„Jo, jen tak mimochodem," obrátil se ještě na odchodu Contest s předstíranou lhostejností, „už jsem se chtěl dávno zeptat - já vím, je to pitomá otázka -, proč to všechno vlastně děláme? Přece konvence o biologických a chemických zbraních . . ."
Majorovi ztvrdl zrak a žvýkací svaly se napjaly, jako kdyby něco překusoval.
„To nemá nic společného se zbraněmi, ale s obranou proti epidemiím. Svěřili to nám, protože máme ve věcech menší bordel než civilisté, jasné?"
Contest měl dojem, že střelil nerozvážně, ale zato značně vedle. „Jasné. Jen tak jsem se . . ."
Prošel do nejbližšího ubohoučkého baráčku z vlnitého plechu. Ve skutečnosti skrýval železobetonový bunkr, nadzemní nástavbu krytu, schopného odolat i atomovým bombám, pokud by náhodou nedošlo k plnému a přímému zásahu. Automatika zde byla omezena na nejmenší míru - člověk byl spolehlivější. Sestupoval po točitých schodech do hloubky a vždy znovu otevíral a zavíral ocelové přepážky prostor, které budou za několik minut zaplaveny osvědčeným baktericidním roztokem. Osmdesát schodů. Dveře. Sto schodů. Dveře. Sto dvacet schodů. Konečně byl v laboratoři, systému podzemních místností, poskytujících sice skromné, ale docela příjemné pohodlí pro měsíc nuceného pobytu, který nesmí být v žádném případě přerušen, a ovšem veškeré potřebné zařízení k dokončení pokusu. Byl - jaksi - doma.
Prošel chodbou. Za deskou z nerozbitného skla se na něho z klecí zvědavě dívalo dvanáct šimpanzů. Povšiml si dvou statných samců, výhružně cenících tesáky, a mladé samice s mládětem, křečovitě přichyceným za srst na hrudi matky. Pokus má být tedy co nejvšestrannější, pomyslel si. Záleží jim na něm. On sám udělá, co bude moci, to se rozumí.
Vysunul ze zdi skříňku s telefonem a stiskl tlačítko.
„Haló, Bille . . . Samozřejmě, všechno je v naprostém pořádku . . . Ano, ozvu se zase zítra v obvyklou dobu. Teď budu mít práci . . . Ale ovšem . . . Ne, určitě ne."
Tahle varování a poučování byla zbytečná. Dugwayská Centrála udělala všechno myslitelné a možné, aby se předešlo všemu neočekávanému, pokud by se ovšem z muže v laboratoři náhle nestal zuřící šílenec. A snad i na to bylo pamatováno. Kdo ví?
Contest chtěl ukončit rozhovor a nijak zvlášť se s tím netajil.
„Cože, Zlatá smrt? Odkdy jsou. v Dugwayi básníci? Ano . . . jistě. YX 106 mi připadá rozhodně . . . Jistě. Ahoj!"
Opice jej sledovaly zachmuřeně a soustředěně. Opičí matka dala mláděti prs.
„Tak co, mládeži?" oslovil Contest přátelsky šimpanze, ačkoli ovšem nemohli jeho hlas slyšet. „Už se na vás pracuje."
Převlékl se do svého starého a sepraného laboratorního pláště, do tepláků a tenisek. Teď se teprve cítil pohodlně. Pak vyjmul z aktovky zapečetěný balíček a vsunul jej opatrně a jemně do niklové schránky, opatřené těžkým šroubovacím uzávěrem. Automatická paže jej vzápětí přenesla ze schránky do volné klece, umístěné právě uprostřed ostatních. Oba staří samci nedůvěřivě pozorovali, co se bude dít a zda je to dobré pro opice.
