Sešli jsme k trati a sledovali ji po pěšině, vyhrazené pro železniční personál. Vlevo od trati se černal les a další ležel přímo před námi. Zanedlouho jsme se dostali na širokou lesní cestu, pokrytou spadaným listím. Asi po sto metrech jsme narazili na závoru přes cestu. Všude bylo ticho, klid a mír.

Šourali jsme se pomalu podél cesty a rozhlíželi se po okolí. Po krátkém pochodu se náhle před námi vynořil příkrý travnatý svah. Když jsme přišli blíž, rozeznali jsme, že je to asi naše dálnice, vedoucí nad tratí. Pepa šel na průzkum a pracně lezl do vysokého příkrého svahu.

Vydali jsme se s Milanem přímo pod most. Podivovali jsme se šířce přemostění. To je jistě Berliner Ring. Milan se divil, jaká je tu ozvěna. Prošli jsme pod dálnici a spatřili vpravo u lesa malou dřevěnou boudu. Dohadovali jsme se, co to je, a šli jsme blíž. Stejně jsme museli čekat na Pepu, který se ještě nevrátil z obhlídky.

Náhle se před námi zvedla ze země nějaká neforemná postava a ozvala se: Wer ist da? Odpověděl jsem: Wir. Vytáhl jsem pistoli a šel blíž. V ten okamžik již dotyčný stál a svítil mi do očí baterkou. Hned nato poručil: Hände hoch! Nezastavil jsem se a šel stále přímo proti němu. Přitom jsem několikrát bezvýsledně stiskl spoušť. Uchopil jsem pistoli oběma rukama a vší silou mačkal spoušť. Nic. To zatracené pérko zase vyskočilo z drážky.

Řekl jsem: Was sagen Sie, Hände hoch? Geben Sie Hände hoch! Celou dobu jsem čekal, že vystřelí. Stal se pravý opak. Neznámý poznal, s kým má tu čest a padl na kolena. Začal prosit, abychom ho nezabíjeli. Baterka mu vypadla z rukou na zem. Došli jsme s Milanem k němu a zjistili, že je to Vopo v čemé pláštěnce, jakou nosí u nás pošťáci. Chytili jsme ho a postavili na nohy. Milan mu držel pod pláštěnkou levou ruku, já jsem se snažil chytit jeho pravačku. Kladl odpor a pod tu zatracenou pláštěnku jsme se nemohli dostat.

V tu chvíli přišel Pepa: Nahoře nikdo není. Je to Autobahn. Milan na to řekl: Tady máme jednoho. Chtěli jsme použít chloroform, že chlapíka uspíme a svážeme. Klepal se jako osika a snad si nadělal strachy do kalhot. Sáhl jsem do kapsy pro lahvičku.

V tom okamžiku se ozval nahoře na mostě dupot a přes zábradlí se nahnuly dvě postavy: Was ist los? Náš zajatec byl zticha a my jsme též neodpovídali. Náhle se ozvala rána, až mne ohlušila. Současně na mostě vystřelili osvětlovací raketu.

Dali jsme se na útěk a byli jsme již v lese, když světlice začala zářit. Když Vopo viděl, že od něho utíkáme, začal divoce řvát: Tady jsou, tady jsou! a zběsile střílel. Z mostu vylétly další světlice a zarachotil samopal.

Pepa se v běhu ptal: Byl někdo raněn? Milan odpověděl: Myslím, že jsem ji chytil. Po sto metrech jsme se zastavili. Kam jsi ji dostal? ptal jsem se. Tady, do břicha. Milan mi vedl ruku a vstrčil můj palec do otvoru až po druhý článek. Vytáhl jsem prst celý zakrvácený. Ptal jsem se: Můžeš dál? Přisvědčil, že celá rána jen brní.

Na všech stranách vylétaly osvětlovací rakety, rozléhal se hluk jedoucích aut. Lesem pronikalo světlo automobilových reflektorů. Utíkali jsme po cestě podél trati a po chvíli nás předjel vlak. Po několika stech metrech se Milan zastavil: Myslím, že už nemůžu, kluci, nechte mě tady. Potom dodal: Já věděl, že jsem na řadě.

