1      Jednou přišli bratři k abba Antoniovi a říkají mu: »Řekni nám slovo, jak dosáhneme spásy.« Stařec jim povídá: Poslouchejte Písmo, to je pro vás dobré.« Oni řekli: »Ale my to chceme slyšet i od tebe, otče.« A stařec jim řekl: »Evangelium praví: Jestliže tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou. (Mt 5,39) « Oni na to: »To nedokážem udělat.« Stařec jim říká: »Jestli nedokážete nastavit i druhou, vydržte alespoň tu první.« Oni říkají: »Ani to nedokážeme.« Stařec jim povídá: »Jestli nedokážete udělat tohle, nevracejte rány, které jste dostali.« Oni řekli: »Ani tohle nedokážeme.« A tak stařec říká svému žákovi: »Udělej bratřím trochu kaše. Jsou nemocní.« A povídá: »Jestli tohle nedokážete a tamto nechcete, co mám s vámi udělat? Je třeba se modlit.«

2      O abba Gelasiovi říkali, že měl bibli z kůže v ceně osmnácti dukátů. Obsahovala celý Starý i Nový zákon a ležela v kostele, aby v ní kdokoli z bratří mohl číst. Přišel jeden cizí bratr a navštívil starce, a když uviděl tu bibli, začal po ní toužit. A tak ji ukradl a odešel pryč. Stařec si toho všiml, ale nepronásledoval ho, a on přišel do města a snažil se ji prodat. I našel někoho, kdo byl ochotný ji koupit a chtěl po něm cenu šestnácti dukátů. Ten, kdo ji chtěl koupit, mu říká: »Ukaž, já ji nejdřív prozkoumám a pak ti teprve tu cenu dám.« A on mu tu bibli dal. Ten člověk ji vzal a přinesl ji abba Gelasiovi, aby ji prozkoumal, a řekl mu i cenu, kterou za ni prodejce chce. Stařec mu říká: »Kup ji, je dobrá a stojí za tu cenu, kterou řekl.« A ten člověk šel a řekl to prodejci jinak, než jak mluvil stařec: »Podívej, ukázal jsem ji abba Gelasiovi a on mi řekl, že je drahá a nestojí za tu cenu, kterou jsi řekl.« Když to bratr slyšel, zeptal se: »Nic jiného ten stařec neřekl?« On mu říká: »Ne.« A bratr řekl: »Nechci ji prodat.« A naplnila ho lítost a došel za starcem, omluvil se mu a prosil ho, aby si tu bibli zase vzal. Stařec ji ale nechtěl přijmout, a tak mu bratr řekl: »Jestli si ji nevezmeš, nebudu mít klid.« A on mu povídá: »Jestli nemáš klid, tak si ji teda vezmu.« A ten bratr tam zůstal až do své smrti a měl ze starcova chování velký duchovní prospěch.

3      Jednou bylo v Kelliích kvůli něčemu shromáždění a mluvil tam nějaký abba Euagrios a presbyter těch klášterů mu řekl: »Víme, abba Euagrie, že kdybys byl ve své vlasti, byl bys asi buď episkopem, nebo hlavou mnoha lidí, teď jsi ale tady jako cizinec.« Jeho to popudilo, ale nic vztekle neodsekl, jen potřásl hlavou, pohlédl k zemi, psal prstem a řekl jim: »Je to doopravdy tak, otcové. Přesto, jednou jsem promluvil, ale podle Písem podruhé nic nedodám.« (Job 40,5)

4      Když jednou abba Jan Kolobos seděl před kostelem, obklopili ho bratři a vyptávali se na své špatné myšlenky. Když to uviděl jeden ze starců, který bojoval se závistí, říkal mu: »Tvůj džbánek je plný kouzel, abba Jene.« Abba Jan mu řekl: »Tak je to, otče. A tys to řekl proto, že hledíš jen na vnějšek. Kdybys hleděl i dovnitř, co bys mohl říct?«

5      O abba Janovi Thébském, žákovi abba Ammóa, říkali, že když byl ten stařec nemocný, po dvanáct let mu sloužil a bydlel s ním v cisterně. A stařec na něho nedbal, a ani když se s ním hodně namáhal, nikdy mu neřekl: »Dej ti Bůh spásu.« Když už umíral a byli u něho starci, chytil Jana za ruku a říká mu: »Dej ti Bůh spásu, dej ti Bůh spásu.« A svěřil ho starcům se slovy: »Tohle je anděl, a ne člověk.«

6      O abba Isidorovi, presbyterovi ve Skétis, se říkalo, že když měl někdo bratra slabého, nedbalého, nebo zpupného a chtěl ho vyhnat pryč, stařec říkal: »Přiveďte mi ho.« A přijímal ho do své kelly a svou trpělivostí vedl toho bratra ke spáse.

