Největší revolucí naší současné generace je bezesporu náš vztah k času. Všechno se zrychluje a my už ani neumíme žít bez pracovních nebo soukromých diářů, synchronizovaných na mobilu i na počítači, v práci i doma. Abychom si uchránili nějaký čas sami pro sebe nebo pro ostatní, je čím dál nutnější si v kalendáři předem vyhradit čas.

Jsem knězem od 26. června 1994 a vždycky jsem se zaměřoval především na službu mladým lidem. Často od nich slýchávám podobnou stížnost: „Můj otec vždycky naplno pracoval, ale doma se moc nevyskytoval. Neměl na nás čas."

Mnoho rodičů chce svým dětem dát to nejlepší a tvrdě pracují, aby jim nic nechybělo. Jenže to nejlepší, co matka nebo otec mohou svým dětem darovat, je čas. Čas, který někomu věnujete, má nevyčíslitelnou hodnotu. Nikdo vám ho už nikdy nevrátí, je darován až do konce života. Je z vašeho života odňat. Proto je tedy nutné přibrzdit a najít si čas na druhé.

Představte si, že váš nejlepší přítel nebo přítelkyně bydlí ve stejné čtvrti. Dříve jste si vždycky našli čas na kus řeči v místní hospůdce na rožku. Jenže postupem času jste založili rodinu a jste plně ponořeni do svého profesního života. Téměř denně sice kolem domu svého přítele projíždíte, ale už nemáte čas se zastavit. Naštěstí máte mobil, tak mu aspoň čas od času zavoláte.

Pokud je váš přítel v podobné spirále jako vy, spokojí se s tím, že váš vztah je nyní o poznání povrchnější. Jestliže si naopak přeje, aby přátelské pouto zůstalo pevné, a váš poslední vývoj nechápe, postupně přestane být vaším nejlepším přítelem. Potom hrozí, že místo nejlepšího přítele vám lstivě zabere vaše práce.

V našem vztahu s Bohem je to podobné. Touží s námi udržovat přátelský vztah, a proto je nezbytné věnovat mu čas. On sám má všechen čas světa. Čas darovaný Bohu je modlitba. Není snadné naplánovat si volný čas pro Boha, a přitom je to zcela zásadní. Pokud si nenecháme dostatek času pro něj a s ním, nemůžeme se divit, že se náš vztah s Bohem postupně mění, až zmizí docela.

Hlavní boj, který křesťan svádí, se netýká pýchy, neřestné touhy po penězích nebo nečistoty... Nikoli, je to zápas o modlitbu, jak nám to velmi dobře vysvětluje Katechismus katolické církve:

Snadno se to říká, ale hůř žije. Všichni jsme ohroženi aktivismem. Je hlavní hrozbou, která se vznáší nad těmi, kdo žijí zasvěcený život. Vím, o čem mluvím, když říkám, že je to také velká těžkost nás kněží. Mnozí z nás se skutečně snaží věrně dodržovat čas na každodenní modlitbu. Ať už je naše spiritualita jakákoli, všichni vnímáme, že v těch dnech, kdy jsme nevěnovali dost času modlitbě, i naší kněžské službě něco schází, je prostě jiná.

Sám jsem to zažil, ještě když jsem byl jáhnem. Během celého svého jáhenského roku jsem se věnoval organizaci obřího evangelizačního projektu. Pomáhal mi kamarád, který absolvoval pařížskou hereckou školu Cours Simon, společně jsme připravili tři evangelizační divadelní představení. Sehnali jsme cirkusový stan pro dvě stě lidí, kamion a velký autobus. Dali jsme dohromady čtyřicet mladých misionářů a v červenci 1993 jsme odjeli na turné po jižním pobřeží Francie: Port-Camargue, Aigues-Mortes a departement Gard. Natolik jsem se položil do přípravy svého projektu, že jsem postupně, kradmo osekával čas své osobní modlitby, měsíc za měsícem, až jsem na ni rezignoval úplně. Přitom už od svého vstupu do semináře v roce 1986 jsem se poctivě snažil si uchovat každodenní hodinu tichého rozjímání, protože je součástí mé duchovní formace.

Naše evangelizační turné bylo velkým úspěchem pro čtyřicet misionářů, kteří na něj dodneška nadšeně vzpomínají, ale plody na straně evangelizovaných byly minimální. Moc lidí nepřišlo a nenastalo ani mnoho setkání, kde bychom s někým zapředli hlubší rozhovor. Obrovské úsilí pro nepatrný výsledek... Tehdy jsem porozuměl moudru, které jsem kdysi slyšel: „Pozor na to, že konat dílo pro Boha nemusí nutně znamenat konat dílo Boží." A jelikož jsem Ježíše odsunul někam na okraj své činnosti, zjevně jsem tehdy ztratil cit pro rozlišování. Dělal jsem toho hodně pro něho, ale bez něho.