Balíček teď ležel na podlaze kovové klece. Contest si několikrát promnul dlouhé, štíhlé a pěstěné prsty jako klavírista před interpretačně obtížným koncertem a usedl do hlubokého křesla proti skleněné stěně. Stiskl tlačítko na jednom z opěradel. Odněkud od stropu vytryskly snopce oslňujícího světla a rozzářily prázdnou klec. Pak vsunul obě ruce do zejících otvorů biomanipulátoru tak hluboko, až se mu kolem předloktí sevřely pryžové manžety. K pokožce zápěstí, dlaní a prstů přilnuly desetitisíce snímacích článků, registrujících akční proudy, zesilujících je a převádějících k ocelovým a plastikovým rukám, vystupujícím jak pařáty pohádkového strašidla ze stropu klece. Strašidelné ruce se pohnuly, ožily. Prsty se zachvěly, dlaně sevřely a opět rozevřely. Opičáci utekli a vtiskli se do nejzazšího kouta. Podle otevřených tlam se zdálo, že hrůzou vřískají, ale silné sklo nepropustilo žádný zvuk.
Umělé ruce, vedené jemnými a zkušenými Contestovými pohyby, opatrně přelomily pečeť, rozbalily ploché pouzdro z umělé hmoty a odklopily víko. Uvnitř byly v drobných přihrádkách narovnány skleněné ampulky s bezbarvou tekutinou. Doktor si je zvědavě prohlížel. Nezdály se ani v nejmenším hrát dozlatova. Roztok byl dokonale čirý, nebo alespoň daleko čiřejší nežli všechny předchozí. Uvidíme.
Opatrně vyjmul jemnými prsty biomanipulátoru jednu z ampulek a odložil ji na pracovní stolek. Pak uzavřel kazetu, zabalil ji - spíše pro potěšení z vlastní zručnosti, než že by to snad bylo nutné - a vsunul zpět do transportního válečku, kde zůstane až do obdržení dalších pokynů. Jediná ampulka musí postačit. Pilníček byl připraven. Hrdlo miniaturní skleněné slzy se odlomilo. Contest rychle vložil ampulku do otvoru rozprašovače, rovněž připraveného na stolku. Víčko samočinně zaklaplo. Tím bylo vlastně všechno hotovo. Zbývalo jen - a Contest to ihned provedl - stisknout červený bod na boční stěně rozprašovače; vylétl sotva viditelný bělavý obláček, který se v několika vteřinách rozplynul.
Bylo dokonáno. Contest pocítil uspokojení nad dobrou a čistou prací. Otevřel zásobníky s odměřenými dávkami potravy. Do klecí se vysypaly banány, jablka, mrkev a jakési koláčky, připravené zřejmě podle rad a pokynů veterinářů přesně pro šimpanzí labužníky. Mladé šimpanzí matce se vysunula do klece nádoba s mlékem. Bylo třeba, aby Zlatá smrt - jak nesmyslný název! -, kolující teď v miliónech drobnohledných kapiček po všech klecích, přešla do organismů všemi branami, tedy i zažívacím traktem. Jako při skutečném použití.
Teď už se mohl doktor pustit do četby některé ze svých oblíbených knih, mohl spát nebo hrát sám se sebou nekonečné šachové partie. Odběry zahájí až za šest hodin. Signalizační zařízení ho docela jistě vzbudí, i kdyby náhodou usnul.
Čas tu v podzemí ubíhal kupodivu rychle. V určených lhůtách byl do klecí vpuštěn narkotický plyn. Nehybné opice, podobné zplihlým klubkům hadrů, vjížděly na transportním pásu ke krásným, štíhlým prstům, pohádkovým a strašidelným prstům biomanipulátoru. Tlustostěnné zkumavky se plnily rubínovou krví, nažloutlým míšním mokem i jantarovou močí a putovaly do mrazicích boxů. Za chvíli nato se opice počaly budit, mátožně vrávoraly, potácely se a padaly. Některé po narkóze zvracely, ale proudy vody snadno obnovily dokonalou čistotu.
