1      Když kdysi svatý abba Antónios sídlil na poušti, propadl duchovní omrzelosti a velmi temným myšlenkám. Řekl Bohu: »Pane, já chci dosáhnout spásy, ale ty špatné myšlenky mi to nedovolí. Co mám v tomhle svém trápení dělat? Jak dosáhnu spásy?« Pak vyšel ven a uviděl tam kohosi, kdo seděl jako on a pracoval, pak vstal od práce a modlil se a zase si sedl a vyráběl provaz a potom zase vstával k modlitbě. Byl to anděl Páně, který byl poslán, aby Antonia napravil a upevnil. I zaslechl hlas toho anděla: »Takto jednej a budeš spasen.« Když to Antónios uslyšel, dostal velkou radost a odvahu a jednal tak a byl spasen.

2      Jeden bratr se zeptal abba Agathóna: »Dostal jsem příkaz někam jít, ale na tom místě mi hrozí boj. Chci tedy odejít, abych splnil příkaz, ale bojím se toho boje.« Stařec mu řekl: »Kdyby Agathón byl na tvém místě, splnil by příkaz a zvítězil by v boji.«

3      Abba Ammónas řekl: »Strávil jsem v poušti čtrnáct let a ve dne v noci jsem prosil Boha, aby mi dal milost přemoci hněv.«

4      Abba Bissarión řekl: »Čtyřicet nocí jsem strávil vstoje uprostřed trní beze spánku.«

5      Abba Benjamin řekl svým učedníkům: »Jděte po královské cestě a počítejte míle.

6      Svatý Grégorios řekl: »Kéž bys v době, kdy ses hodlal stát mnichem, nic nepokládal za obtížné, protože nemoudrý začátek pak svolává výčitky i na ty, kdo tě zpočátku vedli. Jestliže totiž člověk nějakou obtíž očekával, ale ona se nedostavila, díky za to. Když se však dostaví, trpělivě ji vydrží. Jinak věz, že jsi porušil slib.«

7      Abba Izaiáš řekl: »Blahoslavení ti, kdo snášejí své námahy s poznáním. Sami se totiž zbaví každého břemene a uniknou ničemnosti démonů. Zvláště démona zbabělosti, který člověku v každém dobrém díle, do nějž se pustí, brání tak, že přivádí na jeho mysl obavy, když se rozhodne oddat se Bohu.«

8      Ještě řekl: »Nejvyšší způsob duchovního zápasu je pobyt v cizině, zvláště o samotě. Takový člověk, který uteče do jiného místa, chce opustit všechno, co mu patří, a s sebou si nese jen dokonalou víru, naději a srdce odolné vůči vlastním žádostem. Démoni se tam kolem tebe vskutku rojí v mnoha kruzích a všemožně ti nahánějí strach kvůli pokušením, tvrdé chudobě a nemocem a vnukají ti: „Co budeš dělat, když se ti něco takového přihodí? Nemáš tu přece nikoho známého, aby se o tebe postaral." Také Boží dobrota tě zkouší, aby se ukázala tvoje horlivost a láska k Bohu.«

9      Jeden bratr, který bydlel o samotě v Kelliích, byl neklidný. Odešel k abba Theodórovi z Fermy a pověděl mu o svém trápení. On mu řekl: »Běž a pokoř svou mysl. Podřiď se a žij mezi ostatními.« Šel tedy na poušť a zůstal tam mezi ostatními. Brzy se však zase vrátil ke starci a řekl mu: »Ani mezi lidmi nejsem klidný.« Stařec se ho zeptal: »Jestli nejsi klidný ani v samotě, ani mezi druhými, proč ses stal mnichem? Ne snad proto, abys snášel utrpení? Řekni mi, kolik let už nosíš hábit?« On odpověděl: »Osm let,« a stařec mu na to řekl: »Já žiju v hábitě už sedmdesát let. Opravdu. A ani jediný den jsem nenašel klid. A ty chceš mít klid už po osmi letech?«

10      Kterýsi bratr se ho ještě zeptal: »Jestliže se zničehonic přihodí nějaké neštěstí, budeš mít i ty strach, abba?« Stařec mu odpověděl: »Ani když se nebe přitiskne k zemi, Theodóros se bát nebude.« Ten bratr se ho na to zeptal proto, že předtím poprosil Boha, aby ho zbavil zbabělosti.