Co chceš ale dělat? ptal se Pepa. Milan doufal, že se pokusí schovat v nějakém zahradnictví nalevo od tratě. Nesmysl. S tím zásahem do břicha zaklepe bačkorama dřív, než ho začnou hledat. Přesvědčovali jsme ho, že je vůl, když to nevydrží. Už dlouho nic nejedl, a tedy i kdyby měl zasažená střeva, nic se dál nemůže stát. Milan zjistil, že se mu v břiše tvoří nějaká boule. Zřejmě vnitřní krvácení.

Předjel nás druhý vlak a zastavil ve stanici asi jen pět set metrů před námi. Vzali jsme Milana mezi sebe a snažili se ho podpírat. Ale již po malé chvíli jsme toho museli nechat, jak jsme byli slabí.

Celá krajina byla osvětlená. Vlezli jsme do strouhy po straně a blížili se ke stanici, kde čekalo pár lidí. Byly dvě možnosti: vlézt pod vagón a jet na osách, nebo sednout na nárazníky posledního vozu.

Ke stanici jsme se přiblížili příkopem, který tu byl vydlážděn, protože jím procházely dráty, ovládající návěstidlo před nádražím. Na nástupišti čekali dva cestující.

Vlak přijel a poslední vůz se zastavil necelých deset metrů od nás. Tiše jsme přeběhli ke konci vlaku. Milan a Pepa obkročili nárazníky posledního vagónu a přidržovali se vzduchových hadic. Já jsem vlezl pod vůz a lehl si na brzdové tyče, běžící rovnoběžně s osou a spojující brzdové bloky. Hlavu jsem měl těsně u kola a nohy jsem musel přikrčit, aby se nedotýkaly kola na druhé straně. Hlava a nohy visely několik centimetrů nad pražci. Bylo to ale pěkné místo a volal jsem na Pepu a Milana, aby vlezli pod vůz také. Pepa naopak chtěl, abych vylezl, že mě dole praští nějaký kámen. Oni že zůstanou na náraznících. Nad jejich hlavami uprostřed vozu bylo okno spojovacích dveří.

Vlak se rozjel a my jsme se radovali, jak rychle se pohybuje. Přejeli jsme silnici za stanicí. Závory byly staženy a u nich stála na pravé straně kolona policejních aut. Za námi stále vylétaly k nebi světlice. Pepa se ptal Milana, jak se cítí. Odpověděl, že je docela v pořádku, že mu ta rána nějak zatvrdla.

Nahnul se na pravou stranu a vykoukl za okraj vozu. V dálce před námi spatřil velké osvětlené nádraží. Na nástupišti bylo plno lidí. Vlak začal brzdit. Pepa řekl: Doufejme, že zastaví dost daleko. Pak vyhlédl opět přes roh vagónu. Už tu na nás čekají. Brzdy trochu povolily a vlak jel podél nástupiště, obsazeného policií a sovětskými vojáky. Stáli hustě jeden vedle druhého, ozbrojeni samopaly a pistolemi. Jak je poslední vůz míjel, dali se do běhu za vlakem. Asi si nás zatím nikdo nevšiml, protože kluci seděli bez hnutí.

Vlak zastavil a všichni se hnali dopředu k vagónům. Jen poslední policajt stojící v řadě pohlédl na konec našeho vozu a spatřil Milana s Pepou. Seskoč, vole, zařval Pepa a oba se vrhli za roh vagónu na opačnou stranu. Hned však zpomalili a šli dopředu podél vlaku klidným krokem, jako by se nic nedělo. Poběžíme? ptal se Pepa. Raději ne, ještě jsem zaslechl Milanovu odpověď.

Bylo to poslední, co jsem od nich slyšel. Ze svého místa jsem pozoroval blázinec okolo. Nemohl jsem své místo tak rychle opustit, abych mohl sledovat Pepu a Milana. Jen jsem viděl, jak za vagónem přeběhlo několik postav a vzápětí se ozvala střelba a hulákání. Množství policajtů a vojáků oběhlo vlak a připojilo se k honičce.

