Snad nejoslavovanější vědec moderní doby byl Stephen Hawking, který byl lukasiánský profesor matematiky, zastával tedy stejnou funkci jako Isaac Newton tři sta let před ním. Newton neochvějně a vášnivě věřil v Boha a mezi svou vírou a vědeckým úsilím neviděl rozpor. Hawking se prohlašoval za ateistu a říkal, že si musíme vybrat mezi vědou a Bohem.

Jak k tomu došlo? Jak jsme se dostali od Newtonovy víry v Boha k Hawkingově nevěře? Bylo to prostě rozvojem vědy? Nebo v tom bylo něco jiného?

Je třeba vzít v úvahu dvě věci – obojí je zřejmé, ale často se na to zapomíná.

Americký astronom a kosmolog Carl Sagan řekl na začátku svého známého televizního seriálu Cosmos toto:

„Kosmos je všechno, co je, co bylo a co kdy bude." To není vědecký výrok, který bychom měli zařadit do stejné kategorie jako například výrok, že gravitační síla se řídí zákonem převrácené hodnoty čtverce vzdálenosti. Saganovo tvrzení je prostě projev jeho ateistické víry. Je problém, že mnoho lidí připisuje všem výrokům vědců autoritu, která náleží vědě, jenom proto, že tyto výroky říkají vědci.

To je riskantní, protože vědci – dokonce i vynikající vědci – se mohou ošklivě mýlit. Fyzik Richard Feynman, nositel Nobelovy ceny, řekl, že vědec je mimo svou oblast stejně hloupý jako každý druhý. Až nehorázný příklad tohoto omylu uvádí Stephen Hawking ve své knize Velkolepý plán. Říká, že „filozofie je mrtvá... Vědci se při svém hledání poznání stali nositeli pochodně objevování". Myslel bych si, že je poněkud nemoudré říct na začátku knihy, jejíž hlavní téma je filozofie vědy, že filozofie je mrtvá!

Je věda jediná cesta k pravdě?

Stejně tak není správné tvrdit, že věda je jediná cesta k pravdě. Tato dnes rozšířená představa je víra, která se nazývá „scientismus".

Zamyslete se nad tím: Kdyby věda byla jedinou cestou k pravdě, museli byste se zbavit poloviny předmětů na školách a univerzitách – například historie, literatury, jazyků, umění, hudby.

Einstein kdysi řekl, že vědci jsou špatní filozofové. Je mi to líto, ale musím o Hawkingovi říct, že byl sice brilantní vědec, ale určitě je ukázkou této slabiny. Britský královský astronom baron Rees of Ludlow, přítel Stephena Hawkinga, byl časopisem Guardian dotázán, co si myslí o Hawkingově výroku, že stvoření vesmíru nevyžadovalo Boha. Rees odpověděl. „Znám Stephena Hawkinga natolik dobře, abych věděl, že málo četl filozofii a ještě méně teologii, tak si nemyslím, že by se jeho názory měly brát nějak příliš vážně." Totéž vyjádřil v nekrologu k Hawkingovu úmrtí.

Představa, že věda je jediná cesta k pravdě, však naneštěstí často vede lidi k tomu, aby si mysleli, že „vědecký" znamená totéž co „racionální", tedy v souladu s rozumem. Ne, evidentně to není pravda, protože všechny ty disciplíny, které jsme zmínili – historie, literatura a tak dále – vyžadují rozum stejně jako většina věcí v životě. Rozum má mnohem větší rozsah, než aby zahrnoval jen vědu.

Následující ilustrace nám zřetelněji ukáže, že věda má své meze. Představte si, že moje teta Matylda upekla buchtu a my ji dáme skupině nejlepších světových vědců, aby ji podrobili rozboru. Biochemici nás informují o jejím složení, o struktuře proteinů, tuků a tak dále. Chemici budou mluvit o prvcích, fyzikové ji dokážou analyzovat pomocí pojmů elementárních částic, matematici nám nepochybně nabídnou soustavu elegantních rovnic popisujících chování těchto částic.

