Čtyři knihy o následování Krista

Z předmluvy (pro celou knihu)
... (Kniha) Následování Krista, jako všechna velká díla, vytryskla z problémů své doby. Vrcholná doba středověké mystiky i scholastiky už přešla. Duchovní autoři se snaží držet krok s učenými humanisty, a proto zaplavují své čtenáře množstvím citátů. Rozsáhlost znalostí, o které usilují, je na újmu hloubky a pochopení hlavních pravd. „Novost" nizozemského hnutí (Devotio moderna) je právě v tom, že se snaží vrátit k jednoduchosti a opravdovosti: Je nebezpečné vzdělávat pouze rozum bez současného vzdělávání srdce. Lépe, než pěstovat vědu o milosti, je milost mít a žít z ní. Ke komu mluví Bůh v nitru, ten se zbaví vlastního zmatku a porozumí více věcem, než kdyby spoléhal jen na svůj rozum. Tak v kostce podává návod k „moderní zbožnosti" autor této knihy, kterou píše především pro řeholníky. Přičemž nehledá přesnost výrazu, zato však usiluje o hloubku prožívání. Toto, řekli bychom „existenciální" pojetí duchovního života, činí knížku milou i člověku dneška.
I dnes je křesťanská zbožnost raněna v mnoha místech. Z víry zbyl namnoze zvětralý zvyk, prázdná forma a trochu barokní citové zbožnosti. I dnes je očividný rozpad hodnot, které se ještě včera zdály bezpečnými, a člověk se přesvědčil, že ani věda, ani technika tento proces nezastaví. ... J.P.

I.
O následování Krista a o pohrdání všemi nicotnostmi světa

1. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě (J 8,12), praví Pán. Těmito slovy nás Kristus vybízí k následování svého života a mravů, chceme-li být opravdu osvíceni a zproštěni slepoty srdce.
Buď tedy naším nejvyšším úsilím rozjímat o životě Ježíše Krista.

2. Kristova nauka vyniká nad všechny nauky svatých a kdo má Kristova ducha, najde v ní skrytou manu. Ale stává se, že mnozí lidé, ačkoliv často slyší evangelium, jsou jím přesto pramálo uchvacováni, neboť nemají Kristova ducha.
Kdo však chce plně a správně rozumět Kristovým slovům, musí se snažit utvářet celý svůj život podle něho.

3. Co ti prospěje učeně rozmlouvat o Trojici, chybí-li ti pokora, takže Trojice nemá v tobě zalíbení? Věru, vznešená slova nečiní člověka svatým a spravedlivým, ale ctnostný život ho činí milým Bohu. Přeji si raději mít pokoru, než znát její definici. Kdybys znal zpaměti celou bibli i výroky všech učenců, co by ti to všechno prospělo bez Boží lásky a milosti?
Pomíjivost, samá pomíjivost (Kaz 1,2) mimo lásku k Bohu a službu jemu jedinému. Svrchovaná moudrost pak je v tom, odpoutat se od světa a směřovat k nebeskému království.

4. Nicotné je tedy hledat pomíjivé bohatství a v ně skládat svou naději. Nicotné též je bažit po hodnostech a domáhat se vysokého postavení. Nicotné je hovět tělesným žádostem a toužit po něčem, zač potom nutně doléhají těžké tresty. Nicotné je přát si dlouhý život a málo se starat o život dobrý. Nicotné je dbát jen o život přítomný a nepomýšlet na budoucí. Nicotné je milovat, co tak rychle pomíjí, a nespěchat tam, kde trvá věčná radost.

5. Často si připomínej přísloví, že oko se nenasytí hleděním ani ucho slyšením (Kaz 1,8). Snaž se tedy odpoutat své srdce od viditelných věcí a přenes svou lásku na neviditelné. Protože ti, kteří následují jen své smysly, si poskvrňují svědomí a ztrácejí Boží milost.

II.
O pokorném poznávání sebe sama

1. Každý člověk přirozeně touží po vědomostech; ale co přispěje učenost bez Boží bázně? Dojista je lepší pokorný venkovan, který slouží Bohu, než pyšný vědec, který zkoumá pohyby nebeských těles, ale nedbá o svou spásu.
Kdo dobře zná sám sebe, málo se cení a nelibuje si v lidské chvále. Kdybych znal všechny věci na světě, ale nebyl bych v Boží milosti, co by mi to prospělo před Bohem, který mě bude soudit podle skutků?

2. Mírni se v přílišném bažení po vědomostech, protože z nich pochází mnohé rozptylování a zklamání. Učení lidé se rádi stavějí na odiv a chtějí slout moudrými. Je mnoho věcí, jejichž znalost prospívá duši málo nebo nic. A velmi pošetilý je ten, kdo se zabývá jinými věcmi než těmi, které prospívají jeho spáse.
Duši nenasycuje množství slov, ale ducha občerstvuje dobrý život, a čisté svědomí je základem veliké důvěry v Boha.

3. Čím větší a lepší máš vědomosti, tím přísněji pak budeš souzen, když nebudeš i svatěji žít. Nevynášej se tedy žádným uměním nebo věděním, ale spíše měj bázeň z toho, co ti bylo dáno znát.
Když se ti zdá, že mnoho víš a mnohému dostatečně rozumíš, uvědomuj si, že je mnohem více toho, co nevíš. Nebuď domýšlivý, spíš se přiznávej ke své nevědomosti. Proč by ses měl nad kýmkoli vyvyšovat, když jsou někteří ještě učenější a věci znalejší?
Chceš-li něco s prospěchem vědět a naučit se, hleď být raději neznám a považován za nic.