11      O abba Theodórovi a abba Lúkiovi z Ennatu říkali, že si prý po padesát let dělali šašky ze svých špatných myšlenek. Říkali si: »Až přejde tahle zima, půjdeme odtud.« Když naopak přicházelo léto, říkali si: »Až skončí tohle léto, odejdeme odtud.« A tak to ti nezapomenutelní otcové dělali po celý život.

12      Abba Poimén řekl o abba Janu Kolobovi, že prý poprosil Boha a byl zbaven svých vášní. Byl pak bezstarostný. Přišel k jednomu starci a řekl mu: »Pozoruji, že jsem úplně klidný. Nemám žádný boj.« Stařec mu řekl: »Jdi a popros Boha, aby se v tobě nějaký boj začal. Duše totiž dělá pokroky jen prostřednictvím bojů.« Když pak na něj přišel boj, už se nemodlil, aby ho byl zbaven, ale řekl: »Dej mi, Pane, v bojích vytrvalost!«

13      O abba Longinovi říkali, že ho prý často obtěžovaly špatné myšlenky, které mu radily odejít do volné pouště. Jednoho dne řekl svému učedníkovi: »Buď tak laskav, bratře, a ať udělám tento týden cokoli, snes to, aniž mi něco řekneš.« Pak si vzal palmový prut a začal se procházet po dvorku. Když se unavil, posadil se na chvilku a znovu vstal a chodil. Zvečera řekl té špatné myšlence: »Ten, kdo chodí na poušti, nejí chléb, ale trávu. Ty, protože jsi slabý, pojez jemnou zeleninu.« Když to tak udělal, řekl opět té myšlence: »Ten, kdo je na poušti, nespí pod střechou, ale pod širým nebem. I ty to tedy tak udělej.« I uložil se a přespal na svém dvorku. Když se už tři dny procházel u své poustevny, večer jedl čekanku a v noci spal pod širým nebem, unavil se. Pokáral tedy tu obtížnou myšlenku a řekl jí s pohrdáním: »Jestli nejsi schopný dělat to, co se dělá na poušti, seď raději vytrvale ve své kelle, plač nad svými hříchy a nech toho snění. Boží oko hledí přece všude na naše skutky a nic mu není skryté a spolupracuje všude s těmi, kdo konají dobro.«

14      Abba Makarios Veliký přišel na poušť k abba Antoniovi a zaklepal u něho na dveře. On vyšel ven a zeptal se: »Kdo jsi?« Stařec odpověděl: »Já jsem Makarios.« Antónios mu dveře zase přibouchl, šel dovnitř a jeho nechal stát venku. Když ale viděl jeho vytrvalost, otevřel mu a vesele řekl: »Už dlouho tě toužím spatřit, protože jsem o tobě hodně slyšel.« Pohostil ho a nechal ho odpočinout, protože měl za sebou velkou námahu. Když nastal večer, namočil si abba Antónios trochu palmových listů. Abba Makarios mu řekl: »Můžu si i já nějaké namocit?« On odpověděl: »Namoč si.« I udělal si velký svazek a namočil ho. Od večera pak spolu seděli a rozmlouvali o věcech, které prospívají duším. Přitom pletli provaz a ten sjížděl oknem do jeskyně. Ráno vešel blaženy Antónios dovnitř a spatřil, jaké množství provazu upletl abba Makarios. Užasl nad tím, zlíbal mu ruce a řekl: »Z těchto rukou vychází velká moc.«

15      Kdysi odešel týž abba Makarios ze Skétis do Terenúthis. Tam vlezl do hrobky, aby se vyspal. Byly tam staré pohanské mumie. Jednu si vzal a podložil si ji pod hlavu jako polštář. Vtom přišli démoni, kteří viděli jeho odvahu. Chtěli ho vyděsit, a tak zavolali jakoby jménem jednu ženu: »Ty, pojď s námi do lázní.« Druhý odpověděl zespodu, zpod Makariovy hlavy, jako by promluvil ten mrtvý: »Mám na sobě cizince, nemůžu odejít.« Stařec se nevyděsil, ale s odvahou zabušil do té mumie a řekl: »Vstávej! Běž si, jestli můžeš.« Když to démoni slyšeli, zvolali mocným hlasem: »Přemohls nás!« - a zahanbeně utekli.

