Přirovnání je to staré a známé v celém světě. Je rozvedeno i v různých bajkách jako například: Vlk stál u potoka a nedaleko z téhož potoka pilo vodu jehně. „Kalíš mi vodu," zařval vlk na ovečku. „Nemohu ji kalit, vždyť stojím po proudu pod tebou." -„Tak to byla tvoje máma." Jinými slovy: silnější chce mít vždy pravdu, pěstní právo je mocnější než psané. Evangelijní přirovnání tedy předpovídá, že Ježíšovi učedníci budou mít co do činění s těmi, kdo mají větší sílu než oni, a kdo proto budou chtít mít vždycky pravdu.

Síly jsou ovšem různého druhu. Na prvním místě nás napadne moc politická, státní, policejní. V prvních krůčcích církve byli jejími nositeli představitelé židovské samosprávy v Jeruzalémě (srov. Sk 4), a pak i místodržitel Herodes (srov. Sk 12). Rozšířením evangelia do světa ale vyvstal vlk mnohem mocnější: římské impérium, v němž se k moci politické a právní připojila i síla rozvinuté kultury. Pozice apoštolů byla víceméně taková, jako kdyby dnes přišel neznámý rybář z Galileje do OSN s plánem na nové uspořádání světa nebo s přednáškou na podobné téma na pařížskou Sorbonnu. Musel by být rád, že se mu jenom vysmějí a nepostihne ho nic horšího.

Podobný výsměch sklízelo i náboženské poselství prvních křesťanů. Antičtí filozofové totiž očistili pojem Boha od mytologických nánosů a lidových pověr. Představují si jej jako ideál pravdy, dobra a krásy. A nyní přicházejí nevzdělaní rybáři s tvrzením, že Bůh je totožný s jakýmsi Židem, kterého římské úřady daly ukřižovat. Není to směšné? Stalo se však něco nečekaného: křesťanství zvítězilo jako chlapec David nad obrem Goliášem. Římská velmoc se stala křesťanskou, přijala i kulturu Písma jako Božího slova. Objevil se však nový vlk: sebevědomí soběstačného rozumu. Svět zaplavila ariánská hereze, která kvůli rozumovým důvodům popřela Kristovo božství. Svatý Řehoř Naziánský proto o ariánech píše, že předělali teologii na technologii. Přijímali totiž Písmo jen do té míry, nakolik ho chápali rozumem. Tento postoj je ovšem v různých formách stálým nepřítelem víry. Sílu lidského rozumu sice musíme uznávat a respektovat, ale nesmí se stát vlkem, který by pohlcoval všechna tajemství víry jako slabá jehňata.

Nebudeme sledovat celou dlouhou historii církve, která nám jasně ukazuje, že v konfliktu vlků a ovcí nakonec Kristovy ovce vždycky zvítězí. Přesto se ptáme, proč Kristus postavil svou církev právě do takovéto nesnadné situace? Proč ji neosvobodil hned v začátcích od všech nepřátel? Tato Boží pedagogika má jasný a velmi vážný cíl - upozornit nás na nejnebezpečnějšího vlka, který čeká na každého z nás, aby ho přepadl v nečekaném okamžiku. V duchovním slovníku má tento vlk jméno: falešná soběstačnost. Falešný pocit soběstačnosti je nebezpečný i v ekonomickém podnikání, kde většinou končívá bankrotem. V duchovním životě pak končí zradou ideálů dobra. Když se sv. Petr dušoval, že Krista nezradí, že toho není schopen, hned vzápětí ho třikrát zapřel (srov. Mk 14,66). Také dějinné katastrofy židovského národa byly ve Starém zákoně vždycky zaviněny okolností, že Židé zapomněli, že to byl Bůh, kdo je přivedl do zaslíbené země, a že jemu musí děkovat za všechna vítězství nad nepřáteli.

Jak k takovému zapomínání dochází? Bůh, který jako dobrý pastýř chrání své ovce před vlky, vyžaduje, aby se stále poslouchalo jeho hlasu. Tím se stává nepohodlným, a člověk si proto časem místo něho postaví nějakou modlu. Tento bůžek pak souhlasí se vším, co si jeho ctitel přeje, a dává mu falešnou jistotu, že koná dobře. Ve starých dobách měly modly většinou hmotnou podobu (byly z kamene, kovu, dřeva), v dnešní době ale nabývají mnohem inteligentnější formu různých ideologií. Lidé si je sami vymyslí a pak je uctívají jako božské a všemocné. Skrze ně můžeme prý dosáhnout všeho, co jsme si přáli. Slepě se uctívají hlavně v totalitních režimech a na jejich oltář se obětují všichni odpůrci jako žertvy. Někdy se tyto ideologie vtělují i v lidské osoby, jimž se ostatní musejí klanět. A nakonec vše končí tak, jak to už ve Starém zákoně předpovídali proroci všem modloslužebníkům: velkou katastrofou.

Podobnost s tím, co se děje v dějinách národů, najdeme i v našem vlastním životě. V jistých životních periodách nás přepadne velká touha udělat si všechno po svém, podle vlastních představ. Abychom tento postoj skryli, vyrobíme si modlu nějaké falešné ideje a představujeme se světu jako lidé sloužící ideálu. Můžeme jen děkovat Bohu, pokud se rozčarování dostaví včas, kdy ještě máme sílu svou modlu opustit. Pak se navrátíme jako ovce ke svému pravému pastýři, který nás vede bezpečně k vodám pravdy, i kdybychom šli údolím stínů smrti (srov. Žl 23).