Když dnes pořádáme se školou CapMissio a hnutím Anuncio letní misie na pláži v oblasti Hérault, poctivě dodržujeme čas na každodenní rozjímání. S mnohem menší „výpravou" se nám daří oslovit stovky lidí, plody bývají hojné: lidé se s námi modlí, zpovídají se, znovu nalézají svou víru... až do té míry, že se později někteří z oslovených sami stávají misionáři.

Ať už jsou náš život a povolání jakékoli, všichni jsme zváni k tomu, abychom skrze modlitbu znovu dali Ježíši místo ve středu svého života. Mám moc rád svatého Faráře z Arsu. Každé ráno začínal den modlitbou před svatostánkem, než se pustil do své neuvěřitelně nabité kněžské služby - denně zpovídal až dvanáct hodin denně! Vyprávěl, jak žasl nad jedním ze svých farníků, který také pravidelně věnoval čas rozjímavé modlitbě:

Dovolit Pánu Bohu, aby na nás hleděl. Někomu to může znít velice podivně. Když mladí přicházejí do naší evangelizační školy CapMissio, většinou už žijí životem modlitby. Chtějí se angažovat v misijní službě, takže už mají nějaké návyky duchovního života, než se k nám přidají. Samozřejmě navštěvují každou neděli mši svatou, někdy i v týdnu. Všichni pravidelně čtou slovo Boží. Někteří se dokonce občas modlí sami růženec. Ne všichni však mají zkušenost s rozjímavou modlitbou či s kontemplací (modlitbou beze slov).

Už od prvních dní je zasvěcujeme do hlubšího duchovního života tím, že každý den začínáme hodinou modlitby. Nejprve se společně modlíme denní modlitbu církve, tedy ranní chvály, které zaberou asi čtvrt hodiny. Potom zahájíme tichou osobní modlitbu, která trvá tři čtvrtě hodiny. Nabádáme naše studenty, aby čas rozjímavé modlitby začali četbou aktuálních liturgických textů čili pasáží z Bible určených pro mši, která se bude toho dne slavit. Tato četba jim poskytne záchytné body, aby mohli celý den prožít v Boží přítomnosti. Někdy tyto texty vybízejí ke konkrétním krokům obrácení. Po rozjímavé četbě Písma vstupují do tichého dialogu s Ježíšem, který je přítomný ve vystavené Nejsvětější svátosti oltářní.

První měsíce společného roku je žádáme, aby takto v tichosti zvládli aspoň čtvrt hodiny, ale pokud možno aby „vydrželi" celých čtyřicet pět minut. Ale velmi rychle, třeba už od prvních dní, mladí lidé setrvávají v modlitbě celou hodinu. A někdy dokonce přicházejí do kaple i s velkým předstihem!

Během prázdnin se všichni studenti vracejí do svých rodin, což je jakýmsi zatěžkávacím obdobím, kdy se jejich věrnost v modlitbě otestuje. Před odjezdem je povzbuzujeme, aby se snažili dodržet každodenní rytmus modlitby a modlili se alespoň ranní chvály. Odjíždějí sebejistí s představou, že to bude hračka. Ale když si po návratu z prázdnin společně povídáme, uvědomují si, že vůbec není snadné udržet si rytmus modlitby, chybí-li příznivé prostředí, které poskytuje kaple a vzájemná podpora bratří a sester.

Koncem roku míváme mši s biskupem. Během této mše každý z mladých lidí otci biskupovi slibuje, že dostojí svému závazku. Nejde o nějakou obecnou formulaci, každý si svůj závazek stanovuje sám podle toho, na jaký život se připravuje. Dobře si uvědomují, že jakmile opustí CapMissio, už nebudou mít k dispozici podpůrné prostředí kaple ani ranní sraz s ostatními, který pomáhá, když se člověku ráno nechce z postele. Budou si muset přivstat, aniž by na ně někdo čekal - jen sám Bůh! - a ve svém pokoji se modlit „ke svému Otci, který zůstává ve skrytosti" (Mt 6,6).

Naši studenti jsou většinou realisté, neříkají biskupovi: „Slibuji, že se budu modlit denně půl hodiny." Dobře si uvědomují, že se studijním nebo pracovním nasazením to bude velmi obtížné. Ale většina z nich se zaváže alespoň k deseti minutám ranní modlitby a k nějakému času modlitby večerní. Již okusili tu milost, kdy na úsvitu každého dne postavili Krista do středu všeho dění, a to jim změnilo život.

O rozjímavé modlitbě překrásně mluví dva velcí duchovní učitelé nedávné doby, blahoslavený otec Marie-Eugéne od Dítěte Ježíše a Marta Robinová.