16      Abba Matoés řekl: »Mám rád lehkou práci, která je stále po ruce, není od začátku namáhavá a může se hned přerušit.«

17      O abba Milidovi vyprávěli, že bydlel se dvěma učedníky v perských končinách. Dva královští synové, pokrevní bratři, prý tehdy vyrazili podle svého zvyku na hon. Rozprostřeli sítě na vzdálenost čtyřiceti mil, aby při honu mohli oštěpy pobít vše, co se v nich bude nacházet. Byl tam také stařec s těmi dvěma učedníky. Když ho princové spatřili, vyděsili se, protože byl zarostlý a vypadal hrozně. Zeptali se ho: »Řekni nám, jsi člověk, nebo duch?« On jim odpověděl: »Jsem hříšný člověk. Odešel jsem, abych tu oplakával své hříchy. Uctívám Ježíše Krista, Syna živého Boha.« Oni mu však řekli: »Neexistuje jiný bůh než slunce, oheň a voda« - to totiž uctívali - »pojď, obětuj jim.« On jim odpověděl: »To jsou jen Boží stvoření. Mýlíte se. Vybízím vás, obraťte se a poznejte pravého Boha, Stvořitele všeho!« Oni se zasmáli a řekli: »Myslíš, že ten ukřižovaný odsouzenec je pravý Bůh?« Stařec pravil: »Ano. Ten, který ukřižoval hřích a zabil smrt, to je, říkám, pravý Bůh.« A začali ho mučit a nutili obětovat i jeho učedníky. Ty dva bratry po dlouhém mučení sťali. Starce mučili mnoho dní a potom, aby si procvičili své umění, ho postavili doprostřed mezi sebe a stříleli na něj z luku, jeden zpředu a druhý zezadu. Stařec jim řekl: »Protože jste si usmysleli, že prolijete nevinnou krev, zítra touto dobou přijde v jediném okamžiku vaše matka o děti a bude zbavena vaší lásky. Prolijete svou krev navzájem, vlastními střelami.« Princové nedbali na jeho výrok a šli nazítří lovit. Ze sítí jim unikla jedna laň. Vsedli na koně a vyrazili, aby ji chytili. Vrhli však kopí na sebe navzájem. Ta jim pronikla do srdcí a zemřeli tak, jak pravil stařec.

18      Abba Poimén řekl: »Pravost mnicha se ukazuje v pokušeních.«

19      Jeden bratr se zeptal abba Poimena: »Co mám dělat? Když se dostanu do sebemenších nesnází, mé srdce vždycky ochabne.« Stařec mu řekl: »A neobdivujeme Josefa, mladého jinocha v Egyptě, v zemi modloslužebníků? Jak odolal pokušení a Bůh ho nakonec oslavil? (Gn 39 nn) A podívejme se i na Joba! Obstál, protože se až do konce pevně držel Boha, a nepřítel tak nemohl otřást jeho nadějí.«

20      Ještě řekl, že abba Isidóros, presbyteros ze Skétis, kdysi promluvil k lidu takhle: »Bratři, nepřišli jsme na toto místo kvůli námaze? Ale teď už tu námaha není. Já jsem si tedy připravil svou přikrývku a odcházím někam, kde ještě namáha je, a tam najdu odpočinek«

21      Veliký abba Pavel Gall řekl: »S mnichem, který má ve své kelle trochu základních potřeb a vychází ven, aby si obstaral další věci, s tím si pohrávají démoni. Vždyť jsem to sám zažil.«

22      Blažená Synklétiké řekla: »Bydlíš-li v koinobiu, neměň své místo. To totiž člověku může velmi uškodit. Jako pták, který odletí z vajec, způsobí, že na ně nafouká vítr a nic se z nich nevylíhne, tak i mnich nebo panna, když se stěhuje z místa na místo: duchovně se nachladí a odumře víře.«

