V roce 2004 ukradli bytoví zloději v USA věci za 525 milionů dolarů. Průměrný „výtěžek" z jedné krádeže činil 1300 dolarů, což není zrovna mnoho. Určitě je to méně, než kolik společnost vynakládá na policii, soudce a věznice, do kterých mají zloději přijít. A to ani nemluvím o hodnotě televizního a novinového zpravodajství, které se krádežím věnuje. Tím samozřejmě neříkám, že bychom měli přestat zloděje honit. Jsou to lumpové a my se před nimi musíme chránit, to je samozřejmé.

Zvažte ale tohle: krádeže a podvody ze strany zaměstnanců stojí firmy každý rok asi 600 miliard dolarů. Ano, je to více než celková hodnota všech „normálních" krádeží, bytových vloupání, ukradených automobilů i loupeží - ta totiž obnáší jen asi 16 miliard dolarů (údaj za rok 2004). Je to také dvakrát více, než kolik činí tržní hodnota General Electric. Zaměstnanci ukradnou více než všichni „obyčejní" zloději světa. A to ani nezmiňuji pojišťovací podvody, které jen v Americe obnášejí asi 24 miliard ročně. Dalších 350 miliard se podle IRS (americké obdoby finančních úřadů) ztratí v nepřiznaných daních. A abych nezapomněl, škodu za 16 miliard způsobují i vychytralci, kteří si z obchodů odnášejí nové oblečení, chvíli je nosí s cenovkami zastrčenými dovnitř a pak je jdou do obchodu vrátit jako údajně nenošené.

Přidejte k tomu každodenní případy nepoctivosti a drobné korupce - kongresmany, kteří přijímají pozvánky na golf od lobbistů, lékaře, kteří jsou zainteresováni na prodeji určitých léků, korporátní šéfy, kteří antedatují nákup svých akcií, aby vydělali víc. Vyjde vám z toho olbřímí šedá nebo spíše černá ekonomika, která je mnohem větší než „obyčejné" krádeže „skutečných" kriminálníků.

Nebo si vzpomeňte na skandální krach Enronu v roce 2001. Časopis Fortune předtím Enron šestkrát po sobě vyhlásil nejinovativnější firmou v Americe. Brzy se ukázalo, že jestli bylo v Enronu něco inovativního, tak to bylo účetnictví. V té době jsem o Enronu hodně diskutoval se svými kolegy - Ninou Mazarovou z University of Toronto a Onem Amirem z University of California ze San Diega. Proč jsou elegantní zločiny bílých límečků veřejností i soudy vnímány mnohem příznivěji než činy drsných kriminálníků? A to i tehdy, když bílé límečky způsobí prokazatelně více škody?

Časem nás diskuse dovedly k závěru, že existují dva druhy zločinu. První si spojujeme s párkem gangsterů, kteří mlsně objíždějí benzinovou pumpu a čekají na moment, kdy bude plná kasa. Když mají pocit, že jim to za to stojí, tak jdou do akce.

Zločiny druhého typu páchají spíš lidé, kteří si sami o sobě myslí, že jsou vlastně poctivci. Jsou to obyčejní lidé, kteří si z hotelu odnesou ručník, v bance si „půjčí" propisku, nadsadí cenu svého auta při hlášení pojistné události a nechají si proplatit oběd s tetičkou Marií jako pracovní jednání (vždyť se tetka přece zeptala, jak se mi daří v práci!).

Všichni víme, že tento druhý typ existuje. Jak často se ale vyskytuje? A co udělají tito „poctiví" lidé, když je dáme do laboratorně kontrolovaných podmínek a vystavíme je pokušení? Udělají něco nečestného? Ukradnou něco? Rozhodli jsme se, že to ověříme.

Harvard Business School je pro Američany víc než jen škola - je to rodinné stříbro, národní bohatství a moderní legenda. Nachází se ve městě Cambridge ve státě Massachusetts na březích řeky Charles a už zdálky imponuje svou koloniální architekturou. Díky darům od bývalých studentů je to bohatá škola - a aby také ne, když její studenti sami jsou také velice bohatí. Z Harvard Business School se rekrutují kapitáni amerického průmyslu a nejuznávanější šéfové vůbec. Když vezmete tři vrcholové manažery každé firmy ze seznamu Fortune 500, zjistíte, že plných 20 % z nich studovalo na HBS. Dá se vůbec najít lepší místo pro studii o poctivosti?

