Chci vám dodat důvěry. Myslím, že naše doba prožívá pokušení ateismu. Nikoli ateismu tvrdého a militantního, který se pomocí marxistických či nacistických pseudoliturgií opičil po křesťanství. Tento dnešní ateismus - forma náboženství naruby - se stal nenápadnějším. Hovořil bych spíše o subtilním a nebezpečném stavu ducha: tekutém ateismu. Je to zákeřná, nebezpečná choroba, třebaže první příznaky vypadají neškodně.

Otec Jeroným, cisterciácký mnich z opatství v Sept-Fons, to ve své knize Notre coeur contre ĺathéisme (Naše srdce proti ateismu) popsal takto: „Tekutý ateismus se jako takový nikdy neoznačuje. Nehlučně se mísí s jinými filosofiemi, s našimi osobními problémy a naším náboženstvím. Může prostoupit náš křesťanský úsudek, aniž bychom si to uvědomili. U každého z nás může tekutý ateismus proniknout do všech zákoutí, která nejsou obsazena božskou vírou a milostí. [...] Domníváme se, že jím nejsme zasaženi, a přitom hloupě tleskáme hypotézám, postulátům, sloganům, stanoviskům všeho druhu, které podkopávají naši víru. Šíříme myšlenky, aniž bychom rozlišovali jejich zdroj. Co je nejhorší, v naší duši mohou přebývat materialistické myšlenky, aniž by na sebe prudce narážely s myšlenkami křesťanskými, které by se tam rovněž měly nalézat. To vyvolává podezření, že naše křesťanské přesvědčení není dost odolné. Hle, počátek porážky: tekutý materialismus v naší duši sousedí s křesťanstvím, patrně rovněž tekutým."

Musíme si uvědomit, že tento tekutý ateismus koluje i v našich žilách. Nikdy nepřizná své jméno, ale proniká všude. Svatý Pavel nám nicméně důrazně doporučuje: „Nespřahejte se už s nevěřícími! Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla s tmou? Jaká shoda Krista s Beliálem? Nebo jaký podíl věřícímu s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?" (2 Kor 6,14-16). Přes upozornění svatého Pavla však bratrsky a pokojně spolužijeme, tolerantně sympatizujeme s tekutým ateismem. Jeho prvním účinkem je jakási letargie ve víře. Umrtvuje naši schopnost reagovat, rozpoznat omyl. Rozšířil se i v Církvi. Papež František pronesl v homilii z 29. listopadu 2018 strašlivá slova. Komentoval zničení Babylónu, velikého města, „symbolu mondénnosti, blahobytu, soběstačnosti a moci tohoto světa, doupěte démonů, hnízda všech nečistých duchů". Zpustošení začíná zevnitř, vysvětlil papež, a skončí, až Pán poví „dost". Přijde den, kdy Pán řekne: „Dost bylo přetvářky tohoto světa". Toto je krize civilizace, která se považuje za hrdou a soběstačnou, ale je diktátorská a skončí takto. Papež kritizoval, že „život - v našem případě ten křesťanský - se stává pohanským. Žijeme jako křesťané? Zdá se, že ano, ale ve skutečnosti je náš život pohanský, když se dějí tyto věci a podléhá se svodům Babylónu. A Jeruzalém žije jako Babylón. Chce uskutečnit syntézu, kterou uskutečnit nelze. A zanikne obojí. Jsi křesťan? Jsi křesťanka? Žij jako křesťan. Nelze smísit vodu s olejem. Zůstanou vždycky odděleny. To je konec civilizace, která je sama v sobě rozporuplná, nazývá se křesťanskou a žije jako pohanská. Tím se učíme podstupovat zkoušky tohoto světa nikoli v úmluvě s mondénnosti či pohanstvím, které nás vede ke zkáze, nýbrž v naději, odpoutáním se od těchto světských a pohanských svodů, pohledem k horizontu, doufáním v Krista Pána. Naděje je naše síla: jděme vpřed." Pomysleme na Babylóny naší doby, vyzval papež na závěr. „A tak skončí také dnešní veliká města, tak skončí náš život, pokud půjdeme cestou pohanství... S nadějí proto otevřme svá srdce a odvraťme se od pohanského života."