Byl jsem si jist, že je to Pepův a Milanův konec. Začal jsem hrabat po pistoli, kterou jsem poprvé za celou dobu musel dát z ruky, musel jsem se na brzdových tyčích držet. Pistoli jsem měl v kapse pod tělem. Ležel jsem na pravém boku, obličej ve směru jízdy a od konce vagónu jsem nebyl víc než dva metry.

Tu jsem uviděl, že se na konci vagónu někdo sehnul, dřepl si a díval se do tmy pod vůz. Byl to Rusák se samopalem, namířeným pod vlak. Strnul jsem a ležel úplně nehybně. Byl jsem přesvědčen, že se dívá přímo na mne. Zatajil jsem dech a soustředěně pozoroval každý jeho pohyb, výraz jeho tváře. Čekal jsem, že mne každým okamžikem spatří a můj osud bude zpečetěn. Trvalo to dobrou minutu.

Byl však příliš oslněn světlem z nástupiště, než aby mohl něco vidět ve tmě pod vlakem. Po chvíli, která se zdála věčností, se vzpřímil a zůstal stát za vagónem. V tom okamžiku se vlastně stal mým ochráncem. Palba zvolna ustávala a honci se začali vracet. Mluvili mezi sebou a zaslechl jsem jen pár slov, neboť jich bylo alespoň dvacet a jeden mluvil přes druhého. Někdo z nich řekl: Zwei Stück.

Na nástupišti to vřelo. Prohledali celý vlak. Konečně asi po patnácti minutách začali soupravu opouštět. Z tlampače se ozvalo: Abfahrt Richtung Berlín, zurück bleiben! Začali jsme se rozjíždět. Nemohl jsem ani uvěřit, že jsem naživu a k tomu na cestě ke svobodě. Začal jsem přemýšlet, co se stalo s Pepou a Milanem. Tak tady jsem ztratil bratra, mihlo mi hlavou. Náš celý útěk dopadl velmi špatně, když se k cíli nakonec dostanu sám a ještě k tomu ztratím kamarády bezprostředně před koncem.

Vlak zastavil jen krátce a já jsem se začal rozhlížet po nápisech ve stanicích. Měl jsem obavu, abych neprojel Západní Berlín a neoctl se zase ve východní zóně. Stejně jsem ale neměl ani tušení, která stanice do které zóny patří. A tak jsem si umínil, že na příští stanici seskočím, ať se děje cokoliv. Když vlak zastavil, pustil jsem se nápravy a těsně jsem se přitiskl k pražcům.

Dodnes si jasně pamatuji užaslou tvář jakéhosi cestujícího v okně posledních dveří, když se vlak vzdaloval. Vpravo bylo nástupiště. Povyhlédl jsem, a když jsem nikoho neviděl, přeběhl jsem na druhou stranu k vysokému plotu s velkými obdélníkovými otvory. S velkou námahou jsem přelezl a zmizel až po bradu ve vysokém bodláčí a lupení. Nádraží bylo na jakémsi svahu a pod ním běžela široká, slabě osvětlená asfaltka. Za silnicí byla veliká prostora, kde asi dříve stály obytné domy. Nyní tu byla veliká zahrádkářská kolonie, jako u nás v Praze na Žižkově nebo v Libni. Celé zahradní městečko. Přeběhl jsem ulici a přelezl plot u prvního domku. Lezl jsem přes oplocení, jak jsem mohl nejrychleji, abych se dostal co nejdál od nádraží, protože jsem si nebyl jist, zda mne někdo neviděl, a mohl to ještě být sovětský sektor.

Zanedlouho jsem se dostal do uličky, klikatící se mezi zahrádkami. Nikde ani noha. Cestu jsem raději zase opustil a vlezl do zahrad. Rozhodl jsem se, že vezmu nějaké rukojmí a nechám se vést do západní zóny k nejbližší stanici americké vojenské policie.

