Začněme výchovou. Dnešní často liberální výchova vám moc nesedí, viďte?
To není výchova, to je neochota handrkovat se s dětmi, když jejich ego bubří a roztahuje se. Mezi třetím a šestým rokem by měly děti dostat „hranice", tedy vědomí, posléze zcela introjikované, co se smí a co nesmí, co se nesmí, ale občas může, co se dělá a co se nedělá atd. Zkrátka sociální a etická pravidla, která jsou někdy v krutém rozporu s našimi choutkami.
Čekat, až dítě „dostane rozum a přijde na to samo", je naprosto nesmyslné. Dítě se musí naučit frustrační toleranci, tj. pocitu z odloženého uspokojení, ne dostat vše, co chce, hned a v dostatečném množství.

Není to tak dlouho, co děti rodičům vykaly...
To je pravda a považuju to bohudík za přežilé, ale byla doba, kdy si všichni tykali, což bych považoval za správné i dneska.

Ještě v 80. letech bývaly mantinely často hodně úzké. Spolužák dostával tvrdý výprask za vysvědčení...
To my taky a heslem bylo, že metla vyhání děti z pekla. Jeden ze sloupů pedagogiky, německý kancléř Bismarck, říkal, že výchova je metoda cukru a biče.

Zapomeňme na pásek a vařečku. Co obyčejná facka, je to problém?
Jak jsem již uvedl, Rudolf Battěk napsal: Dámy a pánové, uznávám, že facka není argument, ale někdy posune věci kupředu. Za mé existence byl ještě dost populární song oznamující, že padla facka, padla na sále... To byla rychlá řešení, ač někdy vedla k „vybílení hospody". Ale pořád lepší než dodatečné vraždy. Řešení konfliktu na nízké a lokální úrovni, nepovyšování ho do státní oblasti. Nicméně ve výchově rozhodně nikdy facka na tvář; plesknutí přes zadek je přijatelné. To jsem viděl i u kočky, když kotě neposlouchalo.

Jak moc mohou být rodiče s dětmi kamarádi?
Nikdy, protože to je zcela jiná pozice obou stran. Děti jsou na rodičích nějakou dobu zcela závislé a zpočátku na nich nevidí chyby. Když se osamostatňují, je pro obě strany bolavé loučení se zdánlivě idylickým dětstvím a naopak často velmi kritické vzájemné hodnocení, což trvá nějakou dobu, než se v optimálním případě zklidní, v případech nešťastných vede k dalšímu oddálení, někdy celoživotnímu. V případech šťastných spolu vycházejí, spolupracují, mají se rádi, ale nikdy to není na kamarádské úrovni. A není to jen rozdílný generační pohled, je možné mít kamarády ve starším věku, než jsou rodiče. Jde o vztahovou vazbu.

Dá se asi říct, že nejlepší výchovou je zlatá střední cesta? Ale ještě se po ní vydat, viďte?
Souhlasím a souhlasím především s tím, že ji nelze ve skutečnosti najít, protože při nejlepší vůli jsme ovlivnění tolika věcmi z nevědomí, že se na ni člověk dostane ve věku, kdy už žádné děti mít nehodlá, ba ani nemůže.

Jak moc děti opakují výchovné metody svých rodičů, když dospějí a mají vlastní potomky?
Během dětství se nám doslova pod kůži dostane tolik dobrých i nedobrých zvyklostí, že v mnoha věcech výchovu nevědomě kopírujeme. Můžeme si říct, že tohle či ono vynecháme nebo přidáme, ale je to jako, když k základní barvě přidáme jedno promile bílé nebo černé. Když jsme dost pozorní k dětem, můžeme zpozorovat určité špatné vzorce a něco s nimi dělat.

Dnes je dětem věnována obecně větší pozornost než před pár desítkami let. Je to dobře?
Tenhle dojem s vámi zdaleka nesdílím, spíš jsem přesvědčen o opaku. Kočárky s nemožností očního kontaktu, to, co vidím v MHD: rodič se věnuje mobilnímu telefonu místo povídání s dítětem. Neochota nastavit v kritickém věku hranice a nechat bubřet ego. Pozornost je věnována organizaci času dítěte (kroužky, výkon ve sportu), aniž je mu dopřáno to, co bylo dopřáno mojí generaci, a to rozdat si to mezi sebou a učit se sociálním dovednostem přirozenou cestou.