Teď víme, jak byla ta buchta upečená a z čeho se skládá, ale dejme tomu, že se vědců zeptáme, proč byla upečena. Když vidíme, jak tetě Matyldě v úsměvu cukají koutky, můžeme si být jisti, že ona to ví, vždyť tu buchtu upekla. Je však zřejmé, že ani nejlepší vědci na světě nám na základě svého zkoumání nedokážou říct, proč ji upekla. Pokud nám to teta Matylda neřekne, nedozví se to nikdo jiný. Přírodní vědy stačí na otázky o povaze a struktuře buchty, ale nedokážou odpovědět na otázku „proč". Pokud jde o záměr, má věda své limity.

Nositel Nobelovy ceny sir Peter Medawar ukazuje, že věda má své meze pravděpodobně pro svou neschopnost odpovědět na dětské elementární otázky.

Mám na mysli takové otázky jako: „Jak to všechno začalo?" „K čemu tady všichni jsme?" „Jaká je pointa toho, proč žijeme?"

Existují tři běžné související argumenty, které se často vznášejí proti víře v Boha, argumenty, které zní vědecky, racionálně a logicky, ale ve skutečnosti takové nejsou.

Víra v Boha je klam

Tento argument předkládá Richard Dawkins v knize Boží blud [The God Delusion]. Navíc argumentuje, že je to blud, který je nebezpečný a pro lidský život škodlivý.

„Blud" je pojem převzatý z psychiatrie. Znamená přetrvávající falešnou víru obhajovanou navzdory silným protidůkazům. Chci toto tvrzení obrátit a vyjádřit, že je to právě Dawkinsův ateismus, který této definici odpovídá lépe.

Dawkins není psychiatr, a proto jeho tvrzení, že Bůh je blud, je mimo sféru jeho primární odbornosti. Jako vědec by byl udělal dobře, kdyby si nechal prověřit, co o tom říkají odborníci v dané oblasti. Jelikož ani já nejsem psychiatr, zkoumal jsem, zda odborníci potvrzují, co říkal Dawkins.

Zjistil jsem, že to nepotvrzují.

Profesor Andrew Sims, bývalý prezident Královské psychiatrické společnosti, píše: „Blahodárný účinek náboženské víry a spirituality je jedno z nejlépe uchovávaných tajemství v psychiatrii a medicíně obecně." Kdyby zjištění velmi rozsáhlého výzkumu na toto téma směřovalo opačným směrem a kdyby se shledalo, že náboženství škodí vašemu duševnímu zdraví, bylo by to na předních stranách všech novin.

Sims dále říká, že rozsáhlý průzkum v časopise American Journal of Public Health [Americký časopis o veřejném zdraví] ukazuje, že ve většině studií této oblasti náboženská angažovanost silně koreluje s pocitem blaha, štěstí, s životním uspokojením, nadějí a optimismem, cílevědomostí a smyslem života, s vyšším sebevědomím, lepším zvládáním úmrtí blízkého člověka, větší sociální angažovaností, menší osamělostí, nižší mírou deprese a rychlejším uzdravením z depresí – mám-li vyjmenovat aspoň některé. Avšak Dawkinse čteme marně, chceme-li zjistit, zda si byl vědom obrovského dosahu tohoto výzkumu.

Vypadá to, jako by Dawkins klamal nás. Tvrdí, že cílevědomě a systematicky používá vědu, je však patrné, že si neuvědomuje, že věda ho nepodporuje, protože nevěnoval pozornost tomu, co říká. Neprovedl výzkum.

Tolik tedy o tom, jak víra v Boha „ubližuje". V pozdějších kapitolách se dostaneme k důkazům o Boží existenci, kde předkládám, že bludem je právě ateismus, protože urputně zastává víru navzdory silným protidůkazům.

