Mučedníci jsou znamením, že Bůh žije a je mezi námi stále přítomen. Jeho milosrdná láska se viditelně a hmatatelně projevuje v Ježíši Kristu, který slíbil, že neopustí svou Církev a ty, kdo se rozhodli Ho věrně následovat: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28,20). Vždyť Jeho přítomnost je hmatatelná v Jeho pronásledovaných učednících: „,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' Zeptal se: ,Kdo jsi, Pane?' Ten odpověděl: ,Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ'" (Sk 9,4-5). Mučedníci představují nejen fyzickou Ježíšovu přítomnost v nepřátelském a Evangeliu uzavřeném světě, ale jsou také nejradikálnější odpovědí člověka na Boží lásku. Skutečně není většího důkazu lásky než dát svůj život za toho, koho milujeme. Bůh se nám vskutku daroval až k smrti. Smrtí odpovídáme na Boží lásku opravdově a absolutně.

V encyklice Deus caritas est Benedikt XVI. důrazně napsal: „Již ve Starém zákoně biblická novost nespočívá prostě v abstraktních pojmech, nýbrž v nepředvídatelném a v jistém slova smyslu neslýchaném jednání Božím. Toto Boží působení nyní dostává svou dramatickou podobu na základě skutečnosti, že v Ježíši Kristu se Bůh sám vydává hledat ,zatoulanou ovci', tedy trpící a ztracené lidství. Když Ježíš ve svém podobenství hovoří o pastýři, který se vypravil za ztracenou ovcí, o ženě, která hledá ztracený peníz, o otci, jenž vychází v ústrety marnotratnému synovi a objímá ho, pak to nejsou pouze slova, protože to vše představuje výklad jeho vlastního bytí a konání. V jeho smrti na kříži se naplňuje ono obrácení se Boha proti sobě samému, v němž se On sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě."

I dnes se v kruté smrti tolika zastřelených, ukřižovaných, podřezaných, umučených a zaživa upálených křesťanů naplňuje „obrácení se Boha proti sobě samému" pro pozvednutí a spásu světa.

Podle statistik výzkumného institutu Pew Research Center z ledna 2014 docházelo ve třetině z osmaosmdesáti zemí, kde průzkum probíhal, k těžkému pronásledování křesťanů. Ti, kdo se hlásí ke Kristu, jsou pronásledováni po celém světě. Řada historiků dokonce tvrdí, že polovina křesťanských mučedníků za celé dějiny Církve byla zabita ve 20. století. Jejich krev však vypovídá o něčem jiném než krev Ábelova (srov. Gn 4,10). Nežádá pomstu ani trest, ale je v ní odpuštění a smíření. Mučedník je svědectvím lásky a víry pro ty, kdo jsou otevřeni Bohu milosrdenství a pravdy. Tím se dá ve Francii vysvětlit nečekaný úspěch filmu O bozích a lidech, který vypráví příběh sedmi cisterciáckých mnichů z kláštera v Tibhirinu zmasakrovaných v březnu 1996.

Jak neobdivovat slova závěti pákistánského katolického politika Šahbáze Bhattího zabitého pro víru v březnu 2011? Napsal: „Vysocí vládní činitelé mi navrhovali a žádali mě, abych svůj boj opustil, já jsem však vždy odmítl, i když jsem věděl, že riskuji život. Neusiluji o popularitu, nestojím o moc. Chci jen místo u Ježíšových nohou. Chtěl bych, aby o mě vypovídal můj život, můj charakter, mé činy, a aby říkaly, že následuji Ježíše Krista. Tato touha je ve mně tak silná, že bych pokládal za milost, kdyby Ježíš přijal oběť mého života při této práci a v tomto mém boji za pomoc potřebným, chudým, pronásledovaným pákistánským křesťanům. Chci žít pro Krista a pro Něho chci také zemřít."

Máme dojem, že tu znovu slyšíme sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka, který přišel do Říma, kde utrpěl nejhorší pohanu, když ho v aréně roztrhaly šelmy.

Také nemohu zapomenout na tváře třicetiletého Šahbáze Masíha a jeho čtyřiadvacetileté manželky Šamy Bibi, kteří byli 4. listopadu 2014 v pákistánské provincii Pandžábu zaživa upáleni v peci na vypalování cihel. Zůstaly po nich tři děti, přičemž Šama byla těhotná. Šahbát Masíh a Šama Bibi zemřeli v tichosti, jako zápalné oběti Bohu lásky. Mlčení obětí však neomlouvá trestuhodnou lhostejnost k osudu tisíců křesťanů, kteří každodenně umírají. Nemůžeme ignorovat bolestný výkřik proroka Izajáše: „Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Zbožní muži bývají smeteni a nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem" (Iz 57,1).