23      Ještě řekla: »Je mnoho ďáblových ostnů. Neodradil-li duši chudobou, lichotí jí bohatstvím. Nezmohl nic nadávkami a urážkami? Začne s chválami a poctami. Podlehl, protože je člověk zdravý? Přivede na tělo nemoci. Když nedokázal svést duši rozkošemi, pokusí se odvrátit ji pomocí nedobrovolně snášených námah. Vyžádá si totiž dovolení a přivede na lidi nějaké velmi těžké nemoci, aby je tím oslabil a zakalil jejich lásku k Bohu. Ale i když bude tvé tělo zmrzačeno a bude hořet velmi prudkými horečkami, i když se bude trápit neuhasitelnou žízní, vzpomeň si, když to všechno podstupuješ a jsi přitom hříšník, na budoucí trest, věčný oheň a utrpení před soudem a jistě pak nebudeš podceňovat, co se děje v přítomnosti. Raduj se, že tě Bůh ochránil, a měj na jazyku onen pravdivý výrok: Hospodin mě ztrestal, nevydal mě však smrti. (Žl 117,18) Jsi ze železa a ohněm se zbavuješ rzi. A jestliže jsi chorý, třebaže jsi spravedlivý, postupuješ od menších věcí k větším. Jsi ze zlata a ohněm ses stal hodnotnějším. Byl ti dán do těla osten, posel to satanův?(2 Kor 12,7) Jásej radostí! Podívej, komu jsi teď podobný! Vždyť jsi byl poctěn osudem Pavlovým. Jsi zkoušen horečkou a vychováván zimnicí? Nuže, Písmo říká: Prošli jsme ohněm a vodou a teď je připraveno osvěžení. (Žl 65,12) Dosáhls toho prvního, tak očekávej to druhé. Při uplatňování ctností volej slovy svatého Davida. Říká totiž: Já jsem chudý, ubohý a plný bolesti.(Žl 68,30) Touhle trojicí soužení se staneš dokonalým. Říká přece: Tys mě v soužení osvobodil. (Žl 4,2) Zdokonalme své duše především těmito cvičeními. Vždyť protivníka vidíme před sebou.«

24      Ještě řekla: »Jestliže nás zatěžuje nemoc, nermuťme se, že se kvůli slabosti či tělesnému zranění nemůžeme postavit k modlitbě nebo nahlas zpívat. To všechno jsme konali kvůli odstraňování žádostí. Vždyť půst i spánek na tvrdé podložce je nám předepsán kvůli těm nejostudnějším rozkoším. Jestliže je tedy utlumila nemoc, odstranila důvod těchto činností. Jsou najednou zbytečné. Proč říkám zbytečné? Zhoubné příznaky totiž díky nemoci zmizely jako působením dobrého, silného léku.

     Velkou askezi vyžaduje ovládat se v nemocech a vysílat děkovné zpěvy vzhůru k Přemocnému. Ztrácíme zrak? Nenesme to těžce. Přišli jsme totiž o nástroj nenasytných přání, ale vnitřníma očima vidíme jako v zrcadle Kristovu slávu. Ohluchli jsme? Poděkujme, že jsme úplně přišli o ten nanicovatý sluch. Utrpěly naše ruce? Ale ty vnitřní máme připraveny k boji proti nepříteli. Choroba zachvátila celé tělo? Ale zdraví toho vnitřního člověka spíše vzrůstá.«

25      Ještě řekla: »Ve světě zavírají provinilce proti jejich vůli do vězení. Uvězněme se kvůli svým hříchům také my sami, aby náš dobrovolný rozsudek zahnal přicházející trest. Postíš se? Nevymlouvej se na nemoci. Vždyť i ty, kdo se nepostí, potkávají taková onemocnění. Začal jsi konat dobro? Nenech se odradit, když tě srazí nepřítel. Vždyť právě on bude poražen tvou vytrvalostí. Také ti, kdo se vydávají na moře, rozvinou plachty a naberou nejprve příznivý vítr. Když je pak zastihne protivítr, námořníci kvůli tomu nezničí loď, ale na chvilku se zastaví na místě nebo třeba i bojují s bouří, a pak opět pokračují v plavbě. Tak i my, když nás přepadne protivítr, bez bázně roztáhněme kříž místo plachty a dokončeme plavbu.«

26      O amma Sáře říkali, že strávila šedesát let nad řekou, ale nikdy nevyhlédla, aby ji spatřila.

27      Abba Hyperechios řekl: »Ať je duchovní píseň v tvých ústech a meditace ať odlehčuje tíhu pokušení, která na tebe přicházejí. Jasným vzorem je pocestný s těžkým nákladem, jenž zpěvem okrádá pochod o jeho namáhavost.«

28      Ještě řekl: »Musíme se vyzbrojit, než začnou pokušení. Tak budeme totiž moci, až přijdou, ukázat svou zdatnost.«

29      Jeden stařec řekl: »Jestliže na člověka přijde pokušení, vzroste mu zároveň obvykle také ze všech stran trápení, aby kvůli tomu začal ochabovat a reptal.« A vyprávěl: »V Keliích byl jeden bratr a přišlo na něj pokušení. Když ho někdo potkal, nepozval ho do kelly, ba dokonce ho ani nepozdravil. Když potřeboval chléb, nikdo mu nepůjčil, a když přišel ze žní, nikdo ho nezval do kostela na agapé, jak bývalo zvykem. Jednoho dne se vrátil ze žní a neměl u sebe v kelle chleba. A přes to všechno děkoval Bohu. Bůh viděl jeho vytrvalost a zbavil ho boje s tím pokušením. Vtom hned u něho zaklepal na dveře člověk, který vedl z Egypta* velblouda naloženého chlebem. Bratr se rozplakal a řekl: „Pane, copak si nezasloužím trošku trpět?" Jakmile minulo to pokušení, bratři ho začali zase snášet a nabízeli mu pohostinství ve svých kellách i v kostele.«

30      Jeden stařec řekl: »Neděláme pokroky, protože neznáme svou míru a nemáme vytrvalost v započatém díle, ale chtěli bychom získat ctnost bez námahy.