4. Nejvyšší a nejprospěšnější učeností je pravdivé poznání sebe sama a pohrdání sebou. Za nic se nepokládat, ale zato o jiných smýšlet vždycky dobře a s úctou, to je veliká moudrost a dokonalost.
Ani kdybys viděl někoho zjevně hřešit nebo se dopouštět těžkých přestupků, nepovažuj sám sebe za lepšího; vždyť nevíš, jak dlouho sám vytrváš v dobrém. Všichni jsme křehcí; ale nikoho nepokládej za křehčího, než jsi sám.

III.
O nauce pravdy

1. Šťasten, koho učí sama pravda, ne příměry a prchavými slovy, ale jak je sama v sobě. Naše mínění a vnímání nás často klame a je krátkozraké. Co prospěje veliké hloubání o tajemných a skrytých věcech, jejichž neznalost nám nebude na Božím soudu kladena k tíži?
Je veliká pošetilost, že nedbáme věcí užitečných a nutných a dokonce se sháníme po věcech škodlivých a zhoubných. Máme oči, a nevidíme (srov. Jr5,21).

2. A co nám může záležet na původu světa a jeho tvorstva? Ke komu mluví věčné Slovo, ten je zbaven mnoha domněnek. Všechno vzniklo z jednoho Slova a všechno mluví o jednom, a to je Počátek (Kristus), který mluví i k nám (srov. J 8,25). Bez něho nikdo nic nepoznává, ani správně neposuzuje. Komu jsou všechny věci tím jedním, kdo všechno vztahuje k tomu jednomu a všechno vidí v tom jednom, ten může být pevný srdcem a pokojně setrvávat v Bohu.
Bože - pravdo, sjednoť mě s tebou v ustavičné lásce! Příčí se mi mnohé, co čtu nebo slyším; v tobě je vše, co chci a po čem toužím. Ať zmlknou všichni učitelé a utichne všechno tvorstvo před tvou tváří; mluv ke mně jen ty sám.

3. Čím více je kdo sám v sobě sjednocen a v srdci prostý, tím více vznešených pravd snadno pochopí; neboť dostává světlo rozumu shůry. Čistý, prostý a stálý duch se ani při mnohé práci nerozptyluje; neboť všechno koná k Boží cti a snaží se nedbat vlastního uplatnění. Co ti více překáží a více tě obtěžuje, než neumrtvená žádost tvého srdce?
Dobrý a zbožný člověk uspořádává své činy nejprve v mysli, než je uvede ve skutek. A nedá se těmi skutky táhnout k tužbám hříšné náklonnosti, ale sám je podrobuje rozvážnému soudu zdravého rozumu. Kdo svádí tužší boj než ten, kdo se snaží zvítězit sám nad sebou?
A to by mělo být naším úsilím: přemáhat sebe a každodenně nabývat nad sebou větší moci a tak se zdokonalovat.

4. S každou dokonalostí v tomto životě je spojena jistá nedokonalost a žádné naše bádání není prosto nějaké temnoty. A tak je pokorné poznání sebe spolehlivější cestou k Bohu, než hluboké vědecké bádání.
Tím nebudiž haněna věda ani jakákoli prostá znalost věcí, která sama o sobě je dobrá a od Boha zřízená; ale vždy je třeba dávat přednost dobrému svědomí a ctnostnému životu.

5. Mnozí však více usilují o vědění než o dobrý život, a proto často bloudí a nepřinášejí téměř žádný užitek, nebo jen nepatrný. Kéž by vynakládali takovou píli na vymýcení chyb a vštěpování ctností, jakou věnují na řešení učených otázek; pak by nebylo tolik zla a pohoršení mezi lidmi, ani by nebylo tolik nekázně v klášterech. Až přijde soudný den, dojista nebudeme tázáni na to, co jsme četli, ale co jsme činili; ani na to, jak dobře jsme mluvili, ale jak zbožně jsme žili.
Pověz mi, kde jsou nyní všichni ti páni a učitelé, které jsi dobře znal, když ještě žili a oplývali učeností? Na jejich místa už zasedli jiní a nevím, zda si na ně vzpomenou. Za svého života zdáli se být něčím, a nyní se o nich mlčí.

6. Jak rychle pomíjí světská sláva! Kéž by se jejich život shodoval s jejich učeností; to by byli dobře studovali i přednášeli. Jak mnozí hynou pro nicotné světské vědění, protože málo pečují o službu Bohu. A poněvadž raději chtějí být velcí než pokorní, proto upadají do pošetilých myšlenek (srov. Řl,21).
Opravdu veliký je jen ten, kdo má velkou lásku. Opravdu veliký je, kdo je sám u sebe malý a veškeré vrcholné pocty považuje za nic. Opravdu moudrý je, kdo všechny pozemské věci má za nicotné, aby si naklonil Krista. A opravdu správně vzdělaný je, kdo činí Boží vůli a zříká se své.

IV.
O prozíravosti v jednání

1. Nemá se věřit každému výroku nebo popudu, ale každou věc je třeba opatrně a obezřetně uvážit podle Boha. Bohužel, často věříme a mluvíme o jiném raději zlé než dobré; tak jsme slabí.
Ale dokonalí lidé nevěří tak snadno každému povídání, poněvadž znají lidskou slabost náchylnou ke zlému a v řečech značně nespolehlivou.