7      O abba Longinovi říkali, že pomluvili jednoho z jeho žáků, aby ho vyhnal. Přišli druhové abba Theodora a řekli mu: »Abba, slyšeli jsme o tomhle bratrovi jistou věc. Jestli chceš, vezmeme ho od tebe a přivedeme ti lepšího bratra.« Stařec jim řekl: »Já ho nevyženu, poněvadž mi dává odpočinek.« A když uslyšel jejich důvod, řekl stařec: »Běda mi, přicházíme sem, abychom se stali anděly, a stáváme se hloupými nečistými zvířaty.«

8      Když byl abba Makarios v Egyptě, přistihl nějakého člověka se soumarem, kterak loupil v jeho kelle. A sám stál jako někdo cizí u vchodu a pomáhal toho soumara nakládat a s velkým klidem ho vyprovázel a říkal: »Nic jsme si do světa nepřinesli. (1 Tim 6,7) Pán všechno dal, a jak on chtěl, tak se i stalo. Pán buď za všechno požehnán.« (Job 1,21)

9      Jednou byla ve Skétis porada a otcové chtěli vyzkoušet abba Mojžíše, a tak mu pohrdlivě řekli: »Proč mezi nás chodí i tenhle Etiopan?« On to uslyšel, ale zachoval mlčení. Když se porada rozešla, říkají mu: »Abba, ty ses před chvílí nerozrušil?« On jim povídá: »Rozrušil jsem se, ale nepromluvil.« (Ži 76,5)

10      Abba Pavel Holič a jeho bratr Timotheos žili ve Skétis a docházelo mezi nimi z různých důvodů k hádkám. Abba Pavel říká: »Jak dlouho se ještě budeme takhle chovat?« A abba Timotheos mu povídá: »Buď tak laskav, až někdy půjdu zase proti tobě, snes mě, a až ty půjdeš proti mně, i já tě snesu.« Tak to začali dělat a pro zbytek dní získali odpočinek.

11      Paésios, bratr abba Poimena, navázal styk s nějakými lidmi mimo svou kellu. Abba Poimén si to nepřál, a tak vstal a uchýlil se k abba Ammónovi a říká mu: »Můj bratr Paésios se s někým stýká a já nemám klid.« Abba Ammónas mu říká: »Poimene, ty ještě žiješ? Běž, buď ve své kelle a ulož si do srdce, že ti zbývá už jen rok do hrobu.«

12      Abba Poimén řekl: »Každá útrapa, která na tebe dopadne, se dá přemoct mlčením.«

13      Jeden bratr utrpěl od druhého bratra křivdu a přišel za abba Sisoem Thébským a říká mu: »Nějaký bratr mi ublížil a já se mu chci pomstít.« Stařec ho prosil a říkal mu: »Ne, chlapče, pomstu raději přenechej Bohu.« On ale říkal: »Nepřestanu, dokud se mu nepomstím. « A tak stařec řekl: »Pomodleme se, bratře.« A vstal a říká: »Bože, Bože, už nepotřebujeme, aby ses o nás staral, vždyť se pomstíme sami.« Když to ten bratr uslyšel, padl starci k nohám a řekl: »Odpusť mi, už se nebudu se svým bratrem přít.«

14      Když uviděl nějakého horlivého člověka, jak přináší na nosítkách mrtvého, říká mu: »Ty snášíš mrtvé. Běž a snášej živé.«

15      Jeden z otců řekl: »Jestliže tě někdo urazí, požehnej mu. Jestliže tě přijme, je to dobře pro oba, jestliže tě nepřijme, on dostane od Boha nadávky a ty požehnání.«

