Úvodní stránka
Svět očima světa
  Svět očima víry  
Svět očima vědy
Povídání
Toulání
O webu
Svět 3x Kontakt:
Martin Veselovský, Tomáš Holub
2.3.2019
Před Bohem jako muž
Mužská spiritualita
Jak vnímáte v kontextu římskokatolické církve pojem mužská spiritualita?
Jako určitý rozměr zbožnosti, který je v církvi, tak jak já ji znám, mnohdy významně opomíjen. Moje teze, se kterou v tomto ohledu pracuji, je, že si církev v mnohém osvojila ženské způsoby zbožnosti na úkor forem mužských.

Můžete mi to vysvětlit? Protože v církvi je s velkou převahou mužské prostředí...

Hierarchie je mužská, to ano. Jenomže kněžské a řeholní prostředí má v sobě charakteristiky, které vnější mužský svět vnímá jako handicap. Mám na mysli především celibát, panictví a zřeknutí se připravenosti k fyzickému boji. Nesouhlasím s tím, že je to skutečný handicap, ale faktem je, že to vede k odlišnému prožívání mužství. A může se stát, že se pak v takovém prostředí více rozvíjí ženské charakteristiky spirituality.

Začněme u zřeknutí se boje. Mluvíte o současné církvi, nebo o církvi obecně, v celém historickém kontextu?

Ne, já myslím opravdu dnešní církev, řekněme v náznacích od začátku novověku, ale zde v Evropě především od konce druhé světové války.

O co jsou tedy dnes muži v církvi okrádáni?

Nejen v církvi, ideál Mirka Dušína přece existoval i mimo církev. V ní ale, myslím, právě v této době významně vzrostl důraz na svaté muže, kteří vynikali především vnitřní hloubkou a jemností. Tak vznikl ideál křesťana, který by se nikdy neměl porvat, od nikoho to pořádně schytat. Chyběla formace, ve které by bylo možno získat zkušenosti s čistě mužskými prožitky. U duchovních žijících v celibátu se k tomu pak mohly často přidat i romanticky krásné a naivně přitažlivé představy o světě žen, se kterými nebylo možné mít přímé, a tedy i náročné a korigující partnerské vztahy. To jsou podle mne dva hlavní důvody, které vedly k tomu, že i když je církevní hierarchie čistě mužská, mohou mít mnozí její reprezentanti sklon podporovat ženské způsoby zbožnosti. A to vše je ještě navíc zarámováno zženštělostí celé naší kultury, ve které už se ani nechodí na vojnu. Na to dnes reaguje právě mužská spiritualita

Vy jste se někdy porval?

Porval. Ale také jsem z toho měl potom docela trauma. Dodnes si pamatuji, jak jsem zmlátil jednoho kluka, kterému pak šíleně tekla krev.

Ale z toho pohledu, o kterém jste mluvil, to možná bylo důležité.

Zpětně viděno asi ano.

Protože víte, jaké to je, použít sílu.

To ano, ale v té chvíli to určitě nebylo něco, co bych vnímal jako svou výhru. A vlastně se za to stále stydím, protože ten kluk byl jednoznačně slabší...

Co jsou to tedy ženské způsoby zbožnosti?

Ženská zbožnost je myslím významně spojena se zkušeností Boha, který člověka něžně přijímá. Bůh jako někdo, u koho je možné se schoulit. Němci na to mají nádherné slovo Verborgenheit, což je takové to archetypální schoulení se, pomalu jako v mateřském lůně. Jako kdyby byl člověk spícím dítětem v Boží náruči. Domnívám se, že tohle mnohým ženám naplňuje představu dobrého Boha.

Jak to víte?

Vnímám to z rozhovorů, když ženy duchovně doprovázím. Ostatně jako kněz slyšíte stovky a tisíce různých rozhovorů o duchovních zkušenostech a máte možnost si na některé věci udělat určitý názor, i když je sám neprožíváte. Netvrdím ale, že je to pocit vlastní všem ženám, a samozřejmě v mém případě jde i přes všechnu zkušenost o ženskou zbožnost reflektovanou mužem.
Další důraz je spojen s pojmem domova. Být u Boha doma. Tedy něco, co se netýká tolik vnějšího světa, ale spíše domácího krbu nebo stolu, kolem kterého je nám dobře. To jsou z mého pohledu dva nejdůležitější momenty toho, čemu říkám ženské akcenty zbožnosti.