2. Je velkou moudrostí neukvapovat se v jednání a nesetrvávat tvrdošíjně na svém mínění. K této moudrosti také náleží nevěřit každému lidskému povídání a nedonášet hned jiným, co jsme slyšeli nebo co nám bylo svěřeno. S moudrým a svědomitým člověkem se poraď a hleď se raději poučit od lepšího, než se řídit svými nápady.
Ctnostný život činí člověka moudrým podle Boha a v mnohém zkušeným. Čím bude kdo sám u sebe pokornější a Bohu poddanější, tím bude ve všem moudřejší a spokojenější.

V.
O čtení Písma svatého

1. V Písmu svatém je třeba hledat pravdu, a ne výmluvnost. Celé Písmo svaté se musí číst v tom duchu, v kterém bylo napsáno. Máme proto v Písmu hledat spíš užitečnost, než ozdobnost mluvy. A stejně rádi máme číst knihy nábožné a prosté, jako učené a hluboké.
Nehleď na pověst autora, měl-li malé či velké literární vzdělání, ale spíš ať tě ke čtení přitahuje láska k ryzí pravdě. Neptej se, kdo to praví, ale dbej na to, co se praví.

2. Lidé pomíjejí, ale Hospodinova věrnost je věčná (Z 117,2). Bůh k nám mluví různými způsoby i bez lidské zásluhy. Naše všetečnost nám často bývá překážkou ve čtení Písma, chceme-li chápat a zkoumat něco, co bychom měli v prostotě přejít, když na to nestačíme.
Chceš-li načerpat užitek, čti pokorně, prostě a s vírou; a nikdy nechtěj slout učencem. Rád se ptej na výroky světců a mlčky je poslouchej; a važ si příkladů starších, neboť se neuvádějí bez příčiny.

VI.
O nezřízených žádostech

1. Kdykoliv si člověk něčeho nezřízeně žádá, ihned je v nitru znepokojen. Pyšný a lakomec nemá pokoje nikdy; chudý a pokorný duchem žije v trvalém míru. Člověk, který dosud není sám v sobě dokonale umrtven, upadá snadno v pokušení a podléhá i v docela nepatrných věcech.
Nepevný duchem, dosud jaksi tělesný a nakloněn smyslovým věcem, nesnadno se může úplně odtrhnout od pozemských žádostí. A proto často mívá zármutek, když se jich straní; snadno se též rozčiluje, když se mu někdo staví na odpor.

2. Dosáhne-li však toho, po čem touží, ihned je obtížen provinilým svědomím, poněvadž následoval nezřízenou vášeň, a ta nepřináší hledané uklidnění. Pravý klid srdce tedy najdeme, jen když odporujeme nezřízeným vášním, a ne, když jim hovíme.
Proto není pokoje v srdci tělesného člověka, ani v člověku oddaném pozemským věcem, nýbrž jen v člověku vroucím a duchovním.

VII.
O útěku před planou nadějí a vypínavostí

1. Je pošetilý ten, kdo skládá svou naději v lidi nebo vůbec tvory. Nestyď se sloužit jiným z lásky k Ježíši Kristu a být pokládán na tomto světě za chudého. Nezakládej nic sám na sobě, ale skládej svou naději v Boha. Dělej, co můžeš, a Bůh přijde na pomoc tvé dobré vůli.
Nespoléhej se na své vědomosti ani na chytrost kteréhokoli člověka, nýbrž spíše na Boží milost; on pomáhá pokorným a ponižuje ty, kdo se vypínají.

2. Nechlub se bohatstvím, máš-li je, ani mocnými přáteli; nýbrž Bohem, který všechno uděluje a nadto ještě touží dát sebe samého. Nevynášej se velikostí nebo krásou těla, kterou pokazí a znetvoří i sebemenší nemoc.
A neměj zalíbení v sobě ani pro svou dovednost nebo nadání, aby ses neznelíbil Bohu, jemuž náleží všechno, cokoli máš od přirozenosti dobrého.

3. Nepokládej se za lepšího než jsou jiní, abys pak nebyl shledán horším před Bohem, který ví, co v člověku je. Nepyšni se dobrými skutky, neboť jinak než lidé soudí Bůh, jemuž se mnohdy nelíbí to, co se líbí lidem. Jestliže máš v sobě něco dobrého, domnívej se, že jiní jsou lepší, aby sis zachoval pokoru. Neškodí, když dáváš přednost všem lidem, ale velice škodí, jestliže se vyvyšuješ třeba jen nad jediným.
Pokorný má stálý pokoj, kdežto v pyšném srdci často přebývá žárlivost a rozhořčení.

VIII.
O opatrnosti v přílišné důvěrnosti

1. Neotvírej své srdce každému (Sír 8,19), ale mluv o svých záležitostech s člověkem moudrým a bohabojným. Jen výjimečně pobývej s mladíky a s lidmi světského smýšlení. Nelichoť se k bohatým a neukazuj se rád před vznešenými. Stýkej se s pokornými a prostými, se zbožnými a mravnými, a hovoř s nimi o duchovním vzdělávání. Nebuď důvěrný k žádné ženě, ale všeobecně všechny dobré ženy odporoučej Bohu.
Snaž se být důvěrný jedině s Bohem a jeho anděly a lidským známostem se vyhýbej.

