( . . . )

Frankl:

Tehdy jsem řekl: Mým úkolem je vydat svědectví o vídeň­ských lékařích, kteří trpěli a zemřeli v koncentračních táborech; vydat svědectví o pravých lékařích - kteří žili a zemřeli jako lékaři, které ostatní nevidí trpět. Nemohli nechat trpět jiné, ale sami chápali, co to je utrpení, sami znali upřímné utrpení. V jejich posledních slovech nebyla nenávist - jen slova touhy a slova odpuštění; protože to, co ne­náviděli a co my nenávidíme, nikdy nejsou lidé. Lidem se musí umět odpustit. Co nenáviděli - to byl systém, který jedněm přinesl vinu a druhým smrt. Ale není lepší ostatní příliš nesoudit? Dokud soudíme a obviňujeme, nedošli jsme do cíle. A tak nechceme jen vzpomínat na zemřelé, ale chceme i odpustit živým. Stejně jako podáváme ruku mrtvým, přes všechny hroby, přes všechnu nenávist. A když říkáme: Čest všem mrtvým, chceme rovněž dodat: A pokoj všem živým dobré vůle.

Lapide:

Kdo čte tyto řádky a je člověk, nemůže zůstat nedotčen, nerozvířen. Jsem si jistý, že na to mají všichni čtenáři stejný názor. A sám sebe se ptám, co je to ono ve mně, co se chvěje, když poslou­chám tato slova, když čtu Vaše knihy, kde s klinickou objektivitou líčíte vlastní utrpení - bestiality v koncentračním táboře - bez jediné kapky nenávisti? Mám podezření, že to je onen božský plamen ve mně, Boží závan, který mi propůjčuje lidskou důstojnost a který mě rozviřuje.

Je to Bůh ve mně, který ze mne chce udělat plného člověka, jakým ještě zdaleka nejsem. Proč hledáme Boha nahoře ve hvězdách, ve všemožných -ismech, v celém vnějším světě, kde je jistě také, namísto toho hledat jej v našem nejniternějším nitru, kde má hlas, kterému říkáte svědomí, kde ve mně tvoří modlitby, které mě nechává modlit, který ve mně probouzí touhu modlit se, kde mě miluje, abych se mohl stát sám sebou. Proč bloumat v dálkách, když tento Bůh dlí ve mně jako plamínek a čeká jen na to, aby skrze mne mohl planout? Není to kousek víry, který svou platnost po Osvětimi rozhodně neztratil?

Frankl:

Ano. Mohu Vám jen stoprocentně dát za pravdu. Neznám nikoho, kdo to umí tak pěkně vyjádřit, jako Vy.

Lapide:

Nebyl by potom ateismus jakýmsi metafyzickým postižením člověka, který je údajně duševně, tělesně i duchovně harmonický, chybí mu ale cit pro transcendentálno uvnitř něho samotného? Verti­kální složka lidského bytí, díky níž hledíme vzhůru a jdeme dopředu?

Frankl:

Dalo by se to tak vyjádřit...

Lapide:

Nebyl by potom ateista, který Boha hlasitě odmítá kvůli člověku, kvůli zlu, se kterým se nemůže vyrovnat, nebo kvůli rovnosti tříd nebo kvůli komunistické revoluci - a existuje celý zástup důvodů, proč odmítat Boha - nejsou to lidé, kteří jsou sami sobě odcizeni, kteří nemají snahu ani trpělivost zaposlouchat se do svého vnitřního hlasu, aby se konečně dostal ke slovu ten, kterého třikrát zaslechl mladý Samuel, dokud ještě nebyl prorok, dokud starý Eli konečně nepochopil, že ten hlas vychází z něj, ale není o nic méně hlasem Božím?

