Vzpoura paní Pobožníčkové

V posledních semestrech svého filosofického čtyřletí jsem bydlil v Krakovské ulici u paní Puhonné neboli Frau von Puhonny, jak se sama titulovala. Náležel jí velký činžák, jeden z největších v této ulici, zbytek rozsáhlého jmění, které rozhazoval napřed její muž, potom syn, zatím také již zemřelý. Ani tento poslední dům nebyl čistý a paní Puhonná se jej snažila zachrá­nit pro svého vnuka Alfonse, vytáhlého asi patnáctiletého vý­rostka, který si po marném pokuse o středoškolské studium od­býval dvouletou soukromou německou obchodní školu. Paní domácí šetřila na všem a bylo to patrné i na jejím chatrném čer­ném plášti, když vycházela nakupovat.

Obývala celé rozsáhlé přízemí, ale poslední dva pokoje s okny do velké zahrady pronajímala svobodným pánům. Měl jsem pěkný prostorný dvouokenní pokoj staroměšťansky zařízený spolu s JUC Fr. Weinerem z Olešnice na Českomoravské vysočině. Weiner, pozdější konický a brněnský notář, byl po matce z evange­lické rodiny a měl už tenkrát zájem o staré tisky a o lidovou, habánskou a podobnou keramiku. Rád se mi pochlubil tenkrát i později nějakou starou knížkou nebo starobylým talířem. V Brně měl toho po letech celou velmi cennou sbírku. Chystal se na druhou a třetí státnici a po zvyku právníků na přednášky pravidelně nechodil, ale za dne doma studoval, nejraději na posteli, zato odpoledne se pěkně oblékl a odcházel na nezbytnou svou partii kulečníku v Akademické kavárně. A protože také dole v městě večeříval, neměl-li z domova nic lepšího, míval jsem večer pokoj pro sebe sám a mohl jsem po celém stole rozkládat drobné lístky, materiál k seminární práci pro prof. Gebauera. Dobře jsme se vždycky shodli, měli jsme se kamarádsky rádi, třebas jsem byl politicky radikálnější, a zůstali jsme přáteli až do jeho předčasné smrti. Na jeho tchána, brněnského gymnasijního ředitele a zemského inspektora, dokonalého českého gentle­mana Václava Royta, mám milou vzpomínku z prvních svých brněnských let, kdy se velmi horlivě ujal společného mého spisu s Fr. Černým o moravských místních jménech a důrazně se za­sadil o jeho brzké vydání ve spisech Matice Moravské r. 1907.

Paní Puhonné zůstaly z dob jejího rodinného bohatství společenské styky s předními německými pražskými rodinami a ty udržovala s krajním vypětím všech svých možností. K jejím přítelkyním náležely zvláště ženy vyšších šlechtických úředníků na místodržitelství, stejně pyšné jako paní Puhonná na své „von", a byla mezi nimi i hraběnka Coudenhoveová. Zpravidla se jednou týdně zastavil před naším domem k večeru fiakr a za chvíli v něm odjížděla naše paní domácí ve večerním úboru, v zimě v pěkném kožichu do některého malostranského paláce.

Frau von Puhonny si sama od nás vybírala měsíční nájemné, ale jinak se o nás nestarala. Ani k úklidu v našem pokoji ne­určila svou služebnou, ale přidala jej k rozmanité jiné práci své domovnici paní Pobožníčkové. Náš domovník měl vlastně jiné jméno zvukově podobné, ale tak jej podle svého zvyku, který byl velmi nakažlivý, přejmenovala naše maminka a jméno Pobožníček už jim v naší rodině zůstalo. Pan Pobožníček byl typický pražský domovník, jak nám je v několika modelech vylíčil Ignát Herrmann, a jeho bodrého otce Kulicha jsem si později vždy představoval v podobě pana Pobožníčka. Ve dne podřimoval v tmavé kuchyňce suterénního jednopokojového bytu, kde po celý den hořel plynový motýlek, a v noci se šoural otvírat čet­ným nájemníkům, kteří se courali domů v nejrůznější noční doby.

