Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.


Pavlovy listy do Korintu ukazují, že jeho vztahy s tamějšími křesťany nebyly prosty konfliktů. Už z tohoto kratinkého úseku listu je zřejmé, že některými členy korintské obce byl odsuzován. Víme, o co se jednalo?
Pavel měl korintské křesťany velmi rád, považoval je za své milované děti a tamní sbor byl jeho srdci velmi blízký. Jako děti byli Korinťané ovšem velmi zlobiví a neukáznění. Na jedné straně bylo ve sboru mnoho duchovních nadšenců a horlivců, takže zázraky tam byly doslova na denním pořádku, na druhé straně byli korintští křesťané rozhádaní, hašteřiví, soupeřiví a navzájem vůči sobě neohleduplní. Tento sbor je zářným příkladem faktu, že velká míra duchovní horlivosti se vůbec nevylučuje s arogancí, hloupostí a malicherností. Přestože měl tedy Pavel ze svých temperamentních dětiček v Korintu velkou radost, asi ho z nich taky dost často bolela hlava.

O prvotní církvi se říká, že byla neobyčejně ryzí a na velmi vysoké duchovní úrovni.
Podle všeho to není celá pravda. Korintští křesťané se jako malé děti vytahovali svými „hračkami" a neustále se za každou cenu poměřovali. Velmi si cením střízlivého realismu biblického podání. Nový zákon nám nepředstavuje věřící jako sádrové sochy či ideální postavy z tvrdého papíru. Křesťané novozákonní doby byli stejní smrtelníci jako my a „nic lidského jim nebylo cizí". Pro křesťany všech dob z toho prameni velké povzbuzení: přestože jim jako korintským křesťanům většinou hodně chybí k dokonalosti, smějí spočinout v důvěře, že jsou navzdory svým nedostatkům zahrnuti Boží milostí.

Apoštol Pavel o sobě říká, že je správcem Božích tajemství. Co měl na mysli?
Nejdůležitější je zde slůvko tajemství, za nímž se skrývá Pavlova pokora a vědomí, že o Božích věcech se sluší mluvit „s bázní a chvěním", tedy s vědomím nepřiměřenosti všech lidských myšlenek a slov. Mám dojem, že my věřící jsme mnohdy zklamali své nevěřící přátele, když jsme se jim snažili veliká tajemství víry sdělovat, jako by šlo o nějaké fyzikální zákony nebo chemické vzorce. Obávám se, že Bůh, ve kterého ateisté nevěří, je často právě onen přesně definovaný abstraktní Bůh nemoudrých věrozvěstů, který je zbaven všeho tajemství. Jenomže Bůh, který není obklopen tajemstvím, nejspíš není žádný Bůh, ale výtvor lidské představivosti a projekce lidských přání. Tak to vidí ateisté a zřejmě v tom mají pravdu. Apoštolu Pavlovi bylo jasné, že Bůh vždycky přesahuje vše, co o něm řekneme, protože přesahuje jak naše myšlení, tak i mluvení. Pěkně to formuluje Augustin: „Pokud jsi pochopil Boha, můžeš si být jist, že to, co jsi pochopil, není Bůh." Proto mě těší Pavlova slova, podle nichž je „správcem Božích tajemství", nikoli „majitelem Boží pravdy". Myslím, že ani současní věřící by se neměli chovat, jako by měli Boží pravdu v kapse. My křesťané někdy budíme dojem, jako by stačilo Boží pravdu jen vytisknout na letáčky a roznést do poštovních schránek.