Přišel jsem k domku a vylezl po třech schodech ke dveřím. Zaklepal jsem a podíval se dovnitř oknem. Za dveřmi začal štěkat pes; mužský hlas ho hned okřikl. Viděl jsem, jak se u protější zdi zvedla postava v noční košili, ale zůstala nerozhodně stát uprostřed místnosti. Ptala se, kdo to je. Chtěl jsem vědět, kde jsem. V západní nebo ve východní zóně? Mužský neodpověděl. Znovu jsem zabouchal na dveře a žádal chlapíka, aby šel ven. Vyzval mne, abych odešel, nebo zavolá policii. Z policie jsem moc strach neměl, protože majitel domku neměl telefon a ven se odváží teprve po mém odchodu. Slídil jsem okolo a našel hrnec, stojící na okně, kterým jsem se díval dovnitř. Sundal jsem poklici a zjistil, že uvnitř je studená polévka z husích drůbků. Hrnec byl z dobré třetiny plný, ale já ho v několika vteřinách vyprázdnil. Majitel jen bezmocně přihlížel. Nechtěl jsem se dobývat dovnitř násilím a raději jsem šel dál. Přelezl jsem několik dalších plotů.

Pak jsem ve tmě spatřil, že se v oplocení otevírá nějaká branka. Zůstal jsem stát ve tmě a čekal, co se bude dít. Vešel nějaký muž, menší než já. Do tváře jsem mu neviděl, byla úplná tma. Když se ke mně obrátil zády, aby branku zavřel, vyzval jsem ho tiše, aby dal ruce vzhůru. Trhl sebou a ptal se, co se děje. Řekl jsem mu, že jsem právě přišel z Československa a že se chci dostat na nejbližší stanici Military Police. Otázal jsem se, kde vlastně jsem. Odpověď mne uklidnila. Byl jsem v západním sektoru. Můj zajatec byl trochu podnapilý, velmi rychle však vystřízlivěl. Vyzval jsem ho, aby mne vedl.

Měl nějaké řeči, ale nebavil jsem se s ním. Obrátil jsem ho do branky a poručil mu, aby mne vedl přímo na Military Police. Kdyby se snad pokusil o nějaký podvod, první kulku mám pro něj, poslední pro sebe. Šli jsme po tmavých cestách mezi domky, až jsme došli na osvětlenou ulici. Dědek vzdychal, že je to ještě daleko a že bychom si měli vzít taxík. Poručil jsem mu, aby tedy nějaký zastavil.

Netrvalo ani minutu a kolem projíždělo velké černé americké auto. Na dědkovo znamení zastavilo. Vlezl dovnitř, já za ním. Uvnitř jsem řidiči vysvětlil situaci s nezbytným dodatkem, co se stane, objeví-li se nějaký Vopo, nebo když nás zaveze jinam, než jsem mu poručil. Nic nenamítal a rozjel se. Měl jsem oba Němce na mušce a koutkem oka jsem pozoroval ulice. Nepochyboval jsem, že jsem na Západě, protože ulice byly jasně osvětleny a reklamy jedna vedle druhé. Po delší jízdě vůz zastavil. Vystoupil jsem a uviděl bránu kasáren. Před ní stál strážný s bílou přilbou.

Došel jsem k hlídce a zkusil anglicky vysvětlit, co jsem zač. Voják mi nerozuměl a někoho zezadu zavolal. Přišel muž v německé čepici a černém plášti, Němec na první pohled. Řekl mi, že je tlumočník. Krátce jsem mu všechno vysvětlil. Byl z toho celý rozčilený a hned se ptal, mám-li zbraň. Vytáhl jsem parabellu a odevzdal ji strážnému.

Zavolal cosi za bránu a za chvíli přišlo několik vojáků a odvedli mne dovnitř. Dědek úplně vystřízlivěl a ptal se, jak se dostane domů. Taxikář se dožadoval zaplacení. Pak oba Němce někam vzali. Ptal jsem se, kolik je hodin. Bylo několik minut po půlnoci.

Američané si prohlíželi pistoli. Vytáhl jsem další zásobník a lahvičku s chloroformem. Divili se, na co to všechno je. Pracně jsem jim začal vysvětlovat, čím je lahvička naplněna. Seržant mi oznámil, že zavolal CIC. Pak přinesli sendviče a sklenici mléka. V okamžiku vše zmizelo.

Asi za půl hodiny přišel agent CIC. Mluvil ale polsky, a tak jsem se s ním delší dobu dohadoval. Potom odešel a vrátil se asi za hodinu s neuvěřitelnou zprávou: ti další dva dorazili do Berlína asi v půl jedné!

