Světské ambice a opilý žebrák
Velmi jsem dychtil po poctách, bohatství, manželství - a ty ses smál. Snášel jsem v těch žádostech samou hořkost a těžkosti - a tys ke mně byl o to laskavější, oč méně jsi mi dovolil najít sladkost v tom, cos nebyl ty. Pohleď na mé srdce, Pane - tys chtěl, abych na to vzpomínal a abych ti to vyznával. Ať teď má duše lne k tobě - tys ji zbavil těch pevných osidel smrti. Jak ubohá byla! Tys jitřil její bolestivou ránu, aby všeho nechala a obrátila se k tobě, jenž jsi nade všecko a bez něhož by nic nebylo - aby se obrátila a uzdravila.
Jak ubohý jsem byl - a jakým způsobem dosáhls ty toho, abych svou ubohost pocítil toho dne, kdy jsem se chystal přednést chvalořeč na císaře... Říkal bych v ní plno lží, čímž bych získal přízeň těch, kdo věděli, že lžu, a mé srdce se dusilo starostmi a planulo v horečkách sžíravých myšlenek. A právě jsem procházel jakousi milánskou čtvrtí, když jsem si všiml chudého žebráka, který měl myslím dost vypito, dělal vtípky a měl veselou náladu. Povzdechl jsem si a přátelům, kteří byli se mnou, jsem řekl: Kolik bolestí pochází z našich pošetilostí! Veškerým svým snažením - při němž jsem se tehdy mořil a vláčel jsem, poháněn ctižádostí, břemeno své bídy, které s tím, jak jsem je vláčel, narůstalo - jsme přece nechtěli dosáhnout ničeho jiného než bezstarostné radosti, a v tom nás, kteří tam asi nikdy nedojdeme, ten žebrák už předešel. K tomu, čeho on dosáhl pomocí několika málo vyžebraných drobných mincí, tedy k radosti z pozemského štěstí, já jsem se trmácel tak strastiplnými oklikami a zacházkami? On neměl tu pravou radost - ale já jsem s tou ctižádostí hledal radost daleko klamavější. A přece on se radoval, a já jsem byl plný úzkosti, on byl bez starostí, a já se třásl strachem. A kdyby se mě někdo vyptával, jestli chci raději jásat nebo se strachovat, odpověděl bych, že jásat, a kdyby se mě naproti tomu někdo zeptal, jestli bych na tom chtěl být tak jako ten žebrák, nebo tak, jak jsem na tom tehdy byl já, vybral bych si, že chci být soužen starostmi a obavami - ale byla by to zvrácená, ne pravdivá volba. Neměl jsem totiž dávat přednost sobě před žebrákem kvůli tomu, že jsem byl vzdělanější, protože jsem z toho neměl radost, ale snažil jsem se tím zalíbit lidem - ne abych je něco naučil, ale jenom abych se zalíbil. Proto jsi holí své kázně rozdrtil mé kosti.

Přátelé Alypius a Nebridiusk
Ať tedy od mé duše ustoupí, kdo jí říkají: „Záleží na tom, z čeho se kdo raduje. Ten žebrák měl radost, protože byl opilý, kdežto ty ses toužil radovat ze slávy." Z jaké slávy, Pane? Z té, která není v tobě. Vždyť jako to nebyla pravá radost, tak nebyla pravá ani ta sláva - jen mi víc převrátila mysl. A zatímco on se vyspal z opilosti ještě té noci, já jsem se s tou svojí ukládal ke spánku a vstával, abych se s ní pak znovu uložil ke spánku a znovu vstával: podívej se, kolik dní! Opravdu záleží na tom, z čeho se kdo raduje, vím, a je nesrovnatelný rozdíl mezi radostí, kterou dává naděje víry, a onou marností. Ale i v tom byl mezi námi rozdíl: on byl zajisté šťastnější nejen proto, že přetékal radostí, zatímco mě drásaly starosti, ale také proto, že si víno na kolemjdoucích vymohl přáním všeho dobrého, kdežto já jsem hledal lhaním, jak se nadýmat pýchou.
