Kdo vede kontemplativní život?

Co znamená kontemplace?

Ani si neuvědomujeme, že známe z denního slovníku řecký výraz: teorie. Původně to znamená vidění. Vidíme ovšem cokoli: stromy, lidi... Přeneseně „vidíme" i správnost nebo nesprávnost lidských úvah. „Vidíme", co máme nebo nemáme dělat. Kontemplativní jsou ti, kdo se snaží vidět ve všem Boha.

Fotka
„Boha nikdo neviděl“, píše sv. Jan (1,18). Jak bychom jej tedy mohli vidět v kontemplaci?

Nemůžeme ho vidět očima, protože je neviditelný. Nemůžeme ho „vidět" rozumovou úvahou, protože je nepochopitelný. Ale přesto se opíráme o příslib evangelia: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt 5,8).


Byli však světci, kteří měli vidění, zjevení. Neviděli Boha očima?

Správně říkáme, že měli „zjevení". Bůh sám jim otevřel oči, aby viděli víc, než je toho lidský zrak schopen. Ale i to je vždycky jenom částečný obraz budoucí skutečnosti.


Oč tedy usilují kontemplativní?

Vidí a pozorují věci a události jako všichni ostatní. Jdou však do hloubky. Dospěli, abychom tak řekli, do třetího stupně vidění. První je zevnější. Pozorujeme svět, jak se jeví zdravým očím. Tak vznikly přírodní vědy. Druhé je vidění filosofické, ne už očima, ale rozumem. Hledáme příčiny a souvislosti všeho toho, co se děje.

Vypracujeme si jistý světový názor.

Na třetím stupni jsou ti, co se ptají: „Co zamýšlel Bůh, když se mi ta a ta věc přihodila? Co znamená pro můj duchovní život to a to setkání? Ta a ta četba?" Bůh stvořil všecko svým slovem. Kontemplace znamená to slovo slyšet, tak jako v ráji Adam slyšel Boha v jitřním vánku (Gn 3,8).


Je kontemplace těžká?

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým" (Mt 11,25).

Rozumovými spekulacemi se vidění a slyšení Boha nedosáhne, ale jenom čistým srdcem.


Jaké je poznání srdcem?

Je to intuice, cit. Přijde znenadání, jako inspirace. Proto nás napomíná žalm 95: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!" Je to podobné jako inspirace umělců, nebo když se dva zamilovaní dohodnou pouhým pohledem.


Můžeme takovým inspiracím, citům, vnuknutím věřit?

Odpověď, kterou dávají duchovní autoři, je celkem jednoduchá: Můžeme, je-li srdce čisté, je-li jako jasná studánka, ve které se odráží nebe. Jsme však opravdu čistí? Je proto důležité, abychom si svá vnuknutí ověřovali u svého duchovního otce, který má zkušenost.


Ale v duchovních návodech se mluví také o pravidlech „rozlišování duchů". Můžeme sami posoudit, je-li myšlenka, která nám přišla, od Boha nebo ne?

Ta pravidla jsou jemná, zkušeností se vytříbí. Jsou různá pro různé okolnosti a stavy duše. Ale alespoň jedno je základní:

„To, co rozrušuje, pochází od zlého. Bůh dává duši mír." Tato zkušenost byla rozhodující při obrácení sv. Ignáce z Loyoly a mnoha jiných světců.

Jako ostatní lidé, měli i oni hlavu plnou nápadů a osnovali plány do budoucna. Ale zjistili, že některé z nich dávají mír a pokoj, jiné rozčílení, smutek, nespokojenost. Podrželi tedy ty první myšlenky, šli za nimi a našli štěstí v Bohu.


Myšlenky Božího míru vycházejí z čistého srdce. Jak se očišťuje srdce?

Základní očišťování označovali staří mniši řeckým slovem, které známe z denního slovníku, ale ve smyslu už pozměněném: praxe. To znamená ve spisech Otců církve zachovávání Božích přikázání, ctnosti a zvláště lásku. Ta očišťuje srdce nejvíc.

Hudbě rozumí hudebník, protože je jeho hlas blízký tomu, co hraje nebo slyší. Boha, který je láska (1 Jan 4,7), poznává jenom ten, kdo ho miluje. Jeden z východních teologů píše: „Leonardo da Vinci říkal, že se láska rodí z velkého poznání. My křesťané říkáme opak: Velké poznání se zrodí z velké lásky." Miluj a pochopíš Boha i lidi!


Z dobrého života roste dobré poznání. Ale často mají i dobří lidé chvilky, kdy je zavalí spousta těžkých, nepěkných myšlenek. Jak se bránit?

