Přísahám Apollónovi lékaři a
Asklépiovi a Hygeii a Panakeii,
všem bohům a bohyním a volám je
za svědky, že budu plnit tuto
přísahu a tyto své povinnosti
podle nejlepších znalostí a
schopností. Veškeré své počínání
přizpůsobím dobru a prospěchu
nemocného ... a budu jej chránit
před vší újmou a škodou.
Ať vstoupím do kteréhokoli
domu, chci tam vstoupit ve
prospěch a pro blaho nemocného,
vystříhám se všech nepravostí a
nesprávností, především však
svévole na těle mužů či žen,
svobodných či otroků.
„Přeji vám velice, opravdu velice dobré jitro, pane doktore," zavrkal hluboký a uklidňující dívčí alt. „Jsem si jistá, že jste se výborně vyspal. Mám pro vás dobrou zprávu: dnes bude skvělý den, žádný velký déšť, a pokud se týče smogu . . ."
Dr. Contest se s povzdechem na posteli obrátil a stiskl tlačítko, čímž umlčel záplavu optimismu z magnetofonového pásku. Pro BB (Bellův budíček) byl každý nadcházející den skvělý, i kdyby náhodou mělo dojít k potopě světa, a každá noc pod ochranou perutí BB byla, jak známo, provázena nejrozkošnějšími sny.
Dnes tedy zase jedna dovolená skončila.
„Prima," souhlasil a políbil ji na rameno. „Dobré jitro, Joano."
„Dobré jitro, Paule. Doufám, že to s pečivem a mlékem bude dnes v pořádku."
Odťapkala bosá k dodavatelskému liftu. Ano, pečivo i mléko tam už byly. Roznašeč tedy tentokrát neměl nepříjemnosti a to bylo dobré; Paul by určitě nerad zahajoval první den nové práce sušenkami a kávou s kondenzovaným mlékem.
,,V noci se střílelo," řekla od elektrického vařiče. „Nevzbudilo tě to?"
„Ne," zalhal. „To víš, kluci s poplašňáky. Rámus zkrátka patří k pubertě."
Jenže ten křik, přecházející v chroptění, ne. Když ho zaslechl - pokolikáté už? -, dostal na okamžik šílený nápad běžet dolů. Ovšemže to nakonec neudělal. Ani s Hippokratovým lékařským slibem se to nesmí přehánět. Ostatně zanedlouho byl na místě obrněný policejní vůz. Prý v nich dokonce mívají střídavou službu i kolegové, aby byli po ruce.
Dojedl a dopil.
„Tak ahoj, Joano." Tak to bylo lepší, vlastně tak to bylo jedině možné.
„Ahoj, Paule. Zase za měsíc, že? Bude se mi po tobě stýskat."
„To doufám," zašklebil se. „A dej na sebe pozor, malá!"
„S. S. S. - samozřejmě se spolehněte, pane doktore!"
Políbil ji na ústa, do dlaně a na malé, růžové a spánkem ještě trochu pomuchlané ucho. Mechanicky přejel dlaněmi kapsy. Brýle, peněženka, zapalovač, všechno bylo na svém místě. Skvělý den.
Ulice byla v tuto hodinu ještě téměř liduprázdná, ale stopy střelby už přesto zmizely. Kropicí automaty zřejmě všechno uvedly do pořádku. Doktor si nasadil na ústa a nosní dírky tampóny proti smogu a svižně vykročil ke stanici rychlodráhy, vzdálené naštěstí jen pár desítek metrů.
„To už za pacientem, pane doktore?" oslovil jej zelinář ze sousedství. Právě přivezl malou dodávkou z tržnice náklad čerstvého zboží. Bylo to asi trochu riskantní, ale vyplatilo se to. „To jim tedy držím všecky palce," usmál se a zmizel s plastikovým podnosem, plným rudých mrkví, pod polovytaženou pancéřovou roletou.
