1. část

Dějiny Albánie představují radikální model komunismu. Albánie je malá země, která neoplývala mezinárodními kontakty a kde se dařilo nacionalismu. Toho využil albánský diktátor Enver Hodža k vybudování integrální komunistické společnosti, která byla takřka laboratoří pro experimenty s kolektivismem. Hodža ztělesňoval národně-komunistický mesianismus, který ovládl život Albánie na více než 40 let. Kontrola nad veškerými projevy společenského i osobního života byla nesmírně důkladná. Na začátku 80. let bylo zavřeno v koncentračních táborech na 40 tisíc lidí, téměř 1,5 % populace. Teror se dotýkal různých vrstev společnosti. Náboženský život byl brutálně potlačen s cílem vybudovat státní ateismus. V roce 1967 byly zakázány veškeré projevy náboženského kultu. Od té doby se představitelé komunistické strany pyšnili tím, že Albánie se stala prvním ateistickým státem na světě. V ústavě schválené roku 1976 se píše: „Stát neuznává žádné náboženství a aktivně podporuje ateistickou propagandu s cílem upevnit v lidech materialisticko-vědeckou koncepci světa." Přísný ústavní zákaz všech náboženství postavil církevní aktivity na roveň „fašistické, válečné a protisocialistické" propagandy. Takto důsledně bylo aplikováno protináboženské krédo.

Albánie překonala ostatní komunistické státy právě v míře protináboženské represe. Vůdce komunistické strany Hodža měl v letech 1945-1985 absolutní moc; v kontextu kultu osobnosti typického pro totalitní a komunistické režimy představoval typ „balkánského vůdce". Legitimitu své moci odvozoval z osvobozenecké války proti Italům a Němcům. Pro Hodžův stát byl charakteristický rigidní ideologický dogmatismus, který byl doprovázen úsilím o soběstačnost a stále hermetičtější izolací od okolního světa ve jménu hrdého albánského nacionalismu. Někteří v této souvislosti hovoří o „nacionálním komunismu". Syndrom ohrožení sice nebyl v daném geopolitickém kontextu zcela neoprávněný, nicméně získal paranoidní rysy a přispěl tak k neustále se stupňující tvrdosti albánského komunistického režimu. Hodža usiloval o vytvoření „nového člověka", který měl podřídit vlastní materiální zájmy pocitu sounáležitosti s komunistickou společností a se slávou albánského národa. Šlo vlastně o pokus o vytvoření nového náboženství. V případě Albánie se komunismus projevoval jako ateistické náboženství s mesiášskými rysy. Tím se vysvětluje i zuřivá nenávist albánského režimu vůči náboženským komunitám. Hodžova politika byla marxisticko-leninistickou verzí věty nejslavnějšího albánského národního buditele, básníka Paška Vasy: „Náboženstvím Albánců je albánství." Komunismus představoval realizaci tohoto „albánství", přičemž ateismus a protináboženská perzekuce byly jeho typickými rysy: „Režim chtěl vytvořit nového člověka, který by byl odtržen od všech svých kořenů," připomněl otec Koliqi, kterého Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Ještě v 80. letech se albánští komunističtí pohlaváři nechávali slyšet, že nebýt sjednocující role státního ateismu, Albánie by se zmítala v roztržkách mezi různými náboženskými skupinami. Nebyla to však pravda, protože tyto skupiny byly již dávno zadupány do země.

Zákaz Boha v albánské společnosti z roku 1967 byl vyústěním dlouhého a zuřivého pronásledování věřících; začalo v roce 1945 a postihlo katolíky, pravoslavné, sunnitské i bektašské muslimy. 11. Ledna 1946 byla v rámci vzniku lidové republiky vyhlášena odluka církve od státu, podobně jako v SSSR po bolševické revoluci. Navzdory Hodžovým prohlášením začala vláda téměř okamžitě s likvidací katolických aktivit a spolků. Na severu země, který byl převážně katolický, existovalo podzemní hnutí odporu; tento fakt byl často zneužíván jako záminka k pronásledování katolíků. Přestože katolicismus byl v Albánii v menšině, významně přispěl k utváření národní identity. 25. března 1945 byl ve Skadaru zastřelen Ndre Zadeja, farář ze Šeldije; v témže roce zemřeli P. Lazer Shantoja, který byl v Tiraně mučen a poté zastřelen, a P. Mark Gjani, který byl umučen k smrti. 17. října 1945 Hodža na schůzi ústředního výboru strany věnované protináboženskému boji prohlásil: „Katolický klérus je vlivný ve Skadaru a v okolních oblastech. Jeho vliv nemůže být zastaven pouze jednoduchými administrativními zásahy. Katolický klérus je dobře zorganizovanou skupinou se silnými tradicemi a s úzkými vazbami na Vatikán... Musíme najít vhodnou metodu a účinnou taktiku pro boj proti katolickému kléru." Tato „vhodná metoda" a „účinná taktika" měly vést k likvidaci katolické církve. Kolaborace s fašisty, špionáž, sabotáž, konspirace - takové bývaly hlavní body obžaloby proti biskupům, kněžím, řeholníkům i laikům. Albánský diktátor se ostatně netajil tím, že si vzal k srdci poučku, kterou mu osobně sdělil Stalin: „Nikdy nesmíte vnímat boj proti kléru... v náboženské rovině, vždy ho musíte vnímat v rovině politické."

