Byl jsem ještě tak malinký, že mne brzy bolely ruce, když jsem je měl déle na stole, a že mi hlava tak tak vyčnívala nad stůl. Ruce mám proto na stole, že trháme cupaninu. Trháme ji pro slovanské bratry na Balkáně, neboť je rusko-turecká vojna roku 1877. Pan farář Šu­bert jako veliký vlastenec a Slovan nařídil, aby celý ústav o prázdných chvílích trhal cupaninu pro bratry Jihoslovany. Staré měkké plátno i bavlněné látky se trhaly na jednotlivá vlákna a měkká zchumlaná vlákna se přikládala na rány místo nynější sterilisované bílé bavlny. Mně daly sestry hodně pestré hadříky a dívám se zálibně na barevnou hromádku před sebou. Najed­nou jsme sebou hodně trhli, neboť někde hodně na­blízku padl výstřel. A za ním druhý, třetí a další, střel­ba slavnostní. Běžíme před školu a vidíme, že také od­jinud se lidé ženou úprkem k faře. Pan farář je vyložen z okna a pálí z lovecké ručnice ránu za ranou do za­hrady. Za chvíli vychází před faru a vypravuje radost­ně: „Plevno padlo, Plevno padlo!" Bylo mnoho radosti a brzy se zpívala posměšná písnička: „Osman paša u Plevna / dostal kulku do stehna!"

Naše rodina měla tehdy na balkánské vojně interes nejen slovanský. Za okupace Bosny bojoval tam někde dole pod Filipovicem na holých srázech bosenských nebo hercegovských hor tatínkův bratr Bedřich. Bylo z toho u nás hodně napětí a úzkostlivého očekávání lístků z Bosny. Ale ačkoli byl strýček několikrát v ohni, nebyl ani zraněn a získal si jako desátník u svých lidí velké obliby. Měl s sebou v poli bibli a dovedl v ní na­jít útěchu pro sebe i pro mnohého jiného hocha.

První moje práce mimo dům bylo pasení, napřed hus, a když jsem trochu vyrostl, taky kozy a krávy. Nikdy jsem to nedělal rád a pokládal jsem to za hroznou otravu. A nebylo možno při tom šidit: u hus bylo vidět na voli, jsou-li napaseny, kráva pak byla prostě tvor vzdorovitý, který se s pastvy nehnul, když se jí nezdálo ještě trávy dost. O koze ani nemluvím, protože byla tak sprostá, že mne chtěla několikrát nabrat na rohy. Jed­nou se mi stala s housaty příhoda tragická: když jsem je hnal na pastvu, neodtáhl jsem dosti prkénko, zahra­zující spodek u otevřených vrátek, housátka se hrnula ven i přes prkénko a to se na ně svalilo. Vzchopily se hned zase na své kolébavé nožky, jen jedno zůstalo le­žet a marně jsem mu pomáhal vstát. Očka se mu potahovala rychle mázdrou a nožky mu modraly. Se srdcervoucím nářkem jsem běžel do kuchyně, volaje přerý­vaně: „Já za to nemohu, já za to nemohu."

Později - musím se přiznat - jsem se za naši krávu stydíval. Neměla skutečně kromě rohů (jednoho byl kus ostatně uražen), vemene a ocasu nic společného s krás­nými hnědými, černými nebo strakatými kravami alp­ských niv, jak je zobrazují běžné barvotisky. Byl to tvor uválený v chlívě, určený jen k tomu, aby dal denně určitý počet litrů mléka. Nejhroznější byla její nestvůrná kopyta. Protože se pásla jen zřídka v létě, narostly jí za nečinného ležení v chlévě paznehty tak, že přes ně klopýtala. Jednou se při tom zamotala tak neobratně, že mi šlápla na bosou nohu. Řval jsem ovšem, k čemu kráva konejšivě bučela.

Můj svět malého chlapce byl hlavně školní velký dvůr. Tam jsem rejdil s naším černým Pozorem, dobrotiskem, které si dalo všecko ode mne líbit. Zato jsme se od něho neodloučili ani po jeho smrti, když ho krábčický hajný zastřelil na toulce v lese. Tatínek si dal z jeho husté dlouhé kožišiny udělat štucel, který býval jeho nerozluč­ným společníkem na přespolních pohřbech v zimě. Když brzy potom hajného v létě pod stromem v témž lese za­bil hrom, pokládal jsem to za spravedlivý trest za to, že nám zabil Pozorka.

Na tom dvoře mne stihla jednou nehoda nevonná. Vy­šetřoval jsem u prasečího chlívku, proč a jak náš bagoun chrochtá, a nějak jsem při tom sletěl do nádržky na močůvku. Jak jsem se odtamtud vyškrabal, či zdali mě někdo vytáhl, už nevím, jen se pamatuji, že mne maminka celého i v šatech hodila do vany s mydlin­kami.

Tenkrát jsem do dívčího ústavu chodil ještě nerad, protože mě tam tetinky (učitelky) i starší chovanky ne­snesitelně lízaly. Hubička mně tenkrát byla nejodpornější lidský výmysl. Ale někdy mne tam přece dovedly s sebou sestry. A tak se vidím, jak stojím velmi, velmi malinký v pokojíčku tetinky Nickové mezi ohromnými slečnami ze země Brobdingnagu, které se se mnou pro­tivně mazlí. A pak se mne ptají – bylo to někdy v adventě –, co bych chtěl k vánocům. I odpovídám zamračen pohrdavě a urputně, protože jsem pochyboval, že by mi doopravdy co daly, s nejtvrdším svým RR: „Papyrrek a dyte!" Rozlehl se hned ohromný protivný řehot a ten jsem slyšel ještě mnohokrát, kdykoli se tato příhoda vypravovala. A přece jsem to myslil dobře a vyjádřil jsem se jen s ekonomickou stručností, abych s ženskými nemusil tolik mluvit. Papírek znamenalo pestré papírky na vystřihování, dítě nějakou panenku nebo panáka.

Poslední příhoda, kterou v této kapitolce vypravuji, je už z doby, kdy jsem chodil do první třídy k panu učiteli Rousovi. Vypravoval nám, že kočka dopadne s výše vždycky na nohy. Netrpělivě jsem čekal, až bude konec vyučování, a potom jsem sebral naši kočku a le­těl s ní na půdu. Tam jsem se se zmítající kočkou v ruce vyložil co nejdál s vikýře a shodil kočku dolů. Pokus se podařil, kočka opravdu dopadla na pacičky. Jen se potom asi týden maminka divila, co je té naší kočce, že je pořád zádumčivě schoulena pod kamny a proč nic nechce žrát.