Co může znamenat věda pro víru a víra pro vědu?

Mnozí lidé pod vlivem historických reminiscencí i dlouholeté agresivní ateistické propagandy soudí, že víra pro vědu může znamenat jedině úhlavního nepřítele, což si vlastně zavinili sami věřící, kteří „bezbožnou" vědu odjakživa považovali za svého protivníka. V průběhu 20. století se však vzájemný vztah vědy a křesťanské náboženské víry zásadně proměnil pod vlivem rozvoje přírodních věd na jedné straně i teologického myšlení na straně druhé.

Z toho důvodu dnes již není věda žádným ohrožením náboženské víry, ba spíše naopak - oba způsoby nazírání na svět nacházejí významné styčné body a vzájemně se podporují. Věda si během posledních staletí vypracovala neobyčejně důmyslnou metodu, jíž zkoumá svět. Požaduje, aby experimenty, resp. pozorování byly vykládány pomocí co možná nejobecněji platících teorií a modelů a naopak aby teorie a modely poskytovaly účinné vodítko pro přípravu nových experimentů a pozorování. Tato dynamická symbióza vědeckých teorií a jejich praktického ověřování, resp. vyvracení vedla ke známým triumfům ve fyzice, chemii i biologii, a z tohoto hlediska má vědecká metoda před sebou naprosto skvělou budoucnost. V průběhu století si však věda zároveň uvědomila, že tato metoda není samospasitelná, tj. nedokáže postihnout vše, co se člověku honí hlavou, a nikdy neposkytne definitivní a úplný obraz světa, jehož jsme součástí. Nicméně ten obraz světa, který nám dnes současná věda předkládá, vykazuje pozoruhodné univerzální rysy, integrující jednotlivé přírodní vědy způsobem, který se blíží ideálu přírodní filozofie starověku. Současně též poukazuje na téměř neuvěřitelnou a doslova rafinovanou důmyslnost stavby i vývoje vesmíru, nad níž můžeme čím dál tím kvalifikovaněji žasnout. Myslím, že právě tento vědecky podložený údiv je silnou podporou pro náboženskou víru a stvoření světa nevýslovně inteligentním tvůrcem. Svědčí o tom také okolnost, že zkušenost ve vědě zřetelně směřuje k matematicky elegantnímu popisu veškerého přírodního dění - estetická kritéria hrají při formulaci vědeckých zákonů překvapivě významnou arbitrážní úlohu: jestliže pro výklad nějakého jevu volíme rozličné typy matematického popisu, pak pravidelně vítězí ten způsob, který je nejkrásnější. Zdá se mi nesporné, že tím vědecké poznání víru v Boha významně posiluje a obohacuje o nový rozměr, vyplývající z našeho čím dál rozsáhlejšího i hlubšího vědění.

Motivy, které vedou jednotlivé badatele při práci, jsou zajisté tak rozmanité, jako jsou rozmanití samotní vědci. Nicméně alespoň pro mne samotného je naprosto klíčový předpoklad, že vědecká práce má svůj důležitý a dokonce nezastupitelný smysl - nejenom v pragmatickém ohledu, podle nějž se věda projevuje lepší technikou, kvalitnější zdravotní péčí a bohatším životem většiny obyvatel - alespoň těch zemí, kde se věda soustavně pěstuje. Domnívám se totiž, že od chvíle, kdy byl člověk obdařen rozumem (a na tom nenese nikdo z nás ani nejmenší zásluhu), je jeho právem i povinností tohoto jedinečného nástroje (vesmíru v nás) využívat jak pro ochranu i přežití lidského druhu i života na Zemi vůbec, tak pro samotnou radost z poznání existence. Domyšleno s Teilhardem de Chardinem: vědeckým poznáváním vlastností světa naplňujeme úděl, pro který bylo lidstvo stvořeno. Teilhardův bod Omega je ovšem v nedohlednu. Kdybych tuto víru neměl anebo ji ztratil, patrně bych si hledal snadnější způsob existence, neohlížeje se nikterak na tuto vpravdě transcendentní perspektivu, jež dodává i vlastnímu - zdaleka ne zdařilému - snažení ve vědě opravdu důstojný rozměr.

Text byl publikován v revui Universum č. 31 - 32 (1999), str. 17.


Věda a víra - jednota nebo boj protikladů
Vědec se nesnaží nic dokázat. Snaží se jen zjistit, co se dokáže dokázat samo. G. K. Chesterton: Příběhy otce Browna

V povědomí široké, leč nezasvěcené veřejnosti se v průběhu posledního století uhnízdila představa o nesmiřitelném rozporu vědy a náboženské víry. Jde to tak daleko, že když se pověstný muž z ulice náhodou dozví o náboženském přesvědčení u nás žijícího vědeckého pracovníka, nechce věřit svému sluchu, popřípadě svým očím: jak si ten badatel může něco tak protichůdného srovnat ve své hlavě? V horším případě je vědec dokonce podezírán z dvojí tváře; ve svém zaměstnání pěstuje vědu, kdežto ve svém soukromí úkony náboženské víry vědecké principy přímo popírá!