Freudova námitka

Možná si uvědomujete, že s představou, že Bůh je blud, je nejvíc spojena osoba Sigmunda Freuda. Německý psychiatr Manfred Lütz ve své nejprodávanější knize Malá historie Nejvyššího ukazuje, že Freudovo vysvětlení víry v Boha funguje velmi dobře – ale pouze v případě, že Bůh neexistuje. Jestliže však existuje – pokračuje Lütz stejným tónem – pak úplně stejný freudovský argument ukazuje, že právě ateismus je blud, který je útěkem od reality a projekcí strachu ze setkání s Bohem a zodpovídání se ze svého života.

Tento Freudův postoj, že náboženství je opium lidstva, převzal marxismus. Avšak ti, kdo prožili represe života v marxistických totalitních státech, chápou opačnou stranu tohoto argumentu. Polský nositel Nobelovy ceny za literaturu Czeslaw Milosz napsal:

Jestliže Bůh existuje, pak se podle Freuda můžeme na ateismus dívat jako na psychologický únikový mechanismus, kterým se vyhneme konečné morální zodpovědnosti za svůj život. Freud však nedává odpovědna na otázku, jestli Bůh existuje, nebo ne.

Dovolte, abych ilustroval, jak je tento argument dvojsečný. V rozhovoru vedeném časopisem Guardian Stephen Hawking říká: „Po smrti není žádné nebe ... to jsou pohádky pro lidi, kteří se bojí tmy." To je typicky freudovská odpověď. Zeptali se mě, jak bych reagoval. Moje přímočará (freudovská) jednořádková odpověď zněla: „Ateismus je pohádka pro lidi, kteří se bojí světla." Udělalo mi radost, když jsem slyšel, jak tento rozhovor citovali ve zprávách BBC. A abych byl férový, musím poznamenat, že Hawkingův ani můj výrok nebyly výroky vědy. Byly to výroky víry. Jestli jsou pravdivé, nebo ne, to je jiná věc. A právě jsme viděli, že ten Freudův nic neříká.

Víra v Santa Klause

Poslední příklad toho, v čem vědci dělají chybu, je představa, že víra v Boha je jako víra v Santa Klause, v létající špagetovou příšeru nebo v zoubkovou vílu, která dá minci dítěti, které položí pod polštář svůj první vypadlý zub. Setkal jsem se s tímto obviněním v několika veřejných debatách. Při jedné příležitosti během velké univerzitní debaty mi tento argument předložil jeden vědec. Abych se s tím vypořádal, požádal jsem lidi v publiku, aby zvedli ruce ti, kdo uvěřili v Santa Klause jako dospělí. Nepřihlásil se nikdo, ale když jsem se zeptal, kdo uvěřil jako dospělý v Boha, zvedly se stovky rukou.

Řadit Boha do stejné kategorie jako Santa Klause prostě nedává smysl. A vůbec, v průběhu celé historie se ti nejlepší myslitelé zabývali přemýšlením o Bohu – ne o Santa Klausovi. Tento argument může u sympatizujícího posluchačstva vyvolat potlesk nebo smích, ale filozofové tomu říkají chyba kategorie.

Vraťme se teď k naší otázce o Newtonovi a Hawkingovi.

Musíme si vybrat?

Proč si Stephen Hawking myslel, že si musíme vybrat mezi vědou a Bohem, zatímco Isaac Newton si to nemyslel?

Mám za to, že k tomu existují dva hlavní důvody: zmatek ohledně Boží podstaty a zmatek ohledně povahy vědeckého vysvětlení.