A to mne znovu přivádí k těmto překrásným slovům: sebeuskutečnění, seberozvíjení, seberealizace, tato moderní slova, která bych nazval egologií - stát se nelidou, ve snaze povýšit egoismus na vědu. V moudrých citátech rabínů a Ježíše Nazaretského, který byl také ra­bín, je pravý opak: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej." (L 17,33)

To mj. dokládá, jaký byl Ježíš dobrý psycholog. Při pátrání po smyslu tohoto zvláštního slova, mě napadá paralela s Talmudem (Ta'anith 66a): „Co má člověk udělat, aby žil? Odpovídají: Zabije sám sebe (tzn. zabije svůj egocentrismus). A co má člověk udělat, aby zemřel? Odpovídají mu: Ať žije sám pro sebe (tzn. tone v egoismu)."
Obě místa vypovídají o tom, že člověk, který žije jen sám pro sebe a existuje jen sám pro sebe, je tedy odkázán jen na „seberealizaci", se nakonec pokřiví, zhrubne a duchovně odumře. Ono Já, ke kterému se rozpačitě přimkne, degeneruje v jakési To bez lásky a bez života, protože jeho duše nemůže zářit a působit na ostatní, tak jak to vyžaduje její podstata. Oproti tomu svobodný člověk, který se snaží sám sebe překročit, který se dává ostatním a v oné rozdávané lásce teprve na­chází obšťastňující sebenalezení. Cesta ke štěstí, chce Ježíš říct, zcela ve smyslu rabínské zkušenosti, vede dál od Já-hlediska k hledání Ty, které pak nachází svou korunovaci ve větším My.

To, že si tady teologie a psychologie podávají ruku, dokazuje i neznámý sibiřský zajatec, který sepsal svou zkušenost ve třech řádcích na pohlednici:

    Hledal jsem Boha a On se mi vyhnul.

    Hledal jsem svého bratra a našel všechny tři.

Vzpomínám si na jeden známý chasidský příběh týkající se seberealizace. Je o jednom rabínovi, který měl pozemky v Galileji ve 2. století. Podle stanov hebrejské Bible se praví ve prospěch chudých, sirotků, vdov a cizinců: Nesbírej zapomenutý snop ze svého pole, pro­tože ti nepatří, ale patří chudým, vdovám a sirotkům, pro něž je Boží plnost určena stejně jako pro tebe. Tento rabín večer sklízel úrodu na svém poli, když přišla zpráva od jeho syna: Kupa snopů byla zapomenuta, ale měsíc už je vysoko a není už možné je dopravit domů. Starý rabín se rozplakal a řekl: Nech je ležet a běž rychle k mým sousedům, protože chci pozítří připravit slavnost! Když se hosté se­šli a popilo se, zeptali se rabbiho: Co vlastně slavíš? Syn už je že­natý, dcery ti už dávno povily vnoučata! A on řekl: Hleďte, celý ži­vot jsem se snažil sloužit Bohu ve všech přikázáních a zákazech jeho Bible. Pouze tento příkaz jsem nemohl splnit, protože se dá splnit pouze zapomnětlivostí. Já jsem ale celou dobu na Boha myslel. Ale až těmito zapomenutými snopy se mi dostalo milosti, smět sloužit Bohu.

A možná je to s tou seberealizací stejné. Kdo stále myslí na sebe, kdo neztrácí z očí egoismus, kdo chce být pořád naplněn, není napl­něn. Kdo je ochoten zapřít své ego, ztratit jej, protože se mu zdá něco větší než vlastní nepatrné Já, nalezne se, pokud se ztratí v druhých. Nebo se zamiluje, což může být stejné.