Všecku jinou práci v domě konala jeho žena, a bylo jí tolik, že jí sotva stačil celý den: zametat široký průjezd, schodiště a dlouhé chodby, rozsvěcovat a zhasínat plyn, posluhovat i po­máhat prát a žehlit u paní domácí, poklízet v obou zadních pokojích a v pátek umývat celé to vysoké schodiště tříposchoďového domu. Nebylo divu, že se zvláště v sobotu večer cítila celá zchvácena a že toužila po Boží neděli, kdy si také ona směla odpoledne trochu posedět. Se vší tou přerozmanitou prací se paní Pobožníčková smiřovala jako s nezbytným údělem domov­níkovy ženy, jen jedné své povinnosti se vždy přímo děsila již čtrnáct dní napřed a tou bylo čistit občas - tuším jednou mě­síčně - nejen všecka okna rozsáhlého bytu paní domácí, ale také celé to zasklené vysoké schodiště. Tyčilo se uprostřed roz­sáhlého domu a se všech čtyř stran bylo zaskleno. Nepamatuji se již kolik mělo tabulek, paní Pobožníčková mi to číslo kolikrát s hrůzou jmenovala, vím jen, že bylo tříciferné. V létě ta těžká povinnost jakž takž ucházela, ale na podzim a v zimě to bylo skutečné otroctví, když nohy tuhly na žebříku zimou a ze zkřeh­lých rukou vypadával mokrý hadr. Nebylo to umývání oken ani bez nebezpečí, neboť nebylo lehké postavit pevně na schodech vysoký žebřík. Marně se paní Pobožníčková snažila některé to mytí schodiště usmlouvat, marně prosívala o výpomoc, stará paní byla v své šetrnosti neúprosná.

Láskou a nadějí paní Pobožníčkové byl její jediný syn, stej­ného asi věku jako vnuk paní domácí, ale na rozdíl od něho pilný student. Tomáš chodil do druhé třídy vyšší průmyslovky a paní Pobožníčková vídala již ve vábné perspektivě jeho i svou budoucnost, až se Tomášek dostane za inženýra do některé velké továrny a až se ona s tatíkem k němu přistěhuje a bude mu hospodařit.

Bývalo mi paní Pobožníčkové srdečně líto a kolikrát jsem jí domlouval, aby od Puhonných odešla. Ale Pobožníčkovi si ne­troufali vzdát se jistého místa a spropitné zejména v sobotu a v neděli také nebylo k zahození. A paní Puhonná o všem dobře věděla. Tu mi nedlouho před letními prázdninami - začínaly se na universitě už koncem června - nenadálé dědictví umož­nilo zasáhnout přímo do Pobožníčkovic osudu. Zemřela jedna svobodná tetička a z její pozůstalosti nám připadlo 400 zlatých. Rodiče je hned mezi nás čtyři děti rozdělili a tak jsem byl majitelem celého jednoho sta zlatých. V téže době jsem právě dostal také slušné seminární stipendium a tak jsem těch všech peněz pro sebe nepotřeboval.

Se souhlasem maminky, která se však k celému mému plánu chovala s kritickým pochybováním, nabídl jsem paní Pobožníč­kové půjčku, aby si mohla najmout byt a dát paní Puhonné výpoveď. Byla to drobná sensace, když dala česká domovnice ně­mecké paní domácí, k tomu „von" a přítelkyni hraběnky Coudenhoveové výpověď. Dům paní Puhonné nebyl jediný německý majetek v této ulici, jíž dodávala drze německý ráz už Schlaraffia, středisko buršáků, kteří každého večera a hluboko do noci zpěvem a hulákáním posilovali sebevědomí okolních Němců. Měl jsem čistou radost, že jsem jednu českou rodinu vyprostil ze služebnosti, která byla útiskem národním i sociálním.