1. Zmatek ohledně Boží podstaty

Dřív jsem předpokládal, že když mluvím o Bohu, lidé vědí, že mám na mysli Boha Bible: osobního, inteligentního, mocného Stvořitele a Udržovatele vesmíru. Dnes vidím, že mnoho lidí si pod pojmem „Bůh" představuje „boha mezer" – boha, kterého jsme si vymysleli jako vysvětlení bílých míst našeho chápání: „Neumím to vysvětlit, takže to udělal Bůh." Takto věřili v boha starověcí Řekové. Nerozuměli blesku, tak k jeho vysvětlení vynalezli boha blesku. Avšak trocha atmosférické fyziky a každá moderní univerzita vám brzy ukáže, že víra v takového boha není potřebná. Přesto je dnes velmi rozšířená představa, že Bůh Bible je právě takový bůh mezer – a ten se s tím, jak se rozšiřuje vědecké poznání, postupně ztrácí.

Zde je důležité porozumět tomu, že pokud definujete Boha jako boha mezer, jako nějaké „x", které dočasně představuje něco, co věda ještě nevysvětlila, pak si samozřejmě musíte vybrat mezi vědou a Bohem, protože tak jste si Boha definovali. Ale to není Bůh Bible. To je další hluboká chyba kategorie.

Werner Jaeger, světoznámý odborník na náboženství starověkého Blízkého Východu, ukazuje, že starověcí bohové měli jedno společné: jejich původ spočíval v tom, že „sestoupili z nebe a země". Byli produktem pravěkého chaosu hmoty a energie, byli to tedy svou podstatou „hmotní" bohové. Jaeger píše, že na rozdíl od toho je hebrejský Bůh, Bůh Bible, popsán jako ten, kdo stvořil nebe a zemi, ne že z nich sestoupil. Bůh Bible není bůh mezer. Je Bůh všeho. Je Bůh těch složek vesmíru, kterým nerozumíme, i těch, kterým rozumíme. Mohli bychom si všimnout, že kniha Genesis nezačíná slovy „Na počátku stvořil Bůh ty části vesmíru, kterým zatím nerozumíme!"

Myslet si, že rostoucí vědecké chápání vytěsňuje Boha, je velmi povrchní. Když Newton objevil zákon gravitace, neřekl: „Tak, teď už máme zákon gravitace, tak Boha nepotřebujeme". Místo toho napsal knihu Principia Mathematica, snad nejslavnější knihu v historii vědy. V ní vyjádřil naději, že jeho výpočty a pozorování přesvědčí přemýšlejícího člověka, aby věřil, že existuje Bůh.

Víte, o většině normálních lidí platí, že čím víc toho vědí o něčem krásném nebo složitém, tím víc obdivují mysl člověka, který to vytvořil. Čím více rozumí malbě, dokážou obdivovat Rembrandtova génia tím více, ne méně. Čím více rozumí strojařině, tím více objevují Rollse nebo Royce. A čím více Newton chápal způsob, jak funguje vesmír, tím více obdivoval génia Boha, který svět takto uspořádal.

Klíčovým bodem je zde to, že pokud jde o vysvětleni věda nesoupeří s Bohem. Věda poskytuje jiný druh vysvětlení. To nás vede k tomu, abychom se zamysleli nad další chybou v Hawkingově myšlení:

2. Zmatek ohledně povahy vědeckého vysvětlení

Newton i Hawking se oba zajímali o gravitaci. Newton objevil zákon přitažlivosti a Hawking provedl prvotní výzkum gravitace černých děr. Mezi oběma je však nápadný rozdíl. Jak jsme viděli, Newton považoval zákon přitažlivosti za jeden z důkazů Božího génia při vymýšlení vesmíru, zatímco Hawking předkládá přitažlivost jako svůj hlavní důvod, proč Boží existenci popírá.

Mnoho lidí vidí důvod tohoto posunu postojů v tom, že od Newtonových objevů uplynulo více než 300 let a že věda mezitím pokročila tak daleko, že dnes se v Boha už nevěří. Ale já si to nemyslím. Hawkingovo odmítání Boha na základě existence gravitace a odmítání Boha jako takové u Dawkinse a mnoha dalších spočívá v několika vážných nedorozuměních ohledně povahy vysvětlení.