Náš pokus byl jednoduchý. Požádali jsme skupinu studentů (z magisterského i postgraduálního studia), aby zodpověděli padesát znalostních otázek. Odpovídalo se stylem a), b), c) a d), otázky byly zaměřeny na všeobecné znalosti. Třeba: Kdo napsal Bílou velrybu! Co je to průměr číselné řady? Jak se jmenovala řecká bohyně lásky? Studenti měli na test patnáct minut. Na konci testu museli přenést odpovědi ze svého papíru na speciální formulář a odevzdat papír i formulář našemu asistentovi. Za každou správnou odpověď jim asistent vyplatil 10 centů. Jednoduché jak facka.

Další skupině studentů jsme předložili stejný test, ale tentokrát jsme udělali jednu důležitou změnu. I zde museli studenti na závěr přepsat své odpovědi na náš formulář. Ale teď byly správné odpovědi na formuláři předem označeny šedou tečkou. Pokud si třeba nějaký student myslel, že nejdelší řekou světa je Mississippi, při přepisování na oficiální formulář si musel všimnout, že správná odpověď je Nil. Studenti si měli sami spočítat počet správných odpovědí a napsat toto číslo do rohu papíru. Pak měli opět oba dokumenty odevzdat asistentovi. Ten se podíval na jimi udaný počet správných odpovědí a zase jim vyplatil 10 centů za každý zásah.

Co myslíte - švindlovali studenti, když zjistili, že na formuláři jsou správné odpovědi vyznačené? Hned uvidíme. Ještě předtím vám ale povím, že jsme měli ještě třetí skupinu, kterou jsme vystavili ještě většímu pokušení. Tito studenti si také měli sami spočítat správné odpovědi - ale na rozdíl od druhé skupiny nemuseli odevzdávat svůj původní papír. Úplně nám stačil náš oficiální formulář. Jinými slovy, studenti mohli zničit důkaz o tom, že své původní odpovědi pozměnili po spatření šedých znamínek. Dopustili se studenti nepravosti, nebo ne?

Aby náš test byl úplný, vytvořili jsme ještě čtvrtou skupinu. Ta měla pokušení ze všech největší. Tito studenti nejenže mohli zničit svůj poznámkový papír, ale nemuseli dokonce ani odevzdávat oficiální formulář. A co víc, nemuseli ani asistentovi říkat, kolik měli správných odpovědí. Stačilo jim přijít ke katedře a nabrat si z misky tolik mincí, kolik si podle sebe zasloužili. Jestli chtěl někdo ze studentů podvádět, tak teď k tomu měl perfektní příležitost.

Bylo nám jasné, že účastníky hodně pokoušíme. Vždyť švindlovat bylo tak snadné! Podlehli tomu budoucí kapitáni amerického průmyslu, nebo ne? Brzy jsme se to měli dozvědět.

Když do lavic zasedla první skupina, vysvětlili jsme jí pravidla a rozdali testy. Studenti pilně pracovali po dobu patnácti minut a pak přepsali své odpovědi na oficiální formulář. Vznikla tím naše kontrolní skupina. Její poctivost byla zaručena, protože tito studenti neviděli žádné správné odpovědi, které by mohli opsat. V průměru měli členové této skupiny 32,6 správných odpovědí z padesáti.

Jak myslíte, že náš test dopadl? Zkuste si tipnout výsledky jednotlivých skupin v následující tabulce:

Skupina 1 Kontrolní skupina = 32,6
Skupina 2 Prozrazení správných odpovědí =
Skupina 3 Prozrazení správných odpovědí + zničení důkazů =
Skupina 4 Zničení důkazů + vlastnoruční výběr z pokladničky =

Jak už víte, druhá skupina odpovídala na stejné otázky jako ta první. Rozdíl byl ale v tom, že při přepisování odpovědí viděla, které odpovědi jsou správné. Zahodili lidé z druhé skupiny svou poctivost kvůli pár centům navíc? Jak se ukázalo, druhá skupina zodpověděla v průměru 36,2 otázek správně. Byla snad chytřejší než skupina první? Těžko. Spíš jsme je usvědčili z trošky toho podvádění.

A co třetí skupina? Ta nejenže viděla správné odpovědi, ale dokonce mohla zničit své původní poznámky, takže ji už nikdo nemohl zpětně usvědčit ze lži. Změnilo to nějak jejich skóre? Ano. V průměru vyřešili správně 35,9 otázek - tedy více než uchazeči z kontrolní skupiny, ale zhruba stejně jako skupina druhá.