V tomto smyslu jsem o tom tehdy mnohokrát hovořil se svými drahými a často jsem při tom přemítal, jak to se mnou vypadá, a zjišťoval jsem, že to se mnou vypadá špatně, a to mě naplňovalo bolestí a mé potíže se tím násobily. A když už se na mě nějaké štěstí usmálo, neměl jsem chuť po něm sáhnout, protože ještě dřív, než se dalo chytnout, odletělo.
Naříkali jsme si nad tím spolu s těmi, s nimiž jsme se přátelsky stýkali: nejvíc a nejdůvěrněji jsem o tom mluvil s Alypiem a Nebridiem.
První z nich, Alypius, pocházel ze stejného města jako já, jeho rodiče patřili k jeho předním občanům. Byl mladší než já, studoval u mě, když jsem začal vyučovat v našem městě, i později v Kartágu: měl mě moc rád, protože jsem se mu zdál dobrý a učený, a i já jsem ho měl rád pro jeho velmi ušlechtilou povahu, která byla dostatečně zřejmá už v jeho mladém věku. Vír špatných mravů Kartáginců, kteří náruživě vyhledávali bezcenná divadelní představení, ho přesto pohltil a on podlehl šílenému nadšení pro hry v cirku. Právě když se v tom tak nešťastně zmítal, já jsem tam na veřejné škole přednášel rétoriku: on ale ke mně jako k učiteli nedocházel kvůli nějakému sporu mezi mnou a jeho otcem. Dozvěděl jsem se o jeho zhoubné lásce k představením v cirku a krajně mě to znepokojilo, protože se mi zdálo, že tak zhatí velká očekávání - nebo že už je dokonce zhatil. Nebyla ale příležitost, abych ho napomenul nebo ho od toho káráním odvrátil, ať už s laskavostí jako jeho přítel, nebo poprávu jako jeho učitel. Domníval jsem se totiž, že co se mě týče, stojí na otcově straně, ale tak tomu ve skutečnosti nebylo. V té věci nedbal na otcovu vůli, začal mě zdravit, přicházet do mé posluchárny, něco si poslechl a pak odešel.
A mně zatím vypadlo z paměti, že s ním mám projednat to, aby tak výborné schopnosti neničil zaslepenou a nebezpečnou zálibou v těch bezcenných hrách. Ale Pane, ty, který máš v rukou moc nade vším, co jsi stvořil, jsi přece nezapomněl, že bude jako biskup mezi tvými dětmi udělovat tvou svátost, a aby se jeho náprava přičítala zjevně tobě, uskutečnils ji mým prostřednictvím, ale bez mého vědomí.
Jednoho dne, když jsem seděl na obvyklém místě obklopen svými žáky, Alypius přišel, pozdravil, posadil se a upřel svou pozornost k tomu, co se probíralo. Právě jsem měl v rukou text. Když jsem ho vykládal, zdálo se mi vhodné užít přirovnání k hrám v cirku, čímž se to, co jsem sděloval, stalo přístupnějším a jasnějším - tak jsem se sžíravě vysmál těm, které tohle bláznovství spoutává. Bože, ty víš, že jsem v tu chvíli nepřemýšlel o vyléčení Alypia z tohoto moru. On to ale hned vztáhl na sebe a byl přesvědčen, že jsem to řekl jen kvůli němu, a co by někdo jiný přijal tak, že by se na mě dopálil, ten ušlechtilý hoch přijal tak, že se dopálil na sebe, a ke mně zahořel ještě větší láskou. Tys totiž už dávno pravil a do svého Písma vetkal slova: Pokárej moudrého, bude tě mít rád. Ale já jsem ho tehdy nekáral... To ty používáš všech, ať o tom vědí nebo nevědí, podle řádu, který znáš ty sám - a je to řád spravedlivý -, a z mého srdce a jazyka jsi učinil žhavé uhlí, abys jím vypálil a uzdravil chřadnoucí mysl, ztrácející naději na dobré vyhlídky.