Nemohl jsem mu uvěřit a myslel jsem, že je to omyl a jde o nějaké dva jiné uprchlíky. Bylo až příliš nepravděpodobné, že se i Milan z toho všeho dostal. Ujistil mne však, že je za chvíli uvidím sám v lágru.

Nasedl jsem do džípu Military Police. Další vůz nás zpovzdálí sledoval. Udržovali rádiové spojení, ale nerozuměl jsem ani slovo.

Několikrát se ptali na cestu, až jsme zastavili před uprchlickým táborem. Představoval jsem si tábor úplně jinak. Byly to velké moderní stavby a bloudili jsme od budovy k budově, až našli tu správnou. A tady jsem se zase sešel s Pepou.

Co se dělo s vámi? ptal jsem se bratra. Byl jsem si jistý, že vás na tom nádraží oddělali oba. - Zase jsme měli z pekla štěstí, začal vyprávět Pepa. Ten poslední Vopo, co nás zpozoroval, šel za námi. Naše klidná chůze ho zmátla. Asi se domníval, že jsme cestující, kteří vystoupili opačnou stranou, aby si zkrátili cestu. Zavolal: "Wo gehen sie hin?' Milan řekl: "Nach Hause," a pokračovali jsme v chůzí. Tu policajt zařval "Halt!" a my se dali do běhu. Další policajti a vojáci přiběhlí z nástupiště.

To jsem viděl zpod vozu. Běželo jich za vámi alespoň dvacet a stříleli jako o Božím těle, řekl jsem.

Přeběhli jsme s Milanem řadu kolejí na nějakou cestu lemovanou plotem. Byla dlážděná kočičími hlavami. Za námi stříleli a povykovalí jako na honu, vyprávěl Pepa o poslední fázi jejich útěku. Běželi jsme podle plotu a najednou tu byla nějaká brána, kde stál sovětský voják se samopalem. Vchod do sovětských kasáren. Strážný si nás ani nevšiml, a tak jsme kolem něj utíkali dál. Kousek za branou se ozval Milan: "Vypadá to, že jsem koupil zase jednu." "Kam, prosím tě?' "Do ruky, do prstu," stěžoval si Milan. "To nic není," chlácholil jsem ho.

Transport vysazoval hlídky po celé délce silnice. Nyní zůstali trčet za spuštěnými závorami dost dlouho, protože vlak byl zdržen prohlídkou na nádraží. Byli jsme již daleko za silnicí, když vlak, na kterém jsme jeli a z kterého jsme utekli, nás míjel A pod kterým jsem stále jel, řekl jsem.

Byli jsme si s Milanem jisti, že tě vybrali, pokračoval Pepa. Vzal jsem i Milanovu pistoli, protože v jeho stavu každý dekagram znamenal mnoho. Po silnici, asi jenom půl kilometru vzdálené, jela kolona za kolonou a všude okolo vylétaly k obloze světlice. Napravo byl borový les a křoviny. Mnohokrát se nám stalo, že ve světle explodujících a padajících světlíc jsme pokládali křoviska za lidskou postavu a připravili jsme se na nové utkání.

Náhle jsme přišli k vysokému plotu z ostnatého drátu. Asi ve výši půldruhého metru byla na tyči tabule. Snažili jsme se přečíst, co je na tabuli, ale nic jsem nerozeznal, i když jsem stál před ní. Milan ležel v příkopě a ptal se: "Jsme už v americké zóně, nebo ne?" "Počkej, nemůžu to přečíst," krotil jsem jeho nedočkavost. Měl jsem tak zesláblý zrak, že jsem musel přitisknout obličej k ceduli. Bylo to upozornění v ruštině, angličtině, francouzštině a němčině: "Přicházíte do amerického sektoru Berlína."

Rozpoznali ho okamžitě, protože plakáty s vypsanou odměnou za naše dopadení dobře znali. Všichni byli velmi horliví a jeden přes druhého nám nabízeli vlastní jídlo. Za chvílí přijela sanitka a Milana odvezli. Žádal Jsem je, aby zjistili, zda jsi náhodou nedorazil do Berlína také. Telefonovali na všechny strany, ale nepodařilo se jim nic zjistit.