16      O jednom mnichovi říkali, že čím víc ho někdo urážel nebo čím víc se zdálo, že ho dráždí, tím spíše k němu chodil a říkal mu: »Takoví lidé jsou pro horlivé bratry příčinou duchovních pokroků, zatímco ti, kteří blahořečí, jen zneklidňují duši. Je totiž psáno: Ti, kteří vám blahořečí, vedou vás na scestí.« (lz 9,15)

17      Jeden stařec řekl: »Jestliže si někdo vzpomene na toho, kdo mu přinesl trápení, kdo ho zneuctil, zarmoutil nebo poškodil, má na něj pamatovat jako na lékaře, kterého poslal Kristus, a má ho pokládat za dobrodince - poněvadž právě to, že se při takových věcech trápíš, je známkou nemocné duše. Kdybys totiž nebyl nemocný, netrpěl bys. A musíš mít z bratra radost, že s jeho pomocí poznáváš svou nemoc, a musíš se za něj modlit a přijímat to, co ti dělá, jako uzdravující lék, který ti poslal Kristus. Jestliže se ale nad ním zarmoutíš, je to, jako bys říkal Kristu: „Nechci si vzít tvé léky, chci shnít ve svých zraněních."«

18      Ještě řekl: »Kdo se chce uzdravit ze svých strašlivých duševních zranění, musí vydržet, co mu lékař podává, aby se zbavil nemoci. Vždyť ani tomu, kdo je nemocný tělesně, není příjemné řezání a braní projímadla, ale vzpomíná na to s odporem. Přesto však přesvědčuje sám sebe, že se bez toho nemůže té nemoci zbavit, a snáší, co mu lékař podává, protože ví, že se tou trochou nepříjemnosti zbaví dlouhé nemoci. A Ježíšovým skalpelem je ten, kdo tě tupí nebo tě uráží. On tě zbavuje domýšlivosti. Ten, kdo se vyhýbá prospěšnému pokušení, vyhýbá se věčnému životu. Kdo dal svatému Štěpánovi takovou slávu, jakou získal skrze ty, kdo ho kamenovali?« (Sk 7,54nn).

19      Ještě řekl: »Ty, kdo mě obviňují, nekárám, ale říkám jim dobrodinci. A lékaře duší nevyháním, když domýšlivé duši přináší lék v podobě potupy.«

20      Ještě řekl: »Díváme se na Kristův kříž a čteme o jeho utrpení, ale sami žádnou urážku nesneseme.«

21      Jednou přišli do poustevny jednoho starce lupiči a řekli mu: »Přišli jsme si vzít všechno, co je v tvé kelle.« On říká: »Chlapci, vezměte si všechno, co si přejete.« Sebrali proto všechno, co v té kelle našli, a šli pryč. Zapomněli ale na váček, který tam byl schovaný, a stařec ho vzal a běžel za nimi a volal: »Chlapci, vezměte si to. Něco jste v kelle zapomněli.« Oni se podivili starcově trpělivosti a všechno mu do kelly vrátili a řekli si: »To je člověk Boží.« A dali se na pokání.

22      Na jednom místě bydleli dva mniši a přišel k nim jeden veliký stařec. Chtěl je vyzkoušet, a tak vzal hůl a začal jednomu z nich ničit zeleninu. Ten bratr ho uviděl a skryl se. A když už zbyl jen jediný kořínek, bratr mu říká: »Abba, jestli chceš, nech ho, ať z něho něco uvařím a najíme se spolu.« Stařec se bratrovi poklonil a řekl: »Bratře, pro tvou trpělivost na tobě spočívá Duch Boží.«

23      Bratři přišli k svatému starci, který bydlel na opuštěném místě, a našli venku před jeho poustevnou děti, které tam pásly a říkaly sprostá slova. Když pak ti bratři starcovi vyložili své špatné myšlenky a dostali duchovní pomoc z jeho poznání, říkají mu: »Abba, proč snášíš ty děti a proč jim nedomluvíš, aby netropily výtržnosti?« A stařec řekl: »Bratři, samozřejmě, že mám dny, kdy jim chci domluvit, ale vždycky se pokárám: „Jestli nesnesu tuhle maličkost, jak snesu, až na mě přijdou velká pokušení?" Proto jim nic neříkám, abych si zvykal snášet, co přichází.«