Ať nemluví o tvých chválách ten, kdo nerozvažuje o tvých milosrdných skutcích - ty tě vyznávají z mého nitra. Alypius se totiž po těch slovech dostal z velmi hluboké jámy, kam dobrovolně upadal a kde nacházel podivné potěšení ve své zaslepenosti: s odhodláním být střídmý zatřásl svým duchem, takže z něho opadla všechna špína her v cirku a už tam nikdy nevstoupil. Překonal také otcův odpor, aby si mě vzal jako učitele: otec ustoupil a dovolil mu to.
A tak znovu začal navštěvovat mé přednášky a spolu se mnou se zamotal do té pověry: na manichejcích miloval, jak dávali na odiv svou zdrženlivost, a myslel, že je opravdová a upřímná. Byla ale nehorázná a zavádějící: lovila cenné duše, které se ještě nedovedou povznést k výšinám ctnosti a dají se snadno oklamat vnějším zdáním ctnosti, jež je ale vymyšlená nebo předstíraná.
Alypius nebyl ochoten opustit světskou dráhu, předurčenou mu jeho rodiči, a dorazil do Říma dřív než já, aby tam studoval práva, a nechal se nepochopitelně unést neuvěřitelnou vášní pro gladiátorské zápasy. I když takové věci odmítal a odsuzoval, potkal náhodou nějaké přátele a spolužáky, kteří se vraceli z oběda, a ti ho, byť se velmi zdráhal a odolával, s přátelským donucením dovlekli v den krutých a vražedných her do amfiteátru. A on jim řekl: „I když tam dotáhnete a usadíte mé tělo, copak je ve vaší moci to, aby ty hry sledovaly i mé oči a duch? Budu tam přítomen i nepřítomen, a tak porazím vás i ty hry." Když to uslyšeli, vlekli ho s nemenším úsilím dál: snad se chtěli ujistit, jestli to dokáže. Když tam přišli a podle možností se posadili, všude už plál krvelačný chtíč.
Alypius měl zavřená oční víčka a svému duchu zakázal zapojit se do tak ošklivých věcí. Kéž by si byl zacpal i uši! Když se totiž náhle během zápasu prudce zvedl obrovský řev celého davu, zvědavost byla silnější než on. A protože si myslel, že je připravený se nad to, co uvidí, ať by to bylo cokoliv, povznést a nepodlehnout tomu, otevřel oči. A jeho duši zasáhla rána těžší než toho, kterého toužil spatřit, a padl bídněji než ten, který svým pádem vyvolal ten řev. A ten řev vnikl Alypiovi do uší, otevřel jeho oči a zasáhl a srazil k zemi jeho ducha, který dosud oplýval spíše opovážlivostí než silou, a byl o to slabší, že nespoléhal na tebe, jak měl, ale na sebe sama. Jakmile uviděl tu krev, nasál do sebe zároveň i krutost a neodvrátil se, ale s upřeným pohledem, aniž věděl, co dělá, do sebe hltal zuřivost, kochal se tím bezbožným zápasem a opájel se krvelačnou rozkoší. A už to nebyl ten, kdo tam předtím přišel, ale jeden z davu, mezi který přišel: opravdový kumpán těch, kdo ho tam přivedli.
Co ještě říct? Díval se, vykřikoval, rozpálil se a odnesl si odsud šílené nutkání vracet se sem nejen s těmi, kteří ho tam předtím zatáhli, ale dokonce před nimi a tahat tam další. A tys ho přesto svojí nejmocnější a nejmilosrdnější rukou odsud vyrval a naučils ho, aby důvěřoval v tebe, a ne v sebe - to se však stalo mnohem později.
Přesto si tuto příhodu uložil do své paměti jako budoucí lék. Stejně tak to, co se přihodilo za jeho studia v Kartágu, když už chodil na mé přednášky. Jednou v poledne se procházel po foru a tak, jak měli žáci ve zvyku konat cvičení, promýšlel řeč, kterou měl přednést, a tys dovolil, aby ho stráž zatkla jako zloděje.