A nakonec přišli studenti, kteří nejenže mohli zničit důkazy o svých špatných odpovědích, ale mohli si dokonce sami nabrat peněžní odměnu. Zahýbalo s nimi nějak tohle strašné pokušení? Ano - nahlásili 36,1 správných odpovědí, což je víc než u zkušební skupiny, která měla 32,6 odpovědí, ale zhruba stejně jako u skupin 2 a 3.

Co nám pokus ukázal? Tak za prvé to, že i inteligentní a dobře vychovaní lidé začnou podvádět, jakmile jim k tomu dáme příležitost. A nejednalo se přitom jen o pár červivých jablek, která zkazila celou úrodu. Právě naopak - švindlovala většina účastníků, i když každý z nich jen trošku* A nebylo to jen zvláštním vzduchem na Harvard Business School - udělali jsme podobný experiment i na MIT, Princetonu, UCLA a Yale a všude byly výsledky velmi podobné.

Druhý závěr je ještě zajímavější, protože vůbec neodpovídá selskému rozumu. Když jsme snížili riziko odhalení, účastníci kupodivu nezačali švindlovat více. Jen si vzpomeňte. Když jsme studentům dali možnost podvádět, zlepšilo se jejich skóre z 32,6 na 36,2. Ale když jsme jim ještě navíc dali šanci zničit své původní poznámky - a tedy i důkaz o jejich malém zločinu - skóre už se nezlepšila. Švindlování zůstalo na stejné úrovni. To znamená, že i když máme dobrou vyhlídku, že nebudeme odhaleni, neudělá to z nás žádné extrémní lumpy.

Když studenti dostali šanci zničit své papíry a ještě si sami nabrat peníze z nádoby, mohl teoreticky každý z nich dosáhnout stoprocentního skóre a společně mohli vybrat celou nádobu až na dno (bylo tam asi 100 dolarů). Kupodivu to ale neudělali. Proč? Něco jim v tom zabránilo. Že by to byla stará dobrá poctivost?

K této otázce se kdysi dávno vyjádřil i legendární ekonom Adam Smith. Jeho vysvětlení je velmi laskavé. „Když příroda vytvářela člověka jako společenskou bytost, dala mu do vínku touhu dělat bližním radost a nezpůsobovat jim utrpení. Když děláme něco dobrého pro ostatní, pociťujeme potěšení, ale když jim škodíme, pociťujeme bolest."

Smith také dodal: „Většina z nás potřebuje k úspěchu, aby nás sousedé a bližní respektovali a měli o nás dobré mínění. Toho ale jen těžko dosáhneme bez poctivého dodržování zákonů a zvyků naší společnosti. Staré přísloví ,s poctivostí nejdál dojdeš' se proto ukazuje jako dokonale pravdivé."

To zní jako rozumné a vyvážené vysvětlení, tak typické pro optimistickou dobu, v níž Smith pracoval. Nicméně Smithova teorie má i své temné stránky. Jestli jsou lidé poctiví jen proto, že se jim to společensky vyplácí, tak si mohou také spočítat, že za určitých okolností se jim víc vyplatí podvádět. Pak lidé dodržují zákony, jen když je to pro ně rentabilní - a to se týká i snahy dělat radost bližním.

Je tedy rozhodování mezi poctivostí a švindlem stejně racionální jako nákup auta, sýra nebo počítače? Nemyslím. Je snadné si představit, že vám přítel podrobně vypočítá výhody, které získáte s nákupem nového notebooku. Ale dovedete si představit, že by vám přítel provedl stejně brilantní analýzu výhod pro případ, že notebook ukradnete? Asi těžko, pokud váš přítel náhodou není profesionální zloděj. Spíš souhlasím s Platonem a řadou dalších filozofů, kteří říkali, že poctivost je něco většího. Je to vyšší princip, kterého si cení téměř každá společnost na světě.

Sigmund Freud to vysvětlil následujícím způsobem. Tvrdil, že když vyrůstáme, internalizujeme v sobě společenské ctnosti. Tato internalizace vede k vývoji tzv. superega. Superego má radost, když žijeme v souladu s etikou naší společnosti, a je nešťastné, když etiku porušujeme. Proto zastavíme na semaforech na červenou, i když jsou čtyři hodiny ráno a my víme, že nás nikdo nevidí. Proto máme hřejivý pocit, když nalezenou peněženku vrátíme majiteli. Tyto činy stimulují centra v našem mozku, která zodpovídají za potěšení z odměny - my skutečně cítíme fyzické uspokojení.

