Je neděle a já sedě v kostele se snažím být co nejblíže Bohu. Vznešenost tohoto místa mne k tomu přímo vybízí. Tiše sedím a snažím se promýšlet svůj vztah s Bohem, z těchto mých myšlenek mne sice vyrušují, ale přitom do nich harmonicky zapadají, slova pana faráře a ostatních aktérů, kteří se podílejí na této Bohoslužbě.

Posvátnost chrámu, hudba, zpěv, to vše spolu s mým vnitřním naladěním ve mně budí pocit velebnosti, který mne, ani nevím jak, povznáší nad malichernosti tohoto světa. Je mi dobře, že se mohu, byť pasívně, účastnit spolu s dalšími věřícími tohoto setkání s Bohem.

Přemýšlím, myšlenky v hlavě jsou ale neposlušné a chodí si i tam, kde bych je v tuto chvíli nechtěl mít. A tak se mi vybavují vzpomínky na neděle prožívané v dětství. Tehdy, jako malého kluka mne vydrhli, vyčistili špínu zpoza nehtů, navlékli do „nedělních“ tedy těch nejlepších šatů, které jsem měl a se sourozenci jsem šel do kostela. Tam 4km pěšky, zpět autobusem. V kostele mě to zoufale nebavilo. Naštěstí při cestě z kostela byla cukrárna, a představa indiánka, který tam na mne čeká, mi pomáhala chovat se „důstojně“, abych na něj měl nárok, a činila tuto kostelní nudu snesitelnou.

Časy se mění. Dnes do kostela jdu s nadějí, že se mi podaří zažít Boží blízkost a tento pocit Boží blízkosti mi, jako motivace pro důstojné chování postačuje - indiánka už nepotřebuji.

Bohoslužba se chýlí ke konci. Bratři, kteří u oltáře vznesli své prosebné modlitby, se rozcházejí a míří do svých lavic. Farář zvedá ruce a uděluje závěrečné požehnání. Jeden z vracejících se bratrů najednou zjišťuje, že má něco s tkaničkou u střevíce. Zastavuje se, dává levou nohu na výřez v bočnici jedné z prázdných lavic a spravuje si tkaničku. Jak na potvoru se mu pokazila i tkanička na druhé botě a tak se situace do písmene opakuje, tentokrát s pravou botou. Z uličky na něj se zájmem kouká nějaký mládenec s rukama v kapsách. Několik lavic za mnou někdo polohlasně známému vysvětluje, že tam ta paní v tom žlutém klobouku je ta Gréta, co mu o ní minulou neděli vykládal, že byla v Izraeli, „Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dá ti svůj časný i věčný pokoj - Amen“ končí farář své požehnání. Tkaničky jsou v pořádku, kdo byl v Izraeli, je už také jasné, a na rukách v kapsách není co měnit. Zazpíváme si poslední písničku a odcházíme domů.