Pokud jsem to správně pochopil, tak muži v církvi mají tendenci přejímat ženský styl víry?

Myslím, že ano. A je to mimo jiné také proto, že se významná většina kněží, kteří v církvi mají velký formační vliv, setkává daleko více se ženami než s muži. Což je způsobeno tím, že do kostela chodí více ženy a kněží jsou trvale nastaveni na komunikaci s nimi. Mám dojem, že pak dochází ke vzájemnému ovlivňování a také k tomu, že muži v církvi přejímají věci, které by v uvozovkách „pořádnému" chlapovi připadaly trochu trapné. Hodně jsem si toho všímal v Bosně, kolik věcí nebo činností v církvi tak běžných, by bylo pro vojáky naprosto nepřijatelných.

Můžete mi dát příklad?

Třeba styl, jak se mnohdy praktikuje mariánská úcta. Vyjadřování vztahu k Panně Marii, která se oslavuje různými citovými příměry, zpívají se silně citově zabarvené písně a k tomu roztomilé malé děti recitují básničky a pokládají kytičky na mariánský oltář. To je pro chlapa něco, s čím se asi obtížně ztotožní. Pro kněze to ale patří k tradici církve a k jejímu bohatství. On v tom vyrůstá a je to součástí zbožnosti, která ho obklopuje.

Co to pro muže v církvi znamená? Že jsou více jako ženy?

Může se stát, že se ve vztahu k Bohu spontánně posunou více do té roviny Verborgenheit. A jestliže zůstane jen u toho, může to být problém. Jsem totiž přesvědčen, že muž by měl mít svůj vztah s Bohem založen především na Boží velikosti a moci, aby si zachoval tak potřebnou mužskou přímočarou férovost a nezaměnil boj za intriky. A měl schopnost obstát v mužském prostředí.

Třeba to církev nepotřebuje.

Já myslím, že potřebuje.

A proč?

Protože jinak není schopná oslovit pořádné chlapy. Pak je, jak já říkám, schopná oslovit jen bačkory. Je mojí zkušeností, že za konverzí drtivé většiny mužů stojí právě takováto chlapská forma zbožnosti.

Vy za sebou máte vrcholově hraný volejbal, superchlapské prostředí v armádě a ve vojenských misích, musel jste obstát v dalším mužském prostředí vyjednávání církevních restitucí - není tohle vaše cesta, jak se vyhnout nebezpečí přebírání ženských akcentů?

Myslím, že je to opačně. Je to spíš důsledek mého vztahu s Bohem, který je vázaný hodně na mužský svět. Tím, že jsem hrál volejbal a prošel armádou, jsem přirozeně vstoupil do prostředí, kde bych s tím ženským přístupem žil dva nekompatibilní životy.

A nežijete?

Doufám, že ne.

Co vám tento přístup přináší v kontaktu s ostatními muži v církvi?

Nejspíš jsem vnímán jako hodně racionální, pragmatický a rázný. Proto mám v církvi na starosti ekonomiku.

Specifikoval jste mi svůj pohled na ženskou zbožnost. Jak vypadá nebo jak by měla vypadat ta mužská?

K mužské zbožnosti patří podle mne významně Bůh jako „Pantokrator". Tedy vševládný v celém universu. Před kterým může muž pokleknout, aniž by si zadal, aniž by byl trapný, protože pokleká před nějakým domácím bůžkem, před kterým se může sklonit možná doma, ale před ostatními ne. Musí prostě Boha vidět natolik velkého, aby nesnižovalo jeho mužství, když mu bude sloužit.

Jak by tedy měl nebo mohl vypadat vztah s Bohem v mužském podání?