Ale když je pro nás poctivost tak důležitá (nedávný průzkum mezi 36 000 středoškoláky ukázal, že 98 % z nich si poctivosti vysoce cení), jak to, že jsme tak často nepoctiví?

Tohle je můj názor: záleží nám na poctivosti a snažíme se ji zachovávat. Problém je v tom, že naše interní čidlo poctivosti se zapíná jen při velkých rozhodnutích - třeba jestli máme z konferenční místnosti ukrást celý projektor. Když ale chceme odnést jen propisku, tak morální dopad tohoto přečinu ani nezvažujeme a superego zůstává klidné.

Když nás nedrží v lati superego, jediná obrana proti nepoctivosti je pragmatický výpočet zisků a ztrát. Kdo ale provádí takové výpočty, když si háže do kufru hotelový ručník? Kdo se zabývá analýzou zisků a ztrát, když si v práci nechává proplatit účtenky z privátních obědů? Moc lidí to nedělá. Jak jsme viděli na našem harvardském experimentu, racionální analýza naši poctivost nebo nepoctivost moc neovlivňuje.

Tak už to na světě chodí. Když si koupíte noviny, půlka zpráv bude o nějakém podvodu, zločinu nebo špinavém triku. Vezměte si banky, jak nechávají své klienty finančně vykrvácet na úrocích z kreditních karet. Vezměte si aerolinky, které vyhlašují bankrot a žádají stát, aby je finančně sanoval a postaral se o jejich zaměstnance, kterým firma léta neplatila penzijní pojištění. Vzpomeňte na školy, kterak chladnokrevně obhajují automaty se sladkými limonádami na školních chodbách - dostávají totiž od jejich výrobců těžké miliony, takže jim nevadí, že děti po přeslazených nápojích tloustnou. A co teprve daně - to je hotový festival nepoctivosti a obcházení zákona, kterému ještě všichni zatleskají. Skvěle to popsal talentovaný reportér David Cay Johnston z New York Times v článku Dokonale legální: Jak ti nejbohatší obcházejí daňový systém - a jak na to doplácíme my všichni (2005).

Vláda a společnost se samozřejmě snaží proti nepoctivosti bojovat. Třeba slavný zákon Sarbanes-Oxley, přijatý v roce 2002, se snaží zabránit dalším skandálům á la Enron tím, že činí generální ředitele firem osobně odpovědnými za firemní audity. Komise pro cenné papíry se zase postarala o to, že platy a veškeré další odměny generálních ředitelů jsou veřejně přístupné. Takže až příště uvidíte limuzínu, kterak odváží pohlavára nějaké obří korporace, můžete si být jisti, že jeho příjem můžete znát prakticky na dolar.

Stačí to ale k vítězství nad podvody a švindlováním? Mnozí experti tvrdí, že ne. Vezměte si třeba poslední reformu etických pravidel pro Kongres. Zákon zakázal lobbistům zvát senátory a jejich asistenty na luxusní bezplatné hostiny „s hojnou účastí". A co udělali lobbisté? Přidali prostě na pozvánky větu „účast omezená", čímž se z problému vyvlékli. Hostiny zdarma se konají dál, jen už nemají „hojnou účast". Nebo další příklad: lobbisté mají nyní zakázáno zadarmo přepravovat senátory v letadlech „s pevnými křídly". Tak proč nenaložit senátora do vrtulníku?

Snad nejzábavnější nařízení, o kterém jsem kdy slyšel, je takzvané „párátkové pravidlo". To říká, že lobbisté už nesmějí senátorům servírovat jídla, u nichž se musí sedět. Mohou podávat jen takové pokrmy, které se dají konzumovat ve stoje a napichovat párátkem.

Změnilo to ovšem plány rybářské lobby? Ani náhodou! Tradiční ústřicové hody se ve Washingtonu konají dál, jen těstovinový chod byl vypuštěn, protože tam párátka opravdu zlobila. Všechny ostatní lahůdly se směle servírují dál a senátoři si své ústřice rádi vychutnají i na stojáka.

