Církev hříšníků

Měl jsem jednou na jisté přírodovědecké fakultě přednášku v rámci cyklu o filozofii a biologii a v diskusi jsme se vespolek dlouze zhádali, přednášející i studenti z pléna, všichni proti všem a atmosféra byla velmi neklidná. Pak přednáška skončila a šli jsme společně do kantýny to zalít džusem, kávou nebo i něčím ostřejším a nikdo to nebral osobně. Vzpomínám, jak jsme se drželi kolem ramen a vše, co se stalo, chápali jako intelektuální cvičení, které nás posouvá někam dál, kdy se možná můj protivník mýlí, ale jeho omyl mě nutí si uvědomit a uspořádat, proč si myslím, že se mýlí, a nemohlo by na jeho úhlu vidění věcí něco být? Ve vědě to takto nějak funguje – je lépe žít v neustálých a neustávajících pochybnostech než být pevně zakotven ve svém omylu. Je známou pravdou, že ve vědě nemáme problém ani tak s tím, o čem víme, že nevíme, nýbrž s tím, o čem si myslíme, že už víme s jistotou, – a v čem jsme možná fatálně vedle. Jedním z rozdílů mezi vědou a náboženstvím je to, že věda nezná dogmata a denním chlebem vědců je žít v nejistotě pochyb o tom, jakže je svět vlastně uspořádán.

Uvědomil jsem si, jak velmi mi tohle chybí v katolickém prostředí. To, co umíme výborně, je rozlišovat na „my" a „oni", na „my", kteří víme, jak to je, a modlíme se a upřímně o něco usilujeme a jsme pevně usazeni v kruhu svého zákopu, a ostatní jsou „oni", modernisté a liberálové, (o kterých máme pocit, že jsou méně zbožní než my) nebo svíčkové báby, co vysedávají v kostele (o kterých máme pocit že jsou více zbožní než my). Společným jmenovatelem těchto a jiných skupin je spontánní lustrace, kdo je náš přítel a kdo nepřítel, kdo je pravověrný a kdo není. Zatímco oficiální katolická církev některé věřící kanonizovala jakožto svaté a nikdy nikoho neprohlásila za zavržené, zde je tomu naopak: neví se, kdo přijde do nebe, ale kdo přijde do pekla, je přesně známo. Ostatní, co jsou málo mariánští nebo mariánští až moc, co mylně zvolili vatikánský neokatolicismus na místo tridentské pravdy, co nadřazují různé řády a hnutí farnosti či vůbec katolické církvi, nebo naopak přínos těchto řádů a hnutí fatálně a ke své škodě podceňují, každý, kdo má jiné názory než já, nemůže být upřímný křesťan, jde přímou a jednoznačnou cestou směrem k zavržení.

Teprve na Antarktidě nebo v bezejmenných kopcích v pustině And člověk pochopí, jak jsou naše představy o Bohu příliš... provinční, příliš domácké, příliš malicherné, vymyšlené kdesi na této maličké planetce v zapadlé vesničce majestátního universa a všechny hádky a osočování jsou náhle komické, úzkoprsé či jak to říct. Z pohledu vesmíru člověk získá úctu k různým způsobům ctění Boha, od modlitby v jazycích po nejrůznější mariánské pobožnosti. Z bivaku na náhorních plošinách se stírá rozdíl mezi vatikánskou a tridentskou liturgií a jediné, co se počítá, je stav srdce člověka. Boha můžeme ctít, ale nemůžeme mu rozumět. Jen děti potřebují hrdiny dobré a zlé, člověk skutečně dospělý si je vědom, že i hrdinové mají své chyby a zbabělci ctnosti.

Opravdu tak precizně postihujeme, kdo je to Bůh, co si přesně na Zemi přeje a jak máme svou víru detailně praktikovat? Co ještě se musí stát, abychom pochopili, že se všichni modlíme k témuž Bohu, že všichni toužíme po dobru, že skoro nikdo z nás není vyloženě zlý, jen se zkrátka na určité věci díváme jinak? Vladimír Solovjov ve své hořké Legendě o Antikristu naznačuje celkové i ekumenické smíření všech křesťanů - to ovšem až v situaci, kdy po masivním pronásledování zbudou poslední tři křesťané, pravoslavný, katolík a protestant. Teprve pak je spojí společný osud. Někdy se ptám sám sebe, kolik katolíků nás musí ještě zbýt, abychom jiný způsob žití své víry nechápali jako osobní urážku nebo jako urážku Boha a katolické církve. Velmi toužím po církvi, kde bychom na závěr našich disputací šli do kantýny to zalít džusem nebo něčím ostřejším, toužím po církvi hledajících, církvi pokorných, kteří nemyslí, že kdo vidí věci jinak, je hned v prvním kole heretik. Vyhledávání třísek v očích ostatních, to by nám šlo. Anthony de Mello má jeden velmi přesný postřeh o věřících, kteří jsou krutější než ostatní lidé, neboť až příliš snadno pro svou pravdu někoho obětují.

