V knize „365 dní s Anselmem Grünem“ je pro 12. duben uvedena tato moudrost:
Na Internetu jsem tento výrok našel v této podobě:
Nevím, který z těchto překladů je věrnější, ale mému srdci i rozumu je bližší ten druhý. Nicméně, ten první mne vyprovokoval, zamyslet se nad tím, zda se kárat má nebo nemá.
Myslím, že nejen já cítím, že je rozdíl jestli někoho neustále kárám za to, že přechází frekventovanou silnici na nepřehledném místě, a tím, že někomu vyčítám nošení kostkované košile, ve které se on cítí dobře, ale podle mne v ní vypadá zoufale.
V prvém případě se projevuje má láska k tomu člověku - mám o něj strach. Ve druhém případě se projevuje má láska k sobě samému - chci, aby se mi dotyčný podřídil, přebral můj vkus, a tím pohladil mé ego - hovoří ze mě má pýcha. Tím vůbec nemyslím, že bych někomu nemohl říct, že mu ta košile nesluší. Jde však o to, aby tato osvěta nepřešla do stádia, že jen otravuju, otravuju a otravuju.
Předpokladem pro kárání je fakt, že se mi na jednání bližního něco nelíbí, a takové zjištění je báječné. Získávám totiž možnost, využívat těchto svých nelibostí ve svůj prospěch. Stačí k tomu málo - naučit se, dřív než káravou pusu otevřu, nechat si projít hlavou zda se v podobných situacích nechovám já sám obdobně. A pokud ano, tak buď káravou pusu ani neotevřu, nebo pusu otevřu, ale už nebude káravá.
Čili, nabízí se mi mechanismus, který mne bude sám upozorňovat na mé vlastní chyby. Řečeno biblicky, tento mechanismus bude vyhledávat trámy v mých vlastních očích. Jak prosté, že? Stačí jen chtít. A proto tedy zkušební otázka: Chci na sobě pracovat, stojí mi sebezdokonalování za tu námahu?
Určitě téměř všichni vědí, že výrok o trámu v oku pochází z Bible. Pro těch několik posledních jedinců, kteří to ještě nezjistili, uvádím, že to je Matouš 7:3-5 a spolu s verši 1-2 je uveden zde:
1Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
2Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.
3Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?
4Jak můžeš říci svému bratru: ‚Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ a přitom máš sám v oku trám!
5Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.
Touto pěticí veršů bývá docela často argumentováno proti kárání, napomínání, kritice.
Mohu to být já sám, kdo tyto verše použije k uklidnění svého svědomí, když jsem líný, mám strach, případně nějaký jiný „závažný“ důvod nepoukazovat na špatnosti, se kterými se setkávám. (Je dobré si uvědomit, že špatnosti nerostou na stromech, nýbrž za každou špatností stojí nějaký konkrétní člověk, tedy můj bližní.) Při takovéto argumentaci je obvykle opomíjen význam pátého verše:
Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.Totiž, co když už tento konkrétní trám z mého oka byl vyňat? Pak jsem přece prohlédl a mohu (nebo dokonce mám?) bližnímu pomoci tím, že mu nabídnu vytažení třísky, trámu z oka jeho. Nebo myslíte, že ne?
Tyto verše však mohu uslyšet také od toho, koho kárám, čímž mi je dáno najevo, že jsem pokrytec a povýšenec. V tomto případě, tedy, když dotyčného nezajímá, zda má v oku trám, nebo třísku, je kárání asi zbytečné. I když, cesty Páně jsou nevyzpytatelné, takže, kdo ví?
Verše této pětice mají ještě jednu zajímavou vlastnost - mohu je, jako citaci, používat jen sám proti sobě. Proč? Protože pokud mi je někdo jiný vmete do tváře, tak vlastně v tu chvíli se tyto verše, obrací proti tomuto metači - vždyť je to on, kdo nyní kritizuje mne, a pomocí těchto veršů se mi snaží dokázat, že jsem padouch.
Jaké z toho plyne poučení? Řekl bych, že těchto 5 veršů je určeno, jaksi, jen pro naši vnitřní potřebu a neměli bychom je používat jako kladivo na někoho, kdo nás kárá.