Dr. Contest okamžik uvažoval, komu to vlastně zelinář drží palce, zda jemu, nebo pacientům. Obojí bylo zbytečné.
Stanice rychlodráhy voněla vodou a čpěla dezinfekčním roztokem. Contest se usadil do rohu prázdného oddělení. Jezdil tu jen jednou měsíčně, a tak ani nevěděl, zda i tyhle první ranní vlaky mají své stálé pasažéry. Bylo by docela zajímavé seznámit se s nimi.
Vagón byl samozřejmě klimatizovaný a doktor sejmul tampóny. I za těch pár kroků filtr lehce zešedl, ale to bylo v tuto roční dobu docela obvyklé. Vtiskl se do kouta - od minulého roku byla sice trať na nejnebezpečnějších místech vedena mezi ocelovými stěnami, nehod podstatně ubylo a počet střelných zranění takřka nestál za řeč, ale čert nikdy nespí. Při dvousetkilometrové rychlosti může ostatně pořádně pošramotit i kámen, tím spíše, že v oknech nejsou nerozbitná skla. Společnost to vysvětlovala plakáty v každém oddělení vlaku: agresivita je, jak známo, nevyhnutelná, a je lépe, vybíjí-li se házením kamenů než střelbou nebo kladením náloží: ostatně v ceně jízdenky je započítáno i plné a velmi výhodné pojištění.
Město se pomalu a skrytě budilo, fantastický, mimolidský úl. Rychlodráha chvílemi zajížděla pod zem a opět vystřelovala z tunelů na mosty a nadzemní části trasy v nepravidelném rytmu střídání světla a tmy, spíše zdůrazněné než potlačené měkce svítícími luminofory. V jednom z okamžiků náhlého stvoření světla zahlédl dr. Contest při výjezdu z tunelu bledého, chorobně vyhlížejícího mladíka, snažícího se bez zvláštního zaujetí svalit na koleje jakousi traverzu nebo kládu. Vlak se kolem něj jen mihl; mladík zanechal na Contestově sítnici pomalu blednoucí a pošetilý mžikový snímek. Rychlodráhy byly už dávno opatřeny zařízením, plnícím tutéž funkci jako bizarní a malebné radlice před lokomotivami slavné Union Pacifik, odstraňující z kolejí živé i mrtvé bizony.
Někde nedaleko, patrně v sousedním vagónu, se vysypalo okno. Za několik okamžiků už prošli chodbičkou dva žertující montéři s náhradní tabulí. V minutě bude jistě všechno v nejlepším pořádku. Rychlodráha byla jedním z nejpříjemnějších způsobů cestování, ať už se to vzalo z kteréhokoli konce.
Doktor vystoupil na konečné stanici a nechal se dovézt krytým pohyblivým chodníkem do haly nádraží. Byl tu jediným cestujícím.
„Mohu vám s něčím pomoci, pane?" ozval se hlas k nerozeznání podobný Bellově budící hrdličce, typizovaný hlasem fonokursů, specializovaný pro styk ženských zaměstnanců s mužskými zákazníky. Patřil světlovlasé dívce v informačním boxu. Velmi hezké dívce, pokud mohl dr. Contest soudit, i když silné pancéřové sklo poněkud deformovalo její tvář.
„Ne . . . vlastně ano. Zavolejte mi, prosím, z Třináctých garáží můj vůz! Ať s ním někdo předjede. Jsem doktor Contest."
„To je od vás rozumné, pane doktore," schválila jeho úmysl dívka s mateřskou starostlivostí. „Samozřejmě to hned zařídím."
Samozřejmě to hned zařídila. V několika minutách zabrzdil před halou Contestův modrý oldsmobil s velkými a nápadnými kresbami Aeskulapovy hole na kapotě, na střeše i na dvířkách. Někdy se to vyplatilo - ne vždy.
