Kapitola 9

Zásady křesťanského chování

Stojíme před otázkou: „Jak by se měl člověk jako křes­ťan chovat? Co může dělat? Co by dělat neměl? Co je správné a co ne?"


Bible podává obecný souhrn, jak má věřící člověk žít, aby to odpovídalo nebeskému povolání. Na mno­ho otázek odpovídá natolik přímo, že není třeba se ptát dále. Učí například, že nikdy není správné se nechat zapřáhnout do nerovného jha (2. Korintským 6,14). Věřící člověk si nesmí vzít nevěřícího, podnikat spolu s nevěřícím nebo do křesťanské služby zapojovat nevě­řící lidi. V této věci není třeba se modlit nebo hledat radu. Odpověď je už přímo v Božím slově.


Jsou však stovky situací v životě křesťana, o kterých Bible přímo nemluví. Kdyby se zabývala všemi oblast­mi, měla by tak obrovský rozsah, že bychom to nedo­kázali pojmout.


Jak to tedy Bůh udělal? Dal nám několik zásad. Když se ocitneme před otázkou, zda máme něco dělat, můžeme použít tyto principy. Nevzpomínám si na žádný problém, který by tímto způsobem nebylo možné vyře­šit. Je to jako zadat problém počítači, zadáme příslušné parametry a on nám odpoví. Tyto zásady jsou zde ve formě otázek:


Fotka

Vzejde z toho Bohu sláva?

Vždycky se ptáme: „Je na tom něco špatného?" Měli bychom se však také ptát: „Vzejde z toho Bohu sláva?" Apoštol Pavel formuluje tuto zásadu tak, že ať děláme cokoli, všechno máme dělat k Boží slávě a aplikuje to na něco tak obyčejného, jako je jídlo a pití (1. Korintským 10,31). Známý evangelista káže evangelium pro Boží slávu - a jeho manželka myje nádobí se stejným mo­tivem. Nad dřezem v kuchyni má nápis: „Zde se koná bohoslužba třikrát denně."


Každou počestnou práci je možné dělat k Boží slávě. Dokonce i křesťanští otroci na plantážích mohou slou­žit „jako Kristu", „jako Kristovi služebníci", „jako Pánu, a ne lidem" (Efezskym 6,5-7).


Je však mnoho věcí, které Bohu slávu nepřinášejí -nepoctivost, nečistota, nespravedlnost nebo to, co je pochybné. Pokud něco z toho máme v úmyslu udělat, pak je paradoxní se se skloněnou hlavou modlit: „Pane Ježíši, buď oslaven z toho, co se chystám dělat."



Je to „ze světa"?

Svět neznovuzrozených lidí má svůj životní styl, svou módu, umění, náboženství a filozofii. Dělají to, co se líbí tělu, lidské porušené přirozenosti, a co neodpovídá tomu, co nám Kristus přikázal.


Věřící nejsou ze světa, stejně jako Kristus není ze svě­ta (Jan 17,16). Svět je Bohu nepřátelský a každý, kdo mi­luje svět, je Bohu nepřítelem (Jakub 4,4; 1. Janův 2,15).


Když se někdo narodí znovu, dostává Duchem da­nou intuici, aby poznal, co je ze světa. Současně s tím, jak postupně roste v milosti, je tato intuice stále silnější, "Jeden věřící člověk si objednal moderní televizi. Když přijela dodávka s reklamou „Přivážíme svět do vašeho pokoje", stačilo mu to k tomu, aby televizi nepřevzal a poslal ji zpět.



Dělal by to Ježíš?

Náš Zachránce nám nechal příklad, co máme dělat a v čem ho máme následovat (1. Petrův 2,21). Tuto kontrolní otázku můžeme aplikovat na jakoukoli oblast na­šeho chování: Co by dělal Ježíš?


Charles Sheldon napsal před lety knihu V jeho šlépě­jích, kde se křesťanské shromáždění rozhodlo přenést tuto otázku do všedního života. Znamenalo to revoluci celé komunity.