Daleko hezčími slovy tu vyjadřujete, na co se bezradně sna­žím poukázat. V posledních měsících i letech jsem téměř při všech přednáškách na přání své ženy hovořil o podobenství se seberealizací respektive se sebetranscendencí: Je to podobné jako s okem. Schop­nost oka dostát svému úkolu, tedy opticky vnímat okolní svět, stojí a padá paradoxně s jeho neschopností vnímat samo sebe. Kdy mé oko vidí samo sebe - pokud se zrovna nedívám do zrcadla? Kdy něco ze sebe vnímá? Když mám šedý zákal, vidím mrak, když mám zelený zákal, vidí mé oko v okolí sledovaného předmětu barvy duhy, vy­volané zvýšeným tlakem na přední komoru. Zdravé oko nic ze sebe nevidí. Pokud něco samo ze sebe vidí, znamená to poškození jeho funkce.

Stejné je to s lidmi. Člověk se stává sebou samým, uskutečňuje sám sebe, stává se člověkem do té míry, do jaké neusiluje jen o sebe nebo o svou seberealizaci, nevidí své štěstí, nevidí své chutě, ale odkazuje se na něco jiného; sebe zapomíná, přehlíží se jako to oko. Patrné je to v sexuální patologii: Stejnou měrou, jakou chce někdo demonstro­vat svou potenci a nemyslí přitom na partnerku nebo zase partnerka chce pouze dokázat svou schopnost orgasmu, byť třeba jen sobě samé a nemyslí přitom na partnera, tou měrou se stává frigidní a on impotentní. To je zcela běžné. Takže sebetranscendence zasahuje až do těchto oblastí.

A teď se má věc takto: Mluvil jste o ateismu. Rád bych dodal něco o čtvrté věci, která hýbe ateisty, resp. která jim na víře nesedí, a to mo­rální důvod: ateista nemůže snést, že člověk doufá, že přijde do nebe, pokud bude hodný a slušný. Ateista by chtěl, aby se člověk choval slušně ze své vlastní vůle, kvůli nějaké věci nebo z vůle někoho ji­ného, ale ne proto, aby se dostal do nebe. Nebo, jak jsem jednou četl v jednom inzerátu, „konání dobra přináší úroky - zakupte bezpod­mínečně los té a té loterie, který může vyhrát". A najednou se mu takzvaně příčí spekulovat „co bude potom", protože to není vlastní morálka. A to hraje, myslím, také roli.

Dále hovoříte o antropodiceji a Osvětimi; mluvíte zde o teodiceji. To, co nemohu snést na teologické literatuře je, když se Bohu dě­lají předpisy, když nějaký teolog prohlašuje, toto či ono Bůh nemohl udělat, to by neodpovídalo jeho podstatě apod. To mě osobně zlobí. A celá teodicea je také podivná věc, když se prohlašuje: Aby dobro bylo rozeznatelné, aby byl vidět kontrast, musí docházet i ke zlu. Ne­mluvím teď o svobodě člověka, mluvím o svobodě Boží, která je tak neustále převracená. To je také nesmyslné. Prostě tvrdím: Kdyby Bůh býval chtěl, byl by stvořil svět, který by protiklad dobra a zla nepo­třeboval. Vzpomínám si, jak jednou přišla má šestiletá dcera do kou­pelny, když jsem se zrovna holil: Tati, proč se vlastně pořád říká milý Bůh? A já jí řekl: To je přece jednoduché, před pár týdny jsi měla spalničky a milý Bůh tě uzdravil. Ano, říká, ale On mi ty spalničky i udělal. To je regressus ad infinitum.

Lapide:

Já bych ale takového milého Boha zavrhl, protože to je podceňování, které se hodí pro šestileté, možná zaostalé třicetileté děti. Bůh je láska, není milý Bůh. Milý Bůh zní jako nějaký bůžek, který se dá pohladit. A on mě nehladí a ani já jeho ne. Tak jako „pštrosí teolo­gie", která schválně vylučuje všechny neznámé Boží stránky, aby se Jej pomocí komplimentů mohla zmocnit. Ale Bůh lásky, který chce dobro a mně dává svobodu i ke zlu, je Bohem, kterého mohu snést, na kterého mohu věřit.