- Bože náš, nedomnívám se, žes to dopustil z jiného důvodu než proto, aby se tento později tak vlivný muž už tehdy začal učit, že při rozhodování sporů nemá být tak snadno s neuváženou důvěřivostí odsuzován jeden člověk člověkem druhým. -
Procházel se tedy sám před soudní budovou se svou tabulkou a pisátkem, když tu jeden mladý student a skutečný zloděj přistoupil se sekerou, kterou si s sebou tajně vzal, k olověné mříži oddělující svrchu ulici směnárníků, a aniž si toho Alypius všiml, začal přesekávat olovo. Když směnárníci, kteří byli dole, uslyšeli rány sekerou, potichu se mezi sebou poradili a poslali pochopy, aby zadrželi toho, na kterého tam narazí. On však uslyšel jejich hlasy, nechal tam ten nástroj ze strachu, aby ho s ním nechytli, a utekl. Alypius, který ho neviděl vcházet, uviděl, jak vychází a jak se dává na útěk, a chtěl vědět, proč utíká, a tak tam vešel, našel sekeru, stál tam s ní a s údivem si ji prohlížel. Tu ho ti pochopové našli samotného, jak drží v ruce nástroj, jehož nápadný zvuk je tam dovedl. A tak ho zajmou, vlečou ho a nájemcům obchodů na foru, kteří se tam seběhli, se chlubí, že chytili zloděje při činu. A odvedou ho odsud, aby byl vydán soudu.
To Alypiovo poučení mělo dojít až sem. Pak jsi, Pane, hned přispěchal na pomoc nevině, kterous dosvědčil ty sám. Když ho totiž vedli do vězení nebo k potrestání, potkal je jeden architekt, který měl na starosti dozor nad veřejnými stavbami. A pochopové se zaradují, že potkali právě jeho, protože je často podezíral z krádeží toho, co mizelo na foru - a teď by snad mohl konečně i on poznat, kdo to páchá. Jenže tenhle člověk vídal často Alypia v domě jednoho senátora; chodíval k němu na návštěvy. Hned jak ho poznal, chytil ho za ruku, vzal si ho stranou davu a vyptával se, co je důvodem jeho neštěstí, a když vyslechl, co se stalo, přikázal rozčilenému davu, který tam byl a hrozně dotíral, aby šli všichni s ním. A tak přišli k domu toho mladého muže, který tu věc spáchal.
Před vchodem stál chlapec, který byl tak mlaďoučký, že se nebál, že by z té věci pro jeho pána něco plynulo, a tak jim ochotně všechno sdělil - byl s ním totiž na foru jako jeho přisluhovač. Alypius si na něj vzpomněl a svěřil to architektovi. Ten chlapci ukázal sekeru a zeptal se ho, čí je. On okamžitě řekl „naše" a tázán dál pověděl i to ostatní.
A tak svalili obvinění na tento dům a dav, který už začal slavit vítězství nad Alypiem, byl zahanben. Budoucí správce tvého slova a soudce v mnoha záležitostech tvé církve ale odešel domů zkušenější a poučenější.
Našel jsem tedy Alypia v Římě. Velmi silně ke mně přilnul a odešel se mnou do Milána: nechtěl mě opustit a chtěl také využít svých právnických znalostí - to tedy bylo přání spíš jeho rodičů než jeho. Předtím byl třikrát přísedícím u soudu a udivoval ostatní svou nezištností - a on se zas divil těm, kdo dávají přednost zlatu před bezúhonností. Pokoušeli se ho svádět k chamtivosti, ale také ho ostře zastrašovali.
V Římě byl přísedícím u vrchního správce příjmů z italských provincií. Byl tam tehdy jeden velmi mocný senátor, kterému bylo mnoho lidí zavázáno za nějaké služby, nebo se mu poddávali, protože z něj měli strach. Ten si chtěl, jak měl ve zvyku, ze své moci dovolit něco protizákonného a Alypius se postavil proti. Byla mu slíbena odměna, a on se tomu vysmál. Zazněly výhrůžky, a on je s klidem přešel. Všichni se divili neobvykle odvážnému člověku, který si tak významného muže pověstného tím, že mohl nesčetnými způsoby člověku prospět nebo uškodit, ani nepřál jako přítele, ani se ho nebál jako nepřítele. Ani sám soudce, jemuž Alypius radil, i když nechtěl senátorovi vyhovět, se nepostavil otevřeně na odpor, ale svalil to na Alypia a tvrdil, že mu to nedovolí, a že kdyby to přece sám udělal, Alypius by, což byla pravda, úřad opustil.