Co znamená, že je Pavel „věrný správce"?
Ve slově „správce" slyším opět jeho pokoru před Božím tajemstvím. Neříká o sobě, že je ručitel, autor nebo šiřitel pravdy, ale prostě jenom správce. Tedy obyčejný smrtelník, který se ze všech sil snaží věrně opatrovat svěřený poklad a plnit úkol, který dostal. Věrnost je pozoruhodná tím, že je „obyčejná", neprojevuje se nutně mimořádným nadáním ani skvělými výkony. Je v dosahu každého člověka, tedy i toho, který žádné zvláštní okouzlující nadání nemá. Věrnost je nenápadná, a přitom je mnohem důležitější než kouzlo osobnosti a různé vlohy. Zdá se, že korintští křesťané v této věci příliš moudří nebyli. Z Pavlova dopisu se dozvídáme, že měřili kvalitu jednotlivých vůdců podle řečnického nadání a osobního charismatu. Proto jim Pavel opakovaně sděluje, že tuhle hru s nimi hrát nebude. Je pouhým správcem, o něho vlastně vůbec nejde. Jak říká jeden můj přítel, Pánu Bohu často překáží naše genialita. Jak často na sebe my kazatelé a křesťanští učitelé strháváme pozornost a chceme přebývat ve světle reflektorů, abychom sklidili potlesk a uznání. Totéž se dálo i v korintském sboru, a proto se Pavel snaží jeho členům vysvětlit, že důležité je něco úplně jiného. Přiblížil bych to na práci televizních moderátorů. Existují dva druhy moderátorů: ti první se snaží urvat alespoň kousek slávy pro sebe, a protože se chtějí za každou cenu zviditelnit, tlačí se stále před kameru. Ve skutečnosti však pouze zaclánějí a překážejí. Druhým typem moderátorů jsou ti, kteří vědí, že nejde o ně, že jejich úkolem je dát zazářit jiným. To jsou moderátoři moudří a zralí, kteří si nepotřebují nic dokazovat, svou práci dělají skvěle a mnohdy je jejich nenápadné a laskavé vystupování na celém programu to nejlepší.

Jak se projeví, když jsme jako správcové Božích tajemství nevěrní?
Člověk má především zůstat věrný svému lidství, což znamená, že má věrně sledovat svou životní cestu, tak jak mu ji Pán Bůh postupně ukazuje, a nemá ji nikdy zradit. Má přijímat vlastní život jako dar a úkol, „být sám sebou", ovšem „před Boží tváří". V této souvislosti si vybavuji písničku Vašo Patejdla „Umenie žiť", ve které se zpívá: „Vždy sám seba najsť, to je to umenie žiť, dívat' sa priamo do očí zlým aj dobrým." Byly doby, kdy jsem se nedokázal lidem kolem sebe dívat přímo do očí, protože jsem nějakým způsobem zrazoval sebe samého. A protože jsem nebyl věrný sobě samému, nebyl jsem vlastně věrný Božímu obrazu v sobě. V jednom židovském příběhu se vypráví o tom, jak krejčí Chajim Kohn stanul po smrti před nebeským andělským tribunálem a začal kajícně doznávat, že nežil jako Abraham, protože se mu nedostalo tak vznešeného povolání, že nežil jako Mojžíš, protože se mu nedostalo slavného zjevení na Sinaji, že nežil jako král David, protože nedostal šanci projevit svou věrnost v královském úřadě. Anděl ho poslouchal, pokyvoval hlavou a pak mu řekl: „Chajime, Chajime, že jsi nebyl Abrahamem, Mojžíšem a Davidem, to je v pořádku. Řekni mi ale, Chajime, proč jsi nebyl krejčím Chajimem Kohnem?" Sám pro sebe si tento moudrý židovský vtip překládám tak, že mým úkolem je být ve všem, co dělám, Pavlem Hoškem. A v tom mám být věrný.

V textu je řeč o souzení druhých lidí. Apoštol Pavel takové jednání odmítá, protože jednou bude všechny soudit Bůh. Je však možné druhé lidi neposuzovat?
Věřící lidé by měli být ke druhým velkorysí a shovívaví a neměli by je hodnotit podle lidských měřítek. Znamená to, že by neměli mít rádi jen ty vynikající, skvělé, krásné a bohaté, zatímco těch obézních, chudých a nesympatických by si nevšímali. Člověk nemá soudit podle toho, co vidí oko. Liška učila Malého prince jednomu hlubokému tajemství: „Co je důležité, je očím neviditelné." Často se totiž stává, že ti přihrbení, brýlatí a kulhaví bývají Pánu Bohu blíže a jsou mu i více k dispozici než různí oslniví borci, géniové a akční hrdinové, jimž většinou překáží právě jejich genialita.