„Nezlobte se na mne, šéfe," řekl starý černoch, když se Contest usadil za volant, „nemoh byste mě šoupnout zase zpátky k podniku? Jenom tady za roh, že sem tak smělej, šéfe."
Neměl příliš naspěch - v porovnání s nekonečným měsícem, který jej čeká, nestálo těch pár vteřin ani za řeč. A ulice byly ještě liduprázdné. Všichni teprve snídali a čekali na okamžik, kdy vyjdou současně.
Pak se chodníky rázem zaplní jako hnízda termitů při rojení.
„Díky vám, šéfe," poklonil se černoch s gestem, zděděným asi z plantáží na Mississippi. „Já věděl, že jako pan doktor budou určitě nóbl pán."
Dr. Contest se na něho přátelsky usmál. Byl pyšný sám na sebe, že je zcela prost rasových předsudků všeho druhu. Pro lékaře by ostatně něco takového jako rasové předsudky nemělo vůbec existovat. Hippokratův slib zakazuje rozlišovat nejen černé a bílé a žluté a všechny ostatní, ale dokonce i přátele a nepřátele. Ten černý děda ovšem určitě nepřítelem není a nikdy nebude. To je hotovka, šéfe.
Pocítil dokonce příval neobvyklé sdílnosti, celkem přirozené uprostřed této třicetimiliónové mlčící pouště.
„Slyšel jste někdy o Boonovi, Danielu Boonovi?" otázal se černocha.
„Jasně, šéfe," ujistil ho staroch.
„Ten se ve věku dvaadevadesáti let přestěhoval pár set mil dál od civilizace, do pustiny, protože se mu zdálo, že je kraj přeplněný. Rozumíte? Ale tehdy tam bylo sotva pár lidí na čtvereční míli."
Černoch se na něho podezíravě podíval a pochopil, že by se měl zasmát, což nepříliš zdařile učinil.
„Nojo, ale to von bude, prosím, jinej Boone. Já jsem myslil toho nadhazovače vod Blue Tigers, šéfe."
Contest se rozhodl nenechat si zkazit náladu. Za žádnou cenu.
Na dálnici přepnul řízení na automatiku - kabely vedené pod povrchem vozovky zachytily silovým polem vůz, čelní i zadní radary samočinně zajišťovaly bezpečnou vzdálenost od těch několika ranních motorizovaných ptáčat, která už vyjela z Města. Mohl teď ničím nerušen vzpomínat na Joanu, na její růžové a spánkem trochu pomuchlané ucho, podobající se něžné mořské mušli, na prima měsíc u jezer. Tohle povolání mu vlastně docela vyhovovalo. Alespoň si s Joanou navzájem nezevšední. Nebo přinejmenším ne tak dlouho, dokud toho definitivně nenechá a nezkusí to se skutečnou doktořinou. Contest se samozřejmě nevzdal přání nezištně pomáhat, být váženým členem obce, nechat se kdekým zdravit a přivádět - možná - na svět nové řvoucí občany nějakého městečka, které si jednou vybere a kde se s Joanou usadí. Zatím na to ovšem nebylo ani pomyšlení.
V zamyšlení málem přejel neoznačenou odbočku, ztrácející se mezi prašnými pahorky. Po několika stech metrech končila masivními ocelovými vraty, vsazenými do hustého plotu z ostnatého drátu. Doktor vystoupil a vložil ruku do malé skříňky, připevněné na sloupku. Chemické analyzátory v okamžiku zjistily kód poměru aminokyselin v jeho potu, signalizovaly jej kamsi, kde byl porovnán se záznamy kódů osob oprávněných vstoupit. Vrata se nehlučně otevřela. Tento obřad se opakoval ještě několikrát - při dvou kontrolách se na sloupku odsunulo kovové víčko, zakrývající oko televizní kamery. Sprška duhově opaleskující a ostře páchnoucí tekutiny, vychrlená neviditelnými tryskami, zarosila skla vozu.
