Vážení pánové, nyní budeme věnovat pozornost společenským svobodám.
Začneme domácí společností. Podle společenského systému navrhovaného našimi utopisty by tato domácí společnost měla úplně zmizet, neboť je v naprostém rozporu s jejich záměry. Je patrné, že naši reformátoři jsou velmi důslední. V nové společnosti je nežádoucí manželská věrnost stejně jako trvalý svazek, který činí manželské soužití velmi vznešenou záležitostí. Rovněž má pominout rodičovská autorita, otcovská starostlivost i úcta dětí k vlastním rodičům. V novém uspořádání oné přešťastné společnosti se lidé budou muset zříci rodinného života a nejzákladnějších lidských vztahů. Příčinou rozštěpení mezi saintsimoniány se stala otázka, zda potomek má mít možnost poznat svého otce i svou matku. Jistý pan Olindo Rodriguez vyslovil přání, aby potomek měl možnost alespoň poznat oba své rodiče. Naproti tomu pan Enfantin zastával mínění, že potomek bude moci poznat pouze svou matku, ovšem za podmínky, „že ho uzná za své dítě". Když se v dané otázce nedokázali dohodnout, oba vůdcové zmíněné sekty se rozešli a snažili se strhnout na svou stranu nerozhodnuté učedníky. Vážení pánové, nemíním vás zatěžovat vyprávěním o tom, jak pan Enfantin ukládal vladařům nové společnosti, kterým dává jméno „kněží", povinnost, aby svými nařízeními vedli všechny podřízené k rozvíjení tělesných a smyslných sklonů. Tyto lidské tužby, které až do dnešních dnů byly považovány nejen za striktně soukromou záležitost, ale také za cosi, co se má halit závojem přirozeného studu, mají být nyní cele zbaveny přirozeného zahalení, protože budou plně pod kontrolou všetečných vladařů. To všechno má být veřejnou záležitostí, má se to nařizovat zákonem, má se to zkoumat.
Mé nitro se vzpírá tomu, že bych vás měl podrobněji uvádět, vážení pánové, do oné ohavné nemravnosti, která se popisuje v systémech Charlese Fouriera a takzvaných komunistů. Tito zachránci lidstva totiž kompletně převracejí dosavadní mravnost, když chtějí všechno zakládat na onom nejnedůstojnějším otroctví, jímž je poddání se nadvládě mrzkých vášní. Právě v tom by podle nich měla spočívat lidská svoboda. Pravou svobodu spočívající v uplatňování práv a s nimi spjatých důstojných povinností naproti tomu pokládají za otroctví a lidskou bídu. Podlá sofistika a mrzký podvod! Co potom v těchto společenských systémech zůstane z veledůležitého práva rodičů svobodně vychovávat své potomky? Děti se již nerodí otci, nýbrž společnosti, protože výhradně sama vláda má povinnost postarat se o jejich výchovu a vzdělání. Vždyť to tam ani nemůže být zařízeno jinak, když se děti nerodí v rodinách, které prakticky nesmějí existovat. Nebude žádný otec, nýbrž pouze zploditel, nebude existovat matka, nýbrž pouhá rodička, a to budou ještě oba potomku neznámí, anebo je nebude moci s jistotou identifikovat. Výchovu v rodině nahradí výchova v ústavech. Přirozená výchova má tedy být nahrazena výchovou umělou a veřejnou. Jak asi budou vypadat zmíněné ústavy v takto uspořádané společnosti? Nebude to nic jiného než nesmírné množství sirotčinců a nalezinců. Noví utopisté tak chtějí v gigantickém měřítku napodobovat charitativní dílo křesťanské lásky. Reformátoři se chlubí tím, že rodiče definitivně osvobodí od posvátného, převzácného a krásného břemene výchovy vlastních dětí, neboť pro tyto zachránce lidstva je zcela nesnesitelné byť jen pomyšlení na mravní povinnost, na niž pohlížejí jako na tu největší pohromu. Já však tvrdím, že tyto povinnosti člověka povznášejí a přibližují ho k Bohu, posvěcují ho, naplňují jeho srdce vznešenými city a duši čistou radostí. V očích reformátorů je tohle všechno strašlivou pohromou, od níž chtějí člověka „osvobodit", a proto ho zbavují všech svobod, které jsou s danými povinnostmi spjaty. Co tedy chtějí udělat s důstojností otců? Smím to vůbec vyslovit? Nebude to urážet vaše uši, když řeknu, že z otců chtějí učinit pouhé plemeníky lidského rodu?
Je jasné, že komunismus, socialismus a fourierismus nemohou zcela otevřeně vystoupit na světlo, protože od těchto společenských systémů svět nemůže očekávat žádné svobodné volby nebo čestné svobodné soupeření o politické funkce. Jestliže tedy lidský rod chce rezignovat na svou vlastní důstojnost a na všechny své soukromé i veřejné zájmy, ať se tedy vydá neodvratně na pospas těmto vrcholně utajeným ligám, o jejichž vnitřním uspořádání a počínání nikdo nemůže mít přehled. Jestliže ve společenském systému našich utopistů je znemožněna jakákoli svobodná konkurence v oblasti ekonomie, pak tím spíše bude vyloučena jakákoli svobodná politická konkurence o místa ve vládě. Jak by mohla existovat svobodná konkurence tam, kde neexistuje ani stín svobodného života společnosti?