2. Lásku je třeba mít ke všem, ale důvěrnost neprospívá. Mnohdy se stává, že se neznámá osoba skví dobrou pověstí, ale ta hasne, když ji pak vidíme zblízka.
Někdy se domníváme, že se jiným zalíbíme, když se s nimi stýkáme; a zatím se jim začneme nelíbit pro mravní vady, které na nás pozorují.

IX.
O poslušnosti a poddanosti

1. Je velice důležité setrvávat v poslušnosti, žít pod představeným a nebýt svým pánem. Mnohem bezpečnější je být podřízeným než představeným. Mnozí žijí v poslušnosti spíše z nutnosti než z lásky, pokládají ji za trest a snadno reptají. A nenabudou svobody ducha, pokud se nepodřídí celým srdcem kvůli Bohu.
Běhej sem tam, nenajdeš pokoje, dokud se pokorně nepodrobíš vedení představeného. Mnohého již zklamaly bláhové představy o změně místa.

2. Každý jistě rád jedná podle svého mínění a spíš se kloní k těm, kteří s ním smýšlejí stejně. Poněvadž je však Bůh mezi námi, je nutné, abychom se někdy i vzdali svého mínění v zájmu pokoje. Vždyť kdo je tak moudrý, aby mohl všechno dokonale vědět? Nedůvěřuj tedy příliš svému mínění, ale ochotně vyslechni mínění jiných.
Jestli je tvé mínění dobré, a přesto se ho pro Boha vzdáš a ustoupíš jinému, více tím získáš.

3. Často jsem totiž slýchal, že je bezpečnější rady poslouchat a přijímat než dávat.
Může se i přihodit, že je dobré mínění toho i onoho; ale nechtít jiným ustoupit, když toho vyžaduje rozum nebo vážná příčina, je vždy znamením pýchy a tvrdošíjnosti.

X.
O zdrženlivosti v přílišném mluvení

1. Pokud můžeš, varuj se shluku lidí; neboť duchovnímu životu velice překáží rozmlouvat o světských událostech, i když se vyprávějí s dobrým úmyslem. Snadno totiž býváme poskvrněni a zajati povrchností. Kéž bych byl častěji mlčel a nepobýval mezi lidmi!
Ale proč tak rádi mluvíme a bavíme se, když se tak zřídka navracíme k mlčení bez úhony svědomí? Mluvíme proto tak rádi, že ve společných rozmluvách hledáme vzájemnou útěchu a chceme ulehčit svému srdci zmítanému rozličnými představami.

2. A o tom, co velice milujeme, nebo po čem toužíme, nebo k čemu cítíme odpor, hovoříváme a uvažujeme zvlášť rádi. Jenže, bohužel, často planě a nadarmo. Neboť tato vnější útěcha nemálo škodí útěše vnitřní a božské. Proto je třeba bdít a modlit se, aby čas neplynul naprázdno. Pokud je dovoleno a prospěšno mluvit, mluv o tom, co povznáší ducha. Špatný návyk a nedbalost o náš duchovní prospěch bývají příčinou toho, že si nedáváme pozor na jazyk.
Nemálo totiž pomáhá k dokonalosti zbožná rozprava o duchovních věcech, zvláště tam, kde se lidé stejného smýšlení a ducha sdružují navzájem v Bohu.

XI.
O získání pokoje a horlivosti v duchovním pokroku

1. Mohli bychom dosáhnout velkého pokoje, kdybychom se nezabývali řečmi a skutky jiných, do kterých nám nic není. Jak může setrvat nadlouho v pokoji člověk, který se míchá do cizích starostí, který si k tomu vyhledává vnější příležitost a který málo nebo zřídka bývá v nitru usebrán?
Blažení prostí, neboť budou mít hojnost pokoje.

2. Proč byli někteří svatí tak dokonalí v životě i v rozjímání? Protože se snažili nadobro v sobě umrtvit všechny pozemské žádosti, a tak mohli z hloubi svého srdce přilnout k Bohu a věnovat se jen své duši.
My se příliš zabýváme vlastními vášněmi a nad-míru se staráme o pomíjející věci. Zřídka pak vytrháme s kořenem každou jednotlivou chybu a nemáme dost zápalu pro každodenní zdokonalování; proto zůstáváme studení a vlažní.

3. Kdybychom byli sami v sobě dokonale umrtveni a tak ve svém nitru co nejméně zmateni, tehdy bychom dovedli chápat i božské věci a zakoušet něco z nebeského nazírání.
Hlavní a největší překážkou je, že nejsme prosti nezřízených vášní a žádostí, ani se nesnažíme nastoupit dokonalou cestu svatých. Když pak narazíme na jakékoli protivenství, příliš rychle klesáme na mysli a utíkáme se k lidským útěchám.

4. Kdybychom se snažili stát v boji jako stateční muži, jistě bychom nad sebou zahlédli pomoc Páně z nebe. On totiž pohotově pomáhá bojujícím a doufajícím v jeho milost, neboť sám nám zjednává příležitost k bojům, abychom vítězili.
Jestliže zakládáme svůj duchovní prospěch toliko na jistých vnějších cvičeních, brzy bude po naší zbožnosti. Ale přiložme sekeru ke kořeni, abychom očištěni od nezřízených vášní dosáhli pokojné mysli.

