Jsou období v lidském životě, ve kterých se člověk zastavuje sám nad sebou a světem, který jej obklopuje, a klade si otázku, zda je běžný a obecně uznávaný popis světa tím jedině možným. Je-li přitom alespoň trochu upřímný, musí si odpovědět, že ucelený (či lépe domněle ucelený) soubor, nabízený vědou (zejména přírodní) nemůže uspokojit. Je toho příliš mnoho, co ještě neznáme, sami jsme zažili nejeden „skok“ v dosavadních názorech, které jsme již hodlali uznat téměř za konečné. V takových obdobích lidského života - řekl bych v obdobích přírodovědecké kontemplace - se vtírá představa, že na mnohé je třeba se dívat jinak, zcela zásadně jinak: nestačí pouhé záplatování dosavadních názorů.

Pokusím se nyní formulovat několik takových nových myšlenek, majících vztah k nejednomu vědnímu oboru. Týkají se vzájemného vztahu mezi budoucností, přítomností a minulostí.

Dosavadní fyzika byla nakloněna chápat vztah mezi budoucností a minulostí jakožto změnu pouhého znaménka u plynoucího času t. Něco se děje podle nějakého přírodního zákona. Dovedu-li tento zákon formulovat, představuje kausální závislost několika veličin, přičemž dokáži-li stanovit úplnou soustavu počátečních podmínek, popisuje ji zákon celkem jednoznačně od „budoucnosti“ do „minulosti“. Nedovedu-li tento zákon formulovat dostatečně přesně, objeví se ovšem i prvky nekausální; i pak však bude tento zákon popisovat celkem přesně určitou závislost mezi budoucností a minulostí, do které jeho prostřednictvím budoucnost přejde.

Chtěl bych především ukázat, že takto relaci mezi budoucností a minulostí chápat nelze, že budoucnost nelze chápat nikdy jakožto předobraz minulosti, ani minulost jako obraz budoucnosti. Přítomnost by v této představě znamenala jakýsi „most“ mezi budoucností a minulostí. Myslím, že tak tomu zdaleka není a že nelze vůbec chápat budoucnost jako množinu událostí a vztahů, které jednou nastanou v pomíjivé přítomnosti a skončí v příslušné minulosti.

Základní představa, která se mi zdá zcela nová, avšak zcela doložená veškerou naší zkušeností, se týká budoucnosti. Budeme ji chápat jako souhrn jevů, událostí a vztahů, které by potenciálně vůbec kdy   m o h l y   nastat. Pod pojmem „ budoucnost“ zahrnujeme tedy nejen to, co se jednou stane, ale i to, co by se jednou státi mohlo, třebaže se to z nejrůznějších příčin třebas vůbec nestane. Přítomnost budeme chápat jako přechod z neuspořádané množiny událostí v budoucnosti k uspořádané množině událostí v minulosti. Je totiž patrno, že přes přítomnost dochází k jakémusi   v ý b ě r u   ze všech možností umístěných v budoucnosti, k docela konkrétnímu výběru, který jakmile je proveden, přechází nezměnitelně do minulosti. Připomíná to matematické uspořádávání množiny před tím neuspořádané.

Jakmile je toto uspořádání, tento výběr možností proveden, nedá se s ním již nikdy ničeho dělat. Událost zapsaná v minulosti je událost, kterou již nikdo a nic nezmění a nevymaže. Jediné co s ní je ještě možno dělat, je přidávat k ní do minulosti další události. Je to, jako bych stále učesával novou a novou rozcuchanou část budoucnosti. Jakmile něco učešu, už se to nedá změnit - mohu k tomu pouze přidávat další učesané úseky. Zejména od toho nemohu ničeho ubrat, ale ani bezprostředně přidat, nemohu to nijak bezprostředně ovlivnit, nemohu s tím udělat již vůbec nic. Zde je onen kardinální rozdíl od množiny událostí v budoucnosti, protože tam mohu tyto události vybírat, mohu je nějak ovlivňovat, mohu prostě volit způsob uspořádání. Jakmile se pro něco konkrétního rozhodnu, vzniká přítomnost jakožto způsob realizace tohoto rozhodnutí. Výsledek je nesmazatelně zapsán v množině minulosti.

Je zřejmé, že pouze přítomnost má schopnost býti popisovaná ve hmotě, prostoru a čase. Naproti tomu minulost i budoucnost nemají apriorní hmotné a energetické atributy. Budoucnost je rovna možnosti, přítomnost charakterizuje akt vlastního rozhodování, minulost je zápis o tomto rozhodnutí. Tento zápis však nemůžeme ovlivnit ani v nejmenším. Je pravda, že minulost může zdánlivě komunikovat s přítomností - mohu si např. přehrát záznam na magnetofonovém pásku nebo prohlédnout fotografii, ale to je jen
s t o p a , kterou zanechal v přítomnosti onen akt, který mění budoucnost v minulost. Tuto stopu mohu pokládat nejvýše za důkaz, že to neb ono je nezměnitelně umístěno v minulosti, nikoli však za komunikaci minulosti s přítomností.

Všimněte si, že zvláštní aktivní role je v této představě přisuzována živé hmotě. Jedině život má onu kouzelnou moc, vybírat prvky z množiny budoucnosti a uspořádat je nějak, aby se staly inventářem množiny minulosti. Samotné přírodní zákony, např. fyzikální, taky představují určitý výběr prvků z množiny budoucnosti a jejich uspořádání, dá se však i v tomto případě připustit určitou „Vůli“, podle které toto uspořádávání nastává, nebo určitou „Myšlenku“, podle které se zmíněné uspořádání realizuje? Proto nesmíme vedle prvků přírodovědeckých opominout ani prvky teologické anebo volání: ať chceme nebo nechceme, i my sami jsme pevně a nesmazatelně zaznamenáni v minulosti.

Pokusím se nyní vše, co jsem právě řekl, nějak formulovat matematicky. Budiž dána množina předmětů a a jejich všech možných vztahů v. Označíme-li vztah dvou předmětů a₁, a₂ symbolem a₁ v a₂ , představuje tento symbol nějakou událost u: