Mohlo být tak kolem osmé hodiny ranní dne 23. dubna 1952, když se otevřely dveře mé cely v okresní věznici v Krnově. Stál jsem oblečený do civilního oděvu, který mi příslušníci StB předešlého dne dovezli z domova. Můj společník z cely, který mě hlídal, abych se neoběsil, mi pokynul na pozdrav a ukázal, že mi drží palec. Na chodbě mi nasadili pouta a na oči jako vždy dali černé svářečské brýle. Anton nás odvážel k procesu do dvora přilehlého hotelu. Vedli nás zadním vchodem někam za jeviště velkého sálu, odkud už bylo slyšet hlučící dav. Příslušník SNB mi sundal černé brýle a pouta.

Přistoupil ke mně nějaký muž a představil se jako můj obhájce JUDr. Lorenc z Fryštátu. Šlo mu zřejmě o to, abych věděl, který z obhájců je můj. Víc mi nestačil říct, protože mě odvedli na jeviště. Byl jsem pochopitelně ohromen davem i pohledem na naaranžovaný soudcovský sbor. Až se mně z toho zatočila hlava. Příslušníci SNB nás začali rozmisťovat do lavic. Právě jsem si sedal vedle příslušníka SNB, když ke mně přistoupil můj obhájce a vyzval mě, abych se otočil, že v první řadě sedí moje matka a bratr. Podíval jsem se tím směrem a skutečně jsem je zahlédl, ale příslušník SNB se na mě hrubě osopil, abych se neohlížel. Můj obhájce však ostře namítl, že mně nemá co rozkazovat, protože teď se mnou jedná on. Jeho snahu jsem kvitoval s uznáním. Příslušník SNB zrudl, ale více nereagoval. Vše ostatní mělo pak již nepřetržitý spád a já jsem to prožíval jako v transu. Dnes ani nemohu přesně určit sled výslechů obžalovaných, ani reprodukovat řeči soudců, prokurátorů nebo obhájců. Jsou však momenty, na něž se nedá zapomenout a které mi utkvěly v paměti.

Zasedání státního soudu zahájil předseda senátu v tom smyslu, jak jsem již uvedl na začátku. Nepřátelé socialismu, zrádci, záškodníci, rozbíječi dělnických vymožeností, zaprodanci a tak podobně. Během soudního procesu nebyli předvoláni žádní svědci, kteří by měli něco dosvědčit nebo potvrdit. Vše zjistili a vypátrali sami bdělí příslušníci Státní bezpečnosti a pak se ovšem - podle prohlášení prokurátora - usvědčovali navzájem sami obžalovaní. Vše šlo jako na drátku, kdykoliv chtěl někdo z nás něco namítnout, byl okřiknut. Sestava nás obžalovaných byla vskutku znamenitá. Připadalo mi to, jako bychom měli rozdělené role v nějaké schematické budovatelské divadelní hře: M. Jurča, frekventant Baťovy školy „mladých mužů" (podle StB typický kapitalistický odchovanec); Z. Bartoš, syn četníka z předmnichovské republiky a z protektorátu; já, člověk, který zradil, přestože byl příslušníkem druhého zahraničního odboje (východ); A. Šírová, bývalá živnostnice, typická představitelka buržoazie a členka Národně socialistické strany, její muž F. Šír, podléhající ve všem manželce (bezcharakterní); K. Orság, typický kulak, a J. Masař, dobrodruh. Státní soud nás všechny označil za dobře stmelenou nebezpečnou protistátní skupinu. Na mou pozdější poznámku, jak jsme mohli být dobře organizovanou skupinou, když například obžalovaného Karla Orsága a Jaroslava Masaře vidím u soudu poprvé v životě a s Miroslavem Jurčou jsem se setkal všehovšudy dvakrát v životě, a to vždy jen krátce, mě prokurátor odbyl třemi slovy: „Pracoval jste konspirativně."

Hlavní obžalovaný Miroslav Jurča hned v úvodu prohlásil, že za všechno nese odpovědnost sám a že většina obžalovaných s ním neměla nic společného, až na to, že s ním přišli vesměs náhodně do styku. Když se mě předseda senátu tázal, zda se cítím vinen, odpověděl jsem, že ve smyslu obžaloby ne, totiž, že bych byl údajně členem nějaké organizované protistátní skupiny, že bych se zúčastnil přípravy požárů a nějakých přepadení nebo že bych připravoval nějaké protistátní anebo teroristické akce. Výslovně jsem také prohlásil, že vše, co se mi klade za vinu, je vymyšleno příslušníky StB, a že všechny mé podpisy na protokolech jsou vynucené. Mé prohlášení, že také zde u tohoto soudu jde o pokus udělat ze mě stejného špióna a zrádce, jako to provedli nedávno s Rudolfem Slánským, uvedlo státního prokurátora do takového stavu nepříčetnosti, až se slinou u úst začal vykřikovat, že se mnou zatočí stejně, jako to provedli se Slánským, protože jsem stejný lotr jako on.