I samotný zákon Sarbanes-Oxley je podle některých kritiků neúčinný. Nejenže je rigidní a zkostnatělý, ale podle nejzarytějších odpůrců je i nekonzistentní, umožňuje dvojí výklad a hlavně nesmírně prodražuje chod firem, zvlášť těch menších. „S korupcí zákon neudělal vůbec nic," tvrdí William A. Niskanen, předseda Cato Institute, „jen donutil firmy skákat přes umělé překážky."

Tolik tedy k potlačování korupce zákonnou cestou. Někdy to zafunguje, ale většinou ne. Existuje ale lepší způsob, jak z lidí udělat poctivce?

Než se odvážím zodpovědět tuto otázku, popíšu vám experiment, který má k věci hodně co říct. Před pár lety jsem pozval do laboratoře na UCLA skupinku studentů a předložil jim jednoduchý test z matematiky. Dostali malou tabulku a museli v ní co nejrychleji najít dvě čísla, jejichž součet byl přesně 10. Na úkol měli pět minut, během nichž měli zvládnout co nejvíce tabulek. Na konci byli účastníci zařazeni do malé loterie: kdo vyhrál, dostal za každou vyřešenou tabulku 10 dolarů.

Podobně jako v našem experimentu na Harvard Business School odevzdali někteří účastníci papíry se svým řešením přímo našemu asistentovi. To byla naše kontrolní skupina. Jiní si jen poznamenali počet správných odpovědí a svou originální „písemku" mohli zničit. Ti samozřejmě měli příležitost podvádět. Co myslíte, využili toho? Jak vás asi napadne, využili. Švindlovali, i když zase ne tolik.

Asi tak vypadalo jedno z našich zadání:

Podívejte se na hodinky a poznamenejte si aktuální čas. Najděte z následujících čísel dvě, jejichž součet je přesně 10. Jak dlouho vám to trvalo?

1,69 1,82 2,91 4,67 4,81 3,05 5,82 5,06 4,28 6,36 5,19 4,57

Až dosud na experimentu nebylo nic nového. Důležité ale je, co tomuto úkolu předcházelo. Když účastníci poprvé usedli v laboratoři, požádali jsme je, aby nám na papír napsali názvy deseti knížek, které četli na střední škole. Druhá skupina měla zase napsat tolik biblických přikázání, kolik si jich vybaví (nejlépe všech deset). Teprve potom se studenti vrhli na matematiku.

Co to znamená? Někteří studenti byli vystaveni pokušení a možnosti podvádět hned poté, co si připomněli klasickou literaturu. Jiní měli podvádět poté, co si připomněli deset přikázání. Kdo myslíte, že švindloval víc?

Naše kontrolní skupina, která nemohla podvádět vůbec, měla v průměru 3,1 správných odpovědí.

Skupina, která mohla švindlovat a zabývala se knihami, dosáhla skóre 4,1, což je o třetinu lepší výsledek než u kontrolní skupiny.

Velkou otázku ale představoval tým, který mohl podvádět, ale četl předtím deset přikázání. Řečeno jazykem sportovních komentátorů, právě na tuhle skupinu bylo namířeno nejvíc kamer. Budou podvádět, nebo jim biblická přikázání posílí morálku? Výsledek nás všechny překvapil: studenti, kteří prošli „biblickým cvičením", nepodváděli vůbec! Měli v průměru tři správné odpovědi - úplně stejně jako kontrolní skupina.

Když jsem toho dne šel domů, přemýšlel jsem znovu o tom, co se stalo. Studenti, kteří měli šanci podvádět a mysleli přitom jen na obyčejné knihy, opravdu podváděli. Ne ovšem příliš - jen do okamžiku, kdy je jejich vnitřní hlas zastavil, protože od určitého bodu byla vnitřní „morální škoda" vyšší než „užitek" z podvádění.

Jaký zázrak ale způsobilo deset přikázání! A to jsme studentům vůbec nevysvětlovali, co v přikázáních je a že by podle nich měli žít. Jen jsme je poprosili, aby je zkusili zapsat na papír! (A skoro nikdo si přitom nevzpomněl na všech deset.) Už to stačilo, aby studenti začali jednat poctivěji. Jak je to možné? Přemýšleli jsme o tom několik týdnů, než jsme došli k určitým závěrům.