Někdo může namítnout, že Ježíš jedl s celníky a hříšníky (Marek 2,15-16). To je pravda, ale také je pravda, že přitom vždy zůstal věrný svému Otci. Nikdy nepřivíral oči nad jejich hříchy, nekompromitoval své vlastní svědectví. My také můžeme jíst s bezbožnými hříšní­ky, pokud nepomíjíme jejich hřích (Efezským 5,11b) a přinášíme jim evangelium (Římanům 1,14). „Kristův příklad, jak žil tady na zemi, bychom měli mít jako jedinou normu svatosti" (R. C. Chapman).



Chtěl bys, aby tě přitom Ježíš přistihl, kdyby teď přišel?

Nikdo z nás neví, kdy se náš Zachránce vrátí. Může se to stát kdykoliv. Apoštol Jan připomíná, že se někdo bude při jeho příchodu stydět (1. Janův 2,28). Určitě bychom se styděli, kdyby nás přistihl u něčeho zlého nebo pochybného, například u toho, jak sledujeme nečisté filmy, čteme nedobrou literaturu nebo se oddáváme tělesným chtíčům. Styděli bychom se, kdyby nám musel říct: „Co to tady děláš?" Nebo kdyby se nás musel zeptat jako Petra poté, kdy ho zapřel: „Miluješ mě víc než tito?"


Naděje na Kristův brzký příchod má na život věřící­ho člověka očistný vliv (1. Janův 3,3). Nestačí však při­jímat tuto pravdu pouze rozumově, musíme ji uchopit prakticky. Život těch, kdo milují jeho příchod (2. Timoteovi 4,8), je utvářen právě touto nadějí.



Kterou přirozenost podporuješ?

V jiné kapitole se zabýváme tématem dvou přirozenos­tí mnohem hlouběji. Zde jen shrňme, že každý věřící člověk má dvojí přirozenost - starou a novou. Stará přirozenost je nenapravitelně zlá, zato nová přirozenost je nepopsatelně dobrá. Tyto dvě přirozenosti vedou proti sobě neustálý boj. Vítězí ta, kterou podporujeme.


Některou z těchto přirozeností podporujeme tím, na co se díváme, co posloucháme nebo děláme, kam jdeme, v jaké jsme společnosti, jaké myšlenky rozvíjí­me. Pokud živíme vlka uvnitř, pak nemůžeme čekat, že v nás zvítězí beránek.



Dokážeš to s klidem udělat, když si uvědomíš, že tvoje tělo je chrám Ducha svatého?

Ve chvíli, kdy je člověk spasen, usídlí se v jeho těle Duch svatý (1. Korintským 6,19). Třetí božská osoba se dívá na tělo jako svůj chrám - svaté místo, kde přebývá. Máme žít s vědomím, že naše tělo je svaté a že v něm bydlí někdo Svatý. Jestliže si to budeme plně uvědomovat, budeme odolávat sexuální nečistotě, přejídání, opilosti. Nepodlehneme kouření, které vede k rakovině, nebo drogám, které ovlivňují naše vě­domí. Naopak se budeme řídit rozumnými pravidly, jak si uchovávat tělo ve zdraví a bezpečí, a to kvůli Pánu.



Je to chování vhodné pro Boží dítě?

Jsme královské děti, a proto se od nás očekává, že budeme podle tohoto povolání žít (Efezským 5,8b; Koloským 1,10).


O francouzském králi Ludvíku XVI se vypráví, že se ho jedna zlá žena snažila navést, aby mluvil spro­stě. Malý princ zaťal pěsti, zpříma se postavil a řekl: „Já tak mluvit nebudu, nebudu říkat ta špinavá slo­va, já jsem se narodil, abych byl král, a takhle mluvit nebudu."