Jen jediná věc - láska k poznání - ho málem svedla, aby si za ceny platné u císařského dvora obstarával opisy knih. Když ale vše spravedlivě uvážil, své rozhodnutí změnil k lepšímu a usoudil, že prospěšnější bude rovnost, která tomu brání, než moc, která to dovoluje. Je to maličkost - ale kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci a vůbec není marné, co zaznělo z úst tvé Pravdy: Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
Takový tehdy byl, byl mi oddán a spolu se mnou si nevěděl rady, jakého způsobu života by se měl držet.
Také Nebridius opustil své rodiště u Kartága i samo Kartágo, kde velmi často pobýval, opustil bohaté otcovské polnosti, opustil dům i matku (která ho nehodlala následovat). Do Milána přišel jenom proto, aby se mnou sdílel velmi vřelou touhu po pravdě a moudrosti: stejně jako já vzdychal a stejně jako já kolísal, když horlivě hledal šťastný život a velmi bystře řešil ty nejobtížnější otázky.
Byla to ústa tří chudáků, kteří si se vzdycháním navzájem sdělovali svou bídu a kteří od tebe očekávali, že jim dáš pokrm v pravý čas. A ve vší hořkosti, která z tvého milosrdenství doprovázela naše světské skutky, jsme se snažili nahlédnout účel toho, proč trpíme, ale obklopovaly nás temnoty, s nářkem jsme se odvraceli a říkali: „Jak dlouho ještě?" A říkali jsme to často, a i když jsme to říkali, přece jsme v tom neustali, protože nám nesvítalo něco jistého, čeho bychom se přidrželi, pokud bychom tamto opustili.

Vnitřní zmatky
Při svých úvahách a vzpomínkách jsem byl nejvíc ohromen tím, jak dlouhý čas uběhl od mého devatenáctého roku, kdy jsem zahořel touhou po moudrosti a rozhodl se, že až ji najdu, opustím všechny plané naděje, marné touhy a pošetilosti, jež klamou. A podívejme se, táhlo mi na třicet a vězel jsem v tom samém bahně a dychtivě si užíval pomíjivé přítomnosti, která mě rozptylovala... A sám pro sebe jsem si říkal:
„Zítra to najdu... Hle, jasně se to ukáže a budu se toho držet. - Přijde Faustus a všechno vyloží. - Ach, vy velikáni, akademici! Což nelze najít žádnou jistotu, jak trávit život? O to usilovněji hledejme a neztrácejme naději. Hle, to, co se v knihách církve zdálo předtím jako nesmyslné, už nesmyslné není: je tomu možné rozumět jinak a úctyhodně. Chci své kroky obrátit na cestu, na kterou mě jako dítě postavili rodiče, dokud nenaleznu jasnou pravdu. - Ale kde ji máme hledat? Kdy ji máme hledat? Ambrož na nás nemá čas, my zas nemáme čas číst. Kde máme hledat ty knihy? U koho a kdy si je koupíme? Od koho si je půjčíme? - Určeme si čas, rozvrhněme si hodiny pro spásu duše! Objevila se velká naděje: katolická církev neučí to, co jsme si mysleli a co jsme jí marně předhazovali. Její učitelé považují za rouhání věřit, že Bůh je ohraničen tvarem lidského těla. A my váháme tlouct, aby se nám otevřelo i to ostatní? V dopoledních hodinách se věnujeme žákům - ale co děláme ve zbylém čase? Proč neděláme tohle? - Ale kdy potom navštívíme vlivné přátele, jejichž přízeň potřebujeme? A kdy si připravíme to, za co si žáci zaplatí? A kdy se zotavíme my sami a uvolníme naši mysl od napětí a starostí? -
