Nemá to však žádnou cenu, jestliže jsme odstranili příčiny smutku v soukromém životě. Někdy se nás totiž zmocní nenávist k celému lidstvu. Když si pomyslíš, jak vzácná je bezúhonnost, jak neznámá je poctivost a jak ojediněle se objeví věrnost, nepřináší-li právě prospěch, když se před tebou ukáže ta spousta šťastných zločinců, prostopášnost se stejně odpornými zisky jako ztrátami, ctižádostivost, tolik už překračující všechny meze, že hledá slávu v hanebnosti, tu se duch noří v noc a obklopí ho temnoty, jako by byly ze světa sprovozeny ctnosti, v něž nelze doufat a jež mít neprospívá.

Musíme si proto dát záležet na tom, aby se nám všechny nectnosti davu nezdály nenáviděné, ale směšné, a napodobujme raději Démokrita než Hérakleita, neboť Hérakleitos plakal pokaždé, když se objevil na veřejnosti, kdežto Démokritos se smál. Hérakleitovi se zdálo všechno naše počínání politováníhodné, Démokritovi pošetilé. Hleďme si tedy všechno ulehčit a snášet s dobrou náladou. Lidské přirozenosti víc odpovídá životu se vysmát než nad ním plakat.

Přidej k tomu ještě, že větší službu prokáže lidstvu ten, kdo se mu směje, než kdo nad ním naříká. Ten první mu ponechává trochu naděje na zlepšení, kdežto druhý se hloupě trápí kvůli věci, v jejíž nápravu nedoufá. Díváš-li se na svět jako na celek, víc ducha dává najevo ten, kdo neudrží smích, než kdo neudrží slzy, protože se nedá tak hned vyvést z míry povrchním hnutím mysli a v celé té lidské komedii nic nepokládá za velké, nic za vážné, ba ani za hodné politování.

Ať si každý postaví před oči důvody našich radostí a našich smutků, jeden vedle druhého, a pochopí pravdivost Biónova výroku, že se všechny lidské záležitosti podobají svým vlastním počátkům a že lidský život nemá víc posvátnosti nebo vážnosti než početí.

Nejlepší však je dívat se shovívavě na veřejnou mravnost a na lidské chyby a nenechat se při tom strhnout ani k smíchu, ani k slzám, neboť kdyby se měl člověk pro cizí neštěstí trápit, to by z utrpení nevyšel, a kdyby se z cizího neštěstí radoval, bylo by to potěšení nelidské.

Tak jako je neužitečné plakat a ladit svou tvář do smutku, protože někdo pochovává syna, a tím projevovat soucit, stejně je slušné chovat se při vlastním neštěstí tak, abys bolesti povolil jen tolik, kolik žádá příroda, ne kolik žádá zvyk. Vždy je mnoho takových, kteří prolévají slzy jen proto, aby je ukázali, a když není žádný divák, mají vždy oči suché; jsou přesvědčeni, že by to bylo hanba neplakat ve chvíli, kdy všichni pláčou. Zlozvyk být závislý na cizím mínění se zakořenil tak hluboko, že i bolest, cit nejpřirozenější, přechází v přetvářku.

Nyní se dostáváme ve své úvaze k té části, která obyčejně, a ne bez důvodu, rozesmutňuje a zneklidňuje. Když dobří dopadnou špatně, když je Sókratés nucen zemřít ve vězení, Rutilius žít ve vyhnanství, Pompeius a Cicero nastavit šiji lidem, které kdysi chránili, a slavný Cato, živý obraz ctnosti, nalehnout na meč a tím ukázat, že s ním i s republikou je konec v téže chvíli, jak nemá být člověk sklíčen tím, že osud rozdílí své dary tak nespravedlivě? A co má čekat každý pro sebe, když vidí, že nejlepší jsou postihováni nejhůř?

Jak tedy na to? Všimni si, jak každý z nich svou sudbu snášel; jestliže se ukázali stateční, vyjádři svůj stesk po nich způsobem odpovídajícím jejich duchu, a jestliže zemřeli zženštile a zbaběle, jejich skon není žádnou ztrátou. Buď jsou pro svou mužnost hodni toho, abys je obdivoval, nebo nejsou pro svou zbabělost hodni toho, aby se ti po nich stýskalo. Lze si představit větší hanbu, než když hrdinská smrt těch největších mužů činí z druhých zbabělce?

Znova a znova chvalme hrdinu hodného chvály a říkejme: „Čím statečnější, tím šťastnější! Unikl jsi všem bědám, závisti, nemoci; vyšel jsi z vězení; bohové usoudili, že si nezasloužíš špatný osud, ale že si zasloužíš, aby už nad tebou osud neměl žádnou moc.“ Jestliže se mu však někdo nechce podřídit a na samém prahu smrti se ohlíží po životě, proti tomu je třeba použít násilí.

Nebudu oplakávat nikoho veselého, ani nikoho plačícího; první sám osušil mé slzy, druhý svými slzami způsobil, že není slzí hoden. Měl bych plakat nad Héráklem, že se upálil zaživa? Nebo nad Regulem, že byl probodán tolika hřeby? Nebo nad Catonem, že na sebe dvakrát vztáhl ruku, než zemřel? Jim všem stačilo vynaložit kratičký okamžik svého života, aby nalezli cestu k věčnosti, a svou smrtí došli nesmrtelnosti.


Další starosti, zdaleka ne zanedbatelné, mohou pramenit z úzkostlivého přetvařování a ze snahy, aby tě nikdo neviděl takového, jaký jsi doopravdy. To je případ mnoha lidí, jejichž život je samé pokrytectví a komedie. Takoví lidé se stále kontrolují, protože nechtějí být přistiženi v jiné roli, než jakou hrají, a to je pro ně nepřetržitým zdrojem trampot. Nikdy si neodpočineme od starostí, jestliže si myslíme, že kdykoli se na nás někdo podívá, už nás hodnotí. Stane se přece mnohé, co nás proti naší vůli odhalí, a i v případě, že taková péče o sebe samého má dobré výsledky, přece není příjemný ani bezstarostný život těch, kteří žijí se škraboškou na tváři.

Naproti tomu kolik půvabu má v sobě upřímná a nepřikrášlená přirozenost, která své mravy ničím nezastírá! A přece i takový život tají v sobě nebezpečí, že se připravíme o vážnost, jestliže celý náš život bude přede všemi jako na dlani. Někteří lidé pociťují totiž odpor ke všemu, co mohli poznat zblízka. Ctnosti však nehrozí nebezpečí, že ztratí na ceně, bude-li všem na očích, a je lepší být v nevážnosti pro svou nestrojenost než týrat se neustálým přetvařováním. Ale všeho s mírou: je velký rozdíl mezi tím, jestli žiješ prostě, nebo nedbale.