem k nim i jeho hůl a u školy jsme startovali. Rozjezd ke kapličce se jakž-takž podařil. Nastalo však dost prudké stoupání. Seskočit nebylo možno, byl jsem rád, že jsme vůbec na čisté rovině nasedli, a navíc si starý pán jízdu docela pochvaloval. Padaly se mne krůpěje potu, supěl jsem jako parní lokomotiva, ale kopec jsem zdolal.
Pak byla rovina a od Mozolová to bylo dokonce s kopce. Když jsme však přijeli k lipnickému rozcestí, zeptal se mě, na kolik asi kilo je takové kolo stavěné. Bez rozmyslu jsem řekl, že dva metráky jistě unést musí. „A kolik vážíte?" ptal se dál. „Osmdesát pět," povídám a Zrzavý prozradil, že on sedmdesát nebo sedmdesát pět. A kolik že je to dohromady? Když jsme spočítali, že 155 nebo 160, rozhodl: „Zastavte, dál nejedeme!" Divil jsem se, proč zrovna teď, když je před námi jízda s kopce, ale on to lehce zdůvodnil: „Do dvou set už moc nechybí a co kdyby kolo prasklo! Ve škarpě bych skončit nechtěl." Chtě nechtě musel jsem splnit jeho přání, ale velice jsem litoval, že jsem nosnost kola neodhadl aspoň na pět metráků.
Abychom mši stihli, usadil jsem jej na kolo samotného, na sedlo, a klusal po jeho boku až ke Krásné Hoře. Byla to nová lopota, protože nedovedl brzdit pedálem a ruční brzda nestačila. Ale vezl se a pln pohody vyprávěl, že za mlada taky jezdil na kole, ale „tenkrát takováhle kola ještě nebyla, to byla ta s tím velkým a malým kolem, říkalo se jim kostitřas". Od té doby prý na kole nejel. Dojeli jsme včas. Zrzavý ještě stačil zahubovat na kostelníka, protože podle jeho hodinek začal vyzvánět o pár minut dřív. „A to se nemá," řekl rozhodně.
Druhý den se svěřil, že ho vzadu pobolívá a že to je jistě od toho rámu. „No, to nic, to nic, hlavně že jsme to stihli..."
Později dokonce několikrát nadhodil, že by si měl takové kolo opatřit, ale dámské, že se na ně snadno nasedá. Nikdy si je nekoupil. Mluvil i o autu, že by to bylo pohodlnější. Koupil si je až za deset let potom. Sám je však nikdy neřídil.