5. Kdybychom vykořenili každý rok jednu chybu, brzy bychom se stali dokonalými lidmi. Ale právě naopak často pociťujeme, že jsme byli lepší a čistší na počátku svého obrácení, než po mnoha letech duchovního života. Naše horlivost a náš duchovní pokrok by měly denně růst; nyní však se pokládá za mnoho, když si někdo umí podržet část prvotní horlivosti.
Kdybychom si činili malé násilí hned od počátku, mohli bychom později konat všechno lehce a radostně.

6. Těžké je zanechat návyku, ale těžší je odporovat vlastní vůli. Když však nepřemáháš malé a lehlé obtíže, jak přemůžeš těžší? Vzepři se od počátku své náklonnosti; a odnaučuj se špatnému návyku, aby tě snad ponenáhlu nepřivedl do větší nesnáze.
Kdybys uvážil, jaký pokoj sobě a jakou radost jiným bys způsobil dobrým životem, domnívám se, že bys dbal pečlivěji o svůj duchovní pokrok!

XII.
O užitečnosti protivenství

1. Je pro nás dobré, že občas míváme nějaké těžkosti a protivenství. Neboť často člověku připomenou, že je zde ve vyhnanství a nemá skládat naději v jakoukoli věc tohoto světa. Dobré je, že někdy narážíme na odpor a že se o nás smýšlí špatně a nesprávně, i když jednáme dobře a s dobrým úmyslem. To často prospívá pokoře a chrání nás před klamnou slávou.
Tehdy totiž, když si nás veřejně lidé neváží a nedůvěřují nám, lépe hledáme vnitřního svědka -Boha.

2. Proto by se měl člověk tak upevnit v Bohu, aby mu nebylo zapotřebí vyhledávat mnoho lidských útěch.
Když je člověk dobré vůle sužován nebo pokoušen či trápen špatnými myšlenkami, lépe chápe, jak nutně potřebuje Boha a bez něho že nic dobrého nedokáže. Tu se i rmoutí, naříká a modlí se pro duchovní bídu, kterou trpí. Tehdy ho mrzí žít dál a chce zemřít, aby se mohl odpoutat od těla a být s Kristem. A tehdy také pochopí, že na tomto světě nemůže být dokonalá bezpečnost a úplný pokoj.

XIII.
Kterak odporovat pokušení

1. Pokud žijeme na světě, nemůžeme být bez protivenství a pokušení. Proto je psáno v knize o Jobovi (7,1): Život člověka na zemi je samé bojování proti pokušení. A Tomáš Kempenský cituje asi Italu: „Tentatio est vita humana super terram". Měl by se tedy mít každý na pozoru před svým pokušením a bdít na modlitbách, aby ďábel, který nikdy nespí, ale obchází a hledá, koho by pohltil (1 Pt 5,8), nenašel příležitost k oklamání.
Nikdo není tak dokonalý a svatý, aby někdy neměl pokušení; proto nemůžeme být úplně bez nich.

2. Pokušení jsou přece člověku velice užitečná, třeba jsou obtížná a těžká, neboť jimi se člověk učí pokoře, očišťuje a vzdělává. Všichni svatí prošli mnoha protivenstvími a pokušeními a měli z nich prospěch. A kdo nedovedli pokušení odolat, jsou zavrženi a zahynuli.
Není tak svaté řehole, ani tak odlehlého místa, aby tam nedosáhlo pokušení a protivenství.

3. Dokud člověk žije, nikdy není před pokušením zcela bezpečný, poněvadž zdrojem pokušení je žádostivost, která je v nás samých už od chvíle našeho zrození. Když jedno pokušení nebo protivenství pomine, přijde jiné; a vždy budeme mít proč trpět, neboť jsme ztratili svou blaženost.
Mnozí se snaží před pokušeními utíkat a upadají v ně tím hlouběji. Nemůžeme vítězit jen útěkem; ale teprve trpělivostí a pravou pokorou se stáváme silnější než všichni nepřátelé.

4. Kdo se odvrací od zlého jenom zevně a nevypleje zlo i s kořenem, málo zmůže; naopak, pokušení se vrací tím snáz a pociťuje se tím hůře. Spíše s Boží pomocí zvítězíš trpělivostí a vytrvalostí, než přísností a příkrostí k sobě samému.
Raději si dej v pokušení poradit; a na člověka, který je v pokušení, nebuď tvrdý, ale dodej mu útěchy, jaké by sis přál sám.

5. Počátek všech zlých pokušení je v nestálé mysli a malé důvěře v Boha. Vždyť jako je loď bez kormidla zmítána vlnami sem a tam, tak podobně bývá pokoušen člověk, který ochabl a upustil od svého předsevzetí. Oheň zkouší železo (Sír 31,26) a pokušení spravedlivého člověka (srov. Sír 27,6). Často nevíme, co dokážeme; až pokušení ukáže, co jsme. Je však třeba bdít, především v začátku pokušení, neboť nepřítel bývá snáze přemožen tehdy, když se mu nedovolí vstoupit ani na práh mysli, nýbrž jde se proti němu, hned jak zaklepe. Proto kdosi pravil: Postav se na odpor z kraje, než kořeny pevně se ujmou; necháš-li nemoci čas, pozdě je hledati lék (Ovidius, Remedia amoris 91,92).
Neboť nejprve přijde na mysl pouhá myšlenka, pak mocná představa, nakonec zalíbení, hříšná žádost a souhlas. Tak znenáhla vstoupí zlý nepřítel naplno, když se nepostavíme na odpor hned zpočátku. A čím déle kdo otálí s odporem, tím se stává každodenně slabším a nepřítel vůči němu silnějším.

