Slýcháváme otázku: „Je zpověď jediný prostředek k odpuštění hříchů?" Odpovídá se obyčejně záporně. Hříchy se odpouštějí také lítostí, zvláště dokonalou, svatým přijímáním, modlitbou a dobrými skutky. Tato odpověď je vcelku správná, ale není dost hluboká, protože i sama otázka je položena povrchně. Podle svědectví Písma a stálého učení církve se hříchy odpouštějí pokáním. Zpověď je pak svátost pokání. Tam, kde chybí vnitřní duch, stává se i svátost neúčinná. V tom případě neodpouští hříchy ani zpověď. Naopak zase tomu, kdo dělá pokání, se hříchy odpouštějí. „I když se nezpovídá?" ptávají se lidé. Musíme odpovědět samozřejmě kladně: „I když se nezpovídá!" Nezapomínejme však přitom, že všechno pokání, ať už je jakékoliv, zachovává vnitřní vztah ke svátosti, tedy ke zpovědi.

„Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království" (Mt 3,2). Je to motiv, který zaznívá v kázání proroků, sv. Jana Křtitele i samého Mesiáše. Periody opravdové reformy v církvi se vyznačují vždycky oživením ducha pokání. Přesto však nemají tato slova sympatický zvuk v uších moderního člověka. Připomínají mu ponuré středověké cely, bičovací důtky, kající pásy, půst o chlebě a vodě. Tomu, kdo nevěří v křesťanské poselství, také těžko vysvětlíme, co vlastně pokání je a jaký má smysl.

Znali pokání pohané? Nakolik existuje v jiných náboženstvích? Když si vzpomeneme, jak přísně žili Pythagorovi žáci, jak se umrtvují mniši v Tibetu, asketi v Indii, pak se nám zdá, že křesťanské pokání je jen matný ohlas těchto tvrdých sebezáporů. Někteří dokonce myslí, že tzv. asketismus pronikl do křesťanství ze světa pohanského, že není v původním čistém evangeliu.

Jaký byl a je smysl asketismu, jak se jeví v nekřesťanských systémech? Míří k tomu, aby osvobodil duši od toho, co ji váže k nízkým věcem, k zemi. Tím uchrání člověka od hříchu. Je to, abychom to tak vyjádřili, metoda preventivní. V tom smyslu se tedy nekryje s pojmem pokání, které znamená očištění od hříchu. A přece i tento prvek tu je. Ten, kdo zhřešil, posílil svá pouta, je v tužším vězení těla, vášní, smyslového světa. Asketické úsilí ho osvobozuje, vrací mu svobodu. Tedy ho zbavuje následku hříchů, ale jen pro budoucnost, nemá zpětnou platnost. Někdo se dal např. na pití. Utratil peníze, ztratil mládí zahálením. Osvobodí se od vášně a od čtyřicítky začne nový život. Co bylo před tím, je bohužel ztracené.

Není to snadné vyjádřit, ale přece jen věříme, že křesťanské pokání je něco víc. Jeho moc souvisí s křížem a zmrtvýchvstáním Mesiáše. Zmrtvýchvstání pak dává smysl a cenu i kříži a smrti, tomu, co bylo před ním. Křesťanské pokání tedy v jakémsi smyslu působí zpětně, napravuje minulost, dává jí pozitivní smysl. Jisté je, že hřích je hřích, nikdy není dobro. Přesto však Bůh dovede z toho zla udělat dobro.

Rodriguez to osvětluje naivním, až příliš názorným přirovnáním s roztržením nových šatů. Dovedný krejčí našije na roztržek ozdobu, takže to vypadá, jako by to bylo úmyslně prostřiženo. Proto se svatí za své hříchy v nebi nestydí. Hřích a pokání učinilo Augustina světcem, tak jako nevinnost sv. Aloise.

Kdo dobře pochopí toto tajemství „návratu", které je vyjádřeno v křesťanském slově pokání, obrácení, ten se už nediví, že je v dějinách církve tolik kazatelů nadšených pro tuto ctnost. Křesťanská nauka je jako dvojité desky zákona. Na jedné straně se vyjadřuje úžasná zloba a tragické neštěstí hříchu. Na druhé straně je pak vyryta tato neochvějná pravda: Všechny hříchy, i kdyby byly nejtěžší, se dají napravit pokáním. „Slzy, které splynou z očí lítostí nad hříchem, jsou," jak píše arménský spisovatel Řehoř Narek, „živá voda, která obrací vyprahlou poušť v ráj, Boží zahradu."