- Pryč s tím vším, vzdejme se těchto zbytečností a marností, a soustřeďme se jenom na hledání pravdy. Život je bídný, smrt nejistá, zaskočí nás nepřipravené: a jakým způsobem odsud odejdeme? A kde se máme naučit, co jsme tu zanedbali? Nebudeme muset za tuto nedbalost spíš odpykat trest? - Ale jak, jestliže smrt odejme a ukončí veškerou starost a vnímání? A tak i to je třeba prozkoumat. - Ať je nám ale vzdálena myšlenka, že by tomu tak bylo. Má svůj hluboký smysl a účel, že se křesťanská víra s tak velkou vážností rozšířila po celém světě. Božská moc by pro nás nikdy neučinila tolik a tak velkých věcí, kdyby byl smrtí těla dokonán i život duše. Proč tedy váháme, neopustíme světské naděje a neoddáme se zcela hledání Boha a blaženého života? -
- Ale počkej: i světské naděje jsou příjemné a mají svůj nemalý půvab: neměli bychom od nich tak snadno odtrhávat svou pozornost, protože vracet se k nim znovu by nás zahanbovalo. Podívej, jak moc je třeba k dosažení nějakého čestného úřadu. Co víc bychom si měli přát? Mám dlouhou řadu vlivných přátel: kdyby nic jiného, a když na to budeme hodně pospíchat, lze dosáhnout na správcovství nějaké menší provincie. A lze si vzít manželku s větším majetkem, aby nezatěžovala naše výdaje - a to bude mez mé žádostivosti. Mnoho velkých a následování hodných mužů se i v manželství věnovalo studiu moudrosti."
Během toho, co jsem si tohle říkal a různé větry smýkaly mým srdcem na tu či onu stranu, čas ubíhal a já jsem stále otálel s obrácením k Pánu. A den za dnem jsem odkládal to, abych žil v tobě, ale neodkládal jsem to, abych každý den umíral sám v sobě. I když jsem miloval blažený život, bál jsem se ho hledat tam, kde sídlí, hledal jsem ho, a přitom jsem od něho utíkal.
Myslel jsem si totiž, že bych byl velice nešťastný, kdybych postrádal ženské objetí, a o léku tvého milosrdenství, kterýs nám dal na vyléčení této slabosti, jsem neuvažoval, protože jsem ho nikdy nevyzkoušel. Byl jsem přesvědčen, že zdrženlivosti se dosahuje vlastními silami - a těch jsem si nebyl vědom. A byl jsem tak hloupý, že jsem nevěděl, co je psáno: že nikdo nemůže být zdrženlivý, nedáš-li mu to ty. A určitě bys mi to dal, kdybych s nářkem v srdci tloukl na tvé uši a v pevné víře hodil na tebe svou starost.

Plány: manželství a filozofie
Alypius mě ale od uzavření manželství odrazoval s obehranou písničkou, že kdybych to udělal, nebudeme moci v žádném případě, jak po tom už dlouho toužíme, žít společně v bezpečném ústraní a věnovat se lásce k moudrosti. Sám v té věci i tenkrát zachovával naprostou čistotu, až to bylo nápadné - snad proto, že zkušenost s nemanželským soužitím udělal na počátku svého dospívání, ale neuvízl v něm, nesl si v sobě větší bolest a opovržení a od té doby už žil velmi zdrženlivě. Já jsem mu odporoval příklady těch, kteří i v manželství pěstovali moudrost, nacházeli u Boha milost, byli si oddaní a milovali přátele. Sám jsem ale měl do velikosti jejich ducha velice daleko: byl jsem spoután nemocí těla a vlekl jsem ve smrtící rozkoši své okovy. Obával jsem se, že jich budu zproštěn - a jako by se tím jitřila rána, odmítal jsem jako vyprošťující ruce slova svého dobrého rádce. A navíc skrze mě k Alypiovi promlouval had a s přispěním mého jazyka splétal a rozhazoval sladká osidla na jeho cestu, aby se do nich svýma čestnýma a hbitýma nohama zamotal.