A to je vlastně konec. Zpravodaj mě po vyřízení všech formalit posadil do auta, které řídil první americký voják, jehož jsem viděl, a odvezl mě sem, usmál se Pepa.

Ubytovali nás v jedné místnosti s poručíkem Lidové policie. Původně sloužil v nějakém zapadlém hnízdě a jen díky účasti na naší akci dostal příležitost přeběhnout do Západního Berlína a uskutečnit svůj dlouho plánovaný záměr. Bylo tu ještě pět dalších Vopo v uniformách, a když jsme je viděli, pěkně nás svrběly dlaně.

Dali jsme se s nimi do řeči. Samozřejmě věděli, kdo jsme, a řekli nám dost zajímavých podrobností. Například uvedli, že proti nám byla nasazena celá východoněmecká policie. Na operaci se podílelo pětadvacet tisíc mužů, z toho polovinu tvořily sovětské jednotky. Ptali jsme se, co říkali tomu, že jsme odpráskli čtyři jejich soudruhy. Prý by jednali stejně, být na našem místě. Všichni čtyři "padlí hrdinové", jak psal východoněmecký tisk, byli členové partaje, tři z nich komisaři.

Chtěli jsme trochu jídla, ale říkali nám, že je všechno zavřeno. Byly tři hodiny ráno. A tak nám dali ze svého chleba a sýr. Vlastně jsme hlad ani únavu necítili, tak jsme byli rozradostněni skutečností, že jsme v bezpečí a na svobodě.

Usnuli jsme pod těmi vysněnými vojenskými přikrývkami tak, jak jsme byli špinaví.

Hned ráno, ještě před snídaní, nás odvezli zpravodajci od CIC do vily, kde o nás bylo postaráno přímo královsky. Kdosi prý dostal pořádně vynadáno, že nás nechali v uprchlickém táboře s folkspolicajty, i když bývalými. Hrozilo veliké nebezpečí, že nás ještě někdo odpraví nebo unese, protože jak naši, tak východní Německo mělo mimořádný zájem na našem dopadení. Takové případy se již staly velmi často.

Ve vile žilo několik zpravodajů. Starali se o nás znamenitě. Dali přinést z hotelu každému z nás velký podnos se smaženými bramborami a hovězím steakem. Vrhli jsme se na jídlo, a teprve když jsme většinu spořádali, uvědomili jsme si, jak si můžeme po tak dlouhém hladovění uškodit. Bylo však pozdě, protože než se naši hostitelé rozhodli, mají-li nám jídlo odebrat či nechat, měli jsme obsah mísy v sobě. Následky se ale nedostavily.

Osprchovali jsme se, všechnu špínu jsme však najednou ani nemohli smýt. Teprve když jsme se svlékli, poznali jsme, jak strašně jsme vyzáblí. Neměl jsem na sobě téměř žádný sval, jen kosti trčely z kůže. Hlava seděla na tenkém krčku jako cibule. Nohy jsem měl oznobené a v prstech žádný cit. Trvalo několik týdnů, než necitlivost zmizela. Naše svršky naházeli do připraveného pytle, protože páchly tak, že se už nedaly obléci. Dali nám staré obarvené americké uniformy, na něž jsme byli nesmírně hrdi.

Vyslýchalo nás podrobně asi pět Američanů. Sledovali naše vyprávění podle mapy a neustále si psali poznámky. Večer přišel někdo ze Svobodné Evropy a my mu zhruba vylíčili náš útěk. Jeden z agentů CIC tlumočil, protože reportér mluvil jen anglicky.

Přinesli nám komunistické i západní noviny a teprve z nich jsme poznali, jaký poprask jsme ztropili. Ve východoněmeckých novinách byly nekrology na "padlé soudruhy". Západní tisk se zase podle opatření a rozsahu akcí Volkspolizei domníval, že se východním Německem probíjí celá armáda parašutistů.

Reportérovi Svobodné Evropy jsme důrazně kladli na srdce, aby odvysílali heslo pro našeho německého pomocníka ze statku, kde jsme byli schovaní. A pro domov vzkaz, že "Autobus dojel dobře!"