6. Jedni zakoušejí těžší pokušení na počátku svého obrácení, druzí zase na konci; jiní pak jsou jimi trápeni téměř po celý život. Někteří jsou pokoušeni dosti mírně podle moudrosti a spravedlnosti Božího řádu, který bere v úvahu stav a zásluhy
lidí a vše předem upravuje ke spáse svých vyvolených.

7. Proto nesmíme v pokušení zoufat, ale tím vroucněji prosit Boha, aby nás v každém trápení uznal za hodny pomoci. On zajisté, podle slov Pavlových (1 K 10,13), s pokušením dopřeje nám zároveň i sil, abychom v něm mohli zdárně obstát.
Pokorně se proto skloňme pod Boží ruku v každém pokušení a trápení, neboť pokorné duchem Bůh spasí a vyvýší (srov. 1 Pt 5,6; Z 33,19).

8. V pokušeních a trápeních člověk ukáže, jak pokročil v dokonalosti; jimi se též získává větší zásluha a lépe projevuje ctnost. Není nic velkého být nábožný a horlivý, když člověk necítí žádnou těžkost; jestliže si však v době protivenství zachová trpělivost, bude mít velkou naději na zdokonalení.
Někteří se dovedou uchránit ve velkých pokušeních, ale v každodenních malých často podléhají, aby tím pokořeni nespoléhali ve velkých nikdy na sebe, když jsou slabí i v tak malých.

XIV.
O zdrženlivosti v ukvapeném posuzování

1. Obrať zrak sám na sebe a chraň se posuzovat skutky jiných. Posuzováním jiných koná člověk marnou práci, častěji se mýlí a snadno hřeší; při posuzování a rozebírání sama sebe pracuje vždy s užitkem. Mnohdy o něčem soudíváme podle toho, jaký k tomu máme citový vztah; a pro svou sebelásku snadno pozbýváme správného úsudku.
Kdyby jediným předmětem našich tužeb byl Bůh, pak bychom se tak lehce neznepokojovali, když se něco příčí našemu smýšlení.

2. Ale často je utajeno v našem nitru nebo se nahodí kolem nás něco, co nás přitahuje stejně silně (jako Bůh). Mnozí v tom, co konají, skrytě hledají sebe, aniž jsou si toho vědomi. Zdají se naprosto spokojeni, když se věci dějí podle jejich vůle nebo přání. Jestliže se však stane jinak, než si přejí, hned se bouří a rmoutí.
Pro různost smýšlení a mínění vznikají dost často rozepře mezi přáteli a občany, i mezi řeholníky a zbožnými lidmi.

3. Starý návyk se opouští jen stěží a nikdo se nedá rád odvádět od svého mínění.
Jestliže více spoléháš na svůj rozum nebo dovednost, než na podmaňující moc Ježíše Krista, zřídka a ztěžka budeš dokonalým člověkem. Neboť Bůh si žádá, abychom se mu zcela poddali a planoucí láskou se povznesli nad veškerý rozumový důvod.

XV.
O skutcích konaných z lásky

1. Za nic na světě a z lásky k žádnému člověku nesmíme vykonat něco zlého. Avšak někdy, když tím prospějeme potřebnému člověku, lze některý dobrý čin opomenout, nebo ho i zaměnit nějakým lepším. Tím se totiž dobrý skutek neruší, nýbrž nahrazuje lepším.
Vnější skutek vykonaný bez lásky neprospívá; cokoli však se koná z lásky, ať je to sebemenší a nepatrnější, všechno se obrací v užitek. Bůh totiž více ocení to, z jak velké lásky kdo jedná, než kolik vykoná.

2. Mnoho vykoná, kdo mnoho miluje. Mnoho vykoná, kdo svou věc dělá dobře. A dobře dělá, kdo slouží více společenství než své vůli.
Často se zdá láskou, co je jen sobectvím, protože to zpravidla vychází z přirozené náklonnosti, z vlastní žádosti, z naděje na odplatu, nebo z touhy po nějaké výhodě.

3. Kdo má pravou a dokonalou lásku, v ničem nehledá sebe, nýbrž touží, aby se všechno dálo jedině k Boží slávě. Nikomu také nezávidí, neboť netíhne k žádnému osobnímu potěšení; ani se nechce radovat sám v sobě, ale nade všechno dobro klade touhu po blaženosti v Bohu. Žádné dobro nepokládá za vlastnictví někoho z lidí, nýbrž vše vztahuje plně k Bohu, z něhož vychází všechno jakožto z pramene a v němž konečně všichni svatí blaženě spočinou.
Kdo by měl jen jiskřičku pravé lásky, jistě by pocítil, jak všechno pozemské je holá nicotnost.

XVI.
O snášení cizích nedokonalostí

1. Co nemůže člověk u sebe nebo u jiných napravit, to má trpělivě snášet, dokud to Bůh nezařídí jinak. Uvaž, že patrně je tak mnohem lépe pro vyzkoušení tvé trpělivosti, bez které naše zásluhy nemají valnou cenu.
V takových obtížích máš jen prosit Boha o pomoc, abys uměl všechno snášet s laskavostí.

