5. 6. Říkáme: ODPUSŤ NÁM NAŠE DLUHY. A říkejme to, neboť říkáme pravdu. Kdo z nás žije zde na zemi v těle tak, že nemá žádné dluhy? Copak existuje živý člověk, který by tuto modlitbu nepotřeboval? Může se nadýmat, ale ospravedlnit se nemůže. Prospěje mu, bude-li napodobovat celníka a nebude se vypínat jako farizej, který přišel do chrámu, chlubil se svými zásluhami a skrýval vlastní rány. Celník na rozdíl od něj věděl, proč do chrámu jde, a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému! Takto Pán Ježíš - bratři, uvažujte o tom! -, takto Pán Ježíš naučil své učedníky modlit se, ty své veliké první apoštoly, naše berany, takto chtěl, aby se modlili. Modlí-li se berani, aby se jim odpustily hříchy, co mají dělat beránci, o nichž se praví: Přineste Pánu mláďata beranů? To víte sami z křestního symbolu, který jste složili, protože jste v něm mezi jinými uvedli odpuštění hříchů. Je jedno odpuštění hříchů, které se dává jen jednou, druhé pak, které se dává každý den. První odpuštění hříchů se dává jen jednou ve svatém křtu, druhé se dává, dokud žijeme, v modlitbě Páně. Proto říkáme: Odpusť nám naše dluhy.

6. 7. Bůh s námi uzavřel smlouvu, dohodu a pevnou úmluvu, abychom říkali: Jako i my odpouštíme našim dlužníkům. Kdo chce, aby jeho slova Odpusť nám naše dluhy přinesla účinek, ať pravdivě řekne: JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM DLUŽNÍKŮM. Pokud někdo tuto druhou část věty neřekne anebo ji pronese nepravdivě, pronáší její první část nadarmo. Především vám, kteří přistupujete ke svatému křtu, říkáme: odpusťte vše z hloubi vašeho srdce! A vy věřící, kteří využíváte této příležitosti, abyste slyšeli tuto modlitbu a náš výklad, odpusťte zcela cokoli, co máte ve svém srdci proti někomu jinému. Odpusťte v nitru, kam vidí Bůh. Stává se totiž, že člověk odpouští ústy, ale v srdci to stále chová. Odpouští ústy kvůli lidem, ale chová to v srdci, protože se nebojí Božích očí. Proto odpusťte vše, co v sobě až dosud proti někomu nosíte - odpusťte to právě v těchto dnech!

Slunce by nemělo zapadat nad vaším hněvem, a ono zatím zapadlo tolikrát! Pusťte konečně k vodě svůj hněv! Oslavujeme svátek velkého slunce, toho slunce, o němž Písmo praví: Vám vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení. Co znamenají slova „na svých křídlech"? Pod svou ochranou. Proto se říká v žalmu: V bezpečí mě ukryj pod svá křídla. Ale ti, o nichž Moudrost předpovídá, že budou v den soudu pozdě litovat a nadarmo si vyčítat - co oni, plni výčitek a se vzdycháním, v úzkosti duše povědí?

Toto Slunce vzešlo spravedlivým. Naše viditelné slunce Bůh učinil tak, aby každý den vzcházelo nad dobrými i zlými. Ale toto Slunce náleží vidět jen spravedlivým. Ať tedy již nyní toto Slunce září ve vašich srdcích díky víře. Hněváš-li se, ať toto Slunce nezapadá ve tvém srdci nad tvým hněvem. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem, aby ses snad nehněval a nezapadlo ti slunce - tedy aby tě Slunce spravedlnosti neopustilo a tys nezůstal v temnotách.

7. 8. Nemyslete si, že hněv nic neznamená: Oko mé je hořem zakaleno. Je-li oko zakaleno, jistě nemůže spatřit Slunce, a když se o to pokusí, má z toho bolest, ne potěšení. Co je to hněv? Touha po pomstě. Člověk se touží pomstít, a Kristus ještě pomstěn není, ani svatí mučedníci dosud pomstěni nejsou! Boží trpělivost dosud čeká, až se nepřátelé mučedníků obrátí, až se obrátí nepřátelé Kristovi - a kdo jsme my, abychom prahli po pomstě? Kdyby se jí Bůh domáhal na nás, co bychom si počali my, kteří urážíme Boha skoro den co den? Proto odpouštějte, odpouštějte ze srdce. Hněváš se? Nehřeš! Hněvejte se a nehřešte již. Hněvejte se jako lidé, přemůže-li vás hněv. Ale nehřešte tím, že byste hněv uchovávali v srdci. Kdybyste jej totiž uchovávali, činili byste tak sami proti sobě a bránili byste tomu, abyste vstoupili do onoho světla. Proto odpouštějte.

Co je hněv? Touha po pomstě. Co je nenávist? Zestárlý hněv. Pokud hněv zestárne, už se mu říká nenávist.

stárnu z tolika svých nepřátel.