Jsem moc rád, že jsem svou diplomovou práci ze spirituální teologie mohl zasvětit otci Marie-Eugénovi, pracoval jsem na ní ve Venasque v letech 1999-2001. Tento karmelitán napsal nádhernou knihu o životě ve spojení s Bohem, kterou nazval Chci vidět Boha. Přibližuje nám v ní spiritualitu tří velkých učitelů Karmelu: svaté Terezie z Ávily, svatého Jana od Kříže a svaté Terezie z Lisieux. V jejich škole nás otec Marie-Eugéne učí, že cestou ke sjednocení s Bohem je právě věrné praktikování rozjímavé modlitby. Klade přitom velký důraz na vyváženost mezi časem, který dáme Bohu v rozjímání, a časem, který zasvětíme aktivní službě:

Abychom však došli k této rovnováze mezi kontemplací a činností, je třeba se pokusit nastavit si vhodný režim v řádech dnů, měsíců i let, každý podle svého povolání. Osobně se snažím věnovat rozjímání hodinu denně, navíc každý měsíc odjíždím na dva dny do kláštera a jednou za rok se účastním týdenních exercicií.

Marta Robinová, o níž už byla řeč, je velká mystička. Prožila celých padesát let, aniž by jedla či pila, živila se pouze eucharistií. Do svého díla vydaného pod názvem „Deník" si 4. dubna 1930 zapsala krásný text o „nepostradatelném rozjímání", který každoročně nabízím studentům z CapMisssio. Je tak prostý a silný, že neodolám, musím se o něj s vámi podělit:

Moje misionářská zkušenost, zkušenosti našich studentů z CapMissio i povzbudivá slova otce Marie-Eugéna i Marty Robinové ukazují, že věrnost v rozjímání je sázkou na jistotu. Pokud si nevyhradíme čas na modlitbu, hrozí nám, že se vyčerpáme. A to se budu snažit vysvětlit pomocí podobenství o plachetnici.

Jednou v létě mě požádali, abych přijel do bretaňské obce Pluduno, poblíž Saint-Brieuc, a sloužil tam mši svatou, kterou měla přenášet televize. Spojím příjemné s užitečným a po mši vyrážím na moře se svým kamarádem Axelem. Jakmile se nalodíme na plachetnici, Axel spouští motor, abychom se dostali z přístavu. Zrovna moc nefouká. Sotva vyplujeme z přístavu, vypneme motor a roztahujeme všechny plachty. Axel si stoupne ke kormidlu. Chvilku tápe, malinko doprava, pak zase doleva. Záhy nachází správný kurz, který dovolí i tak lehkému vánku, aby se opřel do plachet.

Pak mi Axel nabízí, abych převzal kormidlo. Rád nabídku přijímám, ale moc mi to nejde. Snažím se udržet zadaný kurz, ale jelikož jsme na širém moři, nemám žádné záchytné body. Samozřejmě mám kompas, ale není to zadarmo. Zabočím o trošku víc doprava a plachta ihned splaskne, ztrácím kurz i vítr. Zkouším všechno možné, až se mi zase povede nabrat vítr do plachet, ale stále se mi nedaří udržovat rychlost lodi. Axel se znovu chopí kormidla a loď se dostává do původního tempa.

V tu chvíli uvidím kolem nás projíždět jinou plachetnici. Zarazí mě to, vždyť přece také vyplouvá na širé moře, ale má úplně jiný kurz než my. Copak vítr fouká správným směrem pro všechny? Ptám se na to Axela a ten mi vysvětluje, že i když plachetnice roztáhla plachty, stejně teď pluje na motor.

Plachetnice na motorový pohon

Plachetnici můžeme přirovnat k našemu životu a vítr k působení Ducha svatého. Často jsme jako ta plachetnice, která pluje na motorový pohon. Od rána do večera se honíme a vynakládáme veškerou svou energii, pobíháme sem tam. Pravidelně potřebujeme dotankovat celou nádrž, znovu nabrat energii, abychom vůbec mohli pokračovat. Nedbáme na to, že existuje přírodní zdroj energie, vítr, protože my přece máme motor. Když vyplouváme, ani si neuvědomujeme, že existuje i jiný pohon plachetnice - plachty: ty zatím zůstávají pěkně stočené u stěžně.

Jaká škoda, mít plachetnici a plout stále jen na motor! Podobně je tomu s člověkem, který se nezajímá o to, jak by využil energii, kterou mu nabízí Bůh.

Roztáhnout plachty

Chceme-li efektivně plout vpřed, nejprve potřebujeme objevit plachty, které mohou zachytit vanutí Ducha svatého. Roztáhněme je naplno. Napněme je. Když hned ráno začnu modlitbou, umožním Duchu svatému, aby vanul do plachet mého života po celý den. Ježíš říkal svým učedníkům: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." (J 3,8)

Když napneme plachty, objevíme ve svém životě novou energii, nejen lidskou, ale tu jedinečnou, kterou dává Bůh. Čas, který svobodně darujeme Bohu, který je zdánlivě k ničemu, protože je zcela pasivní a nehybný, nám ve skutečnosti dovolí přenášet hory, protože v něm přijímáme Boží sílu.

Dejme si pozor, abychom život nepromarnili veslováním až do úplného vyčerpání; vychoďme si cestičku do svého nitra, protože tam objevíme nový zdroj energie a síly pramenící z Ducha svatého.