3. Když někdo neposlechne po jednom, dvojím napomenutí, nehádej se s ním, ale svěř celou věc Bohu, ať se děje jeho vůle a ať je ctěn ve všech svých služebnících. On přece snadno dokáže obrátit zlé v dobré.
Snaž se proto trpělivě snášet cizí nedokonalosti a jakékoli slabosti, protože i ty máš mnohé, které zas musí snášet jiní. A nedokážeš-li sám sebe učinit takovým, jakým chceš být, jak bys mohl žádat po jiném, aby byl podle tvého přání? Rádi vídáme, když jsou jiní dokonalí, a přitom své chyby nenapravujeme.

3. Požadujeme přísné pokárání pro jiné, ale sami káráni být nechceme. Nelíbí se nám přílišná volnost jiných, ale nechat si odepřít, čeho si žádáme my, to ne. Chceme, aby se jiní přísně drželi předpisů, ale sami se jimi nechceme dát omezovat.
A tak je vidět, jak zřídkakdy hodnotíme bližního stejně jako sebe. A kdyby všichni byli dokonalí, co bychom pak mohli od jiných trpět pro Boha?

4. Jenže Bůh to už zařídil tak, abychom se učili nést břemena jeden druhého (Ga 6,2). Vždyť nikdo není bez chyby, nikdo bez břemene; nikdo si nestačí sám, nikdo není dost moudrý. Ale máme se navzájem snášet, navzájem těšit, společně si pomáhat, poučovat se a napomínat.
V protivenství se nejlépe ukáže, jak kdo pokročil v ctnosti. Neboť člověka nečiní křehkým příležitosti; ty jen ukazují, jaký je.

* * * * *

Ukázka je z knihy "Čtyři knihy o následování krista". Knihu vydalo nakladatelství Cesta v roce 2017. V ukázce jsou vynechány poznámky.
Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x.

Obsah knihy

Předmluva 5

KNIHA PRVNÍ
UŽITEČNÁ NAPOMENUTÍ PRO DUCHOVNÍ ŽIVOT

I. O následování Krista a o pohrdání všemi nicotnostmi světa 11
II. O pokorném poznávání sebe sama 12
III. O nauce pravdy 14
IV. O prozíravosti v jednání 17
V. O čtení Písma svatého 18
VI. O nezřízených žádostech 19
VII. O útěku před planou nadějí a vypínavostí 20
VIII. O opatrnosti v přílišné důvěrnosti 21
IX. O poslušnosti a poddanosti 22
X. O zdrženlivosti v přílišném mluvení 24
XI. O získání pokoje a horlivosti v duchovním pokroku 25
XII. O užitečnosti protivenství 27
XIII. Kterak odporovat pokušení 28
XIV O zdrženlivosti v ukvapeném posuzování 31
XV. O skutcích konaných z lásky 33
XVI.O snášení cizích nedokonalostí 34
XVII. O řeholním životě 35
XVIII. O příkladech svatých Otců 36
XIX. O cvičeních dobrého řeholníka 39
XX. O lásce k samotě a mlčení 42
XXI. O zkroušenosti srdce 46
XXII. Jak rozjímat o lidské ubohosti 48
XXIII. Jak rozjímat o smrti 52
XXIV. O soudu a trestech za hříchy 56
XXV. O horlivé nápravě celého našeho života 60

KNIHA DRUHÁ
NAPOMENUTÍ K VNITŘNÍMU ŽIVOTU

I. O vnitřním životě 67
II. O pokorné podřízenosti 70
III. O člověku dobrém a pokojném 71
IV. O čistém úmyslu a upřímném smýšlení 73
V. O pozorování sebe sama 74
VI. O radosti dobrého svědomí 75
VII. O svrchované lásce k Ježíši 77
VIII. O důvěrném přátelství s Ježíšem 80
IX. O úplné bezútěšnosti 82
X. O vděčnosti za Boží milost 86
XI. O tom, jak málo je milovníků Ježíšova kříže 88
XII. O královské cestě svatého kříže 90