Zatím se nic nedělo. Contest stiskl druhý den tlačítko telefonu, aby se Billovi ohlásil a zároveň mu sdělil, že to asi s tou jejich Zlatou smrtí nebude moc slavné, že burcelózy nebo vozhřivka, kterou mu pro minulé série pokusů z Dugwaye dodali, působily rozhodně efektněji. Pak si to rozmyslel. Třeba je právě tohle účel a smysl. Průzkum pomalé, nenápadné, a tím nebezpečnější epidemie. Dlouhá inkubační doba poskytovala z lékařského hlediska četné zajímavé možnosti - nakažení nosiči by se rozběhli kdoví kam, aniž by mohli být včas poznáni a izolováni. Hm. Ostatně to není jeho starost.
„Vážně?" podivil se Bill. „No, uvidíme, kamaráde! Ještě přece není všem dnům konec. Mimochodem, Paule, měl jsem jako vždycky pravdu: major to na zpáteční cestě do Dugwaye pěkně našpuntil a párkrát se překulil. Ne - nic vážného. To se dalo čekat. Tak se tam dole nějak měj a zítra se zase ozvi."
Třetího dne telefon oněměl, ačkoli Contest mnohokrát mačkal tlačítko a po starém, osvědčeném způsobu foukal a klepal na mikrofon. Nestalo se to však poprvé a nedělo se vlastně vůbec nic; všechno bylo předem zajištěno a on ani trochu netoužil po styku se světem, pokud tento svět nesměl zahrnovat i Joanu. Což pochopitelně nesměl.
Telefon se již neozval a opicím se dařilo po odečtení nezbytných následků pobytu pod zemí, neustálých odběrů a narkóz stále znamenitě. Jen mládě desátý den pošlo - to však Contest připisoval nejspíše nepodařenému nabodnutí mozkomíšního vaku, které je u takových mrňat vždycky spojeno s rizikem. Odstranil mládě a spálil je. Samice pak v kleci dlouho hledala a její otevřená tlama byla němohrou nářku, odehrávajícího se v odděleném a nepřístupném světě. Jinak neuhynul žádný další kus.
Jednoho dne Contest vydal poslední dávky potravy. Schránky byly teď prázdné. Mládenci z Dugwaye je musí do příštího měsíce naplnit. Prolistoval ještě poznámky, přesvědčil se, že jsou úplné a doložené pravidelně pořizovanými fotografickými snímky. Pokus zkrátka tentokráte nevyšel a někdo asi bude mít malér - což se ho netýká.
Pak zabil opice dávkou nervového plynu, který v Dugwayi před časem uvolnili ve prospěch látek účinnějších a novějších. Contest si vlastně nedovedl představit, jaké účinnější prostředky by mohly ještě existovat; zasažená opice si obvykle zaťala černé prsty do hrdla a s očima vytřeštěnýma bleskovou smrtí se zhroutila.
Provedl obvyklé pitvy - dosvědčily, co už věděl; že totiž zvířata se vší pravděpodobností neonemocněla. Ať se s kousky tkáně, uloženými k drobnohlednému prozkoumání, trápí pro změnu kolegové v Dugwayi. Nakonec zdechliny spálil v elektrické peci, pečlivě ustlal lůžko, urovnal šachové figurky i knihy a připomněl si, že si příště musí přinést novou zásobu detektivek. Málem došly.
Pohlédl na hodinky - byl čas. Již na odchodu si vzpomněl na pouzdro se zbylou látkou YX 106, Zlatou smrtí. Legrační název. Zřejmě nic nehrozilo - ostatně transportní skříňka byla už dávno dokonale sterilizována. Odšrouboval víčko a vsunul balíček do aktovky.
Na schodech se maličko zadýchal - přes každodenní cvičení vyšel za ten měsíc, jako obvykle, trochu z formy. Otevíral jedny těžké pancéřové dveře za druhými - mohutná čerpadla, zásobovaná elektřinou z malé automatické atomové elektrárny, umístěné v nejspodnějších patrech celého objektu, s temným hučením odsávala dezinfekční tekutinu a postupně rušila blokádu dveří. Poslední otáčivé kolo zámku, podobající se, jak si doktor mimovolně uvědomil, mechanismu uzavírajícímu dveře ponorek. Opřel se ramenem a pootevřel. Do podzemní chodby se po měsíci vedral paprsek slunečního světla a oslnil jej, takže musel přivřít víčka. A ještě něco: strašný nasládlý zápach.