Alypius si mě velmi vážil, ale podivoval se, že zůstávám přilepen k té rozkoši natolik, že jsem, kdykoliv jsme spolu řešili tuto otázku, tvrdil, že bych v žádném případě nemohl žít v celibátu. A když jsem viděl jeho údiv, bránil jsem se tím, že je velký rozdíl mezi jeho chvatným a kradmým zážitkem, na který si už skoro nepamatuje, a proto jím snadno a bez potíží opovrhuje - a mým potěšením ze stálého důvěrného vztahu. Kdyby se k tomuto potěšení přidal čestný titul manželství, nemohl by se divit, proč nedovedu takovým životem opovrhovat. A tak začal i on toužit po manželství - ne proto, že by byl chtivý takové rozkoše, ale ze zvědavosti. Říkal, že touží poznat, co je to za věc, bez níž se můj život, který se mu tak líbil, zdá mně ne jako život, ale jako trest. Jeho duch, svobodný od takových pout, žasl nad mým otroctvím, a v tom úžasu došel až k přání vyzkoušet to také - a v tom případě by asi upadl do otroctví, nad kterým tak žasl, protože chtěl uzavřít smlouvu se smrtí - kdo totiž miluje nebezpečí, zahyne v něm. Ani jednoho z nás totiž nepřitahovalo (anebo jen velmi slabě) to, v čem spočívá sláva manželství: povinnost vést řádný manželský život a vychovávat děti. Mě z velké části trápil silný návyk ukájet neukojitelnou vášeň, které jsem byl zajatcem - a jeho táhl do stejného zajetí obdiv.
Tak to s námi bylo, až se tobě, Nejvyšší, který nikoho neopouštíš, zželelo naší hlíny a přispěchals ubožákům podivuhodným a tajemným způsobem na pomoc.
A neustále se na mě naléhalo, abych se oženil. Už jsem i požádal o ruku a už mi byla přislíbena, především díky úsilí mé matky, aby mě - už ženatého - obmyl spasitelný křest. A matka se radovala, že se na něj den za dnem připravuji, a v mé víře viděla splnění svých modliteb i tvých slibů. Když si ale na mou žádost, a jak si sama přála, s hlasitým voláním srdce každý den od tebe vyprošovala, abys jí ve vidění ukázal něco z mého budoucího manželství, nikdys jí nevyhověl. Viděla jen jakési nicotné přeludy, vyvolané neustálým usilovným přemýšlením lidského ducha o té věci: vyprávěla mi to ne s tou obvyklou důvěrou, jako kdyžs jí to dával najevo ty, ale s opovržením. Říkala totiž, že jakýmsi smyslem, který neumí vyjádřit slovy, rozliší, jaký je rozdíl mezi tím, když něco zjevuješ ty, a tím, o čem sní její duše.
Přesto se dál naléhalo a požádalo se o tu dívku, ale scházely jí skoro dva roky, než se mohla vdávat; protože se líbila, čekalo se.
S řadou přátel jsme rozvažovali, a protože jsme proklínali bouře a nesnáze lidského života, tak jsme se domlouvali a už jsme si téměř potvrdili, že se všem těm zmatkům vzdálíme a povedeme poklidný život v ústraní. Toho poklidného života bychom dosáhli tak, že ze všeho, co vlastníme, by si každý mohl brát a vše bychom spojili v jeden majetek, aby v upřímném přátelství nepatřilo jedno jednomu a druhé druhému, ale aby se ze všeho stal celek patřící jednotlivcům a všechno by bylo všech. Zdálo se nám, že by nás v takovém společenství mohlo být asi deset a že by mezi námi mohli být i lidé velmi bohatí, především Romanianus, náš spolurodák a můj nejbližší přítel od nejútlejšího mládí, jehož tehdy přivedly ke dvoru vážné obchodní záležitosti. Ten se také o tu věc nejvíc zasazoval a při přesvědčování měl velkou váhu, protože jeho majetek o mnoho převyšoval majetek ostatních. Stanovili jsme, že dva z nás se jako správci budou každý rok starat o vše potřebné, zatímco ostatní budou mít klid.