Ohlas v sále připomínal rozbouřené moře. Můj obhájce mi ze svého místa naznačoval, abych se uklidnil. V deníku Práce pak psali, že jsem se projevil jako nebezpečný člověk, který měl na celou bandu vliv svým poměrně velkým rozhledem. Ke konci procesu jsem se prý pokusil o politickou provokaci.

Zmlkl jsem tedy a od této chvíle jsem dbal na pokyny svého obhájce, který přece jen prokazoval o celou věc určitý zájem. Ze strany ostatních obhájců jsem neviděl ani sebemenší pokus do jednání zasahovat. Ostatně již první věty obhájců i závěrečné obhajovací řeči jasně naznačovaly, jak je to s obhajobou myšleno. Například obhájce zastupující obviněného Jurču zahájil svůj proslov takto:

„Vážený, ctihodný státní soude! Mám bohužel smutnou povinnost jako obhájce ex offo zastupovat zde svého klienta, obžalovaného Miroslava Jurču."

Touto větou řekl vše: dělám to nerad, ale musím. Ani u ostatních obhájců, i když nezačínali svou řeč tak okatě a promluvili ve všech případech „jako" ve prospěch obžalovaného, nebyl patrný zájem o výsledek.

V závěrečné řeči státní prokurátor burácel a „dštil" na mou hlavu oheň a síru. V jednu chvíli běsnil:

„Obžalovaný Michálka nejenom že zradil svůj národ, on zradil dvakrát. Dvakrát proto, že jako příslušník Svobodovy armády na východě měl možnost na vlastní oči spatřit úspěchy socialismu. Obžalovaný místo aby ve svém životě a povolání mezi soudruhy o těchto úspěších mluvil a zjevoval je lidem, těm lidem, kteří neměli možnost výsledky budování socialismu v Sovětském svazu dosud spatřit, byl vyloženě protisocialistický živel. O SSSR vždy mluvil nepřátelsky, a tudíž zradil podruhé."

Dělnický prokurátor Eichler se rovněž odvolával na četné rezoluce, jež mu byly doručeny štafetami svazáků a dělníků ze závodů v Krnově a okolí, zejména na prohlášení poslankyně Šmehlíkové z Krnova, která žádala absolutní tresty. K tomu bych dodal, že někdy kolem roku 1947 jsem jakožto kriminální orgán vypracovával trestní oznámení právě na ni a jejího manžela pro značné peněžní machinace ve státním statku na Bruntálsku. Vše bylo zřejmě na popud KSČ stornováno a k projednání soudní cestou tehdy nedošlo. Šmehlíková ovšem ve funkci ředitelky státních statků úřadovala nadále. Nemám pochyb o tom, že nyní využila příležitosti, aby přiložila „polínko" proti mně a mým spoluobžalovaným.

Po skončení závěrečných proslovů obhájců vyzval soudce všechny obžalované, aby řekli svá poslední slova, pokud tak chtějí učinit. Obžalovaný Jurča znovu zdůraznil, že většinu skutků, které zde přisuzují všem obžalovaným, spáchal sám a chce za ně sám nést odpovědnost. Ostatní obžalovaní vesměs až na několik bezvýznamných připomínek, neměli co dodat, kromě poděkování obhájcům. Já jsem byl například přesvědčen, že po skončení procesu bude mít můj obhájce ze strany totalitního systému určité potíže za více méně větší aktivitu při mé obhajobě, než jaká mu byla „vyměřena". Na krátkou chvíli bylo soudní jednání odročeno, pak měla následovat řeč dělnického prokurátora státního soudu v Brně, Eichlera.

Po přestávce se pokračovalo v jednání. Eichler ve své řeči navrhoval pro jednotlivé obžalované výši trestu. Pro Jurču, Bartoše a Michálku, tedy mě, požadoval absolutní trest, u ostatních pak podle údajné závažnosti trestného jednání vysoké i nižší tresty.

Rozjitřený dav, zpracovaný několikadenním štvaním rozhlasu vytrubujícího v Krnově od rána do večera, vyjadřoval skandováním souhlas s navrženými tresty. Jednání bylo odročeno na příští den na devátou hodinu ranní, kdy budou vyneseny rozsudky. Prognóza mého spoluvězně se pak do puntíku vyplnila.