31      Jeden bratr se zeptal starce: »Co mám dělat? Moje špatná myšlenka mi nedovolí ani chvilku zůstat v kelle.« Stařec mu řekl: »Běž, synu. Usaď se ve své kelle, pracuj rukama a neustále se modli k Bohu. Svou starost hoď na Hospodina(Žl 54,23) a ať tě nikdo nesvede, abys odtamtud odešel.« A vypravoval:

     »Jeden mladík žil ve světě se svým otcem. Toužil po tom stát se mnichem, ale třebaže otce velmi prosil o dovolení, nedostal je. Později, když ho podpořili i jeho věrní přátele, otec svolil.

     Tak onen mladý muž odešel a vstoupil do kláštera. Když se stal mnichem, začal dokonale vykonávat všechno, co se má v klášteře konat, a jedl jenom jednou denně. Pak se začal každý druhý den úplně zdržovat jídla a nakonec jedl dokonce jen jednou týdně. Jeho abba ho pozoroval a s obdivem dobrořečil Bohu za jeho zdrženlivost a úsilí. Po nějaké době začal onen bratr prosit svého abba: „Abba, prosím tě, dovol mi jít do pouště." On mu řekl: „Synu, pusť to z hlavy. Nemohl bys snést takovou námahu a k tomu pokušení a ďáblovy úskoky. Když tě tam zastihne pokušení, nenajdeš nikoho, kdo tě utěší v neklidu, který na tebe snese nepřítel." On však začal žádat ještě naléhavěji, aby mu abba dovolil odejít. Když abba viděl, že ho nedokáže zadržet, pomodlil se a propustil ho. Nato mu bratr řekl: „Prosím tě, abba, poskytni mi někoho, kdo mi ukáže cestu, kudy mám jít." Určil proto z kláštera dva mnichy, aby šli s ním.

     Kráčeli pouští dva dni. Když se unavili z horka, natáhli se na zem a usnuli lehkým spánkem. Vtom přiletěl orel a dotkl se jich křídly. Poodletěl dál a dosedl na zem. I probudili se a spatřili ho tam. Řekli tomu bratrovi: „Podívej, tvůj anděl! Vstaň a následuj ho." Vstal tedy, rozloučil se s bratry a vydal se za orlem. Přišel až k místu, kde pták stál. Ten vzlétl, letěl asi jedno stadion a znovu dosedl. Bratr ho sledoval. Opět vzlétl a dosedl opodál a tak to dělal tři hodiny. Pak, zatímco ho bratr sledoval, odletěl orel napravo od něho a už se neobjevil. Bratr ho nicméně následoval. Tu se rozhlédl a uviděl tři palmy, pramen vody a skrovnou jeskyňku. Řekl si: „To je to místo, které mi Bůh připravil." I usadil se tam. Živil se datlemi a pil vodu z pramene. Tak tam strávil šest let o samotě, aniž někoho uviděl.

     Tu k němu jednoho dne přišel ďábel v podobě starého abba s hroznou tváří. Jakmile ho bratr uviděl, dostal strach. Začal se tedy modlit. Potom vstal a ďábel mu řekl: „Jak dlouho tu jsi?" On odpověděl: Jsem tu šest let." Démon mu řekl: „Jsi můj soused, a já jsem to nevěděl, až teprve před čtyřmi dny. Mám poustevnu nedaleko od tebe. Je to už jedenáct let, co jsem z ní nevyšel. Teprve dnes, kdy už vím, že jsi tu v sousedství. Myslel jsem si: zajdu k tomuto Božímu muži a poradím se s ním, co může prospět spáse našich duší. Říkám ti, bratře, že neuspějeme, když budeme sedět v našich kellách, protože nepřijímáme Kristovo tělo a krev. Bojím se, abychom se mu neodcizili, kdybychom se vzdálili tomuto tajemství. Inu, říkám ti, bratře, tři míle odtud je klášter s presbyterem, choďme tam každou neděli nebo aspoň jednou za dva týdny. Přijměme tam vždycky Kristovo tělo a krev a vraťme se do svých kell." Bratrovi se tato ďáblova rada zalíbila.