Doktor Contest vstoupil do místnosti. Na zemi leželo to, co kdysi bývalo Billem, ale teď se podobalo zplihlému klubku hadrů nebo mrtvé opici, nebýt trosek obličeje jakoby posypaných zlatým popraškem. V koutě, pod radarovým stínítkem, ležela další zhroucená postava.
„Ne," řekl Contest. „Ne. Ne."
Vyšel ven. Prašné pahorky s chudou trávou i nízké mraky byly stále stejné. Jeho vůz stál jako obvykle pod přístřeškem. Otevřel jej a nastartoval. Vyjel po cestě vedoucí k dálnici. Když vložil dlaň do první analytické skříňky, dveře se ani nepohnuly. Mechanismus byl mrtvý. Contest se vyšplhal na drátěný plot, nedbaje ostnů, které jej zraňovaly a trhaly mu šaty. Pak si vzpomněl, že na druhé straně plotu leží aktovka s látkou YX 106, která nikdy nebyla Zlatou smrtí. Zlatá smrt zůstala v transportéru, s nímž major havaroval. Nepřemýšlel, jak ho to vlastně napadlo. Věděl bezpečně, že tomu tak je.
Vrátil se pro aktovku novou bolestnou kalvárií železných drápků.
K dálnici došel v cárech, zakrvácený a pokrytý prachem. Nic se tu nepohnulo. Pás pro automatické automobily byl prázdný, po okrajích dálnice zahlédl několik vozů navzájem zaklíněných a rozbitých. Jeden metalizovaný chrysler-tornádo stál napohled nepoškozený téměř napříč proudu. Contest se k němu vydal. Pomalu, vrávoravě. Už neměl sílu běžet a ani příliš nepospíchal k tomu, co patrně uvidí. Oddechl si, když zjistil, že obrovský, přepychový vůz je prázdný. Jeho majitel dokázal ještě vystoupit a zemřít několik kroků odtud, u telefonního přístroje, kterým chtěl přivolat pomoc. Čas a snad i ptáci a hmyz nezanechali z obličejů mnoho - i tak však doktor rozeznal na místech, kde zbyla pokožka, zlatý pel. Muž posypaný zlatem. Eldorádo. „Ne," opakoval. „Ne." Tohle nemůže být pravda. Nesmí. Není.
Usedl za volant a opatrně objel tiché tělo. Proplétal se mezi vraky vozů, nakupenými tu a tam do výše jako bizarní plastické pomníky destruktivismu, směrem k Městu.
Na předměstí, nedaleko místa, kde odjakživa garážoval svůj oldsmobil, musel zastavit. Automobily, mrtvá těla a tahače s převrženými vleky zatarasily silnici. Bezradně se rozhlížel, když tu ve vchodu jednoho domu zahlédl pohyb. Zavzlykal a klopýtavě se rozběhl. Přece jenom . . . přece jenom . . .
Na schodech seděl starý černoch a pomalu kýval hlavou ze strany na stranu. Vpravo, vlevo, vpravo a opět vlevo, jako kyvadlo. Byl to tentýž černoch, který mu před měsícem přivezl vůz. Nebo jiný. Nezáleželo na tom. Vůbec na tom nezáleželo.
Contest chvíli čekal, až se mu uklidní srdce, až sestoupí zase z hrdla na své staré správné místo.

„Mám lék," řekl. „Jsem . . . jsem lékař. Rozumíte? Mám lék!"
Poslední slova už křičel, ale černoch jen kýval hlavou vpravo a vlevo a opět vpravo a vlevo. Pak konečně pohlédl na Contesta.
„Lék. Tak vy tedy máte lék?" Sáhl rukou za sebe, vytáhl brokovnici a namířil Contestovi na břicho. „Děte! Děte pryč, ale honem!"
Doktor se obrátil a jako loutka vrávoral ulicí. Bylo to obtížné. Všude po chodnících i v jízdní dráze ležela těla se zlatým popraškem. Všude. Úplně všude.