Pokud je náš Bůh Bohem lásky, musí být i vášnivým horlivcem - Bůh, který dává, ale i bere; který odpouští, ale i trestá; podporující a zakazující zároveň. Bůh bez hněvu vůči hříchu, bez horlivosti pro právo by byl apatickým bohem Řecka, který trůní v nebi a nechce nic vědět o utrpení na světě. Protože Bůh stejný pro zločince i spra­vedlivé, svaté i masové vrahy by byl bohem lhostejnosti, který by se hodil spíše na Olymp nebo římský Panteon - ale ne k horkokrev­ným prorokům Starého Izraele, s nimiž se cítil úzce svázán i temperamentní Ježíš. Pokud odmítáte teodiceu jako antropomorfismus, který Boha staví do pozice nejvyššího policisty, šéfa vojska či úřadu­jícího starosty v nebi, pak existuje mezi Vámi odmítnutou teodiceou a osvětimskou antropodiceou, o níž mluvím já, most, který bych spo­lečně s některými rabíny nazval teopathie. Pokud Bůh žije ve mně, a já jsem o tom přesvědčen, může existovat paradoxní Bůh, který veškerou naši nepatrnou lidskou moudrost usvědčuje ze lži, je tak ve­liký, že se může učinit malým, tak všemocný, že se může nutit k bez­vědomí, svobodný tolik, že se může poutat a chtít soucítit se svými stvořeními, - potom trpěl i v Osvětimi a spolu se svými Židy zemřel hlady v Treblince. Potom Boha neuznávám jen jako Stvořitele, ale jako Toho, který se mnou slovy žalmu jde i údolím smrti, aby se ve mně stal lidštějším než člověk. Taková by asi byla představa Boha, která by nás po Osvětimi v proudu zrání našich obrazů Boha mohla vést dál.

Frankl:

...a nechala by nás vysvléknout z té hadí kůže, která nás omezuje a svírá.

Lapide:

Co by nám možná mohlo pomoci lépe osvětlit náš kousek pravdy, je krátký rabínský příběh, který vypráví, jak jeden ze spravedlivých přišel po smrti na onen svět a napřed jej dovedli do jídelny. Kolem stolu seděla spousta lidí, byli vyhladovělí, že by se jim dala po­čítat žebra. Byli blízko smrti hladem, přestože stůl byl pokryt spous­tou vybraných lahůdek. Co se stalo? Každý z nich měl třímetrovou lžíci, kterou si nemohl strčit do pusy, mohl by pouze krmit souseda naproti. To nechtěli udělat a raději chtěli zemřít hladem. Poté vzali spravedlivého o tři pokoje vedle, do jiného sálu, kde byl navlas stejný stůl s navlas stejnými vybranými lahůdkami. Okolo něj seděl velký počet lidí se stejně dlouhými lžícemi, tlustí, veselí a radující se. Je­den krmil druhého. Toto, řekl anděl, je ráj. Místo, kde jsi byl předtím, bylo peklo.

Lžíce je intencionalita, že? Nemůžeš směřovat sám k sobě, můžeš směřovat jen k něčemu, co nejsi. Ale lidská existence je umožněna vzájemností, protože ostatní se zase zaměřují na tebe.