24      O jednom starci vyprávěli, že společně s ním žil mladý chlapec. A stařec uviděl, jak udělal něco, co mu neprospívá, a tak mu jedenkrát řekl: »Tohle nedělej.« On ho neposlechl a stařec se o něho přestal starat a vydal ho napospas jeho vlastnímu úsudku. Chlapec zavřel dveře kelly, ve které bylo jídlo, a nechal starce tři dny hladovět. Ale stařec neřekl: »Kdes byl?« nebo »Cos dělal venku?« Stařec měl souseda, a ten když se doslechl, že je chlapec dlouho pryč, dělal vždycky trochu kaše a podával mu ji přes zeď a prosil ho, aby se najedl. Říkal tomu starci: »Bratr se opozdil.« A stařec říkal: »Až bude mít čas, tak přijde.«

25      Někteří vyprávěli, jak jednou chtěli filozofové vyzkoušet mnichy. A přišel jeden dobře oblečený mnich a oni mu říkají: »Pojď sem, ty.« On se rozhněval a zahrnul je urážkami. Pak vstoupil další veliký mnich z Libye a říkají mu: »Pojď sem, ty zatracený starý mnichu.« A on ochotně přišel a oni ho udeřili do tváře a on jim nastavil druhou. (Mt 5,39) A oni hned vstali a poklonili se mu a říkali: »Vidíte, pravý mnich.« Posadili ho mezi sebe a zeptali se ho: »Co děláte v té poušti víc než my? Postíte se? I my se postíme. Zachováváte čistotu? I my ji zachováváme. Všechno, co děláte vy, děláme i my. Co tedy děláte navíc, když žijete na poušti?« Stařec jim říká: »My doufáme v milost Boží a hlídáme svou mysl.« Oni říkají: »To my zachovat nemůžeme.« A tak získali duchovní prospěch a propustili ho.

26      Jeden stařec měl osvědčeného žáka. Z bezohlednosti ho jednou vyhnal ven a ten bratr venku vytrvale seděl. Když stařec otevřel a našel ho tam, tak se mu poklonil a řekl: »Petře, tvá pokora a tvá trpělivost přemohla mou bezohlednost. Pojď dovnitř. Od nynějška jsi stařec a otec ty a já jsem chlapec a žák, protože svým skutkem jsi překonal mé stáří.«

27      Jeden ze starců říkal: »Uslyšel jsem od nějakých svatých, že jsou někteří mladí mniši, kteří starce přivádějí do života.« A pak vyprávěl o jednom starci, že to byl opilec a vyráběl každý den rohož a prodával ji ve vesnici, a co za ni utržil, to propil. Později k němu přišel jeden bratr a zůstal u něho a i on vyráběl rohož. A stařec ji bral a prodával i tu, a co utržil za obě, vždycky propil a bratrovi nosil každý večer kousek chleba. Dělal to tři roky a bratr nic neřekl. Potom si bratr říká v duchu: »Vidíš, jsem nahý a jím svůj chléb v nouzi. Odejdu odtud pryč.« Ale pak zase uvažoval: »Kam mám odejít? Zůstanu ještě tady. Vždyť já tu žiju společným životem kvůli Bohu.« A hned se mu zjevil anděl Páně a říká: »Nikam nechoď, protože zítra k tobě přijdeme.« A bratr toho dne poprosil starce: »Nikam nechoď, dnes si pro mě totiž přijdou příbuzní.« Když tedy přišla hodina, kdy měl stařec odejít, řekl bratrovi: »Dnes nepřijdou, chlapče. Zpozdili se.« On řekl: »Ale ano, určitě přijdou.« A jak s ním mluvil, zemřel. Stařec pak plakal a říkal: »Běda mi, chlapče, mnoho let jsem žil v nedbalosti, zato ty jsi v krátkém čase spasil svou duši vytrvalostí.« A od té chvíle začal stařec žít moudře a byl osvědčený.