Když vidíme člověka ze sociálně slabého prostředí, jak se válí v příkopě, možná je nám to líto, ale nepřekvapuje nás to. Když však vidíme syna z vážené rodiny, jak žije jako lidská troska na šikmé ploše, šokuje nás to. Od takového člověka bychom něco takového nečekali.


Lidé ze světa očekávají od věřících lidí lepší cho­vaní než od sebe samých. Když věřící člověk zklame, snesou se na něho výtky: „Já jsem myslel, že jsi křes­ťan!" O tom, že oni se tak chovají stále, nepadne ani zmínka!


Tak to však má být. Svět by od nás měl očekávat víc a měl by se toho také dočkat.



Pokud to znamená nějaké finanční výdaje - není možné peníze využít lépe?

Některé věci v životě jsou dobré, některé jsou lepší a některé nejlepší. Pokud jde o hodnoty, musíme se neustále rozhodovat, aby naše efektivita byla co nejvyšší.


Dobré je často nepřítelem nejlepšího. Utratíme pe­níze za něco, co snad není hříšné, ale je to obyčejné, pomíjivé, nepodstatné. Na druhé straně můžeme své prostředky využít k šíření evangelia, a tak si zajistit vel­ké přivítání u bran slávy (Lukáš 16,9).


Nejde o to, aby člověk cítil vinu kvůli každé utracené koruně. Měli bychom si však uvědomovat obrovskou možnost využít své peníze k tomu, aby se šířila Boží věc, tedy to, co vydrží do věčnosti.


Fotka

Nebylo by možné strávit čas lépe?

Podobně i zde platí, že bychom neměli stále žít v obavě, jestli čas využíváme správně, ale můžeme si uvědomo­vat slavnou svobodu. Každému z nás bylo svěřeno čtyřiadvacet hodin denně a sami rozhodujeme, jak je využijeme. Existuje nespočet příležitostí strávit čas dobře, nebo ho promrhat.


Jako dobří správci máme čas vykupovat (Efezským 5,16), to znamená z každé příležitosti vytěžit co nejvíce. Bude to nepochybně znamenat, abychom přestali dělat spoustu věcí - v zájmu toho, co má vyšší prioritu. Může to znamenat odmítnout pozvání nebo zkrátit nějakou jinou činnost, třeba i zaměstnání, abychom se mohli věnovat modlitbě a službě Božím slovem. Mělo by to znamenat dávat přednost sborovým záležitostem před rodinnými a jinými společenskými akcemi.


Věrnost v tomto rozhodování vede rozšíření sféry naší služby.



Jaký dopad bude mít toto chování na druhé?

Některé věci v životě jsou morálně neutrální. Křesťan je může dělat, protože na nich samotných není nic špatného.


Takové věci se však stávají něčím špatným tehdy, když jsou kamenem úrazu pro druhé. Podívejme se, jak se s touto otázkou vypořádal Pavel v Římanům 14:
... raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení (v. 13b). Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel! (v. 15) ... Nenič kvůli pokrmu Boží dí­lo! Ano, všecko je čisté (v. 20a).


A v 1. Korintským 8,9-13 Pavel říká:
Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé. Když někdo tebe, který máš po­znání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám? Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby - bratr, pro kterého Kristus zemřel! Když takto hřešíte pro­ti bratřím a ubíjíte jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl své­ho bratra k pádu.


Když Pavel říká: „Všecko je dovoleno - ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu" (1. Korintským 10,23b), pak nemá na mysli ani tolik vlastní růst, jako spíše růst druhých.


Hlavní princip, kterým bychom se měli řídit ve vztahu k druhým, spočívá v tom, abychom byli prostřed­kem k jejich růstu, tedy aby se duchovně budovali. Svoboda, která má za následek zhoršení duchovního stavu druhých, nemůže být prospěšná ani ve vztahu ke mně samému (W. E. Vine).


Křesťan tedy může mít právo jíst vepřové, ústřice, mírně pít víno, ale má ještě větší právo se této svobody zříct, pokud by tím přivedl k pádu bratra v Kristu.