Jednou možností by samozřejmě bylo vrátit bibli zpět do veřejného života. Pokud by nám šlo jen o zvýšení poctivosti, asi by to zabralo. V dnešní americké společnosti by se ale právem ozvali kritici s tím, že stát nemůže upřednostňovat jedno náboženství nad jinými. Snad by ale stačila nějaká jiná morálně závazná přísaha, která by nebyla spjatá s konkrétní vírou. Velký dojem na mě udělala skutečnost, že i studenti, kteří si vzpomněli jen na jedno či dvě přikázání, se jimi nechali ovlivnit zrovna tak jako ti, kteří jich měli namemorováno všech deset. To dokazuje, že poctivější chování nevyvolalo samo desatero, ale pouhá vzpomínka na nějaký morální standard.

Pokud je to pravda, tak bychom mohli ve veřejném životě nastavit vyšší morální laťku, která by nebyla spojená s náboženstvím. Co třeba profesní přísahy, které skládají (nebo aspoň dříve skládali) lékaři, právníci a další odborníci? Mohly by pomoci?

Slovo „profesní" pochází z latinského professus, což znamená „veřejně stvrzený". Tyto přísahy vyrostly v dávné historii z náboženských nebo ezoterických kořenů. Zasvěcenci při tom získali nejen výsadní přístup k tajemným silám přírody, ale také se zavázali, že svých speciální schopností budou užívat moudře a poctivě. Přísaha - ať už psaná nebo jen vyřčená - připomínala nositeli, že musí stále kontrolovat své chování a dodržovat pravidla profese.

Přísahy přetrvaly celé tisíce let. Až v šedesátých letech minulého století zesílilo v USA volání po deregulaci některých profesí. Přísahy vytvářejí elitářské skupiny, tvrdilo se, ale moderní společnost musí naopak přístup k profesím otevřít všem. Ústní závazky se najednou začaly z mnoha oborů vytrácet. Právníci začali spoléhat více na psané briefy od klientů než na nepsaná pravidla oboru. V soudních síních se objevily kamery, do právní praxe vstoupila reklama. Podobný vývoj zasáhl i zdravotnictví, bankovní průmysl a další obory. Často to byly změny k lepšímu, o tom není pochyb, ale zároveň tím svobodné profese o něco přišly. Striktní profesionalismus byl nahrazen morální pružností, subjektivním posuzováním a komerčně - reklamními postupy Touha po ještě větším bohatství oslabila etické a morální základy, na nichž byly mnohé profese vystavěny.

Kalifornská advokátní komora si v devadesátých letech nechala vypracovat studii, která ukázala, jak velice tamní právníky trápí úpadek prestiže jejich profese. Oslovení advokáti byli ve své většině velmi pesimističtí ohledně svého zaměstnání. Dvě třetiny z nich prohlásily, že „ekonomický tlak nutí právníky ke kompromisům, co se jejich profesionality týče". A 80 % právníků se domnívalo, že komora netrestá etické prohřešky svých členů dost účinně. Polovina dotázaných dokonce prohlásila, že kdyby se mohli znovu rozhodnout, tak by se právníky nestali.

Podobná studie z Marylandu došla ke stejně frustrujícím závěrům. Tamní právníci sami o sobě tvrdí, že jsou „často popudliví, hádaví, se sklonem ke slovním útokům", nebo na druhou stranu zase „neteční, odtažití, duchem nepřítomní". Stejně se vede i právníkům ve Virginii: podle nich se problém týká prakticky všech advokátů, nejde jen o několik izolovaných jedinců.

Nejhorší jsou údajně právníci na Floridě. Studie tamní advokátní komory z roku 2003 zjistila, že „významná menšina" právníků je „chamtivá, vychytralá, plná falše a obecně nedůvěryhodná, bez úcty k pravdě a fair play, se sklonem manipulovat výsledky a znásilňovat skutečnost, arogantní a povýšenecká". Navíc advokáti často vedou „pompézní životní styl" a jsou „neoblíbení ve svém okolí". Co k tomu dodat?

Ale i medicína má řadu kritiků. Ti poukazují na to, že lékaři nařizují zbytečné operace, jen aby si zvedli příjmy. Zrovna tak posílají pacienty na další a další testy jen proto, že jim laboratoře dobře platí. A co teprve vliv výrobců léčiv! Jeden můj přítel proseděl v čekárně celou hodinu. Během té doby navštívili lékaře hned čtyři reprezentanti farmaceutických koncernů - a všichni vešli zcela volně, na pouhé zaklepání.