Je to nakonec i tématem Starého zákona, že s Bohem se uzavírá smlouva. Takový vztah není jen o pocitech, ale jde o férovou dohodu. Jako chlap si s ním plácnu a držím slovo. Oba jsme partneři té smlouvy, on je můj Bůh a já jsem ten, kdo mu slouží, ale zároveň si hledíme z očí do očí. Pak je tu ještě jedna podle mne důležitá věc pro mužský rozměr zbožnosti. A to, že hřích není chápán jen jako přestoupení nějakého zákona, ale je to skutečná sviňárna.

To mi vysvětlete.

Východiskem pro pochopení toho, co církev nazývá hříchem a co je tedy ze své podstaty špatně, nemůže být pouze suché církevní vyjádření: smí se, nesmí se... Protože v takto zúženém podání nemá vlastně hřích jinou podstatu než porušení něčeho, co církev nařizuje či zakazuje. Jakmile člověk na tuto optiku přistoupí, tak podle mne velmi rychle může ztratit víru v Boha, který je živý a obstojí v dnešním světě. Nebo si vytvoří směšnou karikaturu Boha, který je jen jakýsi policajt ve službách církve. Proto vidím jako tak důležité pochopení skutečné podstaty hříchu jako něčeho, co se ve vojenském žargonu označuje za sviňárnu. Tedy něčeho, co se prostě nedělá, protože o tom sám vnitřně dobře vím, že je to špatně. A v momentě, kdy tuhle špatnou věc vědomě konám, ohrožuji živost mého vztahu s Bohem. Myslím si, že být si vědom takovéhoto pojetí hříchu je zvlášť pro muže velmi důležité.

S tou hrozící sviňárnou, existuje vůbec nějaký prostor pro chybu?

Jistě. Každý z nás ví, že mnohokrát menší či větší sviňárnu udělal. Jde o to si to přiznat a litovat toho. Skutečný hřích je vždycky úmyslný čin. Dám vám příklad ze svého dětství. Jednou jsem ukradl známky svému spolužákovi. Ukrást známky, které jsme tehdy všichni sbírali, to byla jasná sviňárna, chtěl jsem mít nefér způsobem na úkor druhého neprávem něco navíc. Udělal jsem to vědomě a úmysl byl jasně zištný. U hříchu je úmysl vždy to, co má rozhodující slovo. Pak je také možné přiznání a lítost. Jako u těch známek. Ty jsem pak se zahanbením, ale i jasným vědomím předešlého úmyslného hříchu vrátil a nabídl ještě nějaké navíc.

Kdo by toto, o čem mluvíme, měl mladého muže vydávajícího se na kněžskou dráhu naučit? Srozumitelně mu to vysvětlit?

Právě zde vidím v životě církve především tady u nás v západních Čechách posledních dvacet třicet let velký problém. Protože toto všechno by mladého kluka, ale nejen kluka, i holku, kteří přemýšlí, kam a kudy dál v životě, měli naučit mladí začínající nadšení kněží - kaplani, kteří s nimi hrají fotbal, jezdí s nimi na hory, jsou schopni jít s nimi na skleničku či dvě. Ideál působení takovéhoto kněze pro mě představuje známá fotografie mladého opáleného kajakáře Karola Wojtyly - budoucího svatého papeže Jana Pavla -během letní studentské akce.

Jsou takoví kněží tady v Česku?

Jsou, ale určitě bychom jich potřebovali mnohem víc.

Může podle vás v budoucnu absence mužské spirituality v církvi způsobit nějaké větší komplikace?

Abych byl přesný, musím říct, že mluvím o církvi v České republice. V okolních zemích, v Itálii, v Rakousku, v Polsku je díky prostředí a historické zkušenosti situace jiná. Mluvím navíc o církvi u nás v době svobody, tedy po revoluci. Do té doby tu bylo významné množství kněží, které režim zavřel, a ti si prošli takovými věcmi, že něco jako typ spirituality vůbec neřešili. Prakticky a drsně si ji hluboce osvojili v kriminále. Jinak by totiž nepřežili. Ale relativně brzy po 89. roce nastal doslova boom mužské spirituality jako odpověď na naši situaci. Něco, co například německá nebo rakouská církev v takové míře vůbec nezažívala.