Není sporu o tom, že tento postoj části veřejnosti má své hluboké a pochopitelné kořeny. Církev přece dala na index Koperníkův spis o heliocentrismu, nechala upálit Giordana Bruna a zorganizovala Galileiho proces. O století později odpovídá Pierre Simon Laplace na Napoleonovu výtku, že v jeho díle nikde nenašel zmínku o Bohu, pověstnou větou: „Občane první konzule, tuto hypotézu jsem nikde nepotřeboval." Materialističtí filozofové dovršili koncepci nezničitelné a nestvořitelné hmoty, věčné v prostoru a čase, a jejich současní následovníci to prosadili do škol jako tzv. vědecký světový názor, který má již co nevidět definitivně zatlačit do ústraní historicky překonané náboženské (a tedy automaticky nevědecké) pojetí světa.

Fyzika konce 19. století se zdála být prakticky dovršenou „teorií veškeré hmoty" (až na dva drobné mráčky v podobě nulového výsledku Michelsonova-Morleyho pokusu a neschopnosti teoreticky vystihnout rozložení elektromagnetického záření černého tělesa - z těchto mráčků, jak známo, v prvních desetiletích dvacátého století uhodily blesky v podobě teorie relativity a kvantové mechaniky), Darwinova vývojová teorie uspokojivě objasňovala zákonitosti vývoje živé hmoty, a celkovou filozofickou ideu materialistického monismu slabě narušovaly chabé pokusy věřících vědců uvést v soulad poznatky přírodních věd a první kapitolu Geneze.

Zvláštním paradoxem prudkého rozvoje vědy v našem století je právě skutečnost, že zcela v rozporu s očekáváním materialistů moderní vědecké koncepce vůbec nepřispívají k definitivnímu vítězství „vědeckého světového názoru". Ve vyhrocené při „věda versus víra" se kyvadlo dějinného soudu zdánlivě zhouplo právě do opačné polohy. Kosmologická teorie žhavého velkého třesku vesmíru (tzv. standardní kosmologický model), jež je ve vědeckých kruzích téměř bez výhrad přijímána, se považuje mnohými filozofy bezmála za konečný důkaz Božího stvoření světa. Ve skutečnosti to ovšem vypadá tak, že s tímto tvrzením nejprve přišli marxisticky orientovaní filozofové a ideologové. Učinili tak svým svérázným způsobem. Jelikož dle jejich argumentace z teorie velkého třesku vyplývá stvoření světa Bohem (což by bylo evidentně v rozporu s materialistickou filozofií), znamená to, že teorie velkého třesku musí být špatná. Jelikož tato teorie se dost podstatně (ač nikoliv výlučně) opírá o pozorování kosmologické expanze vesmíru, která se astronomicky projevuje červeným posuvem čar ve spektrech vzdálených galaxií i kvasarů, začali obhájci materialistické čistoty vědy přinášet roztodivná, fyzikálně naprosto nepodložená, alternativní vysvětlení faktu červeného posuvu spektrálních čar, popřípadě tvrdili, že jde o lokální jev, který se v jiných (rozuměj námi nepozorovatelných) částech vesmíru případně kompenzuje smršťováním.

Osvícená materialistická filozofie 20. století doslovně zopakovala omyl církevních autorit století 16. a 17.: když nějaký vědecký poznatek nezapadá do aktuálního výkladu filozofických dogmat, musí se vyvracet onen poznatek (popřípadě zároveň s jeho zastánci). Ostatně v jiných oborech současné přírodovědy bychom nalezli příklady personálně drastičtější (kybernetika, genetika).

Tato neblahá situace ovlivnila bohužel i náš vlastní způsob uvažování o vztahu vědy a víry. Cítili jsme se zatlačeni do defenzívy, v níž jsme s radostí vítali vše, co svědčilo proti nekonečnému vesmíru, a dovozovali, že i z vědeckého hlediska má Bible přece jen pravdu. Nejsme v tom ovšem zdaleka sami. Mnoho „západních" myslitelů se počalo obracet k orientálním náboženským zdrojům a filozofiím s úctyhodnými historickými kořeny a obsáhlou mystickou literaturou. Mezi laickým publikem si získal nemalou popularitu fyzik Fritjof Capra svou knihou „The Tao of Physics", která předznamenala éru filozofie Nového věku, jakoby dokazující, že moderní věda (najmě fyzika) přesně potvrzuje mystické (náboženské) teze, k nimž meditacemi a spekulacemi dospěli orientální myslitelé již ve starověku.