Ale chtěl jsem Vás už předtím k něčemu vyzvat. Říkáte, že Bůh je tak velký, že se může zmenšit a může vklouznout i do té nejhloupější duše. Možná znáte z nějaké mé knihy následující historku: Vypráví o jednom pacientovi, který v raném dětství trpěl schizofre­nií a přivedli jej ke mně, protože měl téměř neustálé halucinace a občas byl velmi podrážděný. Ptal jsem se ho, jak to, že je scho­pen se i přes svou podrážděnost ovládnout, což mi potvrdila jeho sestra. Po dlouhém váhání řekl: Pro Boha. A tehdy mně došlo, co Kierkegaard myslel, když tvrdil: I kdyby mi šílenství navléklo své šaty, mohu se přesto do poslední chvíle držet svého Boha. Tato nepodmíněnost! Viděl jsem stavy nejtěžšího manického zmatení, lidi, kteří leželi ve vlastních výkalech na mokré slámě. V oddělení „Zwokarna" v Terezíně byla jedna dívka, kterou jsem znal z Vídně a která byla prostitutkou u SS. V Terezíně u ní propukla maniodepresivní psychóza a v posledních hodinách před smrtí na manickou exci­taci a vyčerpání mě opakovaně prosila, abych jí odpustil. Nevěděl jsem, za co. A pak jsem ji pozoroval bezprostředně předtím, než ze­mřela - byla to scéna jak u Markétky ve Faustovi I. - dřepěla v blá­tivé slámě a modlila se Šema Jisrea'el. Těžká psychotická pomate­nost. To jsem měl na mysli oním vklouznutím i do té nejubožejší duše.

Ale ptám se Vás, zda si také Bůh může nechat narůst bílý vous. místo toho, aby se holil. Proč by se Bůh ve smyslu Konráda Lorenze, či ve smyslu Boha modlitby Maxe Schelera či v mém smyslu ospra­vedlnění nejhrubšího antropomorfismu nemohl stát otcovskou posta­vou, tatínkem, dědečkem - jakýmsi kolektivním obrazem dědečka, což jsem jednou někde zmínil? Proč by nemohl, aby dosáhl nejnižší roviny intelektualizace, nejvyšší roviny dezintelektualizace? Co ří­káte na tuto troufalost?

Lapide:

Říkám, že s Lorenzem, kterého jste citoval, jsem za jedno. Pokud si selka v Tyrolích svého Boha, v něhož celým svým srdcem věří, nedokáže představit jinak než s bílým vousem, ale přitom koná Boží vůli a tento bílý vous jí pomáhá k plnějšímu lidství či ženství, potom je to pravý Bůh. Když se oproti tomu nějaký profesor teologie ve Vídni, Bruselu či Londýně snaží definovat Boha pětislabičným ci­zím slovem, doma se ale ke svým blízkým chová jako prase, pak je ona selka Bohu desetkrát milejší než profesor teologie s akademic­kými tituly. V Bibli máme nespočet Božích obrazů.

Frankl:

Nebo jak říká Jaspers: Příměr samotný je příměrem.

Lapide:

Myslím, že říká to samé, jako rabíni, kteří tvrdí: Mnohost obrazů Boha v Bibli nás ochraňuje před zbožštěním Boha. Protože stejně tak jako matka má nesčetně jmen pro své malé dítě, jako mi­lenci si neustále vymýšlejí nová jména, mluví žid o Bohu v Bibli třemi, čtyřmi, pěti, tuctem nových jmen. Má na mysli to nevyslovi­telné, ví přesně, že žádné z těchto slov není schopno Boha vystihnout, ale nemůže jinak než o Bohu žvatlat nebo mluvit, protože jinak by ne­byl člověk. Boží obrazy jsou tedy v zásadě sekundární, pokud jsme si vědomi toho, že jsou jen zobrazením nezobrazitelného, jazyková berlička, opora pro náš rozum a naši bezradnou lidskou řeč. Pokud jsme si toho vědomi a obraz nevyzdvihujeme k Bohu, jsme svobodni od služby bůžkům a sloužíme Bohu. Protože tento Bůh nechce, aby se mu lidé klaněli, ani být uctíván a ani, aby se k němu modlili. Co v zásadě chce, je, aby se konala jeho vůle. Když se to děje s kla­něním a zpíváním aleluja, je Bohu prakticky slouženo. Ale nemohu opět jinak než citovat Martina Bubera: „Nevím, zda mnozí ateisté Bohu neslouží lépe než někteří vrchní rabíni, kardinálové či zemští biskupové."

Frankl:

To, že může vzniknout rozpor, hovoří pro tento poměr inkluzivity.