Zatímco na Východě křesťané pro svou víru a věrnost Pánu Ježíši umírají, někteří muži Církve se pokoušejí redukovat požadavky Evangelia na minimum. Jdeme až tak daleko, že potlačujeme spravedlnost a pravdu a používáme Boží milosrdenství k tomu, abychom, slovy „zprávy po diskusi" (relatio post disceptationem) synody o rodině z října 2014, „přijímali dary a kvality, které homosexuální osoby mohou nabídnout křesťanskému společenství". Tento dokument dále pokračoval tvrzením, že „otázka homosexuality nás vyzývá, abychom se vážně zamysleli nad vypracováním realistických cest k citovému růstu a k lidské a evangelní zralosti zahrnující sexuální dimenzi". Opravdovým pohoršením ve skutečnosti není existence hříšníků, neboť právě pro ně tu je vždy milosrdenství a odpuštění, ale směšování dobra a zla, které provádějí katoličtí pastýři. Jestliže muži zasvěcení Bohu už nejsou schopni chápat radikálnost evangelního poselství a hledají způsoby, jak ho otupit, jdeme po špatné cestě. Vždyť právě v tom je skutečný prohřešek proti milosrdenství.

Zatímco stovky tisíc křesťanů prožívají každý den ve strachu, někteří lidé se snaží zabránit utrpení znovusezdaných rozvedených, kteří se cítí být diskriminováni, protože jsou vyloučeni ze svátostného svatého přijímání. Přes stav trvalého cizoložství, přes životní situaci, která svědčí o odmítání poslušnosti Božího slova, jež svátostné manželství povyšuje na znamení zjevující Kristovo velikonoční tajemství, chtějí někteří teologové zpřístupnit znovusezdaným rozvedeným přijímání Eucharistie. Zrušení tohoto zákazu přistupovat ke svatému přijímání lidem, kteří sami sebe oprávnili k přestoupení Kristových slov - „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19,6) -, by jasně znamenalo popření nerozlučitelnosti svátostného manželství.

Aline Lizotteová, renomovaná teoložka a ředitelka Institutu Karola Wojtyły, správně napsala v knize L´Obéissance du Christ et le mystére de piété: „Pravda manželského spojení se uskutečňuje pouze uvnitř manželství, které tvoří stálý svazek muže a ženy vzniklý na základě veřejně vyjádřeného slibu, z něhož vyplývá radikální sdílení vzájemných darů s perspektivou přenesení tajemství osoby na dítě. Jiné formy sexuálního spojení, i kdyby obsahovaly prvky, jimiž by se podobaly svátostnému manželství, v Církvi Kristově objektivně představují překážky plnosti manželského života chtěného Stvořitelem a potvrzeného Kristem. Tvrdit, že faktické soužití, konkubinát nebo pouze civilní manželství mohou u pokřtěného představovat objektivně pozitivní prvky směřující ke svátostné plnosti, znamená chtít obracet dějiny spásy naruby!"

Dnes dochází ke střetu, ke vzpouře proti Bohu, k organizovanému boji proti Kristu a Jeho Církvi. Jak máme pochopit, že katoličtí pastýři hlasují o nauce, o Božím zákonu a o učení Církve o homosexualitě, rozvodu a novém sňatku, jako by se Boží slovo a Magisterium nadále mělo schvalovat většinovým hlasováním?

Lidé, kteří vymýšlejí a vytvářejí strategie, jak zabít Boha, zničit věrouku a staleté učení Církve, budou sami rozprášeni, svrženi do věčných muk svým vlastním pozemským vítězstvím.

Jakou cestou se chceme vydat na příští synodě o rodině, když od sebe oddělujeme bohoslužbu, zákon a etiku? V knize Duch liturgie Joseph Ratzinger napsal: „V řádu smlouvy na Sinaji [...] jsou spolu nerozlučně spojeny tři aspekty: kult - právo - étos. [...] Právo, které není založeno na morálce, se stává bezprávím; morálka a právo, které nevycházejí z pohledu na Boha, člověka degradují, protože ho okrádají o jeho nejvyšší měřítko a o jeho nejvyšší možnosti, upírají mu pohled na nekonečnost a věčnost. Následkem tohoto zdánlivého osvobození se člověk podřizuje diktatuře vládnoucích většin a náhodným lidským měřítkům, které ho nakonec musejí znásilnit. [...] Proto konečně ani nelze zcela oddělit kult a právo. Bůh má právo na odpověď člověka, má právo na člověka samého, a kde toto právo zcela mizí, vytrácí se také lidský právní řád, protože mu chybí úhelný kámen, jenž udržuje celek pohromadě."

Západ musí neodkladně upřít svůj pohled na Boha a na Ukřižovaného, „na toho, kterého probodli", znovu objevit důvěru a věrnost Evangeliu, překonat únavu a neodmítat poslouchat, „co Duch praví církvím", i když jsou to Církve africké...