Obrazně se říká, že musíme k bráně srdce postavit cheruba s plamenným mečem, který utne hlavu každému hadu, který by se chtěl do našeho vnitřního ráje vplížit.

Had znamená nečisté, znepokojující myšlenky. Cherub je ctnost pozornosti. A meč jsou texty Písma nebo krátké modlitby, kterými odrážím pokušení. Při pokušení Páně, o kterém čteme u Matouše (4,1n) Ježíš odbyl ďábla vždy jednou větou Písma. Tak se učili asketi odbývat každou zlou myšlenku krátkou střelnou modlitbou (na Východě to byla pověstná modlitba Ježíšova: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!"). Víc se pak pokušeními nezabývali, nebrali je vážně, a proto se ani nebáli, když je něco „nečistého" napadlo. Nebylo to pro ně nebezpečné.


A jak se máme stavět vůči dobrým myšlenkám, které přicházejí od Boha?

Co dělá umělec, když mu přijde dobrá inspirace při malbě? Ptá se, jak by se hodila k obrazu, který tvoří. Tak my se ptáme, jak zařadit Boží vnuknutí do života, aby jej zdokonalila, a ne rozrušila.


Kdy přichází Boží vnuknutí nejčastěji?

Duch Svatý se nedá omezit místem ani časem. Mluví stále. Ale v hluku světa se jeho hlas přehlušuje. Proto kontemplativní život hledá samotu, četbu Písma, prostředí, které člověka nechává svobodným. Tzv. kontemplativní řády žijí v klauzuře.


Dá se uskutečnit kontemplace i v životě obyčejných křesťanů?

Všichni velcí lidé hledali chvilky samoty, četby. Každý křesťan vlastně usiluje být velkým. Měl by si tedy najít chvilku, kdy čte Písmo a naslouchá, co mu Bůh při četbě vnukne. Privilegovanou dobou jsou pak tzv. duchovní cvičení, exercicie, kdy se na pár dní oddálíme od všeho, co jinak ohlušuje.


Proč by měla Boží vnuknutí přicházet jen v samotě a při četbě Písma? Nemohou přijít i v plném životním tempu a při pohledu na svět?

Jistěže mohou a dokonce mají. Je tu jenom nebezpečí, o kterém se mluví už v evangeliu, že je totiž starosti světa přehluší (Mt 13,3n). Ale i stvořený svět je jistý druh Písma, psaný samým Bohem.

Porozumění duchovnímu smyslu všeho, co vidíme, nazvali asketi „kontemplací přírody". Často se v ní cvičili. O sv. Kateřině Sienské čteme, že si všecko, co viděla, „překládala do duchovní řeči", tj. viděla ve všem obraz své vlastní duše a dílo Boží prozřetelnosti. Nejjednodušší příklad takové kontemplace je v evangeliu: „Podívejte se na ptáky..., na polní lilie...!" (Mt 6,26). A duchovní myšlenka, která hned napadne: „Stará-li se Pán Bůh o ně, jak by se nepostaral o mne!" Tak se stává celý svět duchovní četbou.


Zastara rolníci rozjímali o Bohu, vedla je k tomu krásná příroda; pohled na hory, na lány obilí pozvedal duši. Ale dnes žijeme ve městech, která neinspirují, ale spíše unavují. Jak kontemplovat v hluku ulice?

I ve městě je život, žijí jiní lidé a žijeme my. Umět rozjímat o vlastním životě je užitečnější kontemplace, než pozorovat přírodu. Židé psali dějiny národa, protože objevili, jak v nich pracoval Bůh, jak je vedl. Svatá Terezička z Lisieux napsala Dějiny duše, tj. záznamy o událostech vlastního života. Objevila, že i ji vedla stále Boží prozřetelnost. Ten objev bychom měli udělat denně i my. Tzv. večerní zpytování nemá být jenom o chybách, ale hlavně o tom, co se nám přihodilo, koho jsme potkali a co nám tím Bůh chtěl dát najevo. Pak se stane i vlastní život duchovní četbou, kterou nazvali „kontemplací Boží prozřetelnosti".


Často se spojuje kontemplativní život s životem mystickým. Čemu se říká mystika?

Slovo pochází z řečtiny. Má stejný kořen jako mystérium, tajemství. Všechno, co o Bohu víme, se nám zjevuje jenom částečně. Proto je křesťanský život v základech mystický a mystický musí být i náš postoj v modlitbě. Přistupujeme i k četbě Písma svatého, k rozjímání o Božích pravdách s bázní, tj. se skrovným přesvědčením, že jsme daleko od toho, abychom znali celou pravdu.

Neměli snad mystikové zjevení skrytých pravd?