To, co bylo hněvem, když to bylo nové, se ve stáří proměnilo v nenávist. Hněv je tříska, nenávist trám. Někdy napomínáme člověka, který se hněvá, a sami přitom chováme v srdci nenávist. A nám Kristus praví: Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ? Jak mohl z třísky vyrůst trám? Protože jsme ji hned nevytáhli. Protože jsi nechal slunce tolikrát vzejít a zapadnout nad svým hněvem, nechals ji zestárnout, hromadil jsi zlá podezření, kterými jsi třísku zaléval, a tíms ji živil, až nasákla tak, že jsi z ní učinil trám. Aspoň se zachvěj, když slyšíš: Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah. Nevytasil jsi meč, nezasadil jsi žádnou ránu do masa, neprobodl jsi jeho tělo žádným výpadem, to jen ve svém srdci živíš nenávist - a před Božíma očima jsi považován za vraha a shledán vinným. On žije, a tys jej zabil. Co se tebe týká, zabil jsi člověka, kterého jsi nenáviděl. Naprav se, srovnej se! Kdyby se ve vašem domě nacházeli škorpióni či zmije, jakou námahu byste jen vynaložili, abyste svůj dům vyčistili a mohli žít v bezpečí! Hněváte se, a stálá zloba stárne ve vašem srdci a proměňuje se v tolik nenávisti, tolik trámů, tolik škorpiónů, tolik hadů - a vy dům Boží, vaše srdce, vyčistit nechcete? Proto čiňte to, co je řečeno: Jako i my odpouštíme našim dlužníkům, a s jistotou pak řekněte: Odpusť nám naše dluhy, protože na této zemi bez dluhů žít nedokážete. Ale jedna věc jsou ony velké přečiny, u nichž je dobře, že vám jsou ve křtu odpuštěny a od nichž se máte za všech okolností držet daleko, a něco jiného všední hříchy, bez nichž člověk zde na zemi žít nedokáže a kvůli nimž je zapotřebí každodenní modlitby - i s její smlouvou, s její podmínkou. Abyste mohli radostně říkat: Odpusť nám naše dluhy, musíte také opravdově dodat: Jako i my odpouštíme našim dlužníkům. To je vše, co jsme chtěli říci o minulých hříších. Co ale povíme o těch ostatních?

8. 9. NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ. Odpusť nám to, čeho jsme se dopustili, a dej, abychom další zlo již nepáchali. Každý, kdo se nechává přemoci pokušením, se dopouští hříchu. A apoštol Jakub praví: Když je někdo pokoušen, ať neříká: „To mě pokouší Bůh!" Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší. Když je člověk pokoušen, vábí ho a svádí jeho vlastní žádostivost. Ta žádostivost pak počne a porodí hřích, a když je hřích spáchán, porodí smrt. Abys nezůstal ve vleku své žádostivosti, nepřivoluj jí. Jinak než od tebe totiž počít nemůže! Přivolil jsi jí - to je, jako bys s ní ve svém srdci spal. Žádostivost se v tobě probudila - nepoddávej se jí, nenásleduj ji. Je nedovolená, je prostopášná, zavrženíhodná, vzdaluje tě od Boha. Nenabízej jí objetí souhlasu, abys pak nesplakal nad tím, co porodí, neboť dáš-li jí svůj souhlas - tedy když ji obejmeš -, počne. Když žádostivost počne, porodí hřích. Ještě se nebojíš? Hřích porodí smrt - aspoň smrti se boj! Nemáš-li strach z hříchu, boj se aspoň toho, kam hřích vede. Hřích je sladký, smrt však trpká. Neštěstí člověka tkví v tom, že to, kvůli čemu hřeší, tu na zemi zanechává a s sebou si bere jen své hříchy. Hřešíš kvůli penězům - budeš je tu muset nechat. Hřešíš kvůli domu - ten tu budeš muset nechat. Hřešíš kvůli ženě - budeš ji tu muset nechat. Ať už hřešíš kvůli čemukoli, až zavřeš ve smrti oči, budeš to tu muset nechat a poneseš si s sebou jen hřích, kterého se dopouštíš.

9. 10. Kéž jsou hříchy odpuštěny, kéž přestanou existovat - ať jsou odpuštěny ty bývalé, ať ustoupí ty budoucí. Tu na zemi bez nich nedokážeš žít - nechť jsou ale malé, nepatrné, lehké. Ale ani tyto lehké a malé hříchy by neměly zůstat bez povšimnutí. I z drobných kapek se plní celé řeky. Nenechávejte je bez povšimnutí. I uzounkými štěrbinami proniká do lodi voda a plní podpalubí, a když se podpalubí nechá bez povšimnutí, loď se potopí. Námořníci ale neustávají a jejich ruce chodí sem a tam, den co den, aby pumpovaly vodu. Tak i tvé ruce ať chodí, abys denně čerpal vodu z podpalubí. Co to znamená, ať „jejich ruce chodí"? Ať je dávají k dispozici. Konej dobré skutky a tvé ruce budou běhat.

Lámej svůj chléb hladovému,

uveď do svého domu chudáka bez střechy nad hlavou,

když vidíš nahého, obleč ho.

Čiň, co jen můžeš, čiň, kde jen můžeš, a čiň tak s radostí - a s jistotou přednášej svou modlitbu. Tato dvojí almužna bude mít dvě křídla. Co to znamená: „dvojí almužna"? Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete. Jeden druh almužny se odehrává v srdci, když svému bratru odpouštíš hříchy. Druhý vykonáváš za pomoci svého majetku, když nabízíš chléb chudému. Čiň obojí, aby tvé modlitbě nescházelo křídlo.