Velmi chápu, že někdy musí církev sáhnout k poslednímu možnému řešení, exkomunikaci, ale aspoň v posledních desetiletích to bylo vždy po velmi pečlivém a velmi bolestiplném zvážení a neustávající snaze o smíření.

Pokud žiji s Bohem a mám pravdu, pak je to se mnou těžké. Neboť ti kolem mě, co nemají pravdu, tím pádem zřejmě s Bohem nežijí, jinak by to přece viděli stejně jako já. A protože moje vidění věcí je vidění věcí Boží, stojí za to, abych Pravdu prosazoval, ať je to vhod či nevhod, stůj co stůj, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jenomže pokud mám kolem sebe podobně smýšlející, kteří jsou majiteli trochu jiné Pravdy než já, ale také žijí s Bohem, co se stane, když začnou Pravdu prosazovat proti mně, ať je to vhod či nevhod, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého? Pak je již jen krůček ke katastrofě.

Jen Kristus o sobě mohl prohlásit, že jest Pravdou, my ostatní nejsme její či jeho majitelé, nýbrž máme být pouze jeho pokorní služebníci. Nejde o to, zda máme pravdu, nýbrž o to, zda Pravda má nás, říká hezky Rádl. Nejsem majitelem Krista, chci být jeho pokorným služebníkem. Jen Ježíš Kristus je Pravda, nikoli já! Je jedna, univerzální a neměnná Pravda, ale ta je na nebi, zde dole na zemi máme jen střípky, fragmenty pravdy, když pro nic jiného tak proto, že náš rozum je omezený.

Odtud vzešla i mnohými tolik zatracovaná relativita postmoderny – to když si filozofové uvědomili, že to byli právě majitelé konečné pravdy, kdo postavili Auschwitz a gulagy na Kolymě. Je velkým pokušením všech fundamentalistů zřídit nebe na zemi, oddělit zrno od plev a ty špatné stáhnout z povrchu země. Fundamentalista je ten, kdo svou vizi chce předat všem a celému světu, po dobrém či po zlém.

Stejně jako kdysi existovaly knížky doporučené a zakázané, mám dojem, že občas smýšlíme i o knězích a laicích, o tom, že někteří z nich jsou „dobří", naši, a pak jsou ti ostatní. Chci říct banální věc – skutečnost je pestřejší. Člověk, který má jinou Pravdu než já, možná není posedlý zlým duchem, možná není posedlý ani duchem modernismu nebo placený zednářskou lóží. Možná je to docela obyčejný omylný křesťan, jako i já jsem omylný, a možná že se docela obyčejně oba večer modlíme stejný růženec, oba chodíme ke svátostem, protože si myslíme, že je to důležité, a jen oba vidíme věci jinou optikou. Je jednoduché vidět v jinak smýšlejících nepřátele pravdy, církve i Boha. Je velmi obtížné vidět v jinak smýšlejících přátele pravdy, církve i Boha, neboť takovýto pohled velmi podkopá mou stabilitu a zrelativizuje moji pozici majitele poslední, jednoznačné a konečné pravdy.

* * * * *

Ukázka je z knihy "Modlitba argentinských nocí", kterou vydalo nakladatelství Cesta, v roce 2011. Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x.

O b s a h     k n i h y
Modlitba argentinských nocí	10
Stín Doriana Graye	20
The Ring is Mine!	36
Zážitkové křesťanství	39
Žehnám Tě, Tvore vodo	47
Spojené nádoby světa	71
Dilema svaté Terezie z Lisieaux	101
Et dimitte nobis debita nostra	107
Růžový Bůh	113
Nejčastější omyly ateistů	123
Otazník ve vzduchu namalovaný	147
Setkání s mládeží	150
Život jako orientační běh	158
Církev hříšníků	166
Epilog	172