28      O jednom bratrovi říkali, že chodil k velikému starci, který žil v sousedství, a kradl mu, co měl v kelle. Stařec ho viděl a neusvědčil ho, ale pracoval ještě více, protože si říkal: »Ten bratr to určitě potřebuje.« A tak měl stařec hodně trápení, protože svůj chléb nacházel s námahou a v nouzi. Když už ten stařec umíral, postavili se kolem něho bratři a on uviděl toho, který ho okrádal, a říká mu: »Pojď ke mně blíž.« Pak mu políbil ruce a řekl: »Děkuji, bratři, těmto rukám, protože s jejich pomocí odcházím do nebeského království.« Jeho naplnila lítost, omluvil se a i on se pak na základě činů, které uviděl u toho velikého starce, stal osvědčeným mnichem.

29      Abba Kasianos řekl, že u velikého Isidora, presbytera ve Skétis, byl jakýsi diakonos Pafnútios, kterého pro jeho ctnost udělali presbyterem, aby nastoupil po Isidorově smrti. On ale svého svěcení ze zbožnosti neužíval a zůstal diakonem. Někdo ze starců mu začal z úkladu nepřítele závidět, a když byli všichni v kostele na společné modlitbě, šel a strčil do kelly abba Pafnútia svou vlastní knihu a pak došel za abba Isidorem a oznámil mu: »Kdosi z bratří mi ukradl knihu.« Abba Isidóros se podivil a řekl, že se ve Skétis ještě nikdy něco podobného nestalo. Ten stařec, který tu knihu nastrčil, mu tedy povídá: »Pošli se mnou dva otce, abychom prohledali kelly.« A tak šli a stařec je vzal do kell ostatních bratří a pak do kelly abba Pafnútia. A tam našel tu knihu a přinesl ji presbyterovi do kostela. A abba Pafnútios se přede vším lidem abba Isidorovi poklonil a řekl: »Zhřešil jsem, dej mi trest.« A on ho za trest na tři týdny vyloučil ze společenství. Pafnútios pak při každé společné modlitbě přicházel před kostel a klaněl se všemu lidu a říkal: »Odpusťte mi, že jsem zhřešil.« Za tři týdny ho přijali zpět do společenství a toho starce, který ho osočil, posedl démon a on se přiznal a říkal: »Obvinil jsem toho služebníka Božího křivě.« I pomodlil se za něj celý kostel, ale on se neuzdravil. Tehdy řekl veliký Isidóros přede všemi abba Pafnútiovi: »Pomodli se za něj ty. Tebe přece osočil a jen skrze tebe se může uzdravit.« A on se pomodlil a stařec se ihned uzdravil.

30      Bratr se zeptal jednoho z otců: »Jak ďábel přivádí na svaté zkoušky?« Stařec mu řekl: »Na hoře Sinaji byl jeden otec jménem Nikon. A někdo přišel do stanu jednoho člověka z Faranu, našel tam jeho dceru samotnou, padl s ní a pak jí říká: „Řekni: Udělal mi to poustevník abba Nikon." Když přišel její otec a zjistil to, vzal meč a šel na toho starce. Zabušil a stařec vyšel ven. On napřáhl meč, aby ho zabil, ale ruka mu zdřevěněla. A tak ten člověk odešel do kostela a řekl presbyterům a oni pro starce poslali a on přišel. I naložili mu mnoho ran a chtěli ho vyhnat, ale on je poprosil: „Nechte mě tu dělat pokání." Oni ho tedy vyloučili na tři roky a přikázali, aby ho nikdo nenavštěvoval. A on celé ty tři roky v neděli přicházel, dělal pokání a prosil: „Pomodlete se za mě." Potom toho člověka, který udělal ten hřích a přivedl na poustevníka zkoušku, posedl démon a on se v kostele přiznal: „To já jsem udělal ten hřích a řekl jsem jí, aby obvinila toho služebníka Božího." A přišel všechen lid a tomu starci se omluvili: „Odpusť nám, abba." On jim povídá: „Pokud vám jde o odpuštění, je vám odpuštěno, ale pokud jde o to, abych tu zůstal, už u vás nezůstanu, protože se mezi vámi nenašel ani jeden, který by měl takové rozlišování, aby měl se mnou soucit."« A stařec tomu bratrovi řekl: »Vidíš, jak ďábel přivádí na svaté zkoušky?«