Nehrozí nám však i úskalí plynoucí z toho, že druhé nebudeme posuzovat vůbec?
Ano, hrozí. Takovým úskalím „neposuzování" je jistý druh křesťanského alibismu. Když se někdy v církvi hraje falešně na kytaru nebo se spousta věcí dělá nekvalitně a ušmudlaně, omlouvají se tyto nešvary poukazem na to, že dotyčný to dělá „upřímně a ze srdce" a že přeci nemáme jedni druhé posuzovat. To je ovšem velké nedorozumění. Posuzovat něčí práci podle ovoce, které přináší, je i v církvi zcela na místě. Nesmíme se nikdy obávat druhému říci: „Je fajn, že to děláš, jen tak dál, určitě to časem bude ještě lepší." Navíc jakmile se v důsledku křesťanského „nesouzení" v církvi vytvoří jakási podivná poloupřímná imunita, otvírá se volné pole působnosti pro všelijak pokřivené povahy, které pod ochranou této nedotknutelnosti manipulují druhými, snaží se ovládat jejich svědomí a deptají je pocity viny. Nikdo jim pak nemůže „zatnout tipec", protože „se přeci nemáme posuzovat". Přitom bývá jasné, že si takový člověk pouze hojí své rány, dobíjí baterie nebo obsluhuje svá nezhojená vnitřní zranění. Pokyn neposuzovat druhé proto nikdy nesmí vést k odstranění zpětné vazby, jinak budou v církvi vládnout ti, kteří svými skrupulemi, zapšklým moralizováním nebo nezralými postoji rádi drží ostatní v šachu.

Apoštol Pavel v našem textu konstatuje: „Ani já nejsem soudcem sám nad sebou, neboť mým soudcem je Pán." Co to znamená?
Pavel ve skutečnosti říká, že svědomí člověka je ošidná věc: může nás ujišťovat o tom, že jsme nic zlého neudělali, ačkoli to není pravda, nebo nás naopak může obviňovat ve věcech, v nichž jsme se ve skutečnosti neprovinili. Svědomí není vždycky „Boží hlas v lidském nitru", jak se dříve říkalo, je to spíš náš vnitřní hlídač, který kontroluje, zda jsou naše skutky v souladu s tím, co považujeme za správné. Přitom se samozřejmě může stát, že za správné považujeme i něco, co vůbec správné není. I lidské svědomí je totiž možno deformovat. Hitler nebo Usáma bin Ládin mohli proto páchat hrozné činy s nejlepším vědomím a svědomím. S trochou hořkého humoru se říká, že nikdo nekoná zlo tak důsledně, jako ten, kdo ho koná v souladu se svým svědomím. Proto je podle Pavla spoléhání na vlastní svědomí nebezpečné. On sám ví, že jeho soudcem je především Bůh. Psychologové tomuto jeho obezřetnému pojetí svědomí přitakávají. Znají totiž velmi dobře fenomén „falešné viny". Mnoho dětí z rozvedených rodin například prožívá intenzivní pocity viny za to, že se rodiče rozvedli. Tyto děti bývají přesvědčeny, že za to můžou ony: kdyby se lip učily a uklízely si v pokojíku, máma s tátou by se nerozvedli. Často si také lidé po různých tragických nehodách říkají, že kdyby udělali to a to, nemuselo k nešťastným událostem dojít. Proto zní slova apoštola Pavla jako nadějné zaslíbení a jako osvobození utrápených kajícníků od „tyranie výčitek svědomí". Dokonce i tam, kde sami sobě nedokážeme odpustit, smíme se spolehnout na Boha, který je větší než naše svědomí a který řekl, že na naše hříchy „nevzpomene více".

Pavel říká, že jednou se každému dostane chvály od Boha. Co to znamená?
Nad těmi slovy se mi tají dech. Sdělují nám totiž víc, než že každý člověk jednou vydá počet z toho, jak naložil s darem života. Zaznívá v nich i zaslíbení, že ty, kteří „složili svou naději v Hospodina", jednou Bůh před celým vesmírem „pochválí". Tuto „chválu z Božích úst" uslyší i lidé, kteří slova chvály nikdy neslyšeli ani od svých rodičů či přátel. Všichni smíme s nadějí očekávat chvíli, kdy z úst Nejvyššího uslyšíme slova: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, nad mnohým tě ustanovím. Vejdi a raduj se u svého Pána."

25. května 2008