V nízkém údolí mezi pahorky stálo pár domků z vlnitého plechu a poblíže nich meteorologická stanice s oprýskanými a dávno nefungujícími přístroji, které jaktěživ nikdo nepoužíval a ani neměl v úmyslu používat. U domků mezi několika automobily a černým obrněným transportérem s výhružně trčícím rychlopalným dvojkanónem postávalo osm nebo deset mužů v kombinézách a v bílých pláštích. Čtyři vojenští policisté, jejichž motocykly stály seřazeny ve stínu transportéru, vypadali v dlouhých bílých rukavicích, bílých přilbách a s bílým řemením revolverových pouzder v tomto skromném a střízlivém okolí jak gotičtí hradní páni, kteří přece jen jednou navštívili svou lenní vesnici.
„Haló, doktore," uvítal jej jeden z mužů v bílém, sotva oldsmobil zastavil a sotva doktor vystoupil na zdupanou, zežloutlou trávu. „Co dělá Joana? Jak se tak na vás koukám, máte akorát čas si odpočinout."
Contest se přátelsky zašklebil. Mládenci z Centra příliš neoplývali originalitou, ale byl by také div, kdyby snad oplývali.
„Už máte všechno v kupě, Bille?"
„Samozřejmě, Paule, všechno v nejlepším pořádku. Materiál je dole jako obvykle. Dvanáct kusů. Ale polévku si musíte tentokráte převzít osobně, doktore. Dělají s tím hrozné ciráty."
„Něco speciálního?" obrátil se Contest na malého, snědého muže, opírajícího se o jedno z obrovských kol transportéru. Jenom zašlé a zaprášené zlaté pásky na náprsní kapse kombinézy prozrazovaly vyššího důstojníka. Zdálo se, že otázku přeslechl; beze spěchu dokouřil cigaretu a pečlivě ji podpatkem v trávě uhasil - teprve pak odpověděl.
„Nikoli. Superspeciálního. Šéfové se už třesou nedočkavostí, co jim za měsíc donesete, Conteste."
Contest pokrčil rameny. Totéž, co vždycky. Protokoly, fotografie, schémata, grafy, několik bloků tkáně pro mikroskopické vyšetření, bakteriologický materiál. Vyhodnocení už nepatří k jeho práci. Zaplaťpánbůh za to.
„Major je v náladě vzor sedmnáct," řekl potutelně Bill, „což znamená myslitelně vůbec nejhorší. Vlekli se sem z Dugwaye šest hodin. Nejvýše třicet mil za hodinu, aby to náhodou nerozflákali. Vpředu policajti, vzadu policajti a nahoře vrtulník. Jako by vezli prezidenta nebo dokonce filmovou hvězdu."
Major mlčel. Zapálil si další cigaretu z pomačkaného balíčku.
„Přivezli taky nějakou antilátku - snad, opakuji, snad k něčemu je. Jestli chcete, můžete si ji tu nechat."
„Proč?" pokrčil doktor Contest rameny. „Víte stejně dobře jako já, že . . ."
Bill kývnul. „To se ví, že vím. No - ať si ji tedy zase vezmou. Prý je to zatím jediná. Teď určitě zlomí k Dugwayi všechny rekordy, aby si trochu spravili chuť. Mám pravdu, majore? To se ví, že mám!"
„Tady to je, doktore," předal mu snědý major zapečetěný balíček, velký sotva jako krabice doutníků. „Ať se vám to nerozutíká. Čert ví, co by to udělalo."
„Nejen čert. Já to taky náhodou vím," řekl Contest. „Nebo si to alespoň dovedu v hrubých rysech představit."
„Možná že ne," šlehl po něm rychlým pohledem major. „Ostatně uvidíte sám. Tak už jděte, doktore! Ať se můžeme hnout."
Contest kývl, vložil balíček do aktovky a pokynul mužům kolem. Někteří mu odpověděli vztyčením palce, jiní úsměvem. Policisté nehnuli ani svalem v tváři.