1.listopadu večer jsme se poprvé po jedenatřiceti dnech útrap ukládali ke spánku v klidu, bezpečí a s plnými žaludky. Ráno nám oznámili, že večer poletíme do Frankfurtu. Normální uprchlíci čekali na transport do západního Německa alespoň šest týdnů, až bude místo v letadle. My jsme měli letět mimořádně.

Chtěli jsme před odletem vidět Milana. Slíbili, že nás provezou Berlínem a pak zajedeme do nemocnice. Jeli s námi dva zpravodajci a ukázali nám, co v Berlíně stálo za zhlédnutí. Odpoledne jsme jeli do nemocnice. Jak jsme poznali na vlastní oči, dostat se k Milanovi nebylo lehké.

Pět policistů hlídkovalo okolo budovy. Německý policista v civilu seděl před dveřmi Milanova pokoje. Člen CIC byl neustále uvnitř s Milanem. Měl tu dokonce vlastní postel.

Milan ležel v posteli přikryt prostěradlem až po bradu. Byl operován ihned po příjezdu. Vybrali mu kulku z břicha a ošetřili, co bylo potřeba. Řekli jsme mu, že večer odlétáme, ale bylo nám slíbeno, že přiletí za námi, jakmile to jeho zdravotní stav dovolí.

Téhož večera jsme opravdu odletěli. V letadle bylo kromě nás jen asi deset lidí. Když za námi v temnotách zmizel osvětlený Berlín, říkali jsme si s Pepou, že teď by nám při našem štěstí scházelo, abychom museli nouzově přistát ve východní zóně.

Ale doletěli jsme hladce a na letišti nás po výměně a podepsání nějakých dokumentů převzali dva agenti CIC. Oba mluvili dobře česky, ale bylo znát, že jsou přece jen cizinci.

Dalších šest týdnů jsme strávili v Erlangenu u Norimberka. Prošli jsme podrobnými výslechy, různými testy. Došlo i k jednání o případném návratu. S materiálními podmínkami bylo vše v pořádku, finanční fondy byly neomezené. Měli jsme ovšem podmínku: budeme s Pepou vysazeni z letadla a na našem území budeme naprosto nezávislí. Na těchto bodech dohoda ztroskotala.

Po třech týdnech jsme se opět sešli s Milanem. Zůstal po našem odletu v Berlíně jen pět dní. Odtud byl převezen do vojenské nemocnice ve Frankfurtu, kde prožil další tři neděle stále pod dozorem, tentokrát americkým. V nemocnici byl pod cizím jménem. Nikdo mimo hlídku, velitele MP a velitele nemocnice, který ho zároveň ošetřoval, k němu nesměl. Jídlo nosili za dveře a teprve na zaklepání donesl strážný stravu dovnitř.

Východoněmecká vláda žádala o naše vydání. Museli jsme z Německa zmizet co nejdříve, protože venku jsme se nesměli ukázat. Žádali jsme o přijetí do americké armády. Doufali jsme, že válka začne co nevidět a chtěli jsme být připraveni na zúčtování.

Pepa s Milanem chtěli stále k Air Force, ale byli zklamáni. Dověděli jsme se, že mohou být přijati jen do armády. Já jsem si odjakživa přál sloužit u parašutistů a mně řekli, že by to neměl být problém. Nakonec jsme všichni tři šli sloužit k výsadkářům.

Ještě v roce 1953 jsme podepsali pětiletý úvazek a v dubnu 1954 jsme odjeli s vojenským transportem do USA.

Základním výcvikem jsme prošli ve Fort Dix v New Jersey. Později nás přeložili do Fort Bragg k Speciál Forces, z kterých vznikly Green Berets.

Studená válka postupně skončila a nastala jakási reorganizace. Jako výsadkáři jsme byli převedeni k 82.Airborn Division. Válka v Koreji dávno skončila a nějaké brzké konfrontaci nic nenasvědčovalo.

Posledním velkým zklamáním bylo maďarské povstání v roce 1956. Rázem jsme vystřízlivěli poznáním, že celá východní Evropa je definitivně odepsána.

Netrpělivě jsme čekali na chvíli, kdy náš závazek skončí. V roce 1959 jsme všichni tři odešli do civilního života. Na Floridě jsme se rozloučili s Milanem. Pak zmizel a nikdy se již neozval.