Co máme dělat? Možná mi řeknete, že tak to na světě chodí. Snad řeknete, že Církev se musí přizpůsobit, nebo zahynout. Třeba mi řeknete, že je-li zachráněno to podstatné, je třeba být pružný v detailech. Možná řeknete, že pravda je teorie a konkrétní případy se jí vymykají. Tolik názorů, které závažným způsobem potvrzují chorobu! Rád bych vás vyzval k jinému uvažování. V Solženicynově autobiografickém románu V kruhu prvním hrdina váhá, zda si má ponechat výhody, které mu poskytuje totalitní režim, aby si tak koupil jeho mlčení. K rozhodnutí ho přiměje jeden nález. Objeví zápisník své zemřelé staré matky a čte v něm tato slova: „Co je nejcennější na celém světě? Vědět, že se nepodílíš na nespravedlnostech. Jsou silnější než ty, vždycky byly a budou, ale ať se nedějí tvým prostřednictvím."

Také my, křesťané, se musíme dát pohnout těmito slovy. Se lží se nevyjednává! Smiřování se se lží je typické pro tekutý ateismus. Je to prvořadé pokušení naší doby.

Nedejte se mýlit, s tímto nepřítelem se nedá bojovat. On vždycky vyhraje. Proti tvrdému ateismu je možné vést frontální útok, zasazovat mu rány, kritizovat ho a vyvracet. Tekutý ateismus je však nepostižitelný a lepkavý. Když na něj zaútočíte, když se s ním pustíte do fyzického zápasu muže proti muži, polapí vás do svých rafinovaných kompromisů. Je jako pavučina: čím víc s ním diskutujete, tím víc se kolem vás stahuje. Tekutý ateismus je vrcholnou pastí Pokušitele. Vtahuje vás na vlastní hřiště. Když ho tam následujete, přiměje vás použít jeho zbraně: lež a kompromis. Šíří kolem sebe rozdělení, zášť, zatrpklost a stranického ducha. Podívejte se na stav Církve! Všude jen neshody, nepřátelství a podezíravost.

Z celého svého pastýřského srdce chci dnes křesťany vyzvat, aby jednali. Nemáme v Církvi vytvářet strany. Nemáme se prohlašovat za zachránce té či oné instituce. To všechno by jen nahrávalo nepříteli. Každý z nás by naproti tomu měl dospět k tomuto rozhodnutí: Lež ateismu už přese mě neprojde. Už nechci odmítat světlo víry, nechci, aby ve mně z pohodlnosti, lenosti či konformismu přebývalo světlo spolu s temnotou. Je to velmi prosté rozhodnutí, vnitřní a zároveň konkrétní. Náš život změní do nejmenších detailů. Nejde o to vyrazit na válečnou stezku. Nejde o to obviňovat nepřátele. Nejde o útočení či kritiku. Jde o to zůstat neochvějně věrný Ježíši Kristu. Jestliže nemůžeme změnit svět, můžeme změnit sami sebe. Kdyby se k tomu pokorně rozhodli všichni, systém lži by se sám od sebe zhroutil, neboť jeho jediná síla je v tom, jaké místo mu ve svém nitru uděláme. Tekutý ateismus se živí pouze mými kompromisy s jeho lží.

Nahání vám to strach? Není vaše přesvědčení tak silné? Je-li tomu tak, vzpomeňte si spolu s otcem Jeronýmem, že „jistota věřícího nepochází z toho, co ví a vidí, ale z toho, co cítí a vidí ten, jemuž se svěřuje. Spoléhám se na Boha kvůli jasnosti, která je v něm, nikoli kvůli jasnosti, kterou mám já. K věcem spásy mohu být slepý. V tom moje víra nespočívá - opírá se o absolutní poznání Boha. [...] To proto věřící zakouší jistotu, útěchu srdce a intelektuální odvahu. Je si jist, že má pravdu, protože ví, že podává ruku Někomu, kdo je pravda sama."

Milí křesťané, když nám Bůh nabízí víru, podává nám ruku, abychom do ní vložili tu svou a dali se jím vést. Čeho bychom se měli bát? Základ je pevně se držet jeho ruky. V tomto hlubokém vztahu se samotným Bohem spočívá naše víra. „Vím, komu jsem uvěřil," říká svatý Pavel (2 Tím 1,12). V Něj jsme vložili svou víru.

Závěr otce Jeronýma je úžasný: „V křesťanství nejde o nic jiného než o víru. Tváří v tvář tvrdému či tekutému ateismu však víra nabývá zásadní důležitosti. Je to poklad, který chceme bránit, a zároveň síla, která nám to umožňuje."

Zachovat si ducha víry znamená vzdát se každého kompromisu, odmítnout vidět věci jinak než skrze víru. Znamená to držet se Boha za ruku. Jsem hluboce přesvědčen, že to je jediný možný zdroj pokoje a mírnosti. Naše ruka v ruce Boží je zárukou opravdové laskavosti bez spoluviny na zlu, opravdové mírnosti bez zbabělosti, opravdové statečnosti bez násilí. Víra je dnes aktuálnější ctností než kdy jindy.