Na jednu stranu lidé nechávají často děti zírat celé hodiny do displejů mobilů a jsou rádi, že mají pokoj. Na druhou jsou dnes rodiče úzkostnější. Jak to jde dohromady?
Docela dobře. Potřeba kontrolovat dítě a současně pozornost odlákaná k mobilu zvyšuje úroveň úzkosti.

Považujete brzký přístup dětí k digitálním médiím za velký problém?
Považuji a nedal bych dítěti elektroniku do deseti let. To, co jim poskytne, zdaleka nevyváží to, o co je okrádá.

Budou si děti dnešních dětí ještě vůbec číst knížky?
Věřím, že ano, zejména bude-li tato aktivita podporována tak jako dosud smysluplným druhým cílem navíc. Takový je třeba krásný charitativní projekt Čtení pomáhá, kdy jsou děti motivovány, aby četly knížky, protože nadace pak rozděluje peníze potřebným, třeba na nákup invalidního vozíku.

Proč je čtení vlastně tak důležité pro rozvoj dítěte?
Jednak je plynulé čtení zajímavým stimulem mozku. Jakmile se něco pro mozek stává odměnou, začne po tom toužit i napříště. Všimněme si, jak v druhém jazyku se stává čtení zábavným, až když nezakopává. Za druhé čtení aktivuje představivost. Klapzubova jedenáctka přináší jiný pohled na fotbal než divácká účast na prvoligovém utkání. Sice jsou některé ilustrativní stereotypy, například Ferda Mravenec, ale spoustu dalších věcí si dítě musí představit, a to je úžasné!

Jak ctí dnešní děti dnešní matky a otce?
Mám pocit, že méně také proto, že je mezi nimi daleko méně kontaktů.

Každopádně starší lidi obecně moc nectí. Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale dneska se velice zřídka v tramvaji stane, že by „mladší uvolnili místa starším"...
Je to mnohem zajímavější. Vyprávěla mi dáma v mém věku, že požádala slušně v tramvaji mladého muže, zda by laskavě neuvolnil místo jedné ještě starší dámě, která vlála za držadlo, a on jí laskavě odvětil: „Chceš do držky?"

Může se trend dnešní výchovy vůbec zvrátit?
To se musí stát něco velkého, třeba další krize. Covid to nenapravil, spíš ještě víc pokazil. Izolace byla zhoubná.

Často slýcháme argument, že než rodina, kde si partneři nerozumí, je pro děti lepší, když se rodiče rozejdou a děti budou mít dva milující rodiče, byť ne v jednom domově...
Kolik pak má takové dítě domovů a nakolik je „roztřetěné" (zatímco dosud mohlo být maximálně rozpolcené). Vrcholem zrůdnosti je pak už samotný pojem patchworková rodina.

Společnost se hodně posunula. Spojení „tradiční rodina" je dnes ve veřejné debatě prakticky sprosté slovo...
Bohužel a je také ojedinělým jevem. Třígenerační propojení, které sice neslo mnoho přebíraných předsudků, mělo několikanásobně více výhod, pokud jde o mezilidské vztahy.

Lidé jsou dnes posedlí nejrůznějšími kurzy. Několik takových populárních se jmenuje „Rozchodem rodina nekončí". Není už ten název absurdní?
To je stejné, jako kdybychom napsali, že přechodem z jednoho státu do druhého se stane běloch černochem, pardon, korektně Afroameričanem. Je pravda, že budova gymnázia většinou nepadne po mém odchodu, ale jakmile jsem složil maturitu, už tam nepatřím.

Obecně se zdá, že je mnohem méně kurzů na to, jak rodinu udržet pohromadě...
Myslím, že o ně ani tolik zájemců není.

Dřív se říkávalo: Zůstali spolu kvůli dětem. Dneska se říká: Nemá cenu spolu zůstávat jen kvůli dětem... O čem to svědčí?
Svědčí to podle mého o tom, že děti se staly komoditou, jejíž hodnota se pohybuje někde mezi hodnotou luxusního auta a luxusní vily.