Mehmet Šehu, Hodžova pravá ruka, a ministr vnitra Koci Xoxe osobně řídili postupnou likvidaci církve. Zaměřili se především na biskupy, které obviňovali ze spolupráce s fašisty a nacisty, na jezuity, kteří se „provinili" již tím, že centrum jejich provincie bylo v Itálii, a na františkány, kteří byli rovněž obviňováni z kolaborace za druhé světové války (je fakt, že Anton Harapi, který byl regentem během krátké protektorátní vlády, pocházel z františkánských řad). Bylo však absurdní vinit z nedostatku vlastenectví právě františkány, kteří po mnoho staletí utvářeli albánskou národní identitu i kulturu. 4. března 1946 byli ve vězení ve Skadaru zastřeleni jezuité Giovanni Fausti, Ital a zástupce provinciála v Albánii, a Daniel Dajani, rektor semináře ve Skadaru. Zastřeleni byli rovněž františkán Gjon Shllakua a jeden bohoslovec. Otec Fausti vyučoval v letech 1929-1932 teologii a Písmo svaté v semináři ve Skadaru. V Albánii se začal zajímat o islám a v roce 1937 založil ligu nazvanou „Přátelé islámského Východu", pak strávil nějaký čas v Itálii a v roce 1942 se vrátil do Albánie; 31. prosince 1945 byl zatčen spolu s otcem Dajanim. Ve vězení byl mnohokrát bit. Oba tito jezuité byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 4. března 1946. Při popravě otec Fausti zvolal: „Ať žije Kristus Král!" Spolu s ním bylo zastřeleno i několik muslimů. Zeď hřbitova ve Skadaru, kde byla vykonána poprava, je katolíky uctívána jako posvátné místo mučednictví. Podmínky vězňů byly od začátku strašné. Bývalý žák jezuity Dajaniho, který byl ve Skadaru vězněn spolu s ním, vypráví:

Byl leden roku 1946, noc, která byla vyhrazena mučení... Pod schodištěm se nacházel záchod bez dveří, který byl strašně špinavý a nesnesitelně páchl. Tam jsem zahlédl temný stín, který se kýval dopředu a dozadu... Požádal jsem bachaře o dovolení jít na záchod. Po mnoha prosbách mi to konečně dovolil a odpoutal mi nohy. Když jsem vstoupil na ono místo, kde by příliš dlouho nevydrželi nejen lidé, ale ani zvířata, stín, který vzbudil moji pozornost, se posunul dopředu. Nepoznal jsem, o koho jde, protože byla tma a jeho tvář byla znetvořená mučením. Měl na sobě sutanu, takže jsem usoudil, že je to katolický kněz. Ruce měl svázané provazem... Po chvíli přišli strážci, aby ho odvedli „nahoru". Jít po půlnoci „nahoru" znamenalo v našem vězeňském slangu jít k výslechu a na mučení. My tři na cele jsme zapomněli na vlastní útrapy a mysleli jsme na toho nešťastného kněze a na to, co se s ním „nahoře" stane. Krátce před svítáním jsme slyšeli, jak ho vedou zpátky dolů. Hodili nám ho k nohám a on se ani nepohnul. Bachaři ho chtěli odvléct až k záchodu pod schodištěm, ale neudělali to, protože se jim ze zápachu zvedal žaludek. Nechali ho ležet na betonové podlaze před námi. Vůbec se nehýbal, jen občas zasténal. Na jeho sutaně bylo množství krve, která mu kapala z očí i z tváře - nepochybně ho mučili elektrickým proudem, protože takové mučení má tento efekt... K obědu dostal jeden z nás balíček s jídlem, který mu poslala rodina, a nabídl tomu knězi pomeranč, aniž si toho bachaři všimli. K našemu velkému úžasu však kněz pomeranč odmítl: 'Ne, synu, musíš ho sníst ty. Ty jsi mladý a potřebuješ ho víc než já‘ Toto gesto tohoto Božího muže v tak hrozné situaci bylo nepopsatelné, tak lidské, tak odvážné pro nás ostatní, kteří jsme byli tak mladí. Po chvíli ho dozorci odvlekli pod schody na ono strašné temné místo plné nechutných exkrementů. Teprve po čase jsem se dozvěděl, kdo byl ten člověk, který vytrpěl tak nelidské mučení, a přesto si odvážně zachoval svoji důstojnost, aniž by ztratil naději a aniž se nechal zlomit: byl to otec Dajani, můj bývalý profesor, mučedník. Nepoznal jsem ho, tak moc ho znetvořili mučením.