Chci také zdůraznit, že víra je zdrojem radosti. Jak bychom se neradovali, když se obracíme k tomu, který je zdrojem radosti! Postoj víry je náročný, ale není rigidní ani napjatý. Buďme šťastní, poněvadž mu podáváme ruku. Víra plodí sílu a radost zároveň: „Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?" (Ž 26,1). Církev umírá, když ji zamořuje zatrpklost a stranický duch. Jedině duch víry může být základem autentické bratrské laskavosti. Svět umírá, když ho pohlcuje lež a nepřátelství. Jedině duch víry mu může přinést pokoj.

Milí přátelé, rád bych zopakoval silná prorocká slova otce de Lubaka, která napsal uprostřed války, v roce 1942, v eseji Le Drame de ĺhumanisme athée (Drama ateistického humanismu): „Za současného stavu světa musí mužné, silné křesťanství dospět až ke křesťanství heroickému. [...] Bude spočívat především v odvážném kladení odporu módám a svodům falešného ideálu - proti světu a možná i sobě samému - v zájmu hrdého zachovávání ohrožených a zesměšňovaných křesťanských hodnot v jejich paradoxní nekompromisnosti. Křesťan, který chce zůstat věřícím, nemá jinou možnost než s pokornou hrdostí kategorickým ,ne' odmítnout novopohanství, které se vytváří proti Kristu. Mírnost a dobrota, něha k maličkým, slitování - ano, slitování - s těmi, kdo trpí, odmítnutí zvrácených prostředků, obrana utlačovaných, nepochopitelné sebeobětování, odpor proti lži, odvaha nazvat zlo pravým jménem, láska ke spravedlnosti, duch pokoje a svornosti, otevřenost srdce, myšlenka na nebe [...], to všechno bude zachráněno křesťanským hrdinstvím. Křesťanům nebylo přislíbeno, že jich bude stále víc. Spíš jim byl řečen pravý opak. Ani že budou vypadat stále silnější a že je nikdy neporazí ideál odlišný od toho jejich. V každém případě však křesťanství bude opravdu účinné, bude doopravdy existovat a dobude si skutečná vítězství pouze silou ducha, silou lásky."

Ano, více než kdy jindy jsme povoláni k tomu, abychom byli silní, odvážní a neochvějní ve víře. Jsme na tom stejně jako učedníci. Po ukřižování už ničemu nerozumějí, jejich víra je podemletá. Zmocňuje se jich smutek. Myslí si, že je všechno ztraceno. Také my vidíme svět vydaný napospas nenasytnosti mocných. Zdá se, že do Církve vtrhnul duch ateismu. Vidíme dokonce pastýře opouštějící své ovce. Ovčinec je zdevastován. Stejně jako učedníci, i my utíkáme z města, zklamaní a v beznaději, a ubíráme se do Emauz, do nicoty. Otevírá se před námi cesta, která zdánlivě nikam nevede. Jdeme po ní nechápavě a nevíme kam. Naši hořkost rozhání jen vítr.

Tu však spatříme, že někdo kráčí spolu s námi. „O čem to cestou spolu rozmlouváte?" ptá se nás. Vypovíme mu svůj smutek, svou úzkost, své zklamání. Potom se on ujme slova a vytkne nám nedostatek víry: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy? Nemá snad trpět Církev a zůstat tak věrná svému Mistru?" Vysvětluje nám Písmo. Jeho slova nás upokojí. Povzbudí naši víru. Naše osamělost je náhle rozdrcena silou jeho jistoty a laskavostí jeho pohledu.

A zatímco se zdá, že v dálce za horami zapadá slunce, stíny na cestě se prodlužují a do těla se dává chlad, obnovuje se naše odvaha a my ho prosíme: „Srdce nám hoří, když k nám mluvíš. Zůstaň s námi, Pane, neboť se připozdívá a den se již nachýlil."

Běda ti, Jidáši Iškariotský 9

I. část
Krize víry 21
Krize kněžství 49
Krize Církve 81
Akédie a krize identity 111

II. část
Nenávist k člověku 139
Nenávist k životu 167

III. část
Kam kráčí svět? 187
Nenávist, výsměch a cynismus 197
Krize Evropy 203
Omyly Západu 213
Nelítostní nepřátelé 225
Zrádné svody údajně emancipovaného života 233
Úpadek odvahy a smrtící utopie „nejlepšího ze všech světů" 239
Tvář postmoderních demokracií a kapitalismus 251
Smuteční pochod dekadence 263
Náboženská svoboda 269

IV. část
Bůh otvírá svou ruku 279
Co máme dělat? 295
Ať mě nic neznepokojuje 319