Když lidé prohlásí, že je něco tajemství, chtějí to ukrýt. Bůh naopak svá tajemství zjevuje. Plně to bude až ve věčnosti. Částečně však odhaluje svou pravdu už zde na zemi. Děje se to jako osvícení, inspirace anebo i způsobem mimořádným, kterému se říká extáze.


Co znamená extáze?

I to je řecké slovo. Znamená to, že někdo „vyjde ze svého stavu". Přirozený stav člověka je, že chápeme to, co děláme. Když někdo „ztratil hlavu", znamená to, že se pominul s rozumem nebo že byl tak silně pod vlivem alkoholu, drogy, rozčílení, vášně, že není za své skutky odpovědný. Taková „extáze" ovšem není mystická.

Extáze křesťanských mystiků je docela jiného druhu. Milují Boha a jdou za hlasem této lásky dál, než to mohou pochopit. Ale přesto si jsou jisti, že jsou na správné cestě k pravdě. Nemůže se zmýlit ten, kdo je veden Boží láskou.


Ale přesto máme dojem, že nejsou mystické extáze, o kterých čteme v životě svatých, normální. Vypadá to, jakoby ztratili kontrolu nad sebou, a to snad nemůže být ideální!

Nemůže! Normální křesťanský život vede k harmonické spolupráci všech lidských schopností: tělesných funkcí, duše i milosti Boží. Jsou však v životě jisté okamžiky, kdy jedna lidská schopnost pracuje tak intenzivně, že ostatní mlčí. Někdo se například při četbě tak soustředí, že zapomene jíst, že necítí zimu. Je to špatné? Moralisté odpovídají: Jde-li o vyšší činnost, která přehluší na čas nižší zájmy, je to známka síly ducha nad hmotou. Nemorální je naopak, když nižší síla, například tělesná vášeň, umlčí rozum.

Při mystické extázi jde o sílu Ducha Svatého a Boží lásku, která jde dál, než stačí chápání.


Ale kdo nám zaručí, že mystiky vede opravdu Duch Svatý? Nejsou vystaveni klamům?

Jsou, a proto praví světci zachovávali velkou pokoru, dávali se vést od zpovědníků, dali si říci. Naopak tvrdohlavost, záliba v senzačním, v mimořádném je známkou, že tu jde o nebezpečný klam.


A jak se máme stavět ke zprávám o viděních, podivných uzdraveních, proroctvích?

Jsou-li pravé, ukáže se to vždycky podle výsledku. Ten, kdo vidění má, se stává skromnějším, pokornějším. A ti, kdo mu věří, se ptají, k čemu dobrému by je to mělo nadchnout, jak zdokonalit normální křesťanský život.

Ten pak se stále inspiruje láskou. Je tedy mystický v nejlepším slova smyslu.





* * * * *
Ukázka je z knihy "Umíme se modlit?", kterou vydalo nakladatelství Refugium Velehrad-Roma v roce 2014.
Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x.




O b s a h     k n i h y
 
 
 
I. Co je modlitba? 5
II. Ke komu se modlíme? 11
III. Je třeba vnějšího gesta? 18
IV. Ústní modlitba, její druhy 26
V. O co Boha prosit? 38
VI. Co znamená rozjímání? 44
VII. Kdo vede kontemplativní život? 52
VIII. Můžeme se modlit stále? 62




* * * * *

Tomáš Špidlík
Umíme se modlit?


Odpovědná redaktorka Luisa Karczubová
Návrh obálky Tomáš Ježek
Sazbu písmem Regent CE OSF zhotovilo Refugium dtp
Vydalo nakladatelství Centra Aletti
Refugium Velehrad-Roma s.r.o.,
Křížkovského 4, 772 01 Olomouc
e-mail: refugium@refugium.cz
www.refugium.cz
jako svou 394. publikaci
Tisk a knižní zpracování
Euro-print, s.r.o., Přerov
Vydání čtvrté
Olomouc 2014




cena 40 Kč (včetně DPH)


ISBN 978-80-7412-191-3









K o n e c
Tomáš Špidlík
12.6.2021
Umíme se modlit?
 
 
Svět 3x

Kontakt:
Počátek
Konec
Více o
Tomáši Špidlíkovi
-    -    -
 

Modlitba je rozhovor duše s Bohem. Ale je také účastí na „rozhovoru", který od věčnosti vedou tři božské Osoby mezi sebou. Tedy i naše modlitba se obrací k Bohu Otci skrze Syna v Duchu Svatém. Je to náš výstup, který odpovídá sestupu milosti. Všecko dobré totiž k nám přichází od Otce skrze Syna v Duchu Svatém. Smíme v Duchu skrze Syna říci: „Otče náš!"

Tomáš Špidlík