Je známo, že Charles Haddon Spurgeon byl ku­řák. Obhajoval tento zvyk, třebaže sám byl jedním z největších Božích darů pro církev. Vypráví se, že jednoho dne na billboardu uviděl nápis: „Kuřte stejný tabák jako Spurgeon!" To stačilo, aby kouření definitiv­ně nechal.



Je to nějak pochybné?

„Cokoli není z víry, je hřích" (Římanům 14,23). Stále mluvíme o věcech, které jsou morálně neutrální, které samy o sobě nejsou špatné. Jestliže mě napadne něco, co je špatné, a přesto to udělám, pak hřeším. Nemusí to však být špatné, když to udělá jiný křesťan, může mít svobodu to udělat. Jestliže však moje svědomí není čis­té, tedy jestliže to nemůžu udělat s vírou a bez pochybností, zda je to správné, pak to je hřích.


Když je těžké rozhodnout, zda je něco dobré, nebo špatné, můžeme se řídit pravidlem: „Pokud je to pochybné, pak je to nečisté, špatné."



Vypadá to zle?

„Všeho, co vypadá zle, se vystříhejte" (1. Tesalonickým 5,22, ČSP). Řada překladů nás vybízí, abychom se zdržovali zla v každé podobě, ale upozornění, abychom se vyhýbali tomu, co vypadá zle, není nebiblické a vyjadřuje potřebné varování. Dva mladí lidé, kteří nejsou manželé a jedou spolu na dovolenou, se nemusí dopustit žádné nemorálnosti, ale druzí je mohou podezírat. Učitel nedělní školy může jít do hospody jenom na colu, ale může být těžké přesvědčit o tom některého z jeho žáků, který viděl, jak učitel vychází z hospody.



Je to břemeno?

Je rozdíl mezi hříchem a břemenem. Hřích je vždy špatný, břemeno nemusí být hřích, ale je to překážka. "Všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí" máme odhodit a vytrvat „v běhu, jak je nám uloženo" (Židům 12,1).


Na olympijských hrách platí pravidla, která se musí dodržovat. Pokud je některý sportovec nedodržuje, je diskvalifikován. Žádné pravidlo závodníkovi nebrání, aby měl na nohách závaží. Může s nimi běžet, ale závod nevyhraje.


Taková závaží měl na mysli Pavel, když psal: „Všechno je mi dovoleno - ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno - ano, ale ničím se nedám zotročit" (1 Korintským 6,12, viz též 10,33a). Nijak to neprospívá našemu růstu v Kristu. Nemusí se nutně jednat o něco špatného, ale není to prospěšné.


Co je břemeno v životě křesťana? Neduchovní přátelství, zaměstnání, které vyžaduje příliš mnoho času, koníček nebo sport, který příliš pohlcuje, neuvážené či bezbřehé sledování televize - to všechno může věřícímu bránit v tom, aby získal cenu. Břemenem se může stát to, když nějaké nepodstatné věci věnujeme příliš mnoho času.



Zotročuje to?

Je ještě další oblast, kde něco může být naprosto v pořádku, ale měli bychom se toho vyvarovat, pokud by nás to zotročovalo. Apoštol Pavel řekl: „Všechno je mi dovoleno - ano, ale ničím se nedám zotročit" (1. Korintským 6,12b). Je zde řeč o oblastech, které nejsou špatné samy o sobě, ale stávají se špatnými, pokud nás drží ve své moci. Pavel nedopustil, aby se stal otrokem jídla nebo pití. My bychom mohli doplnit seznam léků, sportů, televizních programů...



Jak to vidí Kristus?

Někdo se vyjádřil, že největší zkouškou pro chování křesťana je představit si, jak se na to asi dívá Kristus. Souhlasí s tím? Nebylo by nám trapně, kdyby stál vedle nás? Kristus je s námi stále. V jednom starém spirituálu se zpívá: „On vidí vše, co dělám, slyší vše, co říkám, můj Pán je se mnou každý den."