Naše ilustrace o tetě Matyldě s buchtou ukazuje, že scientismus, víra, že věda dokáže (aspoň v principu) všechno vysvětlit, je falešná. Položme otázku přesněji: Co přesně dokáže věda vysvětlit? Když jsme uvažovali o gravitaci, zeptejme se například: Co vysvětluje zákon o gravitaci? To je samozřejmé, řeknete, zákon o gravitaci vysvětluje gravitaci. Možná vás to překvapí, když zjistíte, že ji nevysvětluje! Opravdu.

Rád jsem učil studenty, jak nám gravitační zákon dává nádherný matematický způsob, jak vypočítat účinky přitažlivosti, takže můžeme vypočítat rychlost, jakou raketa potřebuje dosáhnout, aby unikla z gravitačního pole Země, nebo provést výpočty potřebné k tomu, abychom mohli poslat sondu na Mars. Gravitační zákon nám však neříká, co to gravitace ve skutečnosti je – vysvětluje pouze, jak funguje. Newton tomuto rozdílu rozuměl a také ho vyjádřil.

To znamená, že gravitační zákon nám nedává úplné vysvětlení přitažlivosti. S vědou je to tak často – dokonce i v daném oboru je vědecké vysvětlení málokdy úplné. To měl na mysli filozof Ludwig Wittgenstein, když psal:

Je pravda, že přírodní zákony vesmír popisují. Ale ve skutečnosti nevysvětlují nic. Uvědomme si, že z vědecké perspektivy je tajemstvím už jen samotná existence přírodních zákonů. Nositel Nobelovy ceny za fyziku Richard Feynman, píše:

Samotný fakt, že tyto zákony lze matematicky formulovat, byl pro Einsteina neustálým zdrojem údivu a něčím, co ukazuje za fyzický vesmír na nějakého ducha „daleko vyššího než je duch člověka".

Racionální vysvětlení

Dále si potřebujeme uvědomit, že vědecké vysvětlení něčeho není nutně jediné možné racionální vysvětlení. Může existovat několik vysvětlení, která jsou současně stejně pravdivá.

Dejme tomu, že se zeptáte: „Proč vaří tato voda?" Můžu říct, že energie z plamene plynu se převádí měděným dnem konvice a rozkmitá molekuly vody natolik, že voda vaří. Nebo můžu říct, že voda vaří proto, že si chci udělat čaj. Hned vidíme, že obě tato vysvětlení jsou velmi racionální – obě dávají dokonalý smysl, ale jsou velmi odlišná. První vysvětlení je vědecké, druhé je osobní, obsahuje moje úmysly, vůli, touhu. Přitom je také zřejmé, že tato dvě vysvětlení nejsou navzájem v konfliktu, nesoupeří spolu. Jedno doplňuje druhé.

Navíc jsou obě nutná pro plné vysvětlení toho, co se děje. Vysvětlení na osobní rovině je důležitější (to je k diskusi) – protože lidé rádi pijí čaj celá tisíciletí, pili ho i v dobách, kdy ještě o termodynamice nic nevěděli. Aristoteles před mnoha staletími rozlišoval mezi materiální příčinou (konvice, voda, plyn atd.) a konečnou příčinou (moje chuť na povzbuzující nápoj).

Kdybychom měli podobně vysvětlit automobilový motor, mohli bychom zmínit fyziku vnitřního spalování, nebo bychom mohli mluvit o Henrym Fordovi. Obě vysvětlení jsou racionální. Obě jsou nutná pro úplné vysvětlení. Když tuto ilustrací rozšíříme na velikost vesmíru, můžeme říct, že pokud jde o vysvětlení, Bůh nesoupeří s vědou, stejně jako Henry Ford nesoupeří s vědou, pokud jde o vysvětlení motoru. Bůh je stvořitelské vysvětlení vesmíru, není vědecké vysvětlení. Kdyby dnes žil Aristoteles, byl by překvapen, kdyby zjistil, kolik lidí nechápe tento rozdíl.