Ještě před prázdninami se Pobožníčkovi přestěhovali do pěk­ného jednopokojového bytu v druhém poschodí českého domu v Řeznické ulici. Rozloučil jsem se s nimi vesele jako se svobod­nými Pražany. Půjčený kapitálek si chtěla paní Pobožníčková odeprat a odžehlit péčí o mé prádlo. A praní prádla mělo být prvním základem jejich nového života.

Ten rok byl nádherný podzim a tak jsem z hořeního pokoje naší školy nijak nepospíchal do Prahy. Vypravil jsem se tam teprve v druhé polovině října a drobné všelijaké práce a starosti na počátku nového školního roku mi zabraly zase hodně dní, než jsem se mohl podívat za Pobožníčkovými. Ale jaké bylo mé zklamání, když jsem našel jejich nový byt opuštěný a když mi tamější domovnice tvrdila, že se Pobožníčkovi vrátili k paní Puhonné! Nechtěl jsem ani věřit svým očím, když jsem v té smutné suterénní kuchyňce zase uviděl pod hořícím motýlkem podřimovat pana Pobožníčka. „Proč jste se sem vraceli, proč jste mi nic nepsali?" vytýkal jsem jim. Přiznávali se neradi, tak na půl úst. Že prý se paní Pobožníčkové nepodařilo opatřit tolik dobrého praní, aby to vystačilo na živobytí. A ten milý, veselý pán, kterého si vzali do pokoje, že jim zůstával dlužen. A paní domácí že z Krakovské ulice vzkazovala, že na ně čeká, a slibovala, že na mytí schodiště dostane paní Pobožníčková vý­pomoc. A konečně toho sobotního a nedělního spropitného bylo také škoda. Ostatně je Tomášek už v předposlední třídě, za rok po maturitě bude panem inženýrem a pak se o ně postará. Ohlédl jsem se po tom ohromném zaskleném schodišti a zamra­zilo mne. „A pomáhá vám teď někdo při mytí oken?" Zatím to ještě musí dělat paní Pobožníčková všecko sama, ale prý to bylo už naposled, slibovala Frau von Puhonny.

Bylo mi trpko z toho, že tato česká rodina přece zase sklonila šíji pod německé jho. Bezděky jsem si vzpomněl na konec slavné Krylovovy bajky o rybáři a zlaté rybce, jak rybářka zase stála před sešlou chatou u rozbitých necek. Bylo mi všeho tím více líto, čím skromnější proti zpychlé rybářce byl ideál paní Pobož­níčkové.

* * * * *

Ukázka je z knihy "Paměti II. V Praze". Knihu vydalo nakladatelství Kalich v roce 1947. Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x.

O b s a h     k n i h y
Abiturientem	9
Praha let devadesátých	18
První den v Praze	21
Vstupuji na akademickou půdu	24
Vinohradské neděle	27
Studentské byty	30
Sháním živobytí	34
U mistra Hály	38
Vzpoura paní Pobožníčkové	41
Večery a noci	46
Akademické spolky:
1. Akademický čtenářský spolek	50
2. Jeroným	56
Jan Karafiát	63
Národopisná výstava českoslovanská:
1. Sbíráme	69
2. Vystavujeme	70
3. Chodíme na výstavu a jásáme	72
4. Poslední den výstavy	76
5. Dozvuky Národopisné	77
V Milíčově ulici	80
Naši učitelé:
1. T. G. Masaryk	83
2. Jan Gebauer	89
3. Josef Král	95
4. Jan Kvíčala	100
5. Slavisté a Indoevropané	105
6. Reliqui	109
Emil Smetánka	111
Druhové	113
Zábavy učenců	121
Učíme se pracovat vědecky	126
Literární počátky	130
Nedělní odpoledne nejsou již jen moje	134
Do hor a krajem	140
Domů	144
Dvě stráže	147
Hořící keř	151
Rejstřík	153