Kdybychom si uvědomovali, že Spasitel nás všude a vždy doprovází, mělo by to na náš život posvěcující vliv.





To jsou tedy zásady, které nám Bůh dal, abychom se jimi řídili, když se rozhodujeme, zda je něco morálně správné. Když je známe, pamatujeme si je a řídíme se jimi, pak si můžeme být jisti, že se budeme rozhodovat tak, jak se líbí jemu, a půjdeme dále cestou svatosti.


Škoda, že mnozí z nás prožíváme v životě divoké výkyvy. Zmítáme se mezi vítězstvím a porážkou. Toužíme po vysvobození z moci hříchu, který v nás přebývá. Stojíme o neustálé probuzení. Existuje cesta, jak najít.







* * * * *
Ukázka je z knihy "Zapomenutý příkaz: Buďte svatí". Knihu vydalo nakladatelství ALEF Křesťanské sbory roce v 2018.
Obrázky nejsou součástí knihy, ale byly přidány redaktorem stránek Svet3x.




O b s a h     k n i h y
 
 
 
Úvod 7
Podobat se Kristu 9
Ubohé modely Krista 12
Lidé, kvůli kterým musíme přemýšlet o Ježíši 18
Proč být svatý? 23
Čtyři druhy svatosti 28
Celá Boží výzbroj 34
Co Bůh a co my 47
Jak udělat člověka svatým 49
Zásady křesťanského chování53
Dvojí přirozenost 64
Cesta vítězství - naplnění Duchem 75
Dvě království 94
Anatomie hříchu a pokání 106
Morální čistota 115
Homosexualita 125
Svědomí - rozhodčí uvnitř nás 130
Jak člověk přemýšlí 133
Meditace - ta správná! 144
Krotit svůj jazyk 152
A odpusť nám naše drby 159
Zkouška temperamentu 163
Co si vzít na sebe 166
Čistou pravdu! 170
Morální dilemata 173
Pane, zlom mě! 177
Závislosti - řekni ne! 183
Hazardní hry tě oberou 192
Kontrola početí - pro a proti 197
Politika 201
Zabývat se sám sebou - podvádět sám sebe 206
Svatost vyžaduje čas 213
Slovo na závěr 217
Poznámky 219




* * * * *

William MacDonald

Zapomenutý příkaz: Buďte svatí
 


Překlad z anglického originálu: The Forgotten Command: Be Holy © William MacDonald
Vydal: John Ritchie ltd. 40, Christian Publications, Beansburn, Kilmarnock, Scotland

Překlad: Jan Vopalecký
Biblické citáty převzaty z Českého ekumenického překladu.

První vydání 2018 ALEF Křesťanské sbory, Šámalova 15a, 615 00 Brno
info@krestanskesbory.cz

Korektury: Lenka Vopalecká
Sazba: Jan Vopalecký
Obálka: Pavel Náplava, COLOR Servis, Polanka nad Odrou
Tisk: TISKSERVIS Jiří Pustina, Ostrava
Veškerá práva českého překladu vyhrazena.


ISBN 978-80-906732-3-6










K o n e c
William MacDonald
15.1.2025
Zapomenutý příkaz:
Buďte svatí
Svět 3x

Kontakt:
Počátek
Obsah
Více o
William MacDonald
-    -    -
 

Jakmile člověk uvěří a přijme Krista do svého života, stává se v Božích očích svatý svým postavením. To je Boží věc. Na nás je, abychom dělali vše pro to, aby náš život podle tohoto postavení také vypadal. . . .

Autor se pouští do této nesnadné otázky a ukazuje, že Boží příkaz k posvěcenému životu jeho dětí je i dnes aktuální a nemusí vyjít naprázdno. Nezdráhá se posvítit i do těch zákoutí v našem všedním životě, o kterých se moc nemluví, a zároveň ukazuje cestu k praktické svatosti.