Není to tak, že se dnešní dospělí neumí skutečně posunout do fáze dospělých a zodpovědných rodičů, ale vlastně pořád žijí ve fázi, kdy vystřídat jednoho partnera za druhého není žádná věda?
Myslím, že na vině je blahobyt, ve kterém žijeme, a možnost okamžitého uspokojení i těch nejbizarnějších přání. Svět je jediná Matějská pouť, navštivte všechny atrakce a nechte být ty, které vás nebaví. Ubavíme vás k smrti!

Nerozcházejí se dnes lidé až příliš snadno a příliš často?
Ano, v polovině případů do roka po svatbě, pokud nějakou mají. Když se nepohodnou, nesnaží se o řešení, resp. řešením je rozchod místo kompromisu či ústupku.

Je nějaká hranice, aby lidé, kteří mají děti, spolu zůstávali?
Není, proč by měla být, když všechno, co není zakázané, je dovolené.

Když už se stane to nejhorší a rodiče se rozejdou, dokážou to děti vůbec pochopit?
Děti - a to je tragické - mají velmi často tendenci brát za rozchod rodičů vinu na sebe. Že nebyly dost poslušné.

Jak se to dá třeba malým dětem vůbec vysvětlit?
Někdy velmi těžko, zvláště když si je rodiče navzájem berou za rukojmí či páky nátlaku. Ty kecy typu „my už se nemáme rádi, ale tebe máme rádi" nikdy nenahradí jistotu rodinného hnízda.

Něco jako střídavá péče dřív nebylo, dnes se tenhle model začíná prosazovat častěji...
Jak plyne z textu před otázkami, přijde mi střídavá péče jako návrh krále Šalamouna rozetnout novorozence vejpůl. Soud si umyje ruce a řekne, že bylo nutné přihlížet k právům otce, přičemž zapomíná, že tady je proto, aby chránil zájmy dítěte, které je bezmocné a bezbranné a potřebuje pokaždé něco jiného. OSPOD nemá vždy plně kvalifikované obhájce dětí, dámy se nechají snadno umluvit psychopaty a také to občas řeší způsobem „jak to chodí u nás doma".

A není to lepší, než když si je tatínek bere jednou za čas na víkend?
Pak je rozhodující názor dítěte, který by měl vycházet skutečně z jeho přání, a ne z toho, co si přeje právě dozorující rodič. Jestliže se po návštěvě tatínka a jeho nové rodiny začne počurávat, je dobré tento styk odložit na později.

Děti mají v takovém případě dva domovy. Není domov už z podstaty samotné jen jeden?
Máte pravdu, domov je jen jeden. Jak říkal Werich, domov je tam, kde jsem hrál kuličky. Dneska už se kuličky nehrajou, ale domov je tam, kde mám postýlku, kde trefím potmě na záchod, kde jsou typické vůně a kde jsou moji lidi. Ti, kteří odtud odešli, ať se sem za mnou vracejí a netahají mě do jiných „domovů". Dítě je ještě příliš málo zralé, aby mohlo s Voskovcem říct: Domov je tam, kde si pověsím klobouk. Nebo taky: Domov je tam, kde se pověsím.

Jak funguje rozpad rodiny pro děti z hlediska jejich budoucího vývoje?
Tragicky, a to nepřeháním.

Odnesou si do dospělosti, že je to normální a nic se neděje, nebo naopak o to silněji touží po úplné rodině? Dá se říct, co je pravděpodobnější?
Nemají-li vzorec pevné rodiny, nemají na čem stavět. Ukázkou jsou Matějčkovy „nechtěné děti" a „děti nechtěných dětí", které nedokázaly utvořit stabilní rodinu.

Abychom nekončili tak negativně. Co byste naopak z dnešní výchovy a vztahů rodiče děti vyzdvihl?
Snad jen vzdor těch rodičů, kteří nedají svému dítěti do ruky elektroniku předčasně. To dítě mezi vrstevníky trpí, protože je odlišné. Znám to velice dobře ze své zkušenosti. A když má kvalitní rodiče, otluče se a v dospělosti si bude za svou pravdou stát.