KNIHA TŘETÍ
O VNITŘNÍM POTĚŠENÍ

I. O Kristově vnitřním promlouvání k věrné duši 99
II. Kterak Pravda mluví v nitru beze slov 100
III. Kterak Boží slova pokorně poslouchat, a kterak si jich mnozí neváží 101
IV. Kterak třeba žít před Bohem vpravdě a pokoře 104
V. O podivuhodném působení Boží lásky 106
VI. Kterak se osvědčí pravý milovník Krista 110
VII. O skrývání milosti pod stráží pokory 113
VIII. O nízkém oceňování sebe před Bohem 116
IX. Kterak všechno zaměřovat k Bohu jakožto konečnému cíli 117
X. Kterak je sladké pohrdnout světem a sloužit Bohu 119
XI. Kterak třeba zkoumat a mírnit žádosti srdce 121
XII. O cvičení v trpělivosti a o potírání žádostí 122
XIII. O poslušnosti pokorně podřízeného podle příkladu Ježíše Krista 124
XIV O rozjímání skrytých Božích soudů, abychom nezpyšněli ve štěstí 126
XV. Jak si máme počínat a mluvit, když o něco žádáme 128
XVI. Kterak jen u Boha hledat pravou útěchu 130
XVII. Kterak každou starost skládat na Boha 131
XVIII. Kterak časné strasti klidně snášet podle Kristova příkladu 132
XIX. O snášení křivd a osvědčování pravé trpělivosti 134
XX. O vyznávání vlastní slabosti a o bědách tohoto světa 137
XXI. Kterak spočinout v Bohu, který je nad všechny dary a dobra 139
XXII. O vděčnosti za přehojná Boží dobrodiní 142
XXIII. O čtyřech věcech, které přinášejí velký pokoj 144
XXIV. O zahánění zvědavosti na život bližního 147
XXV. V čem spočívá pevný pokoj srdce a skutečný prospěch 148
XXVI. O pravé svobodě ducha, které lze dosáhnout spíše pokornou modlitbou než četbou 150
XXVII. Kterak sebeláska nejvíc vzdaluje od svrchovaného dobra 152
XXVIII. Proti utrhačným jazykům 154
XXIX. Kterak v soužení vzývat a velebit Boha 155
XXX. O prosbě za Boží pomoc a o důvěře v návrat milosti 156
XXXI. O zřeknutí se všeho tvorstva, aby mohl být nalezen Tvůrce 159
XXXII. O zřeknutí se sám sebe a odříkání ve všech žádostech 162
XXXIII.O nestálosti srdce a o Bohu jako posledním cíli 163
XXXIV. Kterak je Bůh milujícímu ve všem a nade všechno sladký 164
XXXV. Kterak v tomto životě není bezpečí před pokušením 166
XXXVI. Proti nesprávným lidským úsudkům 168
XXXVII. O čistém a úplném sebezřeknutí k dosažení svobody srdce 169
XXXVIII. O dobrém počínání ve vnějších věcech a uchylování se k Bohu v nebezpečích 172
XXXIX. Kterak člověk nemá jednat ukvapeně 173
XL. Kterak člověk nemá nic dobrého sám ze sebe a ničím se nemůže chlubit 174
XLI. O pohrdání každou časnou poctou 176
XLII. Kterak pokoj nezakládat na lidech 177
XLIII. Proti klamné světské učenosti 178
XLIV O nepodléhání vnějším věcem 180
XLV. Kterak nevěřit každému; a o snadném chybování slovem 181
XLVI. O důvěře v Boha, když nás urážejí řeči 183
XLVII. Kterak nutno pro věčný život snášet veškeré těžkosti 186
XLVIII. O věčném dni a o strastech tohoto života 188
XLIX. O tužbě po věčném životě a o velké odměně přislíbené bojujícím 191
L. Kterak se v opuštěnosti odevzdávat do Božích rukou 194
LI. Kterak se věnovat drobným skutkům, není-li sil na velké 198
LIL Kterak se člověk nemá mít za hodna útěchy, nýbrž spíše ran 199
LUL Kterak je Boží milost neslučitelná se světským smýšlením 201
LIV. O rozdílných hnutích přirozenosti a milosti 203
LV. O porušené přirozenosti a účinnosti Boží milosti 207
LVI. Kterak se zřeknout sám sebe a s křížem následovat Krista 210
LVU. Kterak příliš nemalomyslnět pro občasné poklesky 213
LVIII. Kterak se nemají zkoumat vyšší věci a skryté Boží soudy 215
LIX. Kterak všechnu naději a důvěru skládat jedině v Boha 220

KNIHA ČTVRTÁ
O SVÁTOSTI OLTÁŘNÍ

Povzbuzení k svatému přijímání 225
I. S jakou uctivostí má být Kristus přijímán 225
II. Kterak Bůh ve své Svátosti prokazuje člověku velkou dobrotu a lásku 231
III. Kterak je užitečné často přijímat 234
IV. Kterak mnoho dobrého se dostává zbožně přijímajícím 236
V. O vznešenosti oltářní svátosti a o kněžském stavu 239
VI. O přípravě k svatému přijímání 242
VII. O zpytování svědomí a o opravdovém předsevzetí 244
VIII. O Kristově oběti na kříži a o sebeobětování 246
IX. Kterak obětovat sebe i všechno své Bohu a za všechny se modlit 248
X. Kterak svaté přijímání lehkomyslně neopomíjet 250
XI. Kterak Kristovo tělo a svaté Písmo jsou věřící duši nejpotřebnější 254
XII. Kterak pečlivě se připravovat k přijímání Krista 258
XIII. Kterak má zbožná duše celým srdcem toužit po spojení s Kristem ve Svátosti 260
XIV. O vroucí tužbě některých zbožných lidí po těle Kristově 262
XV. Kterak dar zbožnosti získávat pokorou a sebezapřením 263
XVI. Kterak své potřeby přednášet Kristu a prosit ho o milost 265
XVII. O vroucí lásce a mocné touze po přijetí Krista 267
XVIII. Kterak člověk nemá všetečně zkoumat oltářní svátost, ale pokorně následovat Krista a podřídit své smysly svaté víře 269

* * * * *

TOMÁŠ KEMPENSKÝ
ČTYŘI KNIHY O NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA
Přeložil Josef Pernikář Ilustrace a grafická úprava Milivoj Husák
Vydalo nakladatelství Cesta nám. Republiky 5, 614 00 Brno, tel.: 545 574 373, e-mail: cestanakl@volny.cz www.cestabrno.cz v roce 2001 jako svoji 129. publikaci 2. vydání 4. dotisk v roce 2017

Cena 188 Kč

ISBN 978-80-7295-019-5