Můžete si vzít na mušku jakoukoli profesní skupinu - všude najdete stejné problémy. Dokonce i Asociace geologů a expertů na petrochemii řeší podobné potíže! Jak je to možné? Vždyť když se řekne geolog, každý z nás si představí sympatického týpka ve stylu Indiány Jonese - zdatného vědce, který se radši baví o usedlinách z triasu než o dolarech. Ale podívejte se hlouběji a objevíte červa. „Neetickým jednáním jsme promořeni víc, než kdokoli z nás dovede přiznat," uvedl nedávno jeden z členů asociace.

Jak si představit neetické jednání u geologů? Může to být třeba používání pochybných seismických dat a podomácku upravených geologických podkladů, přehánění při oceňování nalezišť nebo falešné přísliby výskytu ropy, když se jedná o prodej velkého pozemku. „Naše přečiny jsou obvykle ve stupních šedé, není to čistě černobílá záležitost," poznamenal jeden odborník na hledání ropy.

Geologové v tom ovšem nejsou sami. Profesionalita upadá všude. Jestli potřebujete důkaz, vzpomeňte třeba na soudní znalce a psychology. Soudy je nyní předvolávají častěji než dříve, aby posoudili třeba neúspěšný lékařský zákrok nebo příčetnost pachatele zločinu. Drží se vždy přesně fakt nebo se nechají ovlivnit tím, kdo je najal? Bohužel to často bývá druhý případ. Není neobvyklé, že každá strana si přivede své znalce a ti dojdou k přesně opačným závěrům. Soudní posudky: proč mají experti na etiku často problémy s vlastní etikou - tak se jmenoval podnětný článek v jednom odborném žurnálu. Jak jsem řekl, známky rozkladu jsou všude.

Co s tím dělat? Snad bychom mohli místo desatera zavést nějakou světskou přísahu, kterou bychom si připomínali před každým důležitým rozhodnutím. Fungovalo by to stejně jako biblická přikázání? To jsme se rozhodli ověřit v dalším experimentu.

Zase jsme pozvali spoustu studentů a zase jsme je rozdělili do skupin, ale tentokrát to bylo na MIT. První skupina absolvovala matematický test, který už znáte, odevzdala své odpovědi našemu asistentovi, ten spočítal správné výsledky a vyplatil odpovídající odměnu. Studenti z druhé skupiny mohli skartovat svou písemku, ale museli nahlas říct před celou třídou, kolik odpovědí měli správně. I oni dostali odpovídající odměnu a mohli odejít.

Jinak to ale bylo s třetí skupinou. Než tito studenti začali řešit úlohy museli podepsat arch papíru, na kterém stálo: „Jsem si vědom toho, že, tento experiment se řídí etickým kodexem MIT". Dál už to bylo stejné jako u druhé skupiny: po pěti minutách mohli studenti strčit svou písemku do kapsy, ale museli nahlas oznámit, kolik příkladů vyřešili.

Jaké byly výsledky? Kontrolní skupina, která nemohla švindlovat, vyřešila v průměru 3 otázky. Druhá skupina, kde bylo podvádění mnohem jednodušší, oznámila v průměru 5,5 správných odpovědí. Pozoruhodný byl ale výsledek třetí skupiny: její účastníci zvládli v průměru 3 příklady, tedy přesně stejně jako kontrolní skupina. Dosáhli jsme tedy stejného výsledku jako s desaterem. Není to obdivuhodné, že k tomu stačila pouhá zmínka etickém kodexu? (A bude se vám to zdát ještě obdivuhodnější, když vám řeknu, že MIT žádný etický kodex nemá.)

Dozvěděli jsme se tedy, že když dáme studentům šanci, tak podvádějí - i když zase ne příliš. Když jim ale připomene význam poctivosti - ať už to uděláme přes desatero nebo přes vymyšlený etický kodex - se švindlováním je utrum. Jinými slovy, když nemáme žádné morální vedení a standard, upadáme snadno do nepoctivosti. Když se nám ale nemorálnost našich činů připomene, snažíme se chovat jinak.

Některé profesní organizace už to pochopily a snaží se s tím něco dělat. Univerzity přidávají víc a víc kurzů zaměřených na etiku, advokátní komory začínají vyžadovat speciální etická školení. Soudce Dennis M. Sweeney z okresu Howard v Marylandu dokonce vydal Příručku pro právníky: Jak se chovat v soudní síni. Píše: „Většinou se jedná o základní pravidla, jaká by mělo od své matky slyšet každé dobře vychované dítě. Protože ale matky nemohou pro přílišné zaneprázdnění sedět v každé soudní síni našeho státu, nabízím tato pravidla já."