Vážení pánové, nastává chvíle, abychom shrnuli naše úvahy. Analyzovali jsme, jak je to se specifickými soukromými a společenskými svobodami, a mohli jsme jasně vidět, že společenští reformátoři masakrují všechny zmíněné svobody bez výjimky. Dospíváme tudíž k závěru, že jejich přísliby jsou velkolepé a ohromující. Je možno přát si něco krásnějšího než svět naplněný po okraj spokojeností a štěstím? Do čeho ale vkládají toto štěstí? Jelikož to říkají poměrně zřetelně, můžeme je soudit bez jakýchkoli obav z opovážlivosti na základě jejich vlastních slov obsažených v jejich klasických a publikovaných dílech. Naši reformátoři kladou toto štěstí do bezuzdného rozpoutání těch nejnižších vášní, nad nimiž nebude mít kontrolu žádný zákon, jak to předepisuje Charles Fourier, jenž chce, aby byla zcela potlačena pouze rozumná svoboda, která má podle zdravé přirozenosti nad vášněmi panovat. Jestliže tohle má být to správné pojetí lidského štěstí, pak nezbývá než se odvolat na samotný hlas rozumem obdařené přirozenosti.
Přirozenost hovoří zcela jasně, a tisícerým způsobem říká člověku, že je stvořen pro pravdu, mravnost a náboženství. K těmto záležitostem se lidská přirozenost vzpíná od počátku a nikdo ji nebude moci od pravdy, mravnosti a náboženství zcela oddělit. Kdo chce uniknout před základními zákonitostmi lidské přirozenosti, bude se k nim nevyhnutelně muset zase vrátit. Kdo ze sebe dělá mistra bludu, musí přiodít to, co hlásá, formami ukradenými pravdě. Kdo popírá povinnost, je nakonec nucen sám ji vyznávat, protože jinak by jeho vlastní slova nemohla mít žádnou autoritu. Kdo zneuznává náboženství, ihned musí vynalézat nějaké falešné náboženství, které by zaujalo uvolněné místo, neboť člověk má hrůzu z toho, aby neskončil v totální prázdnotě.
„K přirozenosti zahnané bičem se tak stále musí vracet."
Musíme konstatovat, že ve svých příslibech lžou, že jejich úvahy jsou plny protiřečení, že jejich nauka je plná hanebností. Soud nad těmito naukami je tedy následující: to všechno nemá konzistenci a musí se to nakonec samo zhroutit.
Chtěl bych ale ještě věnovat pozornost jednomu z těchto protimluvů. Mistři nové společnosti kromě toho, že kladou štěstí tam, kde se rozhodně nenachází, a tak naprosto znehodnocují své vlastní přísliby ohledně velkolepého cíle svých snah, chybují zároveň v předkládaném prostředku k dosažení tohoto cíle. Tímto prostředkem má být široce otevřená brána k ničím neomezovaném uspokojování lidských instinktů. K čemu ale vede tento jejich projekt? Ve skutečnosti dochází k potlačování a zneplodnění především těch největších, nejmocnějších a nejvznešenějších vášní, citů a sklonů, které pramení z lidského srdce, zatímco naprostou volnost dostávají pouze ty živočišné a nízké sklony a vášně.
* * * * * |
Ukázka je z knihy "Komunismus a socialismus", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2006. Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x. |
O b s a h k n i h y | |
Antonio Rosmini Serbati (1797-1855) | |
Antonio Rosmini - Komunismus a socialismus | |
Znamení doby | 11 |
Akademie obrozenců | 13 |
Potřeba mravnosti | 15 |
Utopie materialismu | 17 |
Utopie reforem | 18 |
Utopista není prorokem | 20 |
Co je pravý liberalismus | 22 |
Absence svobody. Robert Owen | 24 |
Obětování svobody. Thomas Hobbes | 28 |
Smrt lidské svobody. Charles Fourier | 29 |
Je svoboda strojem? | 32 |
Nezkrotné vášně | 34 |
Kůň, který bez ustání otročí | 37 |
Odpověď: Přirozená svoboda | 40 |
Práva jednotlivce | 41 |
Nařízení povinností | 43 |
Omezení svobody vyznání | 45 |
Omezení svobodné volby | 48 |
Omezení soukromého majetku | 50 |
Monopol moci | 54 |
Zrušení svobodných společenských vazeb | 55 |
Popření rodiny | 57 |
Sektářská totalita | 60 |
Popření přirozenosti | 64 |
Alternativy ke svobodě | 67 |
Zneužití moci | 71 |
Co reformátoři vnucují | 77 |
Ne Owenovi, Fourierovi i Saint-Simonovi | 78 |
Spravedlnost a nespravedlnost | 83 |
Vlasti bez prospěchu | 85 |
Sláva Itálii a jejímu správci | 88 |
Poznámky | 91 |
Osobnost a dílo kněze Antonia Rosminiho | |
ZE ŽIVOTA ANTONIA ROSMINIHO | |
Do roku 1848 | 96 |
Rosminiho politická činnost v teorii i praxi | 99 |
Následky roku 1848 | 102 |
Závěr života | 103 |
Rosminiho odsouzení a rehabilitace | 104 |
ROSMINIHO KŘESŤANSKÝ LIBERALISMUS A JEHO STÁLE AKTUÁLNÍ KRITIKA UTOPICKÉHO SOCIALISMU | |
Autorovy politické postoje | 106 |
Hlavní myšlenky eseje | 108 |
Poznámky | 111 |
Vydavatelská poznámka | 114 |
V této eseji z roku 1847 Rosmini domýšlí a děsí se toho, co způsobí nápady tehdejších progresivistů, pokud někdy budou realizovány. Od přednášky uplynulo již 174 let, mnohé z toho před čím varoval jsme si prožili, ale obdobných prapodivných nápadů neubývá, spíše naopak.
Níže je několik náhodně vybraných příběhů z naší doby. Jaké z nich máte pocity?