     Když přišla neděle, dostavil se ďábel a řekl mu: „Pojď, už je čas. Jdeme." Vyrazili a spěchali k řečenému klášteru s presbyterem. Vstoupili tam do kostela a začali se modlit. Bratr pak vstal od modlitby, ohlédl se, ale toho starce, který ho tam přivedl, nenašel. Řekl si: „Kam asi šel? Že by kvůli lidské potřebě?" Čekal tam dlouho, a nikdo nepřicházel. Vyšel ho tedy hledat ven. Když ho tam nenašel, zeptal se místních bratří: „Kde je ten abba, který se mnou vstoupil do kostela?" Oni mu řekli: „My jsme nikoho neviděli. Jen tebe." Tehdy bratr pochopil, že to byl démon, a řekl: „Podívejme, s jakou bystrostí mě ten démon vypudil z kelly. Ale to mě přece nemůže ohrozit, protože já jsem vyšel za dobrým skutkem. Přijmu Kristovo tělo a krev a pak se vrátím do své kelly." Když v kostele skončila mše, chtěl se vrátit, ale zadržel ho abba onoho kláštera. Řekl mu: „Nepojíš-li s námi, nepustíme tě." Přijal tedy pokrm a vrátil se do své kelly.

     Tu přišel znovu ďábel v podobě nějakého světského mladíka. Bratr si ho začal prohlížet od hlavy k patě a říkal si: Je to on? Není to on?" I on na něj upřeně zíral. Bratr mu řekl: „Proč si mě tak prohlížíš?" A on odpověděl: „Uvažuju, jestli mě poznáváš. Po takové době přece jak bys mě mohl poznat? Já jsem soused tvého otce, syn toho a toho. Co? Nejmenuje se tvůj otec tak a tak a neměla tvoje matka takovéhle jméno? A tvá sestra, nejmenuje se tak, a ty, nejmenuješ se takhle? A vaši otroci, nejmenují se tak a tak? Tvoje matka a sestra však už před třemi lety zemřely. Otec je už taky po smrti a ustanovil tě dědicem. Řekl si: Komu jinému mám odkázat svůj majetek než svému synu, svatému muži, který opustil svět a odešel následovat Boha. Jemu odkážu všechno své bohatství. Nuže, kdo miluje Pána a ví, kde je můj syn, ať mu řekne, aby přišel a rozprodal všechen majetek a rozdal ho chudým ve prospěch mé i své duše. Mnoho lidí se vydalo na cestu a hledali tě, ale nenašli. Já jsem však náhodou přišel sem za jakousi prací a poznal jsem tě. Tak neotálej, ale jdi a všechno prodej a zařiď podle vůle svého otce." Bratr mu odpověděl: „Nepotřebuji se vracet do světa." Ďábel mu řekl: „Jestli nepřijdeš a ten majetek se promarní, budeš z toho před Bohem skládat účty. Copak ti snad říkám něco špatného? Přijdeš a rozdáš to chudým a nuzným, jako dobrý správce. Jinak nevěstky a nedobří lidé rozeberou to, co bylo zanecháno chudým. Co je na tom obtížného, přijít a rozdat almužnu podle vůle svého otce ve prospěch své duše a pak se vrátit zpátky do své kelly?" Tak bratra přesvědčil a vyhnal do světa. Šel s ním až k městu a tam ho opustil.

     Bratr chtěl právě vstoupit do otcova domu. Myslel si, že je otec už mrtev, ale tu on sám vyšel ven živý. Viděl syna, ale nepoznal ho. Zeptal se: „Kdo jsi?" On byl překvapen a nebyl s to odpovědět. Otec se ho tedy znovu zeptal, odkud je, a on ze sebe vysoukal: „Já jsem tvůj syn." I zeptal se otec: »Proč ses vrátil?« Bratr se styděl říct mu, proč doopravdy přišel, a řekl: „Tvoje láska mě podnítila se vrátit, protože jsem po tobě toužil." Zůstal pak tam. Po nějakém čase upadl do smilstva, a ačkoli ho otec tvrdě trestal, nekonal pokání a zůstal nešťasten ve světě. Proto říkám, bratři, že mnich nikdy nesmí nikam odejít z kelly, ani když ho někdo láká.«