Mohou taková obecná pravidla fungovat? Je pravda, že všichni právníci i dnes skládají přísahu, když jsou přijímáni do stavu. Zrovna tak i lékaři skládají Hippokratovu přísahu, když nastupují svou profesní dráhu. Ale zadrmolit přísahu jednou za život evidentně nestačí. Naše pokusy potvrzují, že přísahu je třeba si připomenout před každým významným rozhodnutím. Čas navíc pracuje proti nám. Jak jsme si ukázali ve čtvrté kapitole, když se společenské normy střetnou s tržními, zvítězí obvykle trh. Stejně je to s profesionální etikou: když jednou začne čest v oboru upadat (jde samozřejmě o společenskou normu), její návrat už je mnohem těžší.

To ale neznamená, že se o to nemáme snažit. Proč je poctivost tak důležitá, a to i v obchodním styku? Nezapomeňme, že Spojené státy jsou dnes ekonomickou velmocí částečně i díky tomu, že patří (alespoň v myslích lidí) k nejpoctivějším národům a mají dobře vybudovaný systém firemního řízení.

Ve světovém žebříčku poctivosti USA v roce 2006 obsadily 20. místo (první bylo Finsko a poslední na 163. místě Haiti). Můžete tedy očekávat, že vaše obchodní jednání s americkým partnerem bude poměrně férové. Horší ale je, že ještě v roce 2000 byly USA na mnohem lepším 14. místě. To bylo předtím, než se Amerikou převalila vlna účetních skandálů a než ekonomické stránky v běžných novinách začaly vypadat jako černá kronika. Pociťovaná úroveň etiky ve Spojených státech se tedy zhoršuje, a to by mohlo znamenat, že se vývoj pohybuje v nebezpečné spirále.

Adam Smith tvrdil, že poctivost je nejlepší politika, a to zejména v obchodu. Je to dobře vidět v zemích, kde důvěra v čestné jednání není tak velká. Vezměte si třeba Čínu, kde vám v jednom kraji něco svatosvatě slibí, aby to pak hned ve vedlejším regionu okázale porušili. Latinská Amerika je zase plná rodinných kartelů, které dělají obchody a půjčují peníze pouze v rámci své rodiny - a když někdo přestane splácet, ocitnou se v problémech, protože členu rodiny přece úvěr neodmítnou. Dalším přikladen ekonomiky zasažené nedůvěrou je Irán. Jeden íránský student na MIT mi vysvětlil, že v jeho zemi zcela chybí jakákoli základna pro důvěru mez podnikateli. Nikdo nedá nikomu platbu předem, nikdo nikomu nepůjčí peníze, nikdo nechce jít do rizika. Noví zaměstnanci se nabírají především z řad rodinných známých, u nichž přece jen nějaká důvěra existuje. Chtěli byste žít v takovém světě? Dejte si pozor, protože bez poctivosti se v těchto problémech můžeme ocitnout rychleji, než si dokážeme představit.

Co můžeme udělat pro to, aby si naše země udržela vysokou úroveň poctivosti? Samozřejmě můžeme číst bibli nebo třeba korán - cokoli, co vyhovuje našim etickým zásadám. Nebo můžeme klást větší důraz na profesní kodexy a standardy. Můžeme podepisovat přísahy, abychom dodali našim výrokům na váze. Další možností je přiznat si, že někdy bychom s trochou nepoctivosti vydělali víc. V takových chvílích nám vlastní mozek obvykle vsugeruje, že jednáme správně, i když se vlastně dopouštíme nepravosti. Co s tím? Nejlepší je samozřejmě úplně se takovým krizovým situacím vyhnout. Můžeme lékařům nařídit, že nesmějí objednávat laboratorní testy, z nichž dostávají provize. Můžeme nařídit účetním a auditorům, že nemohou zároveň fungovat ve stejných firmách jako poradci

Můžeme změnit pravidla tak, aby si kongresmani nemohli sami určovat svůj plat.

K tématu nepoctivosti jsme ale ještě neřekli vše. Znovu se na něj podíváme v následující kapitole, kde si ukážeme i některé další metody, jak se slábnoucí etikou bojovat.


DODATEK KE KAPITOLE

Desatero přikázání - katechetická formule
1. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.