Zabývali jsme se už šokem při přijetí do lágru a psychologií vlastního života v něm, a dříve než se budeme zabývat duševní reakcí vězně v třetí fázi, totiž psychologií vězně osvobozeného, resp. propuštěného, chceme se věnovat zvláštnímu problému, který se nutkavě připomíná každému psychologovi, natož psychologovi, který sám lágr prožil: totiž psychologii lágrové stráže. Jak je možné, že tito lidé z masa a kostí působili druhým všechny ty hrůzy, o kterých pak vydali svědectví ti, kdo přežili?

Ten, kdo takovému svědectví naslouchá a skutečně uvěří, že je něco takového vůbec možné, se hned vzápětí přirozeně ptá, jaké vysvětlení má pro takové nelidské chování psychologie. Aniž se touto otázkou chceme příliš zabývat, musíme poukázat nejprve na toto: předně existují mezi strážci v lágru vyslovení sadisté v přísně klinickém smyslu toho slova. Dále, tito sadisté byli záměrně vyhledáváni, kdykoli se sestavovalo nějaké ostré dozorčí mužstvo. K negativnímu výběru, o němž jsme už mluvili a podle nějž mohly přežít právě brutální živly a egoistická individua, přistupoval tedy výběr pozitivní, výběr sadistů.

Když jsme při práci stáli v příkopu bez teplého oblečení a vydáni napospas třeskutému mrazu, měli jsme dovoleno se v určitých časových intervalech (přibližně po dvou hodinách) na pár minut postavit pod širým nebem ke koši, v němž žhnuly větve a odpadové dřevo. Měli jsme z toho samozřejmě velkou radost. Vždy znovu a znovu se však našel nějaký parťák, který nám tuto radost zkazil. Snadno jsme mohli z jeho tváře vyčíst sadistické potěšení, s nímž nám tuto radost svévolně zakázal, a kamínka s celým tím divukrásným žhnoucím dřevem převrátil do sněhu. I když ubohý našinec nepodléhal přímému dozoru SS, vždy se našel někdo, komu byl tento chudák předán na starost, protože bylo všeobecně známo, že tento zástupce je právě tak bezohledný specialista na sadistické týrání jako dozorce z řad SS.

Za třetí musíme poznamenat, že převážná většina lágrové stráže byla prostě otupena. Tito strážci byli dlouholetými svědky celého sadistického provozu v lágru, podávaného ve stále větších dávkách. Byli to hlavně tito otupělí a bezcitní lidé, kdo alespoň odmítali sadismus ve vlastní režii. Ale to bylo také vše, neboť proti sadismu druhých nehnuli ani prstem.

Za čtvrté je nutné poznamenat i toto: i mezi lágrovou stráží se našli sabotéři. Chtěl bych se tu zmínit jen o vedoucím tábora, kde jsem byl naposled a kde jsem zažil osvobození. Byl to esesman. Po osvobození tábora se však ukázalo něco, o čem do té doby věděl jen lágrový lékař, sám vězeň: Lagerführer potají z vlastní kapsy dával nemalé peníze na nákup léků pro své vězně v lékárně blízkého městečka. To mělo svou dohru: po osvobození skryli židovští vězňové esesmana před americkými oddíly a jejich veliteli řekli, že mu esesmana vydají jen pod podmínkou, že mu nebude zkřiven ani vlas na hlavě. Americký velitel jim na to dal své slovo a židovští vězňové mu pak předvedli bývalého velitele lágru. Američan pak znovu jmenoval esesmana velitelem lágru a tento SS pro nás v okolních vesnicích organizoval sbírky potravin a šatstva.

Staršina právě tohoto lágru, sám vězeň, však byl ostřejší než všichni strážcové SS dohromady. Tloukl vězně, kde jen mohl, zatímco lagerführer, pokud vím, nikdy na žádného ze „svých" vězňů nevztáhl ruku. Z toho vysvítá jedno: označení člověka za lágrového strážce, anebo naopak, za vězně, nevypovídá o ničem. Lidskou dobrotu lze najít u všech lidí, najdeme ji tedy i u té skupiny, kterou máme pokušení paušálně zavrhnout. Hranice se prolínají. Nesmíme si to zjednodušovat prohlášením, že jedni jsou andělé a druzí jsou ďáblové. Naopak: proti všeobecnému přesvědčení, které v lágru panuje, platí, že chovat se jako stráž vůči vězňům lidsky je a zůstane osobním i morálním výkonem. Na druhé straně podlost vězně, který činí zlo svým vlastním druhům, je obzvláště zavrženíhodná. Je jasné, že bezcharakternost takového člověka ostatní vězně obzvláště bolí, stejně jako je hluboce dojímá každé trochu lidské gesto táborové stráže.

Vzpomínám si například, jak mi jeden parťák (nebyl to vězeň) jednou pokradmu podal kousek chleba, který si musel při snídani odtrhnout od úst. Tehdy jsem si uvědomil, že to zdaleka nebyl ten kousek chleba, ono materiální „něco", co mě dojalo doslova k slzám. Dojalo mě ono lidské „něco", které mi ten muž tehdy podal, stejně jako lidské slovo a jeho lidský pohled, kterými svůj dar doprovázel.

Z toho všeho se můžeme poučit, že na zemi existují dvě lidské rasy. Ano, pouze tyto dvě: rasa lidí slušných a rasa lidí neslušných. Obě tyto „rasy" lze najít všude: pronikají do všech skupin a prolínají se. Žádná skupina není složena jen a jen ze slušných nebo jen a jen z neslušných lidí; v tomto smyslu tedy není žádná skupina „rasově čistá". Tak se tu a tam našel nějaký slušný chlapík i mezi strážemi.

Život v koncentračním táboře nepochybně dokázal způsobit průlom do těch nejhlubších propastí lidského nitra. Máme se tedy snad divit, že i v těchto hlubinách nacházíme opět jen to lidské? Podstatu toho, co tvoří lidství - onu slitinu dobra a zla! Trhlina procházející celou lidskou existencí a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejzazších hlubin a je zvláště zjevná na dně propasti, kterou představuje koncentrační tábor.

Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jako ho poznala generace naše. Co je tedy člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je to však současně i bytost, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.