Všechny podobné pokusy užít soudobých vědeckých poznatků (či ještě přesněji soudobé interpretace vědeckých poznatků) k podpoře - nebo naopak k vyvrácení - jakéhokoliv filozofického názoru však narážejí na zásadní nesnáz: věda se neustále proměňuje, někdy tak rychle, že je pro kohokoliv na světě téměř nemožné zjistit, co právě ještě platí a co již zastaralo. Zastarávají nejen odpovědi, ale i otázky. Kdysi se mohlo zdát, že o vítězství materialismu či „idealismu" rozhodne astronomická odpověď na otázku, zda je vesmír konečný (to by vyhrál idealismus) nebo nekonečný (vyhrává materialismus). Dnes víme přinejmenším to, že je třeba odlišovat nekonečnost prostorovou a časovou a že se v zásadě mohou vyskytnout čtyři časové kombinace: vesmír bez počátku a konce (nekonečný v čase i v prostoru), vesmír s počátkem bez konce (prostorově buď konečný, nebo nekonečný), vesmír bez počátku s koncem a ovšem vesmír s počátkem i koncem (prostorově konečný). Které z matematicky nabízených řešení je „přípustné", ba dokonce „výhodné" pro kterou filozofii, zatím naštěstí nikdo nezačal uvažovat. Kromě toho není ovšem vyloučeno, že se jednou ukáže, že uvedená otázka je špatně položena. Tak například ve vesmíru s časovým počátkem nemá smysl otázka, co bylo před počátkem, a podobně ve vesmíru s časovým koncem nemá smysl otázka, co bude po tomto konci. Je zvláštní, jak urputně se takovým omezením otázek lidská mysl vzpírá, takže po jistou dobu se i kvalifikovaní odborníci snažili rozpracovat domněnku o vesmíru oscilujícím mezi mnoha „počátky" a „konci". Ostatně nemálo lidí uvádí dodnes jako „filozofickou" námitku proti prostorově konečnému vesmíru, že si nedokáží představit, co by bylo za jeho hranicí; netuší, že ani prostorově konečný vesmír žádnou hranici nemá.

Uvádím zde tyto technické podrobnosti spíše pro ilustraci navyklých způsobů uvažování, než abych chtěl čtenáře nutit ke studiu specifických problémů kosmologie. Snad je však i z této ukázky zřejmé, že takto primitivně se spor filozofických systémů nedá řešit ani dnešní, ani libovolnou zítřejší přírodovědou. Přesně to vystihl přední teoretický fyzik Jeremy Bernstein: „Kdybych byl východním mystikem, pak poslední věcí na světě, již bych si přál, by bylo smíření s moderní vědou, neboť připoutání náboženské filozofie k soudobé vědě je zaručenou cestou k zastarání mé filozofie." Totéž přirozeně platí i o tzv. vědeckém světovém názoru.

Dlouhá a opravdu trnitá cesta vztahů mezi náboženskou vírou a vědou nebyla však rozhodně zbytečnou zacházkou. Poučeni předešlým tápáním a tragickými omyly na obou stranách vidíme snad již dost zřetelně, že věda nemůže být povýšena (či spíše ponížena?) do role soudního znalce, který rozhodne o „vědeckém světovém názoru" jednou provždy. Tento spor si rozhoduje každý člověk ve svém svědomí znovu a znovu a věda mu zde může být pouze nepřímým prostředníkem.

Jakkoliv se hlasováním nedá ve filozofii (stejně jako ve vědě) nic rozhodnout, přece jen stojí za zamyšlení, že mezi vskutku význačnými vědci 20. století je převaha nábožensky uvažujících osobností (či dokonce přímo věřících křesťanů) až nápadně vysoká. Jako by se potvrzoval výrok Pasteurův: „Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretoňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretoňská selka."

V r. 1984 vydal Ken Wilber pozoruhodný sborník (Quantum Questions: Mystical Writings of the Worlďs Great Physicists; Shambala Publ., Boulder, Colorado, USA), v němž přetiskuje úvahy o metafyzické (ne pouze přírodovědecké) podstatě světa z per bezesporu vůdčích osobností fyziky 20. století (W. Heisenberg, E. Schrodinger, A. Einstein, L. de Broglie, J. Jeans, M. Planck, W. Pauli, A. Eddington). Všichni byli nepochybně filozoficky vzdělaní nábožensky orientovaní lidé (Wilber je nazývá „mystiky" v odlišném smyslu slova než je tomu v katolické teologii). Všichni se ve svých uveřejněných úvahách shodují v tom, že moderní fyzika nepodává ani důkazy ani podporu pro mystický původ světa - je vůči takové otázce indiferentní (tím méně ovšem mystickou povahu světa popírá). Tito velcí myslitelé ostatně takovou podporu pro své náboženské cítění nebo chápání metafyzické podstaty světa ani nepotřebovali. Na rozdíl od nadmíru sebevědomého Laplacea si totiž zřetelně uvědomili omezenost prostředků a schopností soudobé vědy. Fyzika 20. století je neporovnatelně pokornější než fyzika století předešlých (právě proto, že ví neporovnatelně více) - a v tom je její hlavní síla.