Pak jsme ale začali přemýšlet o tom, jestli nám to dovolí drahé polovičky - které někteří z nás už měli a které jsme my chtěli mít -, a celý tento plán, který jsme si tak dobře sestavili, se nám rozsypal mezi prsty, rozpadl se a byl zamítnut. A znovu jsme vzdychali a naříkali a naše kroky se vrátily na široké a vyšlapané cesty tohoto světa.
Tolik plánů bylo v našem srdci, ale tvůj úmysl trvá navěky. A podle tohoto úmyslu ses našim plánům smál a připravovals ty své: chtěls nám dát pokrm v pravý čas, otevřít svou ruku a naplnit naše duše požehnáním.

Propuštění konkubíny a zmatek
Mezitím se mé hříchy hromadily a žena, s kterou jsem už dlouho sdílel lože, byla jako překážka manželství odtržena od mého boku, a srdce, které k ní už přilnulo, bylo rozpolcené a zraněné krvácelo. A ona se vrátila do Afriky a dala ti slib, že už nepozná muže, a mého syna, kterého jsem s ní zplodil, nechala u mě. Ale já jsem byl nešťastný a nedokázal jsem tuto ženu napodobit a nevydržel jsem dvouletý odklad, kdy bych si mohl vzít tu, kterou jsem žádal o ruku, a protože jsem nebyl příznivcem manželství, ale otrokem chtíče, obstaral jsem si jinou - ale ne jako manželku -, aby se tak nemoc mé duše pomocí nepřetržitého návyku udržovala a protahovala buď ve stejné, nebo ještě větší míře do doby, než se ujme vlády manželka.
Ale ta moje rána, způsobená přeseknutím předchozího vztahu, se nehojila, zanítila se a ostře bolela, zhnisala - a poté bolela jakoby s menší palčivostí, ale s větší beznadějí.
Tobě buď chvála, tobě buď sláva, Prameni milosrdenství! Dostával jsem se do stále větší bídy - a tys mi byl stále víc nablízku. Tvá pravice se už už vztahovala, aby mě vytrhla z bahna a očistila- a já jsem to nevěděl. Od ještě hlubšího víru tělesných rozkoší mě neodvrátilo nic než strach ze smrti a z tvého budoucího soudu - ten strach přece jen nikdy neopustil mé srdce, i když se měnily mé názory. Se svými přáteli Alypiem a Nebridiem jsme hovořili o nejvyšším dobru a zlu. V mém duchu by vítěznou cenu dostal Epikuros, kdybych nevěřil, že život duše trvá i po smrti, a kdybych nevěřil v odplatu podle zásluh, v což Epikuros věřit odmítal.
A ptal jsem se: kdybychom byli nesmrtelní a mohli žít v trvalé rozkoši těla bez jakékoliv obavy, že ji ztratíme, proč bychom nebyli šťastní a co jiného bychom hledali? Nevěděl jsem, že moje velká bída a ubohost spočívá v tom, že jsem tak zapadl a byl jsem tak slepý, že jsem už nedovedl vidět jas ctnosti a krásy, kterou je třeba nezištně milovat a kterou nemůže spatřit tělesné oko, ale je vidět jen zevnitř. Já ubožák jsem nepřemýšlel o tom, z jakého pramene plyne, že to, když s přáteli hovořím o těchto ošklivých věcech, mi působí potěšení, a že bez přátel bych nemohl být šťastný - aspoň podle svého tehdejšího názoru -, i kdybych žil v nevímjaké hojnosti tělesných rozkoší. Tyto přátele jsem miloval nezištně a cítil jsem, že nezištně milují i oni mě.
Ó cesty plné zákrut! Běda opovážlivé duši, která doufá, že dosáhne něčeho lepšího, když se od tebe vzdálí! Převracej se dopředu, na záda, na bok nebo na břicho, všechno je tvrdé - a jen ty jsi odpočinutí. A hle, ty jsi tady a osvobozuješ nás od politováníhodných omylů a uvádíš nás na svou cestu, utěšuješ nás a říkáš: „Běžte, já vás ponesu, já vás přivedu, já vás tam donesu."