Jedním z těch, kdo do českého církevního prostředí téma mužské spirituality přináší, je kněz a spisovatel Richard Rohr. Jaký je podle vás jeho přínos?

Rohr asi jako první vnesl do českého katolického prostředí reflexi vzájemně se doplňující mužské a ženské spirituality. A mluvil přesvědčivě a v síle své spirituální autority. Zdůrazňoval a zdůrazňuje rozdílnost přístupu k Bohu u žen a mužů jako bohatství, které je třeba objevit. Já jsem u něho objevil ale ještě jednu myšlenku, která mě nadchla. Ve své knize Pád vzhůru. Spiritualita pro druhou polovinu života pro mne nesmírně obohacujícím způsobem vysvětluje vztah mezi nutností osvojit si pravidla a normy na straně jedné a schopností radovat se ze života a žít z lásky na straně druhé. Používá podobenství o pevné struktuře poháru, který je třeba nejprve vyrobit, ale poté také naplnit lahodným nápojem, který teprve existenci poháru dává smysl a hodnotu. Jsem přesvědčen, že využít pravidla a normy pro život ve velké vnitřní svobodě a radosti je něco, k čemu jsme jako křesťané pozváni směřovat. A to jak muži, tak i ženy, každý po cestě, na kterou nás Hospodin zve.

Rohr ve svých knihách píše, že mnoho mladých mužů v naší západní civilizaci odmítá dospět a převzít odpovědnost za svůj život i svou rodinu. Pozorujete to také?

V podstatě ano. Myslím, že situace se zásadně mění a člověk se ohledně svého života může rozhodovat mnohem později, než tomu bylo v době komunismu. Vzpomínám si, jak mi poté, co jsem se rozhodl vstoupit do semináře, otec řekl: „Pořádně si to rozmysli, protože v případě, že tam půjdeš a pak se tvůj život nějak změní, tak to místo zůstane prázdné a nebude možné, aby nastoupil někdo další." Což znamenalo, že já jsem to důležité rozhodnutí musel udělat opravdu brzo. Jakmile jsem vstoupil do semináře, věděl jsem, že pokud bude komunismus pokračovat, bude můj život navždy poznamenaný mým rozhodnutím hlásit se do semináře a že budu žít s puncem někoho nespolehlivého. Dnes společnost poskytuje mnoho šancí a díky tomu je člověk dlouho doslova nucen je využívat a život testovat a nemusí přebírat přímou odpovědnost. Žijeme prostě v jiné době, nechci říkat v lepší nebo horší, prostě v jiné.

V mnoha kulturách po celém světě procházeli mladí muži iniciačními obřady - museli prožít samotu, bolest, zranění i prohru, aby jim pak mohly být svěřeny zbraně a byli přijati mezi dospělé muže. Myslíte, že má takový rituál nějaký smysl i v církvi?

Jsem přesvědčený, že je velmi špatně, že přechod do dospělosti není obsažen v tom, jak se dnes muži připravují na svátost biřmování a jak ta samotná svátost probíhá. Pro muže je zjevně důležité nějakou iniciací projít. Proto před námi stojí velký úkol vrátit biřmování rozměr skutečné iniciace, a to nikoliv jen pro muže. Je samozřejmě otázka, do jaké míry by biřmování mělo mít i další akcenty mužské a ženské spirituality, aby i tato svátost byla skutečně setkáním Boží konkrétní pomoci s lidskou situací, v tomto případě se situací zrání k dospělosti.

* * * * *

Ukázka je z knihy "Biskup na snowboardu", kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2017. Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x.

Obsah:

Na misijním území
Biskupem plzeňské diecéze

Brány pekla ji nepřemohou
Papež František, rozvedení v církvi, celibát

Víra kostelní, kostelecká a osobní
Cesta ke kněžství

Ježíšek, který nenosí dárky
Nadpřirozeno a/nebo nepřirozeno

Můžete mě poslat někam
Vojenským kaplanem na zahraniční misi

Církev iritující
Vyjednávání církevních restitucí

Před Bohem jako muž
Mužská spiritualita, ženy, JUMP

Prostor, který se zmenšuje
Víra a ideologie

Bez mitry
Pastýřem v době Twitteru