Nakonec cituji roztomilou analogii, kterou používá spisovatelka Dorothy Sayersová:

Stephen Hawking tvrdil, že Bůh není potřebný k vysvětlení, proč existuje vesmír – především proč je něco a ne nic. Věřil, že věda je schopna dát odpověď. Napsal:

Tento výrok vypadá vědecky a určitě ho napsal vědec. Ale on není vědecký, není dokonce ani racionální, jak ukazuje základní logika.

První vada: Vnitřní rozpor

Hawkingův výrok je vnitřně rozporný: „Protože existuje zákon jako přitažlivost" – tedy protože existuje něco, „vesmír... stvoří sám sebe z ničeho". Hawking předpokládá, že zákon přitažlivosti existuje. To není „nic" {z ničeho), takže se proviňuje vnitřní rozporností.

Druhá vada: Zákony netvoří

Pozorně si všimněte, co Hawking říká: „Protože existuje zákon jako přitažlivost..." Když jsem to četl poprvé, myslel jsem si: „Určitě chtěl říct: ,Protože existuje přitažlivost..." Vždyť co by zákon přitažlivosti znamenal, kdyby neexistovala přitažlivost, kterou ten zákon popisuje?

Navíc, nejen že vědci nedali vznik vesmíru. Vesmír nevznikl působením vědy ani zákonů matematické fyziky. Přesto se zdá, že Hawking jako by uvažoval, že by takto mohl vzniknout. Ve své knize Stručná historie času předkládá, že teorie mohla uvést vesmír v existenci:

Představa, že teorie nebo fyzikální zákony dávají vzniknout vesmíru, může znít působivě, ale ve skutečnosti nedává smysl. Výše jsme viděli, že Newtonovy gravitační zákony nevysvětlují gravitaci. Navíc zcela určitě gravitaci netvoří. Zákony fyziky ve skutečnosti nejen nejsou schopné cokoli stvořit, nemohou ani způsobit, aby se cokoli stalo. Opěvované Newtonovy pohybové zákony nikdy nezapříčinily, aby se jediná kulečníková koule rozkutálela po stole, to mohou udělat pouze lidé pomocí tága. Zákony nám umožňují pohyb analyzovat a sledovat trajektorii pohybu koule v budoucnosti (za předpokladu, že nebudou působit vnější vlivy).

Známý fyzik Paul Davies přesto jako by s Hawkingem souhlasil:

V tomto citátu si všimněte nevědeckého jazyka: „Nikdy jsem neměl rád... víc inspirující věřit... "V reálném světě, kde žijeme, nejjednodušší zákon aritmetiky: 1 + 1 = 2 nikdy sám o sobě nepřivedl nic k existenci. Určitě nevložil žádné peníze na něčí bankovní účet. Jestliže vložíš do banky sto korun a pak dalších sto korun, zákon aritmetiky racionálně vysvětluje, že dnes máš na účtu dvě stě korun. Ale jestliže nikdy do banky nevložíte žádné peníze a necháte jen na zákonech aritmetiky, aby vytvořily peníze, zůstanete bez jediné koruny. Zákony aritmetiky nejsou „chytré" v tom smyslu, že by daly něčemu vznik. Lze je aplikovat pouze na věci, které už existují.

Věděl to i C. S. Lewis. O přírodních zákonech napsal:

Svět, ve kterém chytré matematické zákony samy od sebe dávají vznik vesmíru a životu, je čistá (vědecká) fikce. Teorie a zákony nedávají vzniknout hmotě, energii ani ničemu jinému. Názor, že přece jen mají takovou schopnost, se jeví spíš jako zoufalecký úkryt (a sotva by to mohlo být něco jiného) před alternativní možností, kterou Hawking uvádí ve výše uvedené otázce: „...nebo potřebuje stvořitele?"