Mezi vírou a vědou nemohou totiž vznikat rozpory. Řečeno Goethovými slovy, každá z těchto oblastí duchovního života člověka má svou vlastní partituru. Rozpory naopak vznikají - a zcela zákonitě - jednak mezi vědou a pavědou a dále mezi náboženskou vírou a pověrami. Výsledky nového vědeckého bádání mohou být často překvapivé až šokující, ale v žádném případě není projevem kvalitní víry, když je - údajně v zájmu víry - hodláme z toho důvodu napadat. Svědčilo by právě o naší malověrnosti, kdybychom se z toho důvodu obávali výsledků nejpokročilejších vědeckých studií. Věříme-li v Boha opravdu, jak by mohl kterýkoliv výsledek evidentně nedokonalé a omylné vědy naši víru zviklat?

Věda z povahy svého předmětu směřuje k odhalení pravé podstaty světa. Zdá-li se nám, že jistý vědecký obraz světa odporuje základní tezi o Božím stvoření, je to buď proto, že onen vědecký obraz správně nechápeme, popřípadě správně nechápeme věroučné teze, nebo proto, že zmíněný vědecký obraz je i ze samotného ryze odborného hlediska chybný, což se nepochybně časem prokáže - samozřejmě vědeckou metodou; ne z důvodu našich byť sebezbožnějších přání. Koncilový dokument „Gaudium et spes" hovoří jasně a výstižně: „Když se provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha."

Převzato ze samizdatové revue Universum č. I, 1989, str. 4.

PŘEDMLUVA (Jan Bednář) ... 5

ÚVOD ... 7

Proč věřím v Boha? ... 7

1. VĚDA A VÍRA ... 9
Co může znamenat věda pro víru a víra pro vědu? ... 9
Racionalita víry a iracionalita pavědy ... 11
   Racionální struktura víry ... 11
   Racionální vědy a křesťanská civilizace ... 15
   Pavěda ... 16
Věda a víra - jednota nebo boj protikladů ... 20
Odhalila družice COBE „otisky Božích prstů"? ... 26

2. KALENDÁŘ ... 32
Astronomické podklady pro gregoriánský kalendář a datování některých biblických událostí ... 32

3. VELKÝ TŘESK ... 39
Je velký třesk článkem vědy nebo víry? ... 39
   Z diskuse ... 58
Krize teorie velkého třesku? ... 64
   Úvod ... 64
   Cesta ke standardní kosmologické teorii ... 64
   Fyzika teorie velkého třesku ... 67
   Současné potíže standardního modelu ... 70
   Existuje východisko z krize? ... 72

4. ŽIVOT, KATASTROFY... 74
Existuje život mimo planetu Zemi? ... 74
   Nutné podmínky pro život ... 75
   Je život na Zemi jedinečný? ... 77
   Hledání vesmírných signálů ... 79
Kosmické katastrofy ... 81
   Katastrofy v Bibli ... 81
   Kosmické katastrofy v dosavadních dějinách Země ... 83
   Prvky stability životního prostředí na Zemi ... 87
   Kosmické zásahy do přírodní rovnováhy na Zemi ... 89
   Zánik vesmíru? ... 94

5. VATIKÁN ... 96
Astronomie ve Vatikánu ... 96
   Prehistorie vatikánské astronomické observatoře ... 97
   Založení observatoře Specola Vaticana ... 100
   Rozvoj observatoře Specola Vaticana ve 20. století. ... 102
   Observatoř Castel Gandolfo ... 104
   Současnost a budoucnost Specoly Vaticany ... 107
   Ředitelé Specoly Vaticany ... 110
Vatikánská astronomie míří do 21. století ... 110
   Proces s Galileim ... 111    Prehistorie vatikánské astronomické observatoře. ... 113
   Specola Vaticana ... 114
   Observatoř Castel Gandolfo ... 115
   Nová observatoř v Arizoně ... 116
   Stavba dalekohledu V ATT ... 118
   Vědecký program V ATT ... 121

LITERATURA ... 124