Lapide:

Ale není to tak, že by nevíra neměla své důležité místo v uspořádání světa! Nedá se přehlédnout její role v plánu spásy. „Proč Bůh stvořil ateismus?" Tak se jednou zeptal jeden z učedníků rabbiho Mosche Leiba ze Sassowa, jednoho z učenců chasidismu. A on odpověděl: „Abys nenechal žebráka zemřít hladem, když ho budeš utěšovat budoucím světem nebo mu budeš namlouvat, že má důvěřovat Bohu, který při něm bude stát - namísto toho, abys sáhl do kapsy a tu a tam mu pomohl k nějakému jídlu. Zachránit a stát při něm máš ty, jakoby neexistoval žádný Bůh, ale jen jeden, kdo může pomoci: ty sám!"

V tomto smyslu zní diskuse Talmudu:

    a modli se, jakoby vše záviselo na Bohu.

Jen obojí dohromady: Nabídka a modlitba; věřící čin a prosící srdce, jsou podle etiky Bible.

Frankl:

Ukazujete pořád věci v novém světle. Podívejte, za prvé: Bohu vůbec nezáleží na tom, zda se k němu někdo modlí, pokud tomu správně rozumím. To mě osobně zlobí, ostatně musím dodat, i u rabínů, ale především u katolíků a možná ještě více u protestantů. Pouze věř a uvidíš, bude se ti dobře dařit, budeš spasen apod. Víra se ale nedá poručit. Buď je něco věrohodné a pak tomu věřím, nebo to není věrohodné a pak si to nenechám nařídit a vůbec ne kvůli nějakým možným výhodám. Nemohu si ani nechat přikázat lásku, když někdo prostě není hoden lásky. A nemohu si ani přikázat naději v beznaději.

Je to od vás, pane profesore, vlastně varovný výstřel. Protože jsme si chtěli povídat o naději: Naději nelze přikázat, ale naděje tu musí být přítomná z nějaké vyšší dimenze, - říkám to poprvé a improvi­zovaně navzdory bezvýchodnosti ve vyšší rovině. Naděje je pravou nadějí teprve tehdy, když umírající ví, že zemře. A ví to tedy ještě jako živý. A přesto nevzdává svou víru, že vše bude tak nějak v po­řádku nebo se dá do pořádku nebo se to uvede do pořádku tak a tak, tím nebo oním. A v tomto smyslu přesto doufá. Každá pravá naděje je nadějí navzdory a nikdy nějakou privilegovanou nadějí.

Ale vůbec si nedovedu představit, že Pán Bůh je někdo, kdo klade velký důraz na to, aby byl vyznáván, uctíván apod. co největším po­čtem lidí v nějaké konfesi.

To, co zde hlásáte, se mi jeví jako zušlechtěný, neordinérní pragmatismus, žádný laciný pragmatismus. Rád bych to jen doplnil a vysvětlil na příkladě oné selky. Od selky nemůžete požadovat vhled do jejího zřejmého antropomorfismu. Měla by u svého antropomor­fismu zůstat. Dál by se měla k Bohu modlit, jako by byl vousatý, bě­lovlasý otec. Předpokladem je, že možná nevidí pravého Boha, ale věří věrohodně. A tuto věrohodnost dokládá tím, že ji proměňuje ve skutky: pokud smím citovat Nový zákon: „Po ovoci je máte po­znat."

Lapide:

Nic nemůže být židovštějšího než tento Ježíšův výrok. Po­dobně hovoří i Jakubův list v Novém zákoně: „Víra bez skutků je mrtvá." Jasněji se to nedá říct. Víra jako alfa a omega není nic, víra musí být pružina ke skutkům a pak je vše. Víra musí vést ke skutkům. Víra, která vede jen ke spínání rukou a ke kleku může možná dávat pocit bezpečí. Ale vůli Boží, jak my jí rozumíme, nestačí. Vůle Boží je ale blahem a uzdravením tohoto světa.

( . . . )