Třetí vada: Stvoření sebe sama je neudržitelné

A konečně Hawkingův výrok, že „vesmír může stvořit a také stvoří sám sebe z ničeho" nedává smysl. Když řeknu, že „X stvoří Y", předpokládá to především existenci X, aby mohlo dát vzniknout Y. Jestliže řeknu „X stvoří X", předpokládám existenci X, aby mohlo zapříčinit existenci X. Předpokládat existenci vesmíru, aby mohl zapříčinit vlastní existenci, je logicky neudržitelné.

Ukazuje se, že nesmyslný výrok zůstává nesmyslným výrokem, i když ho napíše slavný vědec.

Je významné, že Hawking neodpověděl na ústřední otázku: proč je něco, a ne nic? Říká, že existence přitažlivosti znamená, že stvoření vesmíru bylo nevyhnutelné. Ale jak předtím ta přitažlivost vznikla? Co bylo tou tvořivou silou za jejím zrozením? Kdo ji sem dal se všemi jejími vlastnostmi a možnostmi matematicky ji popsat? Podobně když Hawking na podporu své teorie spontánního stvoření argumentuje, že bylo potřeba pouze rozsvítit, což byla „poslední kapka", která „dala vesmír do pohybu", jsem v pokušení se zeptat: „A kde se ta poslední kapka vzala?" Copak není zřejmé, že nebyla součástí vesmíru, jestliže byla u jeho vzniku? Kdo ji tedy „kápl", když ne Bůh?

Allan Sandage, široce uznávaný otec moderní astronomie, který objevil kvasary a získal Crafoordovu cenu, což je v astronomii obdoba Nobelovy ceny, má ve své odpovědi jasno:

Ve snaze vyhnout se jasnému důkazu existence božské inteligence vtisknuté do přírody, jsou ateističtí vědci nuceni připisovat tvořivé síly stále méně a méně věrohodným kandidátům jako hmotě/energii nebo přírodním zákonům. Ateismus prostě není řešení.

Kdo stvořil Stvořitele?

Je obvyklé, že se v tomto bodě diskuse někdo zeptá: jestliže věříte, že Bůh stvořil vesmír, pak je logické se zeptat, kdo stvořil Boha. Nevypadá pak víra v Boha trochu hloupě? V knize Boží blud používá Dawkins tento argument v následující podobě jako jeden ze svých hlavních důvodů, proč odmítnout Boha:

Trochu to zní, jako když se řekne: „Richarda Dawkinse nemůžeme použít k vysvětlení organizované složitosti jeho knihy Boží blud, protože cokoli schopného ji napsat, by muselo být natolik složité, že by vyžadovalo vysvětlení stejného druhu."

V každém případě platí, že když se zeptáte, kdo nebo co stvořilo Boha, musíte si ujasnit, co všechno už předpokládáte. Předpokládáte, že Bůh byl stvořen? Nebo ne? A co když nebyl? Pak vaše otázka není relevantní. A to je vážný problém, protože Bible popisuje Boha jako toho, kdo je věčný a nestvořený. Proto se ho vaše otázka ani netýká, natož aby ohrožovala jeho existenci nebo víru těch, kdo v něho věří. Domnívám se, že kdyby Richard Dawkins nazval svou knihu Blud stvořeného Boha, pak by ji nikdo nekupoval, protože každý chápe, že stvoření bohové – jinak jim říkáme modly – jsou bludem; to je něco, v čem by s ním celá křesťanská tradice nadšeně souhlasila.

Dawkinsův argument se určitě týká stvořených věcí, ale to nestačí, protože ho je možné aplikovat jen na jeho vlastní pohled na vesmír. Jestliže trvá na tom, že Bůh není vysvětlením (protože se musíte zeptat, kdo stvořil Boha), potom stejným způsobem jakýkoli důvod, který uvede pro vesmír, není vysvětlení – pokud nemůže říct, co tomu dalo vznik. Proto jsem se ho ve veřejné debatě zeptal:

Na jeho odpověď čekám víc než deset let a nic.