Většina jmen v souboru Ebrei /Židé/ náleží pokřtěným křesťanům židovského původu. Jednotlivé složky odhalují, někdy i v srdceryvných podrobnostech, jejich prosby o pomoc. Některá jména však patří také lidem židovské víry, kteří prosili Svatý stolec o pomoc a ochranu.

Jednou z takových žen byla Maria Adlerová. V jejím spisu je uvedeno, že byla „izraelitka" a rodem Němka. Krátkou dobu žila se svým šedesátiletým židovským manželem Šimonem v Miláně, na adrese Piazza Cincinnati 1. Kvůli židovskému původu byl Šimon zadržen italskou fašistickou vládou a poslán do koncentračního tábora Sforzacosta u Maceraty.

Přeplněný koncentrační tábor byl místem beznaděje, nedostatku a úzkosti. Zajišťování nejzákladnějších lidských potřeb bylo velmi ztíženo. Hlad byl neustálou připomínkou toho, že na internované se pohlíželo jako na druhořadé, méněcenné. Vězňové nepřežívali ze dne na den, ale spíše z hodiny na hodinu. S tím vědomím byla žádost, kterou Maria Adlerová podala na italské ministerstvo vnitra, velmi neobvyklá. Neprosila o propuštění z vězení nebo z koncentračního tábora. Právě naopak, žádala, aby byla do tábora poslána. Tato milující žena prosila, aby jí bylo dovoleno připojit se ke svému manželovi Šimonovi a zůstat s ním „až do jakéhokoli místa určení". Je to docela udivující žádost, téměř jako ze současné verze Ovidiova příběhu o Filémónovi a Baucidě.

Nebylo nijak překvapivé, že italská vláda se svou tvrdou politikou její žádost ignorovala. A tak se začátkem září 1940 odhodlaná Maria rozhodla hledat pomoc u italského episkopátu. Obrátila se na milánského arcibiskupa kardinála Schustera s prosbou, zda by mohl přesvědčit Svaty stolec, aby podpořil její případ.

Kardinál Maglione byl upozorněn dopisem od reverenda Giuseppeho Mania, pověřence diecézní kanceláře pro uprchlíky v Miláně. Za několik dní Maglione odpověděl, že se této záležitosti ujali. Napsal, že Státní sekretariát „neopomněl doporučit žádost Marie Adlerové úřední osobě".

Kdo byl touto „úřední osobou", o níž se domnívali, že by jí mohla pomoci? Z nějakého důvodu Maglione záměrně neuvedl jméno. Identita této osoby není nikde zmíněna, dokonce ani v poznámkách a interních záznamech referentů Úřadu.

Kardinál Maglione však zvolil obvyklý postup a navrhl intervenci otce Tacchiho-Venturiho u italských institucí. Ze spisu je zřejmé, že to byl správný krok a výsledek Mariiny pozoruhodné, obětavé žádosti byl úspěšný. Jednoznačný na stroji napsaný vzkaz informoval Svatý stolec o „přemístění německého občana židovské rasy Šimona Adlera z koncentračního tábora v Urbisagaglii do města v provincii Cosenza, kde by se k němu mohla připojit jeho manželka“.

Historické dokumenty nám ne vždy přesně sdělují pravdu, oficiální italské dokumenty spojují Šimona Adlera s táborem Urbisagaglia, zatímco vatikánské dokumenty zmiňují nedaleký koncentrační tábor Sforzacosta, vzdálený dvacet kilometrů od města Macerata. K odstranění těchto nesrovnalostí bude třeba dalšího studia.

A tak byl Šimon přeložen na toto nové místo, kde se k němu mohla připojit jeho milovaná žena. Stále však zůstává otázka, kdo byla ona tajemná, nejmenovaná „úřední osoba", která schválila toto opětovné spojení. Zůstane navždy anonymní?

Při bližším zkoumání a s trochou detektivní práce jsem objevil vodítko k identitě této osoby. Svazek totiž obsahuje také přepis dopisu, který byl 26. září 1940 adresován „Nejdůstojnějšímu otci". Tento dopis byl předán Maglionemu. Je téměř jisté, že oním „Nejdůstojnějším otcem", jemuž byl dopis napsán, byl jezuita Pietro Tacchi-Venturi, Mussoliniho osobní zpovědník a hlavní prostředník mezi Vatikánem a fašistickou vládou.

Na tomto uvedeném dokumentu si lze povšimnout, že souhlas s Šimonovým přemístěním podepsal jistý Bocchini.

Znalcům soudobých italských dějin zní toto příjmení velmi povědomě: Arturo Bocchini, známý také jako vice-duce [zástupce duceho - Mussoliniho] byl klíčovým činitelem fašistického režimu a po Mussolinim nejmocnějším mužem v Itálii. Stal se šéfem policie a v této funkci působil v letech 1926 až 1940. Od roku 1933 stál v čele tzv. OVRA, tajné policie fašistické strany, a byl rovněž pověřen vedením italských tajných služeb.

To jej při mnoha příležitostech přivádělo do těsného styku s druhým nemocnějším mužem Třetí říše, Heinrichem Himmlerem. V Bocchiniho životopise se uvádí, že „mu byl vlastní velmi silný smysl pro povinnost a zároveň iniciativní duch" a možná poněkud překvapivě, že „ byl nadán ctností vyrovnanosti a značnou dávkou lidskosti a zdravého rozumu, což v mnoha případech pomohlo zmírnit dopady historických kroků, ovlivněných bezohlednými rozhodnutími německého spojence".

Zvláštním dovětkem k tomuto příběhu bylo neočekávané Bocchiniho úmrtí 2. listopadu 1940, jen dva měsíce po tom, co podepsal rozhodnutí, které umožnilo Marii Adlerové připojit se ke svému manželovi. Je domněnka, že zemřel na zažívací potíže po jídle v renomovaném hotelu Ambasciatori na Via Veneto, kde prý při večeři zkonzumoval deset humrů.

Možná že však Bocchini, jako by v osudové hře, přinejmenším alespoň na nějakou dobu zachránil přesunem Šimona Adlera z Urbisagaglie nebo Sforzacosty na nové místo životy obou manželů. Je totiž známo, že vězňové z obou těchto italských táborů byli v roce 1943 deportováni do vyhlazovacích táborů v Německu a přežila jich nanejvýš hrstka.

Jedná se o fascinující příběh, který ukazuje, že mezi fašisty byli i nemnozí, kteří projevili trochu srdce. A že když kardinál Maglione a Úřad mohli někomu pomoci, byli ochotni využít jakýchkoli dosažitelných kontaktů, jakkoli mohly vzbuzovat nechuť.

Je to však především příběh trvalé lásky Marie a Šimona, staršího páru, který